Chantal Poullain: Šarm je důležitější než fyzická dokonalost

Za dveřmi bytu v centru Prahy se ocitnete na jihu Francie. Všude plno fotek, obrazů, soch, suchých kytek, drobností… Je tu celý její život, stačí opatrně listovat. A když spustí svým podmanivým altem, zapomenete na okolní svět. Základem jejího slovníku je láska… Koncem roku zažila pořádný šrumec. Hrála pravidelně v domovském Divadle Ungelt a vedle knihy, kterou vyprovodila řadou besed, pokřtila už čtvrtý kalendář Proměny. Jeho výtěžek jde na projekty Nadace Archa Chantal, konkrétně na oddělení dětské plastiky Vinohradské nemocnice.

Dlouho, pět let. Nespěchala jsem, chtěla jsem ji dotáhnout poctivě až do konce. Není to klasický životopis, ale byla bych ráda, kdyby čtenáře inspirovala nebo jim pomohla. Nechtěla jsem psát jen o sobě, jsem normální člověk. Vysvětluji, jakým způsobem jsem se postavila k různým situacím: peklu i krásným momentům. Vycházím z faktů a zkušeností svého života a dobírám se určitého zobecnění. Moje témata jsou emigrace, nemoc, profese, výchova, rodinné vztahy, boj s jazykem…

Občas hodně těžké. Vždycky jsem říkala, že dveře nejen zamykám, ale že od nich zahazuju klíč. Při psaní jsem si uvědomila, že je strašně důležité nebát se a znovu je otevřít, podívat se na všechno, co jsem zažila. Minulost máme v sobě. Já ji miluju, patří ke mně stejně jako přítomnost. Někdy byla krutá, se slzami, jindy s nádherným úsměvem. Takže jsem se do všeho znovu ponořila a cítím, že mě to někam posunulo, inspirovalo v pohledu na lidi i svět. Člověk musí umět přijmout, co prožil, jinak zahořkne. Nemá cenu si hrát na pštrosa, být jako ty tři opice: nechci mluvit, poslouchat, vidět.

Věc, kterou si vyčítám úplně nejvíc, byla havárie, při které se před lety vážně zranili dva mladí lidé. Nikdy si neodpustím, že jsem udělala chybu, jela jsem moc rychle. Velmi mě pak vytočily odsuzující reakce cizích lidí i bulváru, ale opravdu nejhůř nesu právě svoje selhání. Takové věci se nemají stát. Na to není omluva. Tečka.

Žít mezi lidmi jiné mentality a zkušeností přináší trapasy, pochyby, nedorozumění a vnitřní smutek. Ledacos jsem prožívala jinak, než se čekalo, a já byla zmatená reakcemi na své chování. Často jsem potřebovala něco říct a neměla přesná slova, což mě štvalo. Ledacos mi tu chybělo… Hodně vyvažovala láska. Pomohlo mi rozhodnutí, že budu zkrátka taková, jaká jsem, nemá cenu si nadávat a snažit se změnit. Jsem na sebe už tak dost tvrdá a přísná. Ti, s nimiž pracuji, vědí, o čem mluvím, že nejsem žádný dárek, spíš puntičkářka. Ale dobrou práci ocením.

Samozřejmě musím mluvit o své osudové lásce, a to Bolek byl. Měla jsem i různé malé vztahy, ale jen tři silné velké lásky. Všichni mi dali strašně moc, Bolek nejvíc. Nestydím se o tom mluvit, jak život šel, neperu však špinavé prádlo, to přímo nenávidím. A hlavně myslím, že nikdy neexistuje rozpad manželství jen díky jedné straně. Vždycky je třeba se podívat, proč se to stalo. Psaní knihy mi dalo možnost o tom znovu přemýšlet a něco i přehodnotit.

Kdybych mohla svůj život žít znovu, všechno bych zopakovala. Není žádné velké rozhodnutí, které bych udělala jinak. Kromě pár věcí jako ta havárie anebo rozvod. Rozvod je pro mě to nejhorší, co si umím představit. Vzala jsem si člověka na celý život. Ale udělala jsem chybu - nebyla jsem dost otevřená. Ani jeden jsme nebyli schopní o naší krizi mluvit, možná jsme si měli nechat poradit odborníkem.

Chovali jsme se jako dva pyšní Lvi, divocí koně, kteří se stavějí na zadní. Dodnes, když vidím přátele v podobné situaci, říkám: Pozor, neudělejte blbost, vydržte, zkuste spolu mluvit a řešte to, strčte si pýchu do kapsy. V životě je těžké najít správného partnera a stojí za to bojovat. To bych teď udělala jinak, ale jen proto, že jsem to prožila.

