Chirurg Ivan Landor: Nejde se životem probát

Co vás přivedlo k chirurgii? Měl jste doma nějaký lékařský vzor?

U nás doma nikdo lékařem nebyl. Jsem bohužel jediný.

Ani vaše děti nemají chuť převzít žezlo?

Nemají k tomu chuť, medicína jim přijde jako těžké odvětví. Ani na chvíli o tom neuvažovaly.

Vás prý k medicíně přivedl zážitek z trhání krčních mandlí. To mi přijde neuvěřitelné, vždyť to je pro většinu dětí traumatizující.

Ten zákrok je traumatizující, ale jde o to, v jakém věku dítěte se provádí. U mě to bylo v pubertě, to už se člověk tolik nebojí. Není to jako u malých dětí, kdy je na klíně drží maminka, aby měly pocit bezpečí.

V pubertálním věku už vnímáte, když práce byť na vlastním těle jde operatérovi dobře od ruky, je elegantní a rychlá. Mne to tehdy oslnilo a navodilo touhu umět to také.

Mám rád manuální zručnost. Ať už v chirurgii, nebo třeba v truhlařině.

Chirurgie mě zkrátka zaujala už v dospívání jako zajímavý obor, který bych chtěl dělat. Vzpomenu-li si na své začátky, tak ze všech povinných stáží, které jsem musel absolvovat na většině klinických oborů, jsem byl nejraději na chirurgii. Mimo povinné stáže jsem pak docházel na chirurgii a posléze ortopedii jako takzvaný fiškus, kdy navštěvujete dobrovolně vybranou kliniku, myjete se k operacím, chodíte na služby, nasáváte obor. Tak to funguje i dnes.

A pokud se takoví kolegové pro chirurgii rozhodnou, rádi je, pokud máme místo, uvítáme, a nikdy nejsme zklamaní. Protože to jsou ti správní lidé, kteří už při studiu medicíny oboru propadli.

Je o chirurgii mezi mediky stále zájem?

Úbytek zájmu nevnímáme. Chirurgie se musí dělat s nadšením, s chutí. Bez ohledu na čas. Musíte mít zájem, vášeň a nějakou vizi, kterou do svého konání promítnete, protože úspěch se zadarmo nedostaví. A ten je hlavní odměnou. To je to, co vás povzbuzuje v práci, co vám pomáhá překonávat i těžké chvíle, které v životě přicházejí.

Když se vám v práci daří, pak ji můžete dělat kontinuálně desítky let a nepostihne vás syndrom vyhoření. Úspěch v práci je obranou před vyhořením, protože si mohu říci, dělám něco, co má smysl, a ten smysl vidím. A v chirurgii ho vidím poměrně brzy.

Vývoj je rychlý i ve vašem oboru. Když si vzpomenu na seriál Nemocnice na kraji města a na totální endoprotézy, které tam často operovali, vytane mi na mysli i držení háků a řezničina. Bylo to hodně podle reality?

Mně ta první série přišla docela reálná, ale z operativy tam toho moc není. Naštěstí, ono to ani nejde. Samozřejmě každý chirurgický obor má nějakou svou operační techniku, své přístupy, prostě nějakou poezii. Dá-li se tomu tak říkat.

Jsou obory mikro, kde se operuje velmi jemnými nástroji pod mikroskopem. A jsou obory makroskopické, velké, a v našem případě se dá říci i téměř silové. Ale i síla má své limity. To znamená, že nadávkovat míru té síly nebývá úplně tak jednoduché.

U nás neplatí technika, že když to nejde silou, jde to ještě větší silou. Protože organismus má jen určitou odolnost, kterou vzdoruje našemu úsilí. Třeba když vybavujete kyčel z kloubní jamky a podobně. A vy musíte zvážit míru té odolnosti, protože ta někde končí.

Navíc každý člověk vypadá trošku jinak, je rozdíl, co si u koho můžete dovolit. Není to prostě o tom, že na sál nastoupí tři siláci.

Jaká operace je fyzicky nejtěžší?

