Chantal Poullain: Za láskou bych šla i na Sibiř

Ano. Mám ráda zvuky, které v divadle neslyšíte: ptáci zpívají, auta troubí, hučí letadla, miluji lidský ruch. Hrála jsem mockrát venku na festivalech po celém světě a vždycky mě to bavilo. I pro nás, herce, je to příjemná změna, když vyjdeme do přírody.

Výborně. Pavel mě pořád překvapuje, máme za sebou teprve třicet repríz, ale rozumíme si. Je vynikající partner, skvěle tančí a také já mám tanec ráda.

I Jirka je vynikající partner. Máme za sebou už 360 představení. Jsme si podobní. Vždycky říkám, že my dva jsme zvláštní herci. Jirka má trochu problém zapamatovat si text a já neumím česky, ale jsme dvojice a na scéně se podržíme. To je při komorních hrách moc důležité. V divadle mám na partnery velké štěstí. A také na Milana Heina, který je ředitel divadla a skvělý dramaturg. Herce velmi respektuje. Když vybírá novou hru, myslí už na konkrétního herce. Mě obsadil před třinácti lety do Hry o manželství poté, co si v časopise přečetl rozhovor se mnou. A už mě viděl jako Gillian. Loni mi dal číst Šest tanečních hodin a já jsem se do té hry úplně zamilovala.

Moc mě to baví. Třesou se mi ruce, těžce si klekám, chodím schoulená. Ráda tvořím postavy, které jsou jiné než já. Trochu mě inspirovala moje babička z tátovy strany. Vybavuji si její ruce, byla velmi elegantní. Měla doma napoleonské sofa, v něm vždycky ležela a v prstech držela špičku s cigaretou. Fascinovaly mě její dlouhé prsty.

Ta byla psycholožka. Starala se hlavně o problematické dívky. Ale milovala divadlo a také ho hrála. Žila v Ženevě, proto jsem tam po rozchodu rodičů odjela studovat divadelní akademii.

Byla to velká láska. Bolek byl jiný než Francouzi, byl tajemný a líbil se mi jeho humor. Měla jsem jiné plány, ale změnila jsem je.

To tedy nevím. Tenkrát jsem skončila akademii a točila jsem televizní film. V kapse jsem měla letenku do New Yorku, chtěla jsem tam studovat a dál hrát divadlo. Ale místo do New Yorku jsem odjela do Brna. (směje se) Za láskou bych šla i na Sibiř.

Táta mi vždycky říkal: Vem si zeleného, žlutého nebo černého, jen ne Angličana! S Bolkem si padli do noty, nic nenamítal, jen nechápal, proč nechceme žít ve Francii. Brali jsme se na divadelním festivalu v Baltimore a pak podruhé v Brně, kam přiletěl i můj otec. Byl tady poprvé. Moc toho nenamluvil, jen se rozhlížel a pak mi na letišti řekl: Teď ti rozumím.

Strašně málo. Znala jsem pár spisovatelů, viděla jsem několik kreslených filmů, věděla jsem o ruské okupaci a železné oponě, ale východní kultura mě vždycky zajímala.

Moc dobře. Bydleli jsme s Bolkem v centru města. Brno je jako hnízdo, všichni se tam víc znají.

Chtěla, několikrát v těžkých chvílích svého života, ale osud mě tady vždycky držel. Mám tu druhý domov, ale jak to bude dál…

Když se dva lidi milují tak, jako jsme se my dva milovali, zůstane vždycky něco uvnitř. Prožili jsme nádherné okamžiky, někdy byly i slzy, ale pak se naše cesty rozpojily. To k životu patří. Na začátku to nebylo jednoduché, ale život jde dál. Neměnila bych. Ten vztah mi dal víc, než vzal, a věřím, že ještě potkám lásku.

Praha je anonymnější, což mně vyhovuje. A miluji turisty. Ano, někdy trošku otravují, ale představte si Prahu bez turistů! To by byla nuda, a já mám ráda život, to, jak se lidé smějí, baví. Slyším často i francouzštinu. Praha je nádherné město, je to opravdu zlatá Praha. A Brno je skutečný střed Evropy.

Někdy ano, když mám náladu nebo když slyším, že bloudí. Jsem pyšná, že jim můžu poradit.

Je to přístav, který má úžasnou atmosféru. Žije tam mnoho národností, to se mi moc líbí. Jezdím se tam nabíjet energií. Potřebuji vidět moře, cítit slaný vzduch a pak se zase můžu vrátit do vnitrozemí. V Praze poslouchám francouzské stanice, čtu knihy ve francouzštině, v Česku potřebuji svůj francouzský ostrov.