Všechno je risk, pokud jednáte podle svého srdce. Do všeho investuju sama sebe a můj život je každý den výzva. Když se ráno probudíte, musíte si to uvědomit, aby v něm byl aspoň malý posun. Tak jsem fungovala vždycky. A hlavně jsem se snažila poslouchat svůj instinkt. Věřím na osud, ne na to, co mi pasívně přinese, ale na ten hlas, který mi napoví - a já jdu. Pořád jsem na laně a nikdy nevím, jak to dopadne, ale ten risk miluju. Někdy je provaz nízko, jindy vysoko, takže pád bolí.

To za žádný risk nepovažuju, já šla přece za láskou! A bylo mi úplně jedno, jestli tím přijdu o kariéru, nebo ne, šla jsem za člověkem, o němž jsem věděla, že je mužem mého života. O ničem jiném jsem nepřemýšlela. Jistě, přišly pak momenty, kdy jsem měla depku, nebylo to jednoduché, protože Bolek měl nějaký život předtím. Dvaadvacetiletá holka se s lecčím musela poprat, to nepovažuju za výzvu. Moje výzva je teď každé představení na jevišti. Nevím, jak dopadne, nehraju v rodném jazyce a musím tomu dávat absolutně všechno. Jen tak jisté handicapy překonám.

První byla s Bolkem, ta mi přinesla hodně, vymýšlel naše postavy na tělo, bylo to úžasně obohacující. Pak přišla doba, kdy jsem šla po velmi vysokém laně a řešila, co dál. Sbalím kufry a odjedu? Měla jsem malé dítě, které má svá práva, nechtěla jsem mu vzít rodinu, sestry, tátu. Sama jsem to prožila a vím, jak je to těžké. Jenže šlo o to, jestli dostanu práci.

Osud zafungoval - přišel režisér Vladimír Morávek a nabídl mi představení v Hradci Králové. Byla to velmi těžká etapa, musela jsem dojíždět, bolelo to, ale zvládla jsem to. Potom jsem začala dostávat role v Praze a svoji dnešní scénu Divadla Ungelt bych za nic nevyměnila. Je mi nejblíž, mám ráda malý prostor, kouzlo hrát jen v pár hercích a být stále na jevišti.

To se nedá říct. Mám to štěstí, že si můžu vybírat. Některé hry, třeba Hru o manželství, děláme s Jirkou Schmitzerem už třináct let. A stále je to kouzlo. Milan Hein vede své divadlo skvěle, má cit na lidi a nabídne vždycky scénář, který přesně sedí. Je to báječná spolupráce, nemohla bych fungovat na jevišti s herci, kteří mi nic neříkají. Musí být něco, co mě s partnery spojuje, a divák to cítí. Ať jde o zmíněného Jirku, nebo Oldu Kaisera, Pavla Kříže…

Zatím poslední hra se jmenuje Na vaše riziko - a už název vypovídá, že mi sedne. Ani nevím, jak dlouho ji hrajeme, čas příliš nevnímám. A teď mám úžasný nový scénář o známé americké sochařce.

To není o tom, že hledám někoho konkrétního. Já se musím zamilovat, hluboce. Jinak to neumím. Potřebuju vedle sebe sílu, mého kapitána, ne další batoh. Život je nádherný, ovšem někdy mám na ramenou dost naloženo a potřebuju se o někoho opřít. O silného muže, který mě chytne a řekne: tak už dost, sedni si a drž se mě! Samozřejmě s láskou. Nechci nikoho komplikovaného, ale člověka, který umí žít, radovat se, vařit, existovat, milovat. A takového je hrozně těžké najít. Jsem otevřená všemu, co má být, to bude. Možná půjdu koupit pomeranče, neupravená, s červeným nosem od rýmy - a potkám lásku jako trám.

Určitě, protože nejste stejná. Ve dvaceti zamilovat se znamená úplné šílenství, balí se kufry, pálí mosty a vše ostatní je fuk. Já jsem schopná ty kufry sbalit i dnes. Jistě, budu mít starosti o syna a spoustu věcí, které fungují. Věřím pořád na velkou lásku a jsem schopná pro ni udělat cokoliv. Ovšem dnes už vím, že láska se může i pomalu tvořit ze vzájemného poznání, postupného okouzlování, čemuž bych dřív nevěřila, muselo přijít bleskové vzplanutí.

V padesáti už taky člověk ví, že láska je jako květina - když ji nezalijete a nepěstujete, zvadne. Třeba si někdo mladší řekne: v jejím věku se chce zamilovat? Proč ne? Jsem přesvědčená, že to jde i v devadesáti.

