Cirkusů bez zvířat se nedožijeme, věří v Humbertu

„Pojďte a zhlédněte vyprávění z minulého věku, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi. Vydejte se na cestu s lidmi, kteří křižovali Evropu, protože jejich osudem se stal cirkus. Nalezli v něm nejen obživu, ale i smysl života. Sledujme s nimi odvěkou touhu člověka posunout hranice lidských možností. Touhu po kráse, dokonalosti a odvaze. A taky touhu po štěstí.“

Těmito slovy začínají nejen všechny díly česko-německého seriálu Cirkus Humberto z roku 1988, který nedávno opět reprízovala Česká televize, ale i každé představení zábavního podniku, jenž nese stejné jméno. Sotva potemnělým stanem dozní z reproduktorů úvodní seriálová promluva herce Radovana Lukavského, za potlesku publika vkročí do manéže principál Hynek Navrátil.

„Dobrý den, dámy a pánové, milé děti, vítám vás pod šapitó československého cirkusu Humberto a přeji vám příjemnou zábavu!“ Po krátkém proslovu pak přenechá manéž artistům a zvířatům.

Jako první ji opanuje osm koní - čtyři hnědáci, čtyři bělouši - pod bravurním vedením německé drezérky. Vystřídá je česká žonglérka v blyštivé podprsence, která při taneční hudbě dokáže udržet ve vzduchu až pět fotbalových míčů naráz.

Pak se znovu objeví sám ředitel a předvede divákům, jaké psí kusy naučil smečku pudlů. A chybět nemůže pochopitelně ani klaun, ten je pro změnu z Polska a ředitel jej označuje za jednoho z nejlepších v Evropě.

Třiašedesátiletý Hynek Navrátil sice proslovy k publiku šetří, ovšem při rozhovoru naštěstí skoupý na slovo není. Setkali jsme se v Hradci Králové, na první štaci cirkusu Humberto po zimní přestávce. Cirkusový stan, jenž pojme tisíc lidí, tam postavili na konci února.

„Diváci očekávají, že jim v zimě nebude zima a v létě horko, od toho máme klimatizaci. Samozřejmostí je, že nejen v lóži, ale i v galerii se posadí na sedačky s opěradly a budou mít komfortní výhled. A že kromě základního občerstvení dostanou chlazenou limonádu nebo horký čaj a kafe. My máme vlastní kavárnu-maringotku, kde se můžou i posadit,“ vypočítává ředitel cirkusu, co je dnes kromě samotných čísel v manéži důležité pro to, aby se lidé cítili pohodlně. Kvalitě programu i komfortu odpovídá cena vstupenek v rozmezí 300-400 Kč.

Zatímco dříve se cirkusy zdržely na jednom místě dva tři dny, Humberto nyní zůstává ve velkých městech i několik týdnů. „Zjistili jsme, že lidé jsou trochu pohodlní, tak musíme zůstat delší dobu, aby si to mezi sebou řekli,“ vysvětluje Hynek Navrátil. A jedním dechem dodává druhý důvod: „Auta, elektřina, všechno je tak drahé, že je lepší být na jednom místě déle.“

S tím tak trochu souvisejí i často kritizované podmínky chovu zvířat, které se ale řídí zákonem danými rozměry klecí a stájí. Pokud jde o venkovní výběhy, principál by svým svěřencům klidně přilepšil, jenže za každý metr záboru se radnicím tvrdě platí. „Některá města si na cirkusu vylepšují rozpočet,“ přesvědčuje se často. „Když odcházíme z úřadu, ještě nám říkají: ,A počítejte s tím, že si vás přijdeme přeměřit!‘.“

Handrkování s úředníky mu ale chuť do práce vzít nemůže. „Potlesk, ten určitě zahřeje a nabije každého umělce,“ prozrazuje, co jej pohání. „Anebo když někdo přijde o přestávce a řekne, že je to pěkné, že se mu to líbí a že nás doporučí.“

Byli to právě cirkusoví příznivci, kteří pomohli Humbertu přečkat koronavirové uzávěry. Hynek Navrátil přiznává, že zpočátku se darům bránil, bral to jako ostudu. „Pak ale začali ,vyhrožovat‘, ať zveřejníme číslo účtu. Posílali peníze, dovezli do zimoviště krmení. Samozřejmě mě to zahřálo u srdce.“

Přicházet v programu neustále s něčím novým je nutnost. „Minimálně 60 procent programu každý rok měníme,“ odhaduje ředitel cirkusu, který zaměstnává třicet lidí, z toho přibližně polovinu tvoří artisté, zbytek ošetřovatelé a technický personál.

