Co rády čtou oblíbené české autorky a jaké knihy jim udělaly radost pod stromečkem

Položily jsme proto všem stejných 5 otázek a možná budete sami překvapeni, kolik přečtených knih máte s oblíbenými autorkami Adélou Elbel, Karin Krajčo Babinskou, Barborou Šťástnou, Janou Poncarovou, Michaelou Klevisovou či Markétou Lukáškovou společných a které si i na základě jejich doporučení budete chtít sami ještě přečíst.

Adéla o sobě tvrdí, že v životě nestihla nic, co si předsevzala, kromě magisterského titulu, a i ten jí trval sedm let. Jinak totiž nikdy neměla žádné ambice, takže je nemohla naplnit. Vše, co dělá, k ní přišlo samo a ona nedokázala říct ne.

Přeložila deset knih, vydala dva hudební nosiče s formací Čokovoko, ač bez zjevného hudebního talentu, živí se stand-upovým vystupováním se skupinou Na Stojáka a „humorným“ moderováním nejrůznějších akcí a večírků. Má dvě děti a naštěstí žádné zvíře. Žije v Brně a nevadí jí to, protože se brzy přestěhuje do Prahy.

Miluju Čapkovy Hovory s TGM. Ty ve mě vždy vyvolají pocit, že může existovat kultivovaný, moudrý pohled na svět.

Mám ráda českou literární scénu a vždy běžím pro knihy od Petry Soukupové, Biancy Bellové, Jiřího Hájíčka, Aleny Mornštajnové a Pavly Horákové.

Nejhezčí... to nevím, spíš mám historku, kdy jsem od exmanžela dostala na poslední Vánoce dva dárky: poukaz na pobyt v kryokomoře, kde vás zmrazí na -150 stupňů, a knihu od Kundery Život je jinde. Message jsem dekódovala a akceptovala.

Teď v době kovidové, kdy nemohu veřejně vystupovat, což je 90 procent mé práce, hodně čtu. Aktuálně se mi nesmírně líbí kniha Barbory Šťastné Hezčí svět a samotářské knihy od Aleše Palána.

Taky hodně chodím na túry do přírody, kde poslouchám audioknihy. Teď jsem doposlouchala humorný životopis od nobelisty Richarda Feynmana To nemyslíte vážně, pane Feynmane, a ten byl naprosto úžasný.

Děti z Bullerbynu, Kája Mařík, Gabra a Málinka a knihy od Vojtěcha Steklače. Taky jsem ráda četla Babičku... Prostě nesnesitelná naivní idealistka nevybavená pro běžný život.

Vystudovala na FAMU obor filmová a televizní režie. Po škole se řadu let živila natáčením reklamních spotů. Natočila dva celovečerní filmy – Pusinky (2007) a Křídla Vánoc (2013). Režírovala nejúspěšnější klipy kapely Kryštof (Ty a já, Zůstaň tu se mnou, Šňůry) a také jejich velké koncertní show, včetně té největší na Strahově pro 70 tisíc fanoušků.

Se svým manželem Richardem Krajčem žije v Praze. V domě plném kytar, koček a psů vychovávají tři děti. V roce 2016 založila hojně navštěvovaný blog Kecy, kecy, kecičky. O rok později vyšla stejnojmenná kniha. V roce 2018 potěšila čtenáře románem Za sny a v letošním roce knihou Hvězdy na cestě.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. Je to knížka, která mě vždycky dokáže pohladit po duši. V knihovně mám hned několik různých vydání a v autě poslouchám i audioknihu skvěle namluvenou Eduardem Cupákem. Pasážemi z této knihy máme popsanou i jednu zeď v domě.

Od Michaela Cunninghama. Miluju ho od chvíle, kdy jsem si přečetla jeho Hodiny (tato kniha je i nádherně filmově zpracovaná) a od té doby jsem přelouskala vše, co tu od tohoto autora vyšlo. Vřele doporučuji např. Domov na konci světa.

Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme. Je to jeden z nejhezčích románů, jaké jsem kdy četla. Ten typ knížky, do níž se začtete a nemůžete přestat, dokud nejste na konci.

Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle. Moderní svižně napsaný román s výbornou hlavní postavou.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. I když si vždycky říkám, že čím jsem starší, tím víc moudrého v ní nacházím.

Barbora Šťastná vyrostla v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Vystudovala scenáristiku na FAMU a pracovala jako novinářka v časopisech Týden, Premiere, Elle a Moje psychologie. Nyní je editorkou Paměti národa, nejrozsáhlejší sbírky vzpomínek pamětníků v Evropě.