To mi říká spousta lidí. Život se mnou není snadný, partner by musel mít někdy hodně trpělivosti, mám svoji povahu. Ale pokud se zamiluju, jsem schopná všechno změnit, musím jen vědět, že to je ten pravý, kterého si pustím k sobě do hlavy i srdce a budu to tak chtít do konce života. Ve dvaceti holka nepřemýšlí, jak bude stárnout, myslí jen na přítomný okamžik. Dnes vnímám starší lidi, kteří se drží za ruce. To mě úplně dojme, je nádherné umět spolu stárnout. Sen.

Sny jsou moc důležité a tenhle platí pořád. Země z člověka vycucne energii, zatímco na vodě se cítím božsky. Kapitánské zkoušky mě teprve čekají, už mám doma spoustu literatury. To není problém. Hlavně musím najít vhodnou loď k celoročnímu obývání, což znamená jet do Holandska, mít dost peněz a vybrat si nějakou prostornou. Může pak kotvit na Vltavě, ovšem nechci hausbót, který stojí, chci startovat a mít možnost měnit místo. Loď je pro mě symbol pohybu a volnosti. Většinu věcí nechám Vladimírovi, ale některé srdeční záležitosti potřebuji mít stále u sebe - sochy, obrazy, knihy… Obecně nejsem vázaná na věci, na umění a fotky ano.

Bez všeho ostatního… Mám na stěně i první fotku s Bolkem a lidi se mě často ptají, zda mi nevadí připomínka toho, co už není. Rozhodně ne. Patří přece k nejkrásnějším okamžikům mého života, stejně jako obrázky malého Vladimíra. Vlastně se neobejdu ještě bez mobilu, je pro mě velmi důležitý, protože mě spojuje s lidmi, které miluju. Nikdy ho nevypínám a mám ho u sebe i v noci, nikdy nevím, co se může stát, velký kus rodiny žije daleko. A moji blízcí vědí, že mohou zavolat v jakoukoliv hodinu.

Rok a půl bydlí ve svém bytečku poblíž, takže může kdykoliv přijít. To je pro mě hlavní, oba víme, že se máme. Stejně mi moc chybí, vždycky mě rozesměje. Když jsem se vracela domů, byli tu často jeho kamarádi, blbli, někdy přespali. Mohli dělat cokoliv, já spím jako dudek a nevadilo mi to.

Miluju život. I to, že někdo zpívá nebo zařve na ulici, bydlení v centru mi vyhovuje. To překvapení, kdo mě doma čeká, už nemám. Ale nepřišel smutek, je to v pořádku. Důležité je respektovat život svých dětí. Milovat druhého jen pro sebe je sobecké. Občas se ve mně ozve starostlivá máma a volám, jestli něco nepotřebuje. Je už dospělý a umí si zařídit vlastní život. Když vidím, že je šťastný, jsem šťastná taky. Poznám to podle toho, že si píská. Ke konci bydlení se mnou už pískal málo.

Natloukl si koleno a musel přestat, jezdí dál, naštěstí už neskáče. Studuje třetí ročník DAMU, dal se na herectví, z čehož jsem mírně zoufalá. Ale o to nejde, hlavně aby byl v životě šťastný. A já mu věřím, že se neztratí. Nemám povolené o něm moc mluvit, snaží se od nás držet trochu dál a nechce být zapletený do mých rozhovorů. Říká, že pokud něco sám dokáže, udělá vlastní. Děti známých lidí to nemají jednoduché, ovšem jméno si změnit nechce, je na ně hrdý.

Najít radost ze života. No, kdybyste mě viděla ráno v koupelně, opuchlé oči... Spousta žen má dnes možnost nechat se různě kosmeticky vylepšit a plasticky upravit. Stejně si myslím, že hlavní je vnitřní světlo, které dodá šarm. Když se člověk usmívá a září mu oči, je to nejvíc. Každý může vypadat nádherně. A naopak dokonale krásná bytost se svěšenými koutky svůj půvab ztratí.

Šarm je důležitější než fyzická dokonalost. Jsou dny, kdy jsem unavená a musím se sebou hodně bojovat, abych se dostala do nálady, pustím si dobrou muziku a opakuju si, že mám vlastně štěstí. Jsem zdravá, mám zdravé dítě… I když přijde smolný den, nesmí to na mě být poznat v divadle. Můžu se rozčílit, ovšem ne být celkově otrávená. To nikam nevede. Optimismus a humor, to je můj recept.

