Constantin Kinský: Člověk je doma tam, kde má kořeny, ale také, kde má jeho život smysl

Zámek Žďár nad Sázavou, se kterým je rod Kinských svázán od počátku 19. století, získali zpět v restituci v roce 1991. Za druhé světové války na něj okupanti uvalili nucenou správu, po roce 1948 byl znárodněn. Rodiče Constantina Kinského se rozhodli pro život ve Francii, kde se jejich syn také narodil. Doma se podle svých slov cítí všude, kde může dělat něco smysluplného.

„Člověk je doma tam, kde má kořeny, ale také, kde má jeho život smysl. A navíc, Vysočina je krásná a Žďár je kouzelné místo, velmi silné, které za skoro osm set let přežilo mnoho, mnoho událostí. Na začátku to byl zámek a klášter, potom jenom klášter, pak jenom zámek, teď je tam zámek a farnost. Vždycky tam byl život. Kouzlo toho místa přežilo mnohé,“ vysvětluje Constantin Kinský.

Přestože je rodilý Francouz, mluví skvěle česky. „Otec s námi vždycky mluvil česky. Před spaním jsme se česky modlili Andělíčku, můj strážníčku. Aby se nezapomnělo. On to tak chtěl a my jsme mu hodně vděčni. Bohužel je moje čeština taková rodinná, je pořád co zlepšovat. Je to krásný jazyk,“ říká.

Constantin Kinský je životním optimistou. Na otázku, jak se jeho rodičům podařilo udržet pozitivní myšlení, když přišli o majetek a opustili svou zemi, říká s úsměvem: Váš majetek vám bude sebrán. Rakev nemá kapsy.

„Když jste vychován způsobem, který dává pozornost na to, že krátkodobost je padesát let, že opravdu žijeme jenom jednou a měli bychom se věnovat věcem, které dávají smysl, pak jste svobodný. Můžeme jít kamkoli a dělat cokoli chceme. Ta nezávislost ve výchově a dlouhodobý pohled vám umožní vždycky vidět příležitosti,“ vysvětluje.

Do Žďáru se poprvé podíval na krátkou návštěvu, když mu bylo čtrnáct. V lednu 1990 vezl do tehdejšího Československa svého otce. Vzpomíná, jak si užíval volného přechodu hranic a přátelského chování celníků. Když žili ve Francii, nevěděli, zda se někdy vrátí. Otec Radslav Kinský byl vědec, zakladatel reprodukční imunologie. Jeho syn Constantin vystudoval, poté se oženil s choreografkou Marií, se kterou žije ve šťastném manželství, a společně vychovávají dva syny.

Marie Kinská svého muže do Čech následovala. Její manžel chápe, že to pro ni bylo mnohem těžší než pro něj. „Když jsme se brali, byl jsem chudý emigrant. Moje žena má ve Francii zázemí a já jí najednou řekl, že se vracíme. Nebylo pro ni jednoduché všechno opustit a skočit do nové vody. Ale velmi rychle se naučila češtinu a má tu své aktivity,“ oceňuje ji.

Kromě dětí je Žďár nad Sázavou společným celoživotním projektem manželů Kinských. „Je to ohromná šance, ohromná námaha, ohromná odpovědnost, ale také obrovská výzva dělat něco, co dává smysl. Je to kombinace frustrací a nadějí,“ říká k tomu Constantin Kinský s tím, že jde o dlouholetou rodinnou odpovědnost.