Vladimír, divadlo, nadace a přátelé.

Je mu dvaadvacet let, studuje herectví, začíná druhý ročník na DAMU. Moc jsem si to nepřála, ale on je šťastný, tak to musím respektovat. Je to jeho život.

Nejsem mág, ale myslím si, že Vladimír bude asi žít tady, je Čech jako poleno. Miluje svoji zem, ale nikdy nevíte, co se může stát. Mluvíme spolu francouzsky, Francii má rád, jenže doma se cítí tady. Má rád český humor, má tady kamarády. Navštěvuje své příbuzné ve Francii, mají spolu krásný vztah, ale vždycky se vrací do Česka.

To asi těžko! Je přesvědčený, že nejkrásnější ženy jsou Češky.

S tátou má výborný vztah. Mají se rádi.

Čertík. Chodila jsem sice do baletu, ale nebyla jsem ta vzorná holčička. Víc mě lákaly moderní tance. A také jsem byla trochu kluk, zajímala mě auta a závody.

Měla jsem dvě sestry - Patricie před šesti lety zemřela, byla asistentka zvěrolékaře, a Beatrice je sochařka, je o šestnáct měsíců mladší. Já byla nejstarší. A mám ještě čtyři nevlastní bratry - Alexandre je pilot u Air France, Hervé je psychiatr, Jean-Christoph má firmu s mramorem a Yves je básník a pracuje pro telekomunikace. Kluci bydleli jinde, ale viděli jsme se často a pořád se navštěvujeme.

Skvěle a z věku si hlavu nedělám. Doufám, že mě čeká ještě hodně hezkých věcí. Těším se na to.

Už dobré. Loni na jaře mi diagnostikovali rakovinu prsu a pak jsem chodila na ozařování. Nejsem hypochondr ani mystický člověk, ale pořád mi cosi říkalo - Běž na vyšetření mamografem! Mám pocit, že to byla moje sestra Patricie, která na rakovinu umřela. Tak jsem šla a bylo to za minutu dvanáct. Hned druhý den jsem musela na operaci. Ozařování bylo velmi unavující, ubíjelo mě, ale hrála jsem. Snažila jsem se, aby se to média nedověděla. Nechtěla jsem o tom mluvit. Potřebovala jsem si to prožít sama, bojovat sama se sebou a žít dál.

A ráda. Chtěla bych všem ženám říct, aby neodkládaly kontrolu, je to jen chvilka. Mně našli cysty, které má osmdesát procent žen. Ty ale mohou zmutovat. Když se boulička objeví včas, dá se s ní něco dělat. Mě zachránili doktoři Mirka Skovajsová a Václav Pecha z pražské Polikliniky Zelený pruh. Jednali se mnou na rovinu. Řekla jsem jim, že je ve všem poslechnu. Myslím si, že se rakovina dá překonat, ale je nutné chodit na kontroly. Slovo rakovina je strašné, lidé ho nechtějí slyšet, bojí se. Ale zvládne se to, když přijdete včas.

Inspiroval mě můj syn. Jako malý se mě zeptal, proč jsou nemocnice tak smutné a kde jsou hračky? Tehdy jsem si slíbila, že to zkusím změnit. Vím, jak je prostředí důležité, zvláště tam, kde se léčí děti. A opravdu měníme všechno: pokoje, chodby, koupelny, kachličky, zdi, strop, podlahu, vytváříme barevný svět, aby se děti i v nemocnici cítily lépe. Pracujeme na dětské psychice.

Annie Girardotová a Miu Miu. A pak Rakušanka Romy Schneider, ne jako úplně mladá, až v posledních letech byla úžasná.

Byla to krásná žena, ale mým idolem nikdy nebyla.

Gérard Depardier, Philippe Noiret, Jean Reno.

Dělala jsem tam několik rozhovorů a jednou za mnou přijel štáb do Prahy, ale moc mě neznají. Jsem za to vděčná, protože tam alespoň můžu existovat v klidu.

Proč ne, ale já mám tady tolik povinností a nevím, jestli bych to časově zvládla. Muselo by to být velmi velmi velmi zajímavé.

Myslím, že nejdůležitější je ráno se probudit a na ten den se těšit. Proč bychom tady jinak na světě byli? Život bychom si měli užívat a na to člověk někdy zapomíná. Moje aktuální přání je nežít na zemi, ale na lodi. Ale nejvíc si přeji, aby můj syn měl krásný život a byl šťastný.