Fyzicky nejtěžší je v našem oboru operace někoho, kdo je hodně obézní. Má například sto padesát kilo a jenom jeho končetina, s níž je třeba během výkonu manipulovat, váží třicet čtyřicet kilo. Ale to asi není to podstatné.

Technicky a svým způsobem i psychicky nejtěžší jsou rozsáhlé výkony, které trvají dlouho a jsou spojené s rozsáhlou preparací. Například resekční operace tumorů. Nebo operace komplikací totálních náhrad spojených s kostními defekty, kdy musíte připravit nosné kostní lůžko, v němž bude pevně zakotvený nový implantát, který bude člověku sloužit další léta.

V náhradách asi šel vývoj nejvíce dopředu, že?

Ano. Rozšiřují se například možnosti 3D tisku, kdy se dá velký kostní defekt nahradit odpovídajícím protetickým modulem, který je vyroben individuálně pro pacienta na míru, tak aby šel zakotvit do zdravé kosti nemocného. Menší, zbytkové defekty se vyplní kostní drtí. Tato výplň se v řádu let přestaví na vlastní kost pacienta. Využíváme k tomu speciálně upravené kosti z kostní banky.

Přibývá moderních konstrukčních materiálů s vysokým potenciálem osteointegrace, které se vynikajícím způsobem vhojují do kostního lůžka. Od korozivzdorné ocele, která tady byla před padesáti šedesáti lety, jsme se posunuli například k trabekulárnímu tantalu. Ten má svou strukturu velmi blízkou kosti, to znamená, že kost ho ráda vidí a vstupuje s ním v partnerství.

A co umělá inteligence, která se stává stále více populární?

Nechci předjímat, co nás ještě potká. Ale v současné fázi je třeba si uvědomit, že rozhodnutí lékaře je nezastupitelné. Pacient obvykle přichází za konkrétním lékařem, ke kterému má důvěru. Spolu by si měli vyjasnit, jaký výkon ho čeká, co mu může přinést a čím ho případně může ohrozit.

Pacient prostě věří konkrétnímu člověku-lékaři. A to nemůžete nechat na umělé inteligenci. Tu můžeme v současné době vnímat jen jako diagnostickou pomůcku. Alespoň v době, do které mohu dohlédnout, si nedokážu představit, že by to bylo jinak.

Podle vašich slov musí být mezi pacientem a lékařem důvěra. Říkáte také, že pacient je vaším nejbližším spolupracovníkem. Jak to myslíte?

On musí k rozhodnutí o zákroku, i k němu samotnému, aktivně přistupovat. Pokud se pacient domnívá, že zásadní je operace, po které si nějaký čas poleží a pak vyskočí a odejde, tak se mýlí. Tak to není. Operací to začíná a po ní přichází další fáze, řízená rehabilitačním lékařem, ale zcela jednoznačně realizovaná pacientem. Tou je rehabilitace, která mu umožní, aby se dostal tam, kde by chtěl být.

Rozhodnutím, jakou operaci provedete, máte v rukou další život pacienta. Není to svazující?

Je to nedílná součást mé profese, takže nad tím tak nepřemýšlím. Chirurgie je o rozhodnutích. To není má myšlenka, ale je to tak. Jeden můj starší kolega z jiného oboru říká, že včasné rozhodnutí je zcela zásadní. Jsou rozhodnutí dobrá, špatná, ale nejhorší z nich je žádné. Tedy jinými slovy nejistota a nerozhodnost.

Chirurgové se prý sami nechávají operovat neradi.

Protože si umíme představit, co všechno se může stát. S nadsázkou se říká, že se chirurgové operací bojí, ale ve skutečnosti to tak být nemůže. To znamená, jestliže je problém řešitelný konzervativně, tak bych se do toho nehnal operačně ani za sebe, ale ani bych operaci nenutil pacientovi.

Často se ale setkáváme se situací, kdy na operaci naléhá pacient, protože si myslí, že je to nejrychlejší řešení.

Protože si informace nastuduje na internetu, všude možně?

Ano a také proto, že touží po rychlosti. Pacienti dnes nejsou trpěliví a chtějí co nejrychleji úžasný výsledek. Jistě, to by bylo ideální, ale příroda je stále stejná, jako byla před deseti tisíci lety. Ona má nějaké možnosti a my se snažíme jí lehce přihrát svým chirurgickým konáním. Aby jí to lépe šlo.

Jsou situace, kdy lidé mají chuť něco překonávat, něco urychlit a vy jim k tomu máte pomoct. Já se tomu nebráním. Měl jsem například pacienta, náruživého horolezce, který měl za sebou určité množství osmitisícovek a odešly mu kyčle. Udělali jsme mu nové a on nám říkal, že by ještě potřeboval zdolat dvě osmitisícovky. Byla to jeho životní náplň. Samozřejmě z našeho pohledu to nebylo rozumné, ale on je pánem svého osudu.

Podstoupil operaci, aby dotáhl v životě něco, po čem strašně toužil. A já si nemyslím, že bylo namístě mu to zakázat. Musel si být ale vědom, že až je zdolá, budeme mu muset kyčle opravit. Protože to pro ně bude velký zápřah.

A už ty dvě zbývající osmitisícovky zlezl?

Ano a kyčle se musely zrevidovat. Pak říkal, že už poleze jen drobné věci. Ale dopřál si, co chtěl. Tím bych se vrátil k diskusi s pacientem, který v lékaři musí mít protipól. My pacientům chceme umožnit kvalitní a lepší život. Od toho tady ortopedie je.

Mezi pacienty máme například lyžaře, kteří si dokážou rozlámat umělou kyčel, což se špatně spravuje. Přesto chtějí na lyže znovu. A já jim to jako lyžař rozmlouvat nebudu, protože vím, že je lyžování úžasné. Každý pacient musí nalézt racionální cestu života, kterou zvládne a vyhovuje mu.

Jste lyžař, jak jste řekl, jezdíte na motorce, chopperu. Nebojíte se?

Je to nádhera. K motorům mám velmi vřelý vztah. Samozřejmě vidíte celou řadu úrazů, ke kterým může na motorce dojít, víte, co se může stát. Ale kdyby se člověk celým životem probál a představoval si, co všechno může nastat, tak by nemohl vylézt ani na ulici. Je potřeba mít rozum v hlavě, ale jinak se nedá nic dělat.

Jezdíte na motorce i do práce?

Jezdím, ale v létě. Mám problém se vstáváním, nerad vstávám do tmy. Což je v nemocnici problém. Vstávání v šest je do tmy a ve chvíli, kdy se konečně začíná vstávat do světla, tak posunou hodinu dozadu a zase se vstává do tmy. Je to biologicky špatně, ale je to tady tak zavedené.

Na pohodu vstávám v červnu, v červenci, v srpnu, krásně do světla. V přijatelné teplotě. Pak jedu na motorce a je to krása.

Co vás ve vaší profesi nejvíc naplňuje? Řekl jste, že jste nikdy nevyhořel, pořád jste ze své práce nadšený. Čím to je?

Práce mě naplňuje jako taková. Dělám ji rád. Nikdy jsem nelitoval, že jsem si vybral ortopedii. Je to obor, který pojí technické vědy s medicínou, chirurgií. Vidíte za sebou úspěch, protože z většiny je to optimistický obor.

Samozřejmě jsou chvíle, kdy to dál nejde, život člověka končí a my s tím nemůžeme už nic dělat. Ať už se jedná o tumory, nebo těžké septické komplikace, které prostě nedokážete zvládnout z žádné strany. Máte oprávněný pocit, že se udělalo všechno, co šlo, a přesto to nevyšlo. To je zklamání.

Náš obor ale naštěstí přináší z většiny úspěch. Naplňuje vás, když máte pocit, jistotu, že svou práci neděláte zbytečně. Je to zkrátka reálná práce, která přináší reálné výsledky.

Může se vám hodit na Firmy.cz: 1. lékařská fakulta - Univerzita Karlova