Chantal Poullain: Nejvíc mě baví, když lidé přijdou otrávení životem a odcházejí nabití energií

Zakotvila jsem tady, protože jsem k tomu měla důvod. Napřed to byl Bolek, pak syn Vladimír, moje nadace, divadlo, koncertování a všichni, které mám tady ráda.

Jinak funguju jako Francouzka, moje hlava je pořád ve Francii. Srdce a emoce taky. Ve Francii, hlavně u nás na jihu, si víc, než je tady zvykem, vyjadřujeme lásku, objímáme se, líbáme. Klidně jdeme s Vladimírem po ulici a držíme se za ruce.

Mícháme to. Doma jsme mluvili převážně francouzsky, ale měl českou chůvu, protože jsem hodně pracovala, s tou zase mluvil česky. Dneska přeskakujeme z jednoho jazyka do druhého jak s Vladimírem, tak s Bolkem.

Má talent, má pro tohle povolání všechny předpoklady, ale hlavně ví, že musí na sobě pracovat. Nebere nic na lehkou váhu, je pracovitý, všechno dělá naplno. Mám samozřejmě o něj starost, protože vím, jak je naše profese nejistá. Jsem si ale jistá, že to je kluk, který se neztratí.

Když hrál v Hradci Králové Lenského v Evženovi Oněginovi. V Národním je jako rytíř des Grieux v Manon Lescaut taky výborný. Nejvíc mě ale dostal v Dejvickém divadle ve hře Vzkříšení. Hraje úžasně. Ale proboha, nesmím ho moc chválit, pak se na mě zlobí…

Mívám takové ty mateřské reakce a on mě vlastně vychovává, je v tomhle dospělejší - vůbec se tím nenechá rozhodit. Když se ale nehezky psalo o jeho přítelkyni, postavil se k tomu jako gentleman. Pokud jde o bulvár, má jasno. Prožil se mnou období, kdy do mě bulvár strašně šil. Jako mladý kluk mě ochraňoval a tehdy vlastně dospěl. Je tvrdě nad věcí, bulvár ho vůbec nezajímá.

Tady má snadný život. Ve Francii je taky bulvár, ale jsou velmi opatrní. Lživá informace je tam hodně drahá, to nejsou pokuty v tisících, ale v miliónech, zákony jsou postavené úplně jinak. Samozřejmě vás mohou fotit, když věšíte prádlo, s novým partnerem, ale už si dávají pozor, co k tomu napíšou. Mám taky pocit, že tady lidé bulvár víc čtou a věří mu. Bohužel spousta novin, které byly považované za seriózní, sklouzávají k bulváru.

České noviny ale moc nečtu, spíš francouzské, především Le Monde a Figaro, hlavně kvůli důvěryhodným informacím. Nepotřebuju noviny, abych si udělala názor.

Pro mě byl nejlepším kandidátem Dominique Strauss-Kahn (šéf Mezinárodního měnového fondu, v roce 2011 musel odstoupit pro obvinění ze sexuálního deliktu), nesmírně inteligentní politik, jenže skončil kvůli skandálu, který byl podle mě totální manipulace.

Mrzelo mě to, protože poprvé jsem si byla jistá, že mám koho volit. Teď nezbývá než volit menší zlo. A to bude těžké: máme LePenovou, která sílí, Sarkozyho, který se chce vrátit, a Hollanda, který teď vládne. Se všemi mám problém. To ještě nevíme, kdo k nim přibude.

Všechny teroristické útoky, ke kterým tam v posledním roce došlo, mě hluboce zasáhly. Ovšem to, co se stalo v Nice, pro mě bylo naprosto nepochopitelné. Jak se mohl takový kamión dostat mezi lidi oslavující státní svátek, jak to, že padl příkaz smazat záznamy bezpečnostních kamer? Je tam moc nejasných věcí.

Nejhorší na tom je, že se takovým činům nedá úplně předejít. Když se někdo rozhodne odpálit se uprostřed supermarketu nebo někoho ubodat při kázání v kostele, jako se to nedávno ve Francii stalo, těžko tomu někdo může zabránit.

Ve Francii je obrovská debata o přijímání uprchlíků. Utíkat před válkou a zlem přece není nic nového, to dobře znají i Češi. Jsem přesvědčená, že máme přijímat ty, kteří jsou v ohrožení, ale je třeba se na takovou velkou vlnu uprchlíků připravit. Ne se pak té vlny leknout.

Lidé, kteří přicházejí, musejí respektovat místní kulturu tam, kde žádají o pomoc, a musí ve prospěch té země pracovat. Je třeba naši kulturu a hodnoty chránit, ale nemůžeme odmítat pomoc těm, kdo ji potřebují. To právě extremisté chtějí - vyprovokovat nepřátelství mezi lidmi, aby se postavili proti sobě na základě národnosti, náboženství. Kdyby se tak stalo, vyhráli by.

Zabránit radikalizaci mladých nespokojených lidí. Osobně bych zavřela všechny extremistické webové stránky. Internet je v tom hrozně nebezpečný. Je moc mladých mužů, kteří nepracují, sedí doma, jsou nespokojení a brouzdají po internetu. Dřív se nanejvýš dali k nějakým pouličním bandám, teď si nechávají poplést hlavu islámskými teroristy.

Normálně se procházím v arabské nebo africké čtvrti, nemám s tím problém. Respektuju je, nejdu tam samozřejmě v minisukni. Zatím jsem nezažila žádnou nepříjemnou situaci, lidé se chovají přátelsky. Jenže atmosféra už je jiná, třeba moje sestra by tam nešla: Už to tam není u nás, říká. Já si ale myslím, že je.