V letech 2010–2018 zachycovala postřehy z každodenního života ve svém Šťastném blogu, který se stal inspirací pro její prvotinu Šťastná kniha a knihy Jak jsem sebrala odvahu a Dobrá tak akorát. Po nich následoval humoristický román Láska pro samouky a rodinný příběh Hezčí svět.

Ráda se vracím ke knihám, které jsem četla okolo osmnácti a vždycky jsem překvapená, že v nich nacházím něco úplně jiného než tenkrát. Anna Karenina mi najednou nepřipadá jako romantická hrdinka, spíš jako chudinka. Ve Velkém Gatsbym už mě tak neoslepuje nádhera jeho večírků a spíš vidím ten smutek, co je za nimi.

Prostě - ty knihy mi ukazují, jak jsem se změnila já sama. Úplně nejčastěji se ale vracím ke knize Co život dal (a vzal) od Betty MacDonaldové. Představuje pro mě obraz domova, jaký bych si sama přála mít. Od dětství ji mám přečtenou už tolikrát, že vždycky, když ji otevřu, mám pocit, jako bych přijela na víkend domů.

Asi to není moc originální odpověď: od Eleny Ferrante. Propadla jsem jí díky Geniální přítelkyni. První knihu čtyřdílné série jsem četla asi dva měsíce, každou další jsem pak zhltla mnohem rychleji. Se svou nejlepší kamarádkou jsem o ní vedla nekonečné hovory a dohadovaly jsme se, která z nás je víc Elena a která Lila.

A pak jsem si našla cestu i k jejím dalším knihám. Přitahuje mě její odvaha, se kterou dokáže ukazovat a pojmenovávat i hodně temné emoce svých hrdinek. Nebojí se říkat věci, které si většina lidí bojí i myslet.

Mám to s knihami jako s oblečením, potřebuju si je vybrat sama a o překvapení vlastně moc nestojím. Takže mě pod stromečkem nejvíc lákají ty knihy, které jsem sama koupila někomu jinému. Taky je většinou hned nenápadně ukradnu a začnu si je číst.

Ale pokud mám zmínit vizuálně nejkrásnější knihu, tak to je určitě obří publikace Punťa - Zapomenutý hrdina českého komiksu. Dostala jsem ho loni k Vánocům od svého přítele, protože jsem mu pořád dokola vyprávěla, jak jsem jako malá četla prvorepublikový komiks o pejsku Punťovi.

Zrovna čtu Dcery od německé autorky Lucy Fricke. Je to příběh dvou kamarádek na prahu čtyřicítky, které mají hodně nevyřešené vztahy se svými otci. Situace se vyhrotí, když těžce nemocný otec jedné z nich požádá, aby ho odvezly do Švýcarska na eutanazii. A vyrážejí na road trip, který má do bezstarostné jízdy hodně daleko. Ještě nejsem u konce, jsem moc zvědavá, kam je ta cesta zavede.

Mám dilema: Děti z Bullerbynu nebo Pipi Dlouhá punčocha? Děti z Bullerbynu pro mě představují takový ideální, uklidňující svět dětství. Všechny ty perníčky, hry, dodržování tradic. Na druhou stranu u Pipi se mi líbí pravý opak: její neposlušnost, anarchie a porušování pravidel. Nechápu, že obě ty knížky napsala jedna a tatáž autorka. Astrid Lindgrenová byla geniální.

Ke spoustě skvělých dětských knih jsem se taky dostala až jako dospělá, když jsem je četla svým dcerám. V téhle kategorii pro mě asi vítězí Harry Potter.

Žije v Plzni, je novinářka a copywriterka. V příbězích, které píše, hledá pravdu o světě a vlastní osvobození. V roce 2018 debutovala úspěšným románem Podbrdské ženy, který sleduje osudy tří generací žen žijících v podhůří Brd. O rok později vyšel román Eugenie inspirovaný skutečným osudem plzeňského hotelu Continental a jeho majitelky.

Letos na podzim jí vyšly dvě nové knihy – román Alžběta a Nina, inspirovaný životním příběhem autorčiny babičky, která velkou část svého života prožila v Sudetech, a literárně-dokumentární kniha Děvčata první republiky.

Ke knize Na západní frontě klid od Remarqua a Sbohem, armádo od Hemingwaye. Líbí se mi jejich styl psaní a ve své podstatě mě oslovuje i téma ztracené generace a války.

Z českých je to Kateřina Tučková, což mi připomíná, že si musím napsat Ježíškovi o její novinku Hrdinky. Ze zahraničních současných autorů je to Murakami.

Bylo jich víc, těžko bych vybírala. Největší radost ze všech knih mi ale udělal můj muž mimo Vánoce, když mi z antikvariátu přinesl Hemingwayův Pohyblivý svátek. Koupil ho za deset korun a je to moje nej kniha posledních měsíců.

