Cizinci v pravorukém světě

Zároveň si jako vedoucí Oddělení dějin školství Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského uvědomuje, že to, s čím se jako malá potýkala, je jen slabý odvar proti tomu, co museli snášet leváci v dřívějších dobách.

„Automaticky byli nuceni psát pravou rukou, a odtud pak pramenily problémy s koktavostí, zadrháváním, bolestmi hlavy, zlobením nebo nechutí chodit do školy,“ vysvětluje.

Dnes už se leváci neupalují, jak se to stávalo ve středověku, kdy byli považováni za posedlé ďáblem, ani se jim levá ruka nepřivazuje za záda, aby se naučili psát pravačkou. Nicméně překážek, které musejí zdolat v prostředí, jemuž z devadesáti procent dominují praváci, je víc než dost.

Jak v knize Slavní leváci v dějinách lidstva podotýká britský spisovatel Ed Wright, levák musí fungovat ve světě, který mu příliš nevyhovuje, takže je vytrénovaný, aby se přizpůsobil, a často pak bývá šikovný na obě ruce, což ho dostává do výhody.

Ke změně pravidel v přístupu k levákům však u nás oficiálně došlo až v roce 1967, kdy ministerstvo školství při výchově ve škole i v rodině doporučilo podporovat „přednostní používání vedoucí levé ruky při všech činnostech dítěte“. Zvláštní pozornost se měla začít věnovat přeučeným žákům, u nichž je prokazatelně narušen zdravý vývoj. Za osvícenějším přístupem stál i vznik pedagogicko-psychologických poraden, kam začali přeučení leváci se svými problémy docházet.

Ne všichni pedagogové se tím sice řídili, ale každopádně mnohým dětem se ulevilo. V té době vyrůstal designér Jan Jiránek (55), autor vozíků pro psí invalidy z Bečic na Táborsku.

„Měl jsem štěstí, že maminka jako učitelka ve školce věděla, že leváci se nemají přeučovat. I babičku, která chtěla dodržovat určité zvyklosti, upozorňovala, aby mi přestala říkat: Vezmi si to do pravé,“ vypráví. „Babička totiž levé ruce říkala paťanda.“

Drobné problémy pociťoval snad jen na začátku školní docházky, kdy se učil psát plnicím perem. „Hrot se mi zapichoval do papíru, takže byl pořád rozlámaný a dělal kaňky. Navíc jsem měl od inkoustu neustále modrou ruku. Ale jakmile jsem začal používat propisku, bylo vyhráno.“

Levorukost mu byla trochu na obtíž i během studií na Výtvarné škole Václava Hollara, když se měl zabývat kaligrafií, tedy krasopisem. „Sklon pera je stavěný na pravou ruku, a přestože jsem si ho zbrousil, stejně mi to nešlo. Mělo to ale jednu výhodu – profesoři mi řekli: Nevadí, budeš mít jistou trojku,“ usmívá se Jan Jiránek. Když se začal živit reklamou a grafikou, pořídil si velký tablet, který levákům neklade žádné meze.

S rozmazáváním inkoustu se jako začínající školáci potýkali snad všichni leváci. Ti, které jsem oslovila, však shodně tvrdí, že jim bylo záhy nebo rovnou umožněno používat propisku, takzvaného číňana. „Vím, že jsem psal pěkně,“ říká Richard Bačevac (42) z Kopřivnice na Novojičínsku. Levorukost po něm zdědily jeho dvě dcery Sofie (7) a Nicole (11), které si z moderních psacích potřeb oblíbily gumovací pero.

„Zkoušely i speciálně zakřivené pro leváky, ale to se neujalo. Jedinou pomůckou, kterou využíváme, je škrabka na brambory,“ usmívá se manažer řízení kvality ve firmě na výrobu řídicích jednotek do automobilů.

Přestože se kancelářských či kuchyňských a zahradnických potřeb pro leváky v posledních letech objevuje na trhu čím dál víc, ti, kterým jsou určeny, je zvlášť nevyhledávají.

„Dětem jsem koupila tužky a pera pro levoruké, ale mám pocit, že na výsledné psaní a kreslení to nemá velký vliv. Sama využívám pouze zahradnické nůžky přizpůsobené levákům,“ tvrdí Marika Peterová, čtyřiatřicetiletá matka tří dětí.

Ani Magdaléna Šustová si na speciální zboží nepotrpí. Po několika letech ve škole, kdy jí bylo umožněno mít propisku, dokonce sama začala používat plnicí pero. „Naučila jsem se psát tak, abych si text nerozmazávala,“ říká způsobem, jako by to byla hračka.

„Jen naprosto výjimečně jsem v životě narazila na něco, s čím jsem měla potíže. Typické jsou otvíráky na konzervy a nůžky s rukojetí tvarovanou pro praváky. Naštěstí jsme měli doma jedny pro leváky, které tatínek přivezl z Maďarska,“ vzpomíná.

Co z dnešních „vymožeností“ by jí v dětství ještě přišlo vhod, je prý pravítko s nulou vpravo. „Tehdy jsem si musela zvyknout, že při rýsování, kdy úsečku začínám zprava, je podle klasického pravítka nutné odčítat, což občas vedlo k chybám v geometrii.“

Naopak s hrou na kytaru stavěnou pro praváky problém neměla. Učitelka hudby Jana Spekhorstová je koneckonců toho názoru, že přizpůsobování nástrojů pro leváky by se nemělo podporovat. „Obě ruce pracují nezávisle na sobě, takže leváci mají na hmatníkových nástrojích výhodu.“

Autor webových stránek o levácích a leváctví a také knihy Nechte leváky drápat Ivo Vodička (sám levák a otec dvou leváků) se domnívá, že není dobré, aby se ti, kteří preferují menšinovou stranu, uzavírali do svého světa.

