Církevní škola, jak ji neznáme

Během pár minut se dovídáme, že se nacházíme na půdě nejstarší církevní školy v Česku. Arcibiskupství pražské ji založilo krátce po sametové revoluci, za pár měsíců oslaví třicáté výročí své existence. Katechismus se tu ale učí jen hodinu týdně. Specializace je tu jiná a není to náhoda.

Smyslem této církevní školy je dát dívkám, kterým život příliš nepřál, šanci naučit se něco, čím se jednou uživí a mohou být prospěšné jiným.

V oborech s názvem Pečovatelské služby a Praktická škola dvouletá tu studuje něco přes padesát dívek. Část z nich pochází z dětských domovů a diagnostických ústavů, další jsou z rodin, kde mají rodiče dost starostí sami se sebou a s dcerami si nevědí rady nebo se o ně nestarají.

Studují tu i děvčata na vozíčku, s fyzickým či duševním hendikepem. Právě pro ně je určen méně náročný obor Praktická škola, v němž se učí především být soběstačné a osvojit si základy lehkých manuálních prací, třeba vaření. Školné se tu neplatí, stravování je levné a učebnice zdarma.

Klasická internátní škola to ale není. Kdo může, dochází, kdo ne, má možnost bydlet zdarma v prostorách kláštera, kde na dívky dohlíží sociální pracovnice.

Učitelé jsou tu věřící, ale do víry studentky nenutí. „Součástí výuky je sice hodina náboženství, jde ale spíš o to, aby holky věděly, že Ježíš byl sice mánička, ale nezaložil Beatles,“ vtipkuje ředitel, který náboženství sám vyučuje. Studentky seznámí i s modlitbou Otče náš, stačí ale znát slova, modlit se nikdo nemusí.

Podobné je to se společnými bohoslužbami, jež se konají třikrát nebo čtyřikrát do roka. Mezi děvčaty převažují ateistky, a pokud se aktivně účastnit nechtějí, nemusejí.

Když je potřeba, snaží se pracovníci školy pomoci studentkám s nalezením ubytování či brigády, vyřešením exekuce nebo s osobními problémy, někdy i po tom, co dívky opustí brány školy. Některé tu dokonce zaměstnají, například jako asistentky ve zdejší chráněné dílně nebo jim svěří třeba účetnictví.

„To je případ tady Markétky. Mně ta čísla nikdy neseděla. Od té doby, co má pod palcem účetní knihu naše Markétka, je všechno v pořádku,“ představuje ředitel jednu ze zdejších absolventek.

„Jmenuju se Andrea, ale říkají mi Andy. Na tuhle školu jsem přišla před sedmnácti lety. Byla jsem pěkná divoška, drzá holka, co se dostala z maloměstského děcáku do Prahy a chtěla si užívat. Vždycky jsem ale bránila slabší a bylo na mě spolehnutí,“ vzpomíná na svůj studentský život jedna z absolventek a nyní i zaměstnankyň.

Dnes pomáhá děvčatům v chráněné dílně. Její životní příběh by vydal na sociální román. Brzy po dokončení školy se vdala, manželství se ale rozpadlo a ona zůstala sama se dvěma syny.

„Klukům je deset a dvanáct let. Mladší je autista, chodí do speciální školy. Jejich táta založil novou rodinu. Moje heslo je, co tě nezabije, to tě posílí. Válčili jsme, jak se zrovna dalo,“ vzpomíná na dobu, kdy jako matka dvou malých, často nemocných kluků horko těžko sháněla práci, a navíc se potýkala s rakovinou.

Škola, z níž byla sice dávno pryč, jí několikrát podala pomocnou roku. „Pomohli mi se stěhováním do sociálního bytu a nakonec mě tady i zaměstnali. Lidská podpora od mojí oblíbené paní učitelky Černé i od ředitele byla vždycky neskutečná, cítím se díky tomu v zákrytu,“ pochvaluje si Andy.

„U nás škola nekončí absolutoriem, ale uvedením na pracovní trh, potažmo do praktického života,“ potvrzuje ředitel.

První zaměstnání kdysi pomohl najít i pro Andreu. „Byla jednou z našich nejlepších absolventek, ale když sháněla práci jako sanitářka, nedařilo se jí. Poslala životopis, po telefonu si dohodla termín schůzky, vypadalo to nadějně, ale když přišla na pohovor a tam viděli, že není zrovna árijský typ, poslali ji pryč s obvyklým: zrovna teď jsme to místo obsadili!“

A tak Luboš Hošek zvedl telefon a vysvětlil, že za Romku Andy by dal ruku do ohně. Práci díky němu dostala.

„Dělám to často, ale ne pro každého. Vím, za koho se můžu zaručit,“ dodává.

Z kompletní rodiny pochází jen menšina zdejších studentek. Část přišla z diagnostických ústavů nebo z dětských domovů.

Není divu, že se u leckteré vynoří třeba exekuce za nezaplacenou pokutu. Z pětistovky je rázem deset tisíc, pro teenagerku nadpozemsky vysoká částka. I takové věci škola pomáhá řešit, třeba zprostředkováním bezplatného právního poradenství prostřednictvím neziskovky. K dispozici je děvčatům i speciální pedagog a školní psycholog.