Právě čtu Velkého Gatsbyho od Scotta Fitzeralda. Hodně mě to baví.

Vinnetou. Dostala jsem ji od babičky. Četla ji každé léto. Seděla pod stromy a snila o tom, že jednou do té Ameriky pojedu.

Narodila se v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Jejím největším koníčkem je cestování. Nejraději navštěvuje severské země a nejsilnější dojem na ni zatím udělalo putování po finském Laponsku. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes.

Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007) obdržela v roce 2008 od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Stejný úspěch zopakovala i s románem Dům na samotě (2011). V rámci kriminální série s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem jí vyšly ještě knihy Zlodějka příběhů (2009), Ostrov šedých mnichů (2015), Zmizela v mlze (2017), Sněžný měsíc (2019) a Drak spí (2020). V roce 2012 sáhla po jiném žánru a vydala povídkovou knihu Čekání na kocoura, po níž následoval stejně úspěšný Kocour z Montmartru (2013) a Štěstí je zadarmo (2016).

Mám ráda dvacet let starý výbor povídek Antona Pavloviče Čechova nazvaný Anna na krku a jiné povídky. Obdivuju tohoto autora a zejména jeho povídky, tu obrovskou empatii, hloubku citů, úžasně vykreslenou atmosféru, mnoho nevyřčeného mezi řádky. Občas do té knížky nahlédnu a pro radost si některou povídku znovu přečtu.

Mojí velkou oblíbenkyní je francouzská autorka Delphine de Vigan nebo dánská spisovatelka Helle Helle. Přečetla jsem také všechny v češtině vydané knihy irského prozaika Williama Trevora a podle mě je škoda, že jich zbývá ještě mnoho nepřeložených (vydal třicet románů a povídkových sbírek). Byl to velmi talentovaný a ceněný autor, tak třeba inspiruju některého nakladatele?

Tlustou bichli Národní parky Evropy. Často jí listuju a vybírám si, kam bych se chtěla podívat. Obzvlášť v poslední době, která skutečnému cestování moc nepřeje. Na internetu je spousta fotek přírody, ale nic se nevyrovná tomu, mít je před sebou na papíře a obracet stránky.

Nedávno jsem třídila knihovnu po mamince, takže v poslední době hodně čtu starší věci. Teď zrovna Ostende 1936 - Léto jednoho přátelství od Volkera Weidermanna. Odehrává se v první polovině dvacátého století v malém belgickém přímořském městečku Ostende, kde se scházejí dva přátelé: spisovatelé Joseph Roth a Stefan Zweig. S mámou jsme v Ostende byly na dovolené, takže je to pro mě obzvlášť magické čtení.

Jako malá jsem zbožňovala knihu O rezaté veverce od Daniely Fischerové a Jaroslava Holečka. Nedávno jsem ji objevila na chalupě, ponořila se do ní... a bavila mě stále! Jako byste prožili rok s veverkami v lese. Je to krásná, nestárnoucí knížka, která podněcuje cit k přírodě a podle mě potěší jak děti, tak dospělé.

Markéta Lukášková pochází z Českých Budějovic. Působila jako redaktorka časopisů Týden, Maxim, Faktor S, vedla Reflex.cz. Se svou prvotinou Losos v kaluži objela republiku v rámci divadelního projektu Listování a napsala podle ní scénář, který nyní čeká na filmové zpracování.

Po Lososovi následovaly knihy Panda v nesnázích, InTyMně a Vlaštovka v bublině. Markéta ve volném čase zvedá činky, prohání svou fenku Pandu a snaží se šířit osvětu o vnímání psychických problémů nejen skrze své knihy.

Ráda se vracím k Pýše a předsudku od Jane Austenové, mám pocit, že tam vždycky najdu něco nového o vztazích a lidských povahách. Fascinuje mě, že kniha napsaná před 200 lety je pořád tak aktuální.

Fredrik Backman, Bernard Minier a Petra Soukupová.

Tu jsem si před třemi lety nadělila sama - nové vydání Mistra a Markétky od Bulgakova s více než sto stranami ilustrací výtvarníka Borise Jirků. Ta kniha je sama o sobě umělecké dílo a v kombinaci s ilustracemi je to úplný skvost.

Poslední rok jsem si vytvořila zlozvyk a mám neustále rozečtených víc knih najednou. Ještě jsem nedočetla Co po ní zbylo od Erica Rickstada a už nakukuju do Drak spí od Michaely Klevisové.

Děti z Bullerbynu! Jako dítě jsem si počítala, kolikrát jsem ji přečetla, a myslím, že to bylo sedmkrát. Po Dětech přišla série Harryho Pottera a po něm bohužel přišla dospělost.

Může se vám hodit na Zboží.cz: