Claudia Darga: Nejhorší na rybách jsou zima a hlad

Novomanželi jsou téměř čtyři měsíce. A jelikož by měl přírůstek do rodiny přijít každou chvílí, vznikal náš rozhovor online cestou, v angličtině (dcera se manželům narodila na začátku dubna - pozn. red.). Kromě ní rybářka ovládá plynně němčinu a polštinu, neboť vyrostla v německém Hamburku, v polské rodině.

Kdo by neměl rád čokoládu, že? Vždycky si s sebou na ryby beru něco sladkého. Kromě toho, že jím ráda, také vím, že jídlo je velmi důležité. Zvlášť v době, kdy je venku opravdu chladno a vy spíte ve stanu. Ale nemusí to být nutně čokoláda, může to být klidně kousek chleba či skvělá polévka. A navíc, venku v přírodě mi jídlo chutná mnohem víc.

Být u vody jen určitý úsek dne se mi moc nevyplatí. Nejlepší časy na úlovky jsou obvykle večer nebo ráno, musela bych tedy časně vstávat, případně ponocovat. Preferuji proto rybařit několik dnů v kuse. Konkrétně tak tři dny a tři noci. Ale netvrdím, že si někdy třeba jen tak na pár hodin k vodě nevyrazím.

S rybařením jsem začínala jako malá holčička pod dohledem tatínka. Co vím, tak on ale nikdy nic pořádného nechytil. Nebyl tak úplně dobrý rybář. Nicméně ho to bavilo. Takže jsme si půjčovali loďku a vyráželi s pruty na vodu.

Pamatuju si, že jsem nesměla mluvit ani se moc hýbat. Proto mě, pochopitelně, rybaření tehdy dost nudilo. Ale díky téhle tátově zálibě umím ryby správně zabít a očistit.

Po našich neúspěšných dnech na jezeře jsme obvykle zamířili k někomu, kdo ryby prodával. Jednu jsme koupili a zpracovali. Domů jsme tak nikdy nepřišli s prázdnou, bez úlovku.

Hamburk je velké město, kde je víc mostů než v Benátkách, Amsterdamu nebo ve Vídni. Kolem dvou a půl tisíce. Z toho je jasné, kolik jezer, rybníků a řek v něm asi je, kolik dalších je kolem něj. Nikdy jsme to proto neměli k vodě daleko.

Postupně, nenásilně. Asi před třinácti lety jsem potkala jednoho mladého muže, který každý víkend rybařil. Tehdy jsem sama žádný koníček neměla, trávila jsem soboty a neděle uklízením bytu, nakupováním a s kamarády. Rybaření mi do života přineslo vítanou změnu.

Právě že jsem neuměla vůbec nic. Tím myslím z odborných věcí, včetně rybářských postupů a triků. Učila jsem se za pochodu. Chodila jsem s tím mladým mužem na ryby a koukala, jak a co dělá. Netrvalo dlouho a sama jsem zatoužila taky něco chytit.

Na první úlovek se nezapomíná. Šlo o kapra. Byla jsem jeho velikostí až ohromená. Šťastná, že jsem ho vůbec dokázala vylovit z vody. Ostatně takhle to má každý rybář.

Ani ne. V něčem šlo o pragmatické rozhodnutí. Kapr je línější ryba, srovnáte-li ho s dravci. Je to takový pohodář mezi rybami. Naopak dravci jsou nebezpečné potvory. A své zuby nejednou využili k tomu, aby se mi zakousli do rukou…

To souviselo i s tím mladým mužem, mým tehdejším přítelem. On lovil převážně kapry. Já po jeho boku zjistila, že mě tenhle typ rybaření baví nejvíc. Lov kaprů vám přináší odpočinek i adrenalin. V jedné chvíli relaxujete, můžete si zdřímnout, něco dobrého vařit, ale když se ozve hlásič, že ryba zabírá, vylétne vám během vteřiny tep na maximum, srdce se rozbuší, svět se zastaví.

Nic není v tu chvíli důležitější než váš prut, vlasec a ryba, která se zatím pohybuje ve vodě. Nesmíte zpanikařit, děláte všechno pro to, abyste ji neztratili. Podobné chvíle jsou nepopsatelné.

Myslíte kapry?

Kapry nejím. Ovšem moje rodina pochází z Polska, kde je to velmi žádaný druh ryby hlavně o Vánocích, koncem roku.

Školu zaměřenou na velkoobchod a zahraniční obchod. Pak jsem se přesunula k logistice. Zajišťovala jsem přepravu zboží. Putovalo po silnicích v náklaďácích, po železnicích ve vagonech, po moři v kontejnerech nebo letadly ve vzduchu.

Logistika je pro mě stále vzrušující obor. Lidé si ani neuvědomují, jak jim logistici usnadňují životy. Umožňují jim používat věci, k nimž by se jinak nedostali. Položila jste si někdy otázku, jak dlouho trvá, než se dostanou banány z plantáže k vám, do obchodu?

Doma se vařilo hodně podobně jako tady, v Čechách. Česká a polská kuchyně se ostatně od sebe tolik neliší. Jsou obě vydatné, což mi naštěstí nevadí. Ale kapra opravdu nejím.

Jednoznačně svíčkovou. Tu miluju! Můj osobní rekord, co se týče svíčkové, je sedm dnů v týdnu k obědu i k večeři.

Počkejte, ještě jsem to nedořekla. Ke každé porci musím mít, jde-li to, dvojité brusinky. Vlastně úplně nejlepší je, když mi jich dáte ke každému talíři celou sklenici. V tu chvíli ze mě uděláte nejšťastnějšího člověka na světě.

Mám ráda candáta. Což je vzhledem k mému oboru, k chytání kaprů, dost nepraktické. Ale zadaří-li se mi, ulovím i candáta, čerstvý chutná neuvěřitelně lahodně. Vždy si ráda dám taky tuňáka, lososa, ale to nejraději ve formě sushi. Sushi je po svíčkové v mém žebříčku oblíbených jídel na čestném druhém místě.

Situace je v obou státech podobná. Ale mění se to, naštěstí. Když jsem s profesním rybařením před deseti lety začínala, bývala jsem běžně jedinou ženou na jezeře. Podívám-li se kolem sebe nyní, vidím tam ženy poměrně často.

Podobně na internetu, sociálních médiích. Potkávám na nich více a více rybářek, za což jsem vážně ráda. Jistě, je to pořád převážně mužský koníček, ale mladší generace včetně té ženské o sobě dává vědět. A do tohoto fantastického světa s sebou přináší svěží vítr.

Vidím se asi někde v rybářském věkovém průměru. Záleží i na tom, jak se koukáte. Hodně žen, dětí to má podobně jako kdysi já. K prutům je přivedou tátové, dědové, strýčkové, přátelé. Za to ty chlapy vlastně obdivuju. Tím, že ty svoje drahé polovičky nebo děti vezmou s sebou, se vzdávají ceněného benefitu rybaření: klidu.

Bude-li tak přibývat tolerantních mužů, bude časem přibývat i nadšených žen a hlavně dětí, které nebudou svůj čas trávit jen doma u svých telefonů a počítačů.

Já žádný nemám. V mé cestě nahoru mi však výrazně pomohlo umění být v pohodě. Myslím si, že dokážu zachovat chladnou hlavu častěji než mí mužští kolegové. Když jim ryba uplave, mnohdy se naštvou na dlouhé hodiny, někdy dokonce dny a týdny. Já to mám jinak.

Ano, ztráta mě na chvíli zamrzí. Hned si ale řeknu: To, že tam ta ryba byla, je znamení, že sedím na správném místě ve správný čas, používám správnou návnadu… A tak v klidu pokračuju v rybaření.

Kapří návnadu jsem si vařívala tak jednou ročně. Sešli jsme se s kamarády a dělali jsme jí kila. Při téhle pracné činnosti ovšem vzniká dost nepořádku, navíc ještě vše hrozně smrdí. Proto se už do toho s přáteli nepouštíme. Abyste měla lepší představu, jak hrozný smrad při kuchtění vzniká: že se u vás vařila kapří „mňamka“, cítíte ještě po dvou měsících.

Jdu-li chytat kapry, jedna z nejdůležitějších věcí, které o mém úspěchu rozhodují, je dobrý stan. Hned po něm je na mém osobním žebříčku vhodné oblečení, nesmí mi být zima. No a pak je tam i to jídlo. Tím jsem se dostala k tomu, co je podle mě při rybaření nejhorší: zima a hlad. To vážně nejsou mí dobří přátelé.

Asi míň, než byste čekala. Bohužel jsem před časem nějaké zlomila. Některé jsou velmi křehké… V podstatě tak používám čtyři pruty. Putují se mnou všude, kam se hnu.

Na seznamu mých přání rybářské vybavení zpravidla úplně chybí. Nenajdete na něm ale ani typicky ženské dárky. Většinou si přeju mít víc času pro sebe. Toužím po krátké dovolené, kdy se vytratím na pár dnů ze své všednodennosti. Někdy se to i povede. Je jedno, kam jedu, nepotřebuji bydlet v luxusu, v exotické zemi.

To jsem neřekla! Vítám vše, co je spojené s mou další zálibou: zemědělstvím. Loni jsem třeba dostala první prasátka. Ta mě baví, chci u nich na čas zůstat. A letos k nim chci přidat kuřata. Takže plán na letošní narozeninový dárek je jasný: uvítám kurník.

Před pár lety ano, vybírala jsem si destinace podle toho, kde se nejlíp loví. Kvůli nim jsem se mimo jiné často vracela do Francie. Teď se soustředím na rybaření jako celek, hledám místa, kde se dá skvěle chytat obecně. Loni jsem tak dvakrát vyrazila do Španělska. Čekali tam na mě nejen kapři, ale i sumci a okouni.

S Jakubem v Amazonii. Neuvěřitelná zkušenost! Neskutečně krásná příroda a my v ní mohli chytat ryby. Pro řadu rybářů je právě Amazonie vysněnou destinací, životní sen, kam se chtějí jednou vydat. Já jsem si ho díky Jakubovi splnila. Měli jsme i další plány, kam se vydat, jenže přišel covid, který převrátil svět vzhůru nohama.

Má to své zřejmé výhody i nevýhody. Do první kategorie můžete zařadit to, že se k ženě v rybařině upírá rozhodně více pozornosti než k muži. Média se na mě zaměřila. A popularita je reklamou zdarma, hodí se vám.

Každá mince má ovšem dvě strany. Hodně lidí mi stále nevěří, že rybařím a že u prutu nesedím s namalovanými nehty. Ženy to mají v mém oboru v něčem prostě těžší. V Německu tomu říkáme hledání chlupu na zubu.

Někteří muži rybáři se ve společnosti žen rybářek necítí komfortně, proto na ně reagují. Někdy mají i velmi nevhodné komentáře. Zažila jsem už opravdu leccos.

Situace, kdy jsou na sociálních sítích všichni proti vám, šíří vyložené lži, napadají vás. Je až těžké uvěřit, jak se někteří dokážou chovat. Jak se dokážou rozčilovat, když žárlí na cizí úspěch. Podobné emoce jsou i ve sportu, rybaření k tomu má blízko.

To má každý rybář jinak. Někdo svůj úspěch opírá o počet úlovků, jiný si zakládá na tom jednom, největším. Nejlepší je, když se sejde obojí. I já počítám a zároveň jsem pyšná na 29kilového kapra, jehož si určitě pamatuju líp než patnáctikilového. Úspěchy však v součtu hodnotím jinak: není důležité, kolik kaprů jsem ulovila, ale kolik věcí jsem se u nich naučila.

Zkušenosti. Abyste uspěla, musíte vystoupit z vlastní komfortní zóny. Musíte vyzkoušet jiné způsoby, než jaké máte zažité, aniž byste komukoli ublížila. Sejdou-li se opravdu nepříznivé okolnosti, rybaření není vůbec snadné. Abyste chytila byť jednu jedinou rybu, stojí vás to hodně práce a potu. Právě tyhle okamžiky jsou ovšem pro mě nejcennější.

Mezi všemi vyčnívá arapaima velká. Nikdy jsem ani nedoufala, že ji chytím. Podařilo se to na výletě do Amazonie, kde jsme s Jakubem strávili tři týdny. Jen díky němu, jeho přesným radám, jsem ji dokázala dostat. Ukázal mi ten správný postup, jak na ni.

Patří k tomu velmi přesný nához, dobrý prut, který je mnohem těžší než na kapry. Když mi arapaima zabrala, emoce mě totálně ochromily. Na ten moment do konce života nezapomenu.

To obvykle dělávám, stejně jako Jakub. Domů si beru jen candáta, mám-li štěstí a zabere.

Můj život řídí vlastně hodně roční období. V létě například vstávám poměrně brzy. Vezmu fenku Bellu a jdeme nakrmit prasata. Pak pracuju na počítači, starám se o zahradu, o dům, vařím, nakupuju…

V zimě některé práce odpadají, tak pomáhám Jakubovi a jeho sestře Tereze s administrativou, komunikuji s rybáři, našimi zákazníky. Přijíždějí k nám na ryby pod stany a teď i do čtyř chatek, které jsme postavili. Je to náš čerstvě dokončený projekt. No a nyní se blíží jaro, tak doufám, že brzy budu zase naplno rybařit.

Takhle bych to neřekla. I v zimě se dá v oboru leccos dělat. Chodím na přednášky, sama přednáším. K tomu ještě prodávám kalendáře, v nichž najdete mé nejlepší fotky za každý rok. A taky jsem objevila zimní rybaření, rybaření pod ledem. Stále čekám, až ten náš rybník zamrzne.

Vypadá to tak. Ale Katlov je krásný i bez ledu. Zamilovala jsem se do tohoto místa, jak se říká, na první pohled. Ostatně Jakub se mě ptal, kde chci bydlet, jestli v Praze, nebo u jezera. Stoprocentně vyhrál Katlov. Líbí se mi tu, je to takový rybářský ráj.

Ještě k tomu říkávám: Pošťák u nás musí zvonit třikrát, než mu přijdu otevřít, ale ve městě plném lidí ho ani neuvidím. Navíc tu mohu chovat ta prasata a slepice. Můj dětský sen se zhmotnil. Mám tu vše, čím žiji, a spoustu místa pro další sny a plány. Jen ještě musím pohnout s češtinou. Rozumím opravdu hodně, ale mluvení je horší. Trénuju, snažím se, ono to půjde.