„Letos tady budu sedm let,“ říká Jan Pospíšil, jenž se označuje za maštaláka. „Starám se o všechna zvířata. Když je potřeba, jdu krmit i medvědy.“

Jeho šéf ho zvesela pobídne: „Jen řekni, kde jsme tě našli. Netaj se s tím.“ „Ve Znojmě. Po hádce se sestrou jsem skončil na ulici,“ přiznává.

„A my jsme šli kolem a sebrali ho. Měl statisícové dluhy, všechno jsme vyrovnali a udělali z něho člověka,“ pokračuje Hynek Navrátil. Během dvou let splatil nový zaměstnanec všechny pohledávky a po důrazném varování ředitele přestal pít. „Nanejvýš si dám dvě tři pivka večer a hotovo. Přes den ani kapičku, kór mezi zvířaty,“ dušuje se Jan Pospíšil a předvede, jak mu cvičená koza dává pac.

Do večerního představení zbývá ještě několik hodin a mezi cirkusovým stanem a zázemím s obytnými přívěsy neustále pendlují artisté. „Ciao, Adriana!“ volá principál na drezérku, která pochází z německo-italské cirkusové rodiny. Vystupuje s koňmi, její syn se slony a společně si nachystali nové číslo s oběma druhy zvířat.

Čtyřiadvacetiletý Amedeo Folco je už devátou generací kočovníků, která je ze strany dědečka italského původu a z babiččiny německá. „Oba sloni jsou staří přes padesát let, přišli už k mému dědečkovi, když jim byly tři nebo čtyři roky. Vyrostli s mojí matkou, tetami a se mnou už od dětství,“ povídá a seznamuje nás ve stáji se slonicemi Sharon a Baby. Na jeho povely v němčině zvednou chobot a vydají zvláštní chrčivý zvuk na pozdrav.

„Cestování, poznávaní nových lidí, každou chvíli někde jinde,“ shrnuje Amedeo, čím ho cirkus naplňuje. „Protože se v manéžích pohybuje odmala, měl možnost vystupovat i v Česku, takže o Humbertu věděl. „Zůstanu na tuhle sezonu a pak uvidíme, co dál. Vždycky je to spontánní. Je to těžký život, přesto ho miluju.“

„Letos máme vesměs jen zahraniční artisty,“ navazuje Hynek Navrátil, jenž si na mezinárodním programu zakládá. Humberto si za 30 let v soukromých rukou vybudovalo renomé i v Evropě, proto není problém angažovat účinkující z ciziny. Na popruzích létá akrobatka z Ukrajiny, kolem zavěšené tyče se točí Ruska, která vyrůstala v německém cirkusu, a s obručemi to zase nejlépe umí Francouzka.

Vrcholným číslem je pak kolo smrti, kdy se manéží otáčejí dvě propojená „kola pro křečky“, v jejichž útrobách i po jejich obvodu balancují, běhají a skáčou dva artisté. Chilana doplňuje Čech - sedmadvacetiletý Stanislav Pištěk.

„V Humbertu začínala moje přítelkyně, já jsem tu pět let, z toho na kole smrti čtyři roky,“ povídá a drží přitom v náručí synka, kterého má se zmíněnou ruskou kolegyní.

„S panem Navrátilem jsme hledali něco, co tu nikdo nedělal, a vymysleli jsme kolo smrti. Co se týče vystoupení, je to jediná disciplína, kterou dělám.“

Protože v cirkusu je pořád práce dost, ve smlouvě má i další činnosti, které může vykonávat, aby pomohl, ale zároveň se nezranil. „Když jde dolů celé šapitó, jsou u toho všichni, protože je potřeba co nejvíc lidí.“ Jeho slova později mimoděk potvrdí ukrajinská akrobatka. Pár minut poté, co za potlesku opustí manéž, ji už převlečenou potkávám coby prodavačku u pultu s cukrovou vatou.

