Cizinci: Jak se jim u nás žije?

Bulhaři Plamen a Eli žijí v Praze téměř dvacet let. Třípokojový byt v Libni mají zařízený jako běžná česká rodina. Také jejich tři děti, třináctiletá Nikola, o dva roky mladší Venko a devítiletá Michalka, mluví většinou česky. Co je přivedlo z malé bulharské osady Elin Pelin do Česka?

„V dětství jsem tady dva roky žila,“ říká Eli výbornou češtinou. „Když mi bylo šest, tatínek tu dostal práci na stavbě bulharského velvyslanectví a školy, a tak jsme s maminkou přijely za ním.“ Rodina žila v podnájmu u Čechů, kteří měli stejně starou holčičku. Díky tomu se obě děvčata naučila navzájem jazyk té druhé. „Chodila jsem tu také rok do školy, ale do bulharské.“ V jejích osmi letech se rodina vrátila do Bulharska, v kontaktu s Čechy ale zůstali.

V šestnácti se seznámila se svým budoucím manželem, starším o tři roky. Když dostudovali, začali podnikat. Prodávali na pláži popcorn, lovili a prodávali škeble. „Vydělali jsme dost, ale vzhledem ke zvyšující se inflaci cena peněz klesala, navíc se do všeho montovala místní mafie.“ A tak odjeli. Plánovali cestu až za oceán. „Česko mělo být jen přestupní stanicí.“

Nakonec to dopadlo jinak. Dvojici se u nás zalíbilo. Plamen pracuje u firmy, která dělá fasády domů i výškové práce. Eli peče trdelníky. Co je na životě v Česku překvapilo? Oba shodně tvrdí, že bezpečnost v ulicích a také slušnost při nastupování do dopravních prostředků, žádná strkanice jako v Bulharsku. Za nejhorší zkušenost naopak Eli považuje návštěvy cizinecké policie kvůli prodlužování pobytu.

„Nejhorší to bylo s doktory. Když se mělo narodit první dítě, museli jsme zaplatit 35 tisíc za těhotenské pojištění, abych jednou měsíčně mohla chodit na kontroly.“

„Když se dítě narodilo tady, nemělo první měsíc nárok na zdravotní pojištění. Nedej bože, kdyby došlo při porodu ke komplikacím nebo se narodilo s vrozenou vadou. To bychom se nedoplatili,“ říká Eli s tím, že to zažili u třetího dítěte. Míša byla na jipce, kde jeden den stál 5000 korun. Problémem také bylo umístit děti do školky.

„Už si neumím představit, že bychom se vrátili. Úřady, školství, pošty, zákony tady dobře fungují, je tu větší pořádek než u nás. Je tu prostě lepší kvalita života. A Prahu jsem si natolik zamilovala, že se stala mou srdeční záležitostí. Češi se opravdu mají, mají nádherná místa, úžasnou historii, zákony a přece jen i politické zázemí. Je tu svoboda názorů, náboženství, možnost se rozvíjet i realizovat. Važte si toho!“ vzkazuje.

„K zájmu o všechno české mě přivedl Leoš Janáček,“ říká perfektní češtinou Neil Shepherd v jedné z pražských kaváren. „Mám rád operu a jeho Jenůfa (Její pastorkyňa), Liška Bystrouška nebo Výlety pana Broučka jsou úžasné. Náš už zemřelý dirigent Charles Mackerras je hodně uváděl.“

Velmi zajímavý důvod k tomu, proč dvaapadesátiletý Angličan žije s přestávkami už dobrých dvanáct let v Praze. U oper jej prý zaujala nejen hudba, ale i příběhy, které vyprávějí, a proto se rozhodl dozvědět se víc.

„Když jsem však poprvé viděl text v češtině, řekl jsem si: To není jazyk, to je hatmatilka!“ směje se Neil. „Víte, jako ta písmena, co vám dávají číst u optika. Ale já jsem trochu perverzní, a tak jsem se rozhodl, že se ji budu učit.“

Původním povoláním je Neil učitelem chemie, devět let ji vyučoval na anglické obdobě naší střední školy. Pak ho práce přestala naplňovat a od konce 90. let se živí sestavováním křížovek pro deníky Financial Times či Independent.

Češtinu se nejdříve učil pomocí učebnice, v roce 2001 přijel – po několika kratších návštěvách – na měsíční kurz českého jazyka do Prahy. „Do Česka jsem se okamžitě zamiloval, lidi jsou tu super!“ září nadšením. Za rok přijel opět, poté se rozhodl, že bude žít napůl u nás a napůl v Anglii. Byt si pořídil v jedné z rušných ulic na pražském Smíchově a snažil se navazovat s místními konverzaci v češtině. Vadí mu, že většina cizinců, zejména anglicky mluvících, se nesnaží mluvit česky, i když tu žijí dlouhodobě.

„Původně jsem pobýval sedm měsíců v roce tady a pět měsíců v Anglii,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Ale pořád to nešlo, je těžké usadit se, mít trvalé plány… A tak jsem si řekl: Mám rád Prahu, Česko – tak proč tu nebydlet trvale? V Anglii je spousta problémů, v lecčems je to nepříjemná země, a tak jsem nakonec prodal dům tam a koupil jsem si vlastní barák tady!“

Na rozdíl od mnoha Angličanů a Američanů u nás Neil nikdy nepracoval jako lektor. I nadále se živí psaním křížovek, což dnes není problém. A jak taková anglická křížovka vypadá? „Naše jsou jiné než ty vaše, jsou takové…,“ hledá Neil poprvé za celou dobu konverzace správné slovo, „kryptické. Například kdyby tam bylo napsáno město v Československu, tak by to mohlo být Oslo – protože ve slově Československo je schované. Chápete?“ Takové křížovky jsou asi o dost těžší na luštění než ty české, říkáme si.