Žiju podle možností. Někdy pro sebe nemám měsíce ani minutu. Co si hlídám, je dostatek spánku. Občas jdu spát ve tři, pracuju ráda dlouho do noci, protože mi to líp jde, ovšem musím o to déle spát. Vím, že po čtyřech hodinách v posteli jsem nemožná. Potřebuju osm, aspoň někdy. Pohybu mám dost na jevišti. Občas mě to chytne a cvičím chvilku s plnými PET lahvemi nebo udělám pár cviků na břicho. Čas na pravidelné cvičení bych našla, ale jsem trošku líná. Nenávidím veřejné bazény, plavu jen v moři…

Procházka mě baví, jen pokud je spojená s něčím dalším - vezmu foťák a fotím, chodím po pláži a sbírám mušle, nebo jdu do lesa na houby. Musím mít motivaci. Pokud se zamiluju do člověka, který jezdí na kole, pojedu s ním…

Musím mít důvod, třeba se zlobím nebo mám dobrou náladu a chci to vyjádřit. Nebo má někdo narozeniny, teď jsem namalovala obrázek pro Martu Kubišovou - jejího pejska, který umřel. Barvy mi krásně voní… Nyní ovšem žiju něčím novým, má to co dělat s módou a spoluprací s Beatou Rajskou. Přes Vánoce jsem si vzala blok a kreslila a kreslila - ráda bych vytvořila vlastní módní řadu.

Byla jsem jako mladá hodně rozmazlená, měla jsem vlastního koně, na kterém mě naučil jezdit můj děda. Bolek mi kdysi chtěl koně taky koupit, jenže nebyl čas, byli jsme pořád v čudu, a to nejde. Na to mám koně moc ráda, potřebují, aby se o ně člověk pravidelně staral, jezdil na nich. Možná později bych si svého koně přece jen pořídila, ale kde? V Praze? Taky se chci vrátit k sochařství, máme velké plány se sestrou, která je výborná sochařka. A třeba jednou přece jen odjedu do Francie, chybí mi tu moře, které mi dodává energii.

Tím, že dělám něco, u čeho vidím smysl. Když přijde po představení divák se slzami v očích nebo se pochroumané dítě snadněji zabydlí v nemocnici, kterou jsem rozveselila barvami. Myslím, že relax je i přečíst dobrou knihu, vidět skvělý film, uvařit pro kamarády, ale úplně největší síla je vidět smysl toho, co děláte pro druhé. Že uděláte radost.

Okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že mám rakovinu, byl velmi těžký, ale zároveň jsem se hned postavila do boje a začala to řešit. Já už měla tuhle nemoc dřív, jako mladé holce mi našli rakovinu čípku v posledním stadiu. Bylo to škaredé, hrozili, že nebudu mít děti. Naštěstí všechno bylo jinak. Už jsem zažila ten pocit, že může jít o konec. Teď to bylo horší v tom, že jsem měla rakovinu prsu, na kterou zemřela moje sestra.

Reagovala jsem proto velmi radikálně, řekla jsem doktorovi, ať mi klidně vezme obě prsa, že mi na nich nezáleží, hlavně abych byla zase zdravá. A aby ke mně byl upřímný.

Proběhla operace, prsa mi nakonec nechali a chodila jsem na ozařování. Celá jsem byla popálená, ale pořád jsem hrála. Ozařování jsem měla v pět hodin a v šest jsem dorazila do divadla. Doktorka mě upozornila, že budu strašně unavená. Byla jsem na kolenou, ale to mě zachránilo. Představa, že bych doma ležela a hlavou se mi honily černé myšlenky, ne!

Rozhodla jsem se absolutně, že tady budu! Kvůli Vladimírovi. Věřila jsem lékařům a poslouchala je. Žádná alternativní léčba. Přestala jsem i s akupunkturou, na kterou jsem předtím chodila. Takže všem ženám radím: nezanedbávejte kontroly, a když na něco přijdete, nebojte se a co nejrychleji to řešte! Moje sestra měla jiný přístup. Nechtěla přijít o prsa, odmítla i chemoterapii. Rozhodla se pro cestu léčitelů a pak se jí to rychle rozjelo, jako blesk.

Čeká mě spousta představení v divadle a koncertů po celé republice. Jezdím s muzikanty Štěpánem Markovičem, Vítkem Švecem a Ondrou Kabrnou a jde o adaptaci známých francouzských šansonů v jazzovém pojetí. Do toho trochu mluvím, je to takový sympatický večírek. Ráda bych měla trochu víc klidu než loni, to jsem jela často až na doraz a neměla jsem ani dovolenou. A mám další nápady, takže možná přijde nějaké překvapení. Jsem pořád v pohybu.