S tím souvisí i jeho rezervovanost k používání různých pomůcek, které by znamenalo „celý život se soustředit na to, že jsem levák, neustále se zkoumat, porovnávat se s praváky a rozlišovat situace, v nichž se mám jako levák zachovat či se pravostrannému prostředí přizpůsobit. Tento přístup předpokládá celoživotní srážky a vypořádávání se s jiným světem“.

Sám si v dospělosti pracoviště u počítače zorganizoval tak, že „zcela vědomě přijal pravoruké uspořádání klávesnice, monitoru a myši“. Uvědomuje si totiž, že jednou může být vystaven nutnosti pracovat někde jinde a v jiných, zdaleka ne ideálních podmínkách. Zde je znovu třeba zmínit slovo přizpůsobit se ženoucí leváky dopředu.

Kromě toho bývají tito lidé častěji vybaveni vlastnostmi, které u pravorukých v takové míře nenajdete. Stačí zapátrat v dějinách, do nichž se leváci zapsali v mnoha oborech.

Slavní vojevůdci jako Alexandr Veliký či Napoleon Bonaparte těžili ze svých strategických schopností, matematici a vědci (Isaac Newton, Marie-Curie Skłodowska) díky abstraktnímu a neortodoxnímu myšlení nacházeli nové postupy, Michelangelo a Henry Ford ohromovali v oblasti vizuálního umění.

Vzhledem k tomu, že leváci mají jako dominantní pravou část mozku zodpovědnou za prostorové vnímání, najdeme jich mnoho také mezi architekty.

Samostatnou kapitolu píší v novodobé historii levostranní sportovci, vždyť kdo by v prostředí tenisu neznal „leváckou zatáčku“, kterou dokáže pravoruké soupeřky při svém servisu zaskočit Petra Kvitová. Specifických rotací míčku v monstrózním forhendu využívá Rafael Nadal, který je sice v běžném životě pravák, ale jako malému se mu držela raketa lépe v levé ruce, a tak u toho zůstal.

Tím, že leváků je v populaci asi jen deset procent, můžou na ostatní vyzrát díky momentu překvapení. Stejně jako před stovkami let od nich protivník nečekal útok levou rukou, dnes, kdy se zápasy odehrávají třeba na fotbalových stadiónech, mají šanci zúročit svou jinakost při hře. Opět za zvučnými jmény nemusíme chodit daleko.

Zmiňme alespoň Lionela Messiho, který dokáže nebezpečně střílet prakticky odkudkoliv a jeho rány jsou pro soupeře mnohdy nepředvídatelné.

Jak uvádí Ed Wright, po celou dobu lidské historie zažívali leváci v zásadě diskriminaci, a tak se řada z nich snažila chovat jako praváci. S levou stranou bylo dřív patrně spojeno nějaké tabu, protože v různých jazycích je vyjádřena jako „ta špatná“. Koneckonců nelichotivě se o ní vyjadřují i některá rčení nebo slovní spojení: Má obě ruce levé. Je to na levačku. Udělal levárnu… Kupodivu i Magdaléna Šustová, která už vyrůstala ve vstřícnějších podmínkách, se stigmatu zbavila až odchodem z gymnázia.

„Zeměpisář, který nám známkoval sešity, tvrdil, že leváci nemají tak úhledné písmo (to bylo vytvořeno pro potřeby praváků, čemuž odpovídá např. jeho sklon založený na pohybu zleva doprava – pozn. red.), takže jsem musela mít na přední straně napsáno L jako levák,“ vzpomíná s úsměvem pracovnice pedagogického muzea. Při pohledu na to, jak obratně dnes zachází se starým inkoustovým perem, by člověk už sotva poznal, že má „něco jinak“. Musela se zkrátka přizpůsobit, jak o tom píše Ivo Vodička.

„Malý levák musí vynaložit více práce, aby pronikl do podstaty věcí, musí být více přizpůsobivý, aby byl úspěšný. Dost činností musí dělat přes ruku, proto udivuje praváky svou vynalézavostí a variabilitou řešení různých praktických úkolů.“ Designér Jan Jiránek v tom nakonec našel i bonus pro své zdraví.

„Když sedím u počítače, v pravé ruce mám joystick, kterým manipuluju s trojrozměrným obrázkem na monitoru, a v levé myš. Pracuju oběma rukama a jsem naprosto spokojený, protože mi odpadly problémy se zády způsobené přetěžováním jedné strany.“

Ještě před nástupem do první třídy začínají děti, které si malují, upřednostňovat pravou, nebo levou ruku. Hůř jsou na tom ty dosud stranově nevyhraněné, protože s jasnými leváky už se dá odborně pracovat.

Leváci můžou mít potíže s používáním nástrojů, jako jsou nůžky, otvírák na konzervy, vývrtka, kuchyňská škrabka, vrtačka. Řada z nich se dnes vyrábí již v „neutrální“ podobě, bez rukojeti zakřivené pro praváky.

Někteří leváci používají svou hlavní ruku pouze k psaní, ale při většině ostatních činností se chovají jako pravostranní.