Sestavování křížovek se Neil věnuje čtyři až pět hodin denně, pak poslouchá klasickou hudbu, večer buď zajde posedět s přáteli, nebo si čte. Televizi nemá. A jaké autory má rád? Okamžitě vysype Petra Šabacha, Michala Viewegha a samozřejmě Haškova Švejka. „To je úplně typický Čech. Původně jsem ho četl v angličtině, ale teď už ho znám i česky.“

Když se Neila zeptáte, co všechno se mu na Češích a jejich zemi líbí, začne přímo chrlit. „Mám rád českou mentalitu, váš smysl pro humor – řekl bych, že se až tolik neliší od toho anglického, máme podobné vtipy. Připadá mi, že jsou tu lidé tolerantnější, myslím, že u nás je přehnaná politická korektnost. Nemůžete říct, co si opravdu myslíte, vy máte svobodnější projev,“ domnívá se Neil.

„Lidi jsou tu uvolněnější.“ Dodává, že podle jeho pozorování závisí chování lidí na ročním období. Jakmile se oteplí a vysvitne sluníčko, začnou se hned všichni usmívat. „A potom miluju české pivo!“ dodává Neil s nadšením.

Na druhou stranu moc nemusí českou kuchyni a na Vánoce dává přednost před kaprem krocanovi. „Knedlíky mi moc nechutnají a připadá mi divné, že ryba s hranolky, naše nejobyčejnější jídlo, se tu nedá sehnat v každé restauraci. Také mi chybí rostbífy nebo jehněčí maso,“ vypráví.

V Česku je podle něj taky větší byrokracie a více papírování. Rozdíl stále pozoruje i v nabídce zboží – v Anglii může v obchodech narazit na prakticky všechny značky, na které si vzpomene. Zaráží ho, že když chce třeba určitý typ hrnce, v obchodech ho nesežene, musí ho objednat z Francie a zaplatit tak o hodně víc.

„Já jsem tady spokojený,“ říká bez stínu pochyb. „Základem je samozřejmě přizpůsobit se, respektovat zdejší zákony. Mně třeba může připadat jako blbost, že tu musí i v létě auto svítit, ale musí se to, a proto to tak dělám.“

Jak dlouho tu chce Neil zůstat? „Nechci pokoušet osud, ale dlouho. Mám tu krásný dům, tak aspoň deset dvacet let… Je možné, že kdyby se měnila vláda a s ní výrazně i životní podmínky, tak bych třeba musel odejít, ale zatím nemám vůbec myšlenky na návrat.“ Připouští, že změna by mohla nastat, pokud by se proměnil jeho osobní život, protože Neil je zatím svobodný a bezdětný.

„Mám tu pouze přechodný pobyt, ale jsem spokojený. Nemůžu mít mobil na smlouvu, ale to je jediný problém, jinak nejsou potíže s domem, s autem, s pojištěním… Stačí mi, že můžu v téhle skvělé zemi bydlet.“

Elizabeth z Michiganu je jediná, s kým vedu rozhovor v angličtině. Žije tu už více než dva roky, ale česky umí zatím jen pár slov. Veselá plavovlasá čtyřicátnice má za sebou pestrý a dobrodružný život a říká, že ze všech míst, kde kdy žila, se jí u nás líbí nejvíce. Původně vystudovala ekonomii, ale mnoho let provozovala v rodné zemi hotel pro psy, kteří jsou její velkou láskou. Jednalo se prý o velmi úspěšnou záležitost, dokud nepřišlo 11. září 2001 a s ním teroristický útok na tzv. dvojčata.

„Lidi přestali cestovat, tržby šly prudce dolů a přišly dluhy.“ Vzhledem k tomu, že se jí v té době rozpadal i osobní život, rozhodla se majetek rozprodat a začít znovu. Odletěla do Číny, která ji vždy lákala. Následovala Kostarika, kde časem vyměnila individuální kurzy angličtiny za výuku přes internet – což může dělat odkudkoli.

„Chtěla jsem do Evropy a líbilo se mi, že Česko je přímo v jejím středu, kdekoli v Evropě jste odsud za chvíli,“ pochvaluje si. „A hlavně – na internetu psali, že je to jedna ze zemí nejvíce otevřená psům.“

V Americe by si prý nemohla dovolit vzít psa do restaurace nebo do dopravního prostředku. Tady ji mohou její dva pejskové, které pojmenovala po španělsku Orso (Medvěd) a Nunca (Nikdy, slovo, které prý v Kostarice často slýchala), provázet téměř všude. Hustá síť veřejné dopravy, kterou z Ameriky vůbec nezná, je také jednou z věcí, které ji v naší zemi mile překvapily.

„Tady mám poprvé pocit, že sem opravdu patřím,“ říká Elizabeth. Tady si poprvé našla větší množství přátel, jak anglicky mluvících, se kterými se kontaktují na internetu a podnikají nejrůznější akce, tak rodilých Čechů. Vyhovuje jí i podnebí, které je podobné jako v jejím rodném Michiganu. Říká, že do Spojených států, kam jezdí asi dvakrát ročně, by se už nikdy vrátit nechtěla.

„Vadí mi ta arogance lidí, že každý se někam dere, nevyhovuje mi ta strašná spousta omezení. Neustále si musíte dávat pozor na to, co říkáte, abyste neměli problémy,“ shrnuje dojmy ze země, kterou mnozí Češi chápou jako zemi snů. „Je to prý země možností, ale to je pro mě také Británie, Kostarika, Česko…,“ říká.

Nadále se živí výukou lidí z celého světa přes internet a hodlá u nás zůstat co nejdéle – možná i napořád, pokud si najde českého partnera, čemuž se vůbec nebrání.