„Když je nejhůř, pomůžeme také rodičům. Jestliže jsou doma hádky, hrozí exekuce nebo vystěhování z bytu, nemůžete čekat, že si holka bude hlídat známky a obalovat sešity,“ vysvětluje ředitel. Někdy pomůže najít sociální bydlení, jindy psychologickou pomoc. Sám přiznává, že neví, jak by v životě obstál, kdyby měl za sebou tak těžký start jako mnohé z jeho studentek.

„Maluješ si nehty?“ skáče mi do řeči desetiletý Matýsek, syn Andy. Ze speciální školy, kterou navštěvuje, má na dnešek omluvenku kvůli právě absolvovanému vyšetření, a tak Andy mimořádně doprovází do práce. „Takové věci ho teď zajímají. Chce mít totiž hezkou maminku, aby si někoho našla,“ usmívá se Andrea.

„Máme tu ještě teplý koláč, dáte si?“ vpadne do místnosti jedna ze studentek. Blíží se dvanáctá hodina a s ní oběd, který děvčata sama připravují, včetně polévky a moučníku.

Dívky, které mají ten den službu, si ráno dají s učitelkou sraz u supermarketu a společně nakoupí všechno, co je ten den na vaření potřeba. Rozpočet mají skromný, takže musí šetřit a sledovat akce. Učí se tak nejen vařit, ale také rozumně hospodařit.

Tu a tam se ve škole vyskytne i malé miminko nebo batole. Děvčata jsou divoká a kombinace nelehké minulosti bez ideálního zázemí s přirozenou touhou po vlastní rodině dělají své. Před pár lety se ve školních lavicích sešly hned čtyři těhotné.

„Papež František tehdy vyhlásil rok milosrdenství, asi to bylo tím,“ směje se ředitel. Ihned ale zvážní: „Aby bylo jasno, snažíme se vést děvčata k tomu, aby některé věci odkládala. Všechno má svůj čas. Když už se to ale stane, jsme připraveni podat pomocnou ruku.“

Všechny dívky dostaly možnost dostudovat díky individuálnímu studijnímu plánu a sociálnímu doprovázení, které zahrnuje třeba i pomoc s nalezením vhodného bydlení, ať už v azylovém domě, nebo v sociálním či běžném bytě. Po šestinedělí chodily do školy dál – i s miminkem.

„Spolužačky aspoň poznají, že starat se o mimino je pořádná soda. Ne jako v reklamě na Pampers. Na druhou stranu ale vidí, že když už se něco takového stane, dá se to vyřešit i jinak než potratem,“ říká ředitel Hošek, který má tradiční křesťanskou rodinu s pěti dětmi.

Pokud se některá ze studentek rozhodne pro přerušení těhotenství, problém s tím prý na církevní škole nemá.

Motivace dívek školu dodělat je poměrně velká. Zvlášť ty, které studují obor Pečovatelské služby, mají dobré možnosti uplatnění.

„Přibývá soukromých pečovatelských domů, tam jsou dnes slušné platy. Naše holky nastupují třeba za pětadvacet tisíc čistého. Výhoda je, že součástí takové práce bývá i nabídka levného ubytování, obvykle přímo v prostorech daného zařízení,“ vysvětluje sociální asistentka Lucie Velkoborská.

Část dívek se v některém z podobných zařízení uchytí už během studijní praxe a pracovní smlouvu podepíší hned, jak dokončí školu. Další najdou uplatnění v rámci křižovnické pečovatelské služby. Ta se stará zhruba o čtyřicet seniorů žijících v domácnostech a se školou je úzce propojená – studentky si v ní automaticky plní část praxe.

Právě zde často poprvé v životě zažívají pocit, že jsou někomu prospěšné. Bez práce ale obvykle nezůstávají ani absolventky s fyzickým nebo psychickým hendikepem. Nastoupit mohou do chráněné dílny, která funguje vedle školy. Tam dostanou pracovní smlouvu i v případě, že pobírají invalidní důchod, aniž by o něj přišly. Vyrábějí svíčky, hračky nebo třeba mýdlíčka.

Majstrštykem jsou ovšem malované hrnky dodávané do hotelu Adria na Václavském náměstí. Hosté přijíždějící z celého světa pijí svou ranní kávu z hrnku, který malovala zdejší děvčata, a pokud chtějí, mohou si ho vzít domů.

„To všechno vidí naše holky na vlastní oči, protože jednou za čas jsou do Adrie pozvané na snídani. Je to prostředí, kam by se za běžných okolností nedostaly. Samozřejmě jim to zvedá sebevědomí,“ dodává Lucie Velkoborská.

Asistentka chráněné dílny Andy si pochvaluje hlavně dobrou atmosféru a přátelské vztahy: „V devět musí být v dílně všechny, aby měly řád jako v každé jiné práci. Když ale některá z holek přijde s osobním problémem nebo je jí třeba smutno, uvaří se nejdřív kafe a probereme to spolu, práce počká.“ Pro ty z dívek, které opravdovou domácí pohodu s povídáním u kafe nezažily, je to nejspíš malý zázrak.