Po restituci zámek začali rekonstruovat a otevřeli jej veřejnosti. „Byla by příšerná nuda zamykat se do zámku. Vždycky říkám, že slovo zámek je špatné, protože je od slova zamykat. A my ho chceme otevřít. Je to velká radost. Praprateta založila školu, která funguje dodnes, máme tam pět tříd. Založila také dobrovolné hasiče, kteří tam od té doby jsou. Památky mají hodnotu, jen když mají smysl. A ten mají, když něco umožní, nejen nostalgickým způsobem, ale pro současnost.“

I proto se také na zámku uskutečnil seminář pod názvem „Zajištění budoucnosti našeho dědictví: Výměna zkušeností ve správě památek“. Podle Constantina Kinského je nutné společně mluvit. Ve vztahu k památkám jsou důležité tři věci, přičemž se většinou na dvě z nich zapomíná. Nejde se o památku starat jen z pohledu experta, který ji zná do posledního detailu.

Také se nelze jen soustředit na marketing a využít každé finty, aby návštěvníci přijeli. Přitom je podle vysvětlení hraběte Kinského na obou postojích něco pozitivního – respekt k zákazníkovi. Problém je ten, že často vázne komunikace marketingu s experty, kteří by měli být ještě propojeni s třetím důležitým bodem, kterým je právě hlas návštěvníka. Na to se seminář snažil najít recept.

Byl už několikátým v řadě, protože památky jsou důležité, ať už jsou přírodní, nebo kulturní. „A věřte, že ať to byl člověk od nás, z Moldavska, Francie, ať je to člověk, který začíná s nějakým projektem, či ho dělá už třeba třicet let, vždy si z toho něco vzal,“ říká Constantin Kinský.

Sám se podle svých slov poučil, že „mnoho případů památek UNESCO, nejenom v Česku, ale i ve světě, někdo fajloval narychlo a zapomnělo se na jejich okolí. To by podle něj mělo souznít s památkou, aby se rozšířilo, neválel se okolo odpad, nestavěly se ošklivé budovy. Aby to působilo jako celek. To je hodně práce na příštích třicet let.“

Nicméně ve Žďáru nad Sázavou se právě výše zmiňované propojení daří. Lidé se s tím, co mohou ve Žďáru očekávat, mají možnost seznámit na putovní výstavě fotografií, která byla k vidění už v pražské nákupní galerii Chodov, v Brně a následují i další místa.

Hrabě Kinský říká, že se snaží návštěvníky nalákat na příběh. Exponáty, které v zámku jsou, pocházejí z národních sbírek. Partnerem žďárského zámku je mj. Národní muzeum a Národní galerie.

„Exponáty jsou cenné, jsou vybrané proto, že mluví o kouzlu, zajímavosti, důležitosti místa. Je to první muzeum, které má za cíl pozvat lidi ven. Exponáty mluví o tom, co je venku a co je zajímavé. Setkáte se s lidmi, kteří to ve 13. století vybudovali, s rodinou, která se spojuje s mnichy z kláštera, s architektem Santinim a dalšími hvězdami té doby, kteří to rekonstruovali. Dozvíte se, proč to tak je,“ vysvětluje.

„Tím, že se setkáte s lidmi, kteří ve své době byli tvořiví, a pochopíte smysl jejich práce pro vás dnes, máte možnost si říct, mám také šanci být tvořivý. Ať už jakkoli,“ říká Constantin Kinský. Podle něj má totiž každý své kouzlo a je jen na něm, jak a jestli ho upotřebí.

„Každý se narodil s nějakým talentem. Měli bychom devadesát procent energie a času upřít na to, abychom své talenty posílili, rozšířili a využili. A to, co neumíme, nechali stranou, protože to umět nikdy nebudeme.“

Jednou z mnoha zajímavostí je například fakt, že tradice českého vánočního kapra vznikla v klášterech díky mnichům. Sádky, ve kterých se kapři ve 13. století začali chovat, fungují dodnes.

To vše a mnoho jiného si může návštěvník prohlédnout, ovšem kdo očekává, že obdrží zámecké bačkory, bude zklamán. „Omlouvám se, ale my je nemáme. Ale myslím si, že pokud jste fanoušek kultury nebo normální člověk jako já nebo šestileté dítě, všechny ta pohádka spojí,“ říká s úsměvem hrabě Kinský.