Ačkoli si Hynek Navrátil na návštěvnost nestěžuje, stále cítí, že část veřejnosti považuje cirkusáky za podřadné komedianty. Jako skutečný umělec se cítil jen při angažmá v západní Evropě, kde se artisté podle něj těší větší úctě.

Dokonce i za minulého režimu, tedy v době, kdy byly všechny tuzemské zábavní podniky sdruženy ve státním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky, míval podle svých slov výrazně nižší plat než kolegové z jiných zemí východního bloku.

Rodině Navrátilových, která kočuje už po pět generací, byl cirkus za minulého režimu zestátněn. Nejmenoval se však Humberto, neboť tento název si vymyslel spisovatel Eduard Bass ve svém románu z roku 1941, jenž o 47 let později ožil na televizní obrazovce. V seriálu se mimochodem mihnou i Navrátilovi. Současného ředitele můžete zahlédnout například ve scénách s velbloudy.

Protože značka Humberto měla díky románu zvuk, státní podnik rozhodl, že jeden z cirkusů se tak bude jmenovat. „Cirkus Henry měl v emblému H, tak doplnili umberto a už to měli,“ popisuje principál, jenž se v maringotce doslova narodil.

„Odmala miluju velbloudy. Už v šesti nebo sedmi letech jsem je vodil z nádraží,“ říká s vysvětlením, že tehdy se cirkusy na větší vzdálenosti přesunovaly po železnici. „Čtyři velbloudi svázaní k sobě, na jednom jsem seděl a jelo se.“

Když po revoluci státní podnik zanikl, značka Humberto se ocitla v dražbě. Hynek a jeho bratr Bohumil se domluvili, že do toho půjdou. A přestože se druhý jmenovaný před dvanácti lety osamostatnil, značka Humberto pod vedením Navrátilových jede dál.

Ředitele doplňuje manželka Zdena, dříve proslulá artistka a hadí žena, a dva synové. Třicetiletý Ludvík dělal vzdušnou akrobacii, poté se vypracoval jako nožní žonglér. O čtyři roky starší Hynek je skvělý drezér, ovšem pro letošní sezonu se rozhodl vypomoci v jiném cirkusu a vzal s sebou i smečku lvů.

Doménou jejich otce zůstává drezura velbloudů, medvědů či zeber. Po nedávné operaci kolena sice ještě trochu kulhá, ovšem to je jen drobná překážka. „Čtyřicítka horečka je ještě dobrá, s tím vystupujeme normálně,“ mávne rukou. „Měl jsem i utrhnutý lýtkový sval, tak jsem si ho zabandážoval. Normální člověk by s tím marodil měsíc.“

Podle něj existuje v Česku už jen hrstka velkých cirkusů a pár malých rodinných, dohromady ne víc než deset. Ještě zhruba před patnácti lety jich přitom byl trojnásobek. Ty méně kvalitní vyřadil nezájem publika, jiným zasadila poslední ránu pandemie.

Zákaz drezury u nově narozených divokých zvířat se jeví jako další hřebíček do rakve kočovných podniků. Zákon na ochranu zvířat proti týrání, jenž tuto změnu obsahuje, platí od začátku loňského roku, avšak Hynek Navrátil si z něj těžkou hlavu alespoň napohled nedělá.

I se současnými zvířaty nebo s mláďaty, které se povedlo včas zaregistrovat, může drezura ještě mnoho let pokračovat. Zákaz se navíc netýká domácích zvířat, v cirkusu tedy typicky koní, koz nebo psů.

Aktivisté, kteří už mnoho let za změnu lobbovali, poukazují na to, že divoká zvířata jsou v cirkusech trénována k chování, které je pro ně nepřirozené, a mnoho času tráví ve stísněném prostoru. O něco lepší je to v zimovišti, které Humberto tradičně nachází v jednom bývalém statku na Nymbursku. Zvířata tu mají své stáje i výběhy, i když například v případě lvů jde kvůli bezpečnosti o zamřížované vnitřní ubikace.

