Článek
Důvodem jeho současného celibátu je však zase jen žena. Při natáčení lyrické pohádky Ondine se zadíval do plavovlasé polské kolegyně Alicji Bachledyové. Vzali to, jak se říká, hopem. Poznali se loni na jaře a v říjnu se svět dozvěděl, že mu Alicje porodila syna Henryho.
„Do Ondine jsem se zamiloval hned dvakrát. Poprvé při čtení scénáře. Jsem totiž, i když to možná nevypadá, tělem i duší romantik, a tohle je kouzelný milostný příběh podle staré irské legendy. Hraju v něm rybáře, který na rozbouřeném moři vyloví do sítě zamotanou krásnou křehkou dívku. Jmenuje se Ondine, což znamená „ta, která přichází z moře“. A stejně, jako tajemná Ondine od základů změní život rybářovi, změnila ho půvabná Alicje mně. Náš Henry je její věrná kopie,“ prozrazuje pyšný dvojnásobný otec.
Prvního syna, šestiletého Jamese, má čtyřiatřicetiletý Farrell z náhodného nemanželského románku s americkou modelkou Kim Bordenaveovou, s Alicjí byl ale sňatek na spadnutí. O sedm let mladší herečka totiž pochází ze staré katolické rodiny a rodiče, kterým se Colin velice líbí, z ní chtěli mít vdanou paní.
Farrell to zatím uhrál do autu. Tvrdí, že je pověrčivý. V roce 2001 si vzal anglickou herečku Amelii Warneroviovou, ale za pár měsíců se rozvedli, proto údajně nechce osud znovu pokoušet.
Skončilo to tedy tak, že Henryho pokřtili v krakovském kostele, koupili si v Polsku byt, kde budou syna vychovávat, a žijí na hromádce.
Svou nevyčerpatelnou energii dál vybíjí na filmech. Za poslední dva roky jich natočil šest a na dalších čtyřech pracuje. „Cítím se plný síly a práce mě strašně baví. Zavádí mě i do dosud nepoznaného kusu světa. V dramatu Triage jsem se jako válečný fotograf podíval do Kurdistánu, ve snímku The Way Back (Cesta zpátky) zase hrajeme s Edem Harrisem vojáky, kterým se za 2. světové války podařilo uniknout z ruského zajetí a vydali se za svobodou přes Sibiř, poušť Gobi a Himálaj až do Tibetu a Indie.
Nebráním se ale ani komediím a hororům, každý žánr přináší něco jiného do herecké mozaiky, každá role mě obohatí, do některých mohu vložit už i svou vlastní zkušenost,“ vysvětluje Colin a vrací se k Ondine. „Právě rybář Syracuse, trochu podivínský abstinující alkoholik a otec postiženého dítěte, mi byl hodně blízký. Je to zčásti i můj příběh. V roce 2005 jsem se sám dobrovolně přihlásil na léčení ze závislosti na drogách a lécích proti bolesti, které jsem začal brát po poranění páteře při filmování Alexandra Velikého (2004).
A můj první syn se narodil s nervovou poruchou nazvanou Algelmanův syndrom - v češtině znám jako Syndrom šťastného dítěte, který má za následek opožděný psychomotorický vývoj,“ dodává Colin a jako starostlivý otec se snaží zasadit o to, aby takto postiženým dětem byla v Irsku věnována zvýšená pozornost.
Stejně tak se nedávno vzal za homosexuály a postavil se do čela irské organizace proti homofobii. Farrellův bratr Eamon je totiž gay.
Na charitativní akci na podporu teenagerů bojujících s podobnou diskriminací řekl: „Okamžitě se mi vybaví chvíle, kdy se Eamon vracel ze školy ve zkrvavené košili.
Nechci, aby to zažíval někdo ještě dnes. Nesnášenlivost není geneticky zakódovaná, je naučená. Učíme se ji doma, ve škole a všude tam, kde se shromažďujeme ve skupinách. Je to jen další selhání základní lidské slušnosti a jizvy, jím způsobené, pak zasahují i do budoucnosti těch, kteří šikanu přežili.“
Dnes už slavný Farrell dávno zapomněl na své nelehké začátky z počátku devadesátých let. Má sice apartmá i v Los Angeles, ale nejraději bydlí v rodném Dublinu. V šedesátých letech minulého století byli jeho otec Eamon a strýc Tommy velice známí fotbalisté, nyní má otec obchod s potravinami, matka Rita se stará o domácnost. Colin je nejmladší ze čtyř dětí. Sestra Claudie je majitelkou několika dublinských klubů a restaurací, Catherina a bratr Eamon vedou školu dramatických umění v Dublinu.
Colin byl odmalička komediant a nic jiného než hrát nechtěl. Vystudoval prestižní Gaiety School of Acting a už v roce 1994 dostal první roli v televizi. Ještě dnes vzpomíná na jeho konkurz kolega Victor Burke: „Někdo z poroty ho viděl, jak se posilňuje pivem, a během dvou minut ho vyhodili. Za pár týdnů mi ale volal, že roli stejně dostal. Jeho osobní kouzlo a nesporné nadání už tehdy nakonec každého odzbrojily.“
Od té doby natočil řadu vynikajících filmů a o jeho talentu, podpořeném nesmírnou pracovitostí, už nepochybuje nikdo. Jak výstižně řekl režisér Joel Schumacher, který Farrella objevil pro Tábor tygrů (2000) a pracoval s ním znovu v Telefonní budce (2002), má až magickou přitažlivost, se kterou se, na rozdíl od mnoha jiných dobrých herců, narodil.