A bude to tak i v budoucnosti. Znovu ale opakuji, že všichni musí respektovat kulturu země, která jim poskytla azyl. Já se taky nepojedu do Egypta opalovat nahoře bez. Pojedu-li do země, kde se nosí burka, taky si zakryji hlavu. Ale do naší kultury například burka nepatří.

Francie a Německo mají komplex - koloniální a válečný. Jenže to je někdy opravdu přehnané. Tolerance a velkorysost ano, ale oboustranně.

Mrzí mě ale, že se mluví jen o těch špatných věcech, nemluvíme třeba o tom, že na pietě v Nice, kde byla mimochodem mezi oběťmi třetina muslimů, se drželi za ruce křesťané, muslimové, židé. Všichni prožívali stejný smutek a odhodlání bojovat proti zlu. Ti, co zabíjejí, jsou vrahové, žádní věřící.

Ano, ale pozitivní. Potkala jsem úžasné malíře, sochaře, muzikanty. Šli jsme z ateliéru do ateliéru, zažili jsme nesmírně silná divadelní představení. Když hrál Bolek svou hru Trosečník a křičel na jevišti o pomoc, všichni ten kontext chápali. Ve Francii bychom viděli člověka, který se ztratil uprostřed moře, tady to diváci chápali úplně jinak. Divadlo znamenalo pro lidi potravu, která jim pomáhala přežít. Nebo co znamenala literatura, jak si lidé pod stolem podávali tajně kopírované knížky…

Vzpomínám na tu dobu moc ráda, protože pro mě byla velmi zajímavá. A hlavně - byla jsem zamilovaná, láska má vždycky přednost před dalšími okolnostmi. Ano, vadila mi tu tma, šeď, podmračené tváře. Dodnes si ty pocity pamatuji, míchaly se smutek, deprese, optimismus, radosti, slzy. Jsou pořád ve mně, nepotřebuji ani žádné fotky, abych si je vybavila.

Je to krásné i nebezpečné. Nastaly samozřejmě krize, ale bylo to pro oba nesmírně tvůrčí období. Bolek je génius, bylo krásné s ním pracovat. Hrála jsem s ním, dělala asistentku režie.

Profesionální a soukromý život se nemá míchat, ale u nás to nešlo jinak. Jde o to, aby ti dva měli zájem o toho druhého, jinak to je pro vztah smrt.

Těch důvodů rozchodu je vždycky víc. Naše cesty se prostě rozdělily, protože každý jsme potřebovali a očekávali něco jiného. Ve vztahu přijde moment, kdy bychom jeden druhému měli víc naslouchat. A třeba udělat nějaký ústupek. To jsme v určité chvíli nedokázali.

Moc pěkné. Existovala-li opravdu silná láska, pak není možné, aby ten člověk pro mě už neexistoval. I když jsme dneska od sebe a každý máme svůj život, je Bolek stále muž mého života, pořád ho budu milovat.

Byla jsem připravená sbalit kufry, jenomže jsem si uvědomila, že problémy dospělých nemají zasáhnout děti. Vladimír tu měl svého otce a sestry, rodinu, cítila jsem, že ho o ni nesmím připravit. Řekla jsem si, že jestli mi osud přinese práci, zůstaneme. A přišla nabídka z Klicperova divadla v Hradci Králové. Vždycky když stojím na nějaké křižovatce, objeví se něco nového, co určí můj směr. To mě na životě baví.

Jsem ráda, že se mu daří, pořád točí. Všechny filmy jsem asi neviděla, ale nikdy mě svým hraním nezklamal. I když ten film byl slabší, on mě pokaždé dostane. Totéž platí v divadle. Má v sobě něco, co budu pořád zbožňovat.

Já bych strašně ráda. Aby se kruh uzavřel. Vím, že něco chystá s Vladimírem, to jsem moc ráda. Bolek toho má strašně moc, musím být trpělivá. Mám jeden projekt, u kterého bych chtěla, aby ho Bolek režíroval. Už jsem o tom s ním mluvila, myslím, že ho ta myšlenka zaujala.

K některým jsem napsala vlastní texty. Vypíšu se tam z problémů a otázek, které si kladu. Baví mě, když vystupuju nekrytá za postavu, za nějaký divadelní příběh, ale jako Chantal.

Doprovázejí mě tři úžasní jazzoví muzikanti: Štěpán Markovič na saxofon, Ondra Kabrna klavír, Matěj Černý nebo Honza Kořínek na kontrabas. Jezdíme všude možně, miluju kontakt s publikem. Vyprávím, co a proč zpívám nebo proč jsem napsala zrovna tenhle text. Není to jen písnička za písničkou, je to vyprávění a předávání energie.

Nejvíc mě baví, když lidé přijdou otrávení životem a odcházejí nabití energií. Tam mám nejsilnější pocit, že to, co dělám, má nějaký význam. A to mi stačí, nevystupuji proto, abych ukázala, co všechno umím, chci, aby to mělo nějaký smysl pro druhé.

Teď pracujeme na projektu pro benešovskou nemocnici, bude následovat úprava nové budovy dětské psychiatrie v Brně-Bohunicích a rekonstrukce tamního popáleninového oddělení. Fungujeme už 23 let a musím přiznat, že získat dostatečné finance na naše projekty je dennodenní boj. Nadace je pro mě moc důležitá, nacházím v ní další smysl života. Líbí se mi pomyšlení, že bude pokračovat, i když na sobě budu mít „dřevěné pyžamo“.

Byla jsem doma vychovaná, že člověk má pomáhat druhým, v naší rodině to bylo normální. Jednou jsem