Zahraniční artisté vystupují ve vánočních programech v západní Evropě, Humberto i jejich zvířata ale odpočívají a většinou ani netrénují. Nejvíc kousků si stejně osvojí už jako mláďata, takže nové věci jsou spíše variací toho, co už umějí.

Seriózní debatě s odpůrci by se ředitel podle svých slov nebránil, k té však nikdy nedošlo - častěji totiž musel čelit napadání slovnímu i fyzickému.

„Za těch třicet let jsme zažili leccos. Ničili ploty, shodili ohrazení, křičeli, že jsme zkurvený cirkusáci. Dobývali se do maštale, chtěli zvířata vypustit na svobodu. Posprejovali maringotky, propíchali pneumatiky. Máte malé děti a v deset večer vám tu někdo běhá s benzinem, že vám to podpálí,“ sype jednu příhodu za druhou.

Dočetl se i nesmysly, třeba že cirkusáci učí medvěda tancovat na rozpáleném plechu nebo že nepotřebné zvíře zavřou v garáži a udusí ho výfukovými plyny. „A to nám psali na poutače. To má lidi přilákat?“ rozčiluje se.

Štve ho to i proto, že odpůrci nikdy nevyslyšeli jeho výzvu, ať se zajdou do zázemí cirkusu podívat. Je totiž běžně přístupné za malý poplatek jako zookoutek. Odpůrci to však nepovažují za nezbytné. „Z fotek a videí, které cirkus Humberto pravidelně zveřejňuje, vidíme podmínky, ve kterých zvířata drží,“ reaguje Lucie Hemrová, místopředsedkyně organizace Svoboda zvířat.

„Z našeho pohledu by v 21. století měla být divoká zvířata chována výhradně za účelem ochrany, ne pro drezuru, chvilkové pobavení publika nebo zisk úzké skupiny lidí. Cirkusy ze své podstaty totiž nemohou zvířatům poskytnout dostatečné a vhodné zázemí.“

Zástupkyně organizace upozorňuje také na to, že od loňska platí vyhláška o ochraně vybraných druhů šelem a lidoopů při chovu, která pro tato zvířata stanovuje minimální velikost chovných prostorů. Cirkusů, kde jsou stanovené limity výrazně nižší, se však netýká.

„Týraná zvířata vypadají úplně jinak než ta naše,“ tvrdí Hynek Navrátil. „Dnes už mají mnohem větší prostory než dřív, cestujeme méně. Ale i dřív bych nemohl říct, že strádala. Byla ve výborné kondici a umírala ve věku, kdy zvířata v zoo už jsou dávno po smrti, o přírodě ani nemluvě. Zní to banálně, ale dobrý cirkusák má zvířata jako členy rodiny. Když nějaké odejde, jsme z toho hotoví úplně všichni.“

Dodává, že podmínky kontroluje Státní veterinární správa, každé zvíře je očipované, má svůj pas a přesun zvířat mezi jednotlivými kraji se hlásí příslušné krajské veterinární správě.

„Pokud někdo jako pan Navrátil myslí vážně, že medvěd na koloběžce je šťastnější než medvěd v zoo, kterému se chovatelé snaží co nejvíce přiblížit jeho původnímu prostředí, tak asi nemá cenu vést nějakou smysluplnou diskusi. To je prostě celé o přístupu ke zvířatům. Jestli k nim přistupujeme jako k bytostem, které mají práva na svůj vlastní život co nejméně ovlivněný člověkem, nebo jako k nějakým hračkám pro naše potěšení,“ říká za Svobodu zvířat Lucie Hemrová.

„Ještě se nevzdáváme bez boje,“ naznačuje principál, že se s koncem drezury nesmířil. Do cirkusu podle něj zvířata patří a bez nich jde jen o artistické divadlo. Na hypotetickou otázku, zda si umí představit cirkusy zcela bez zvířat, proto odpovídá jasně: „Já to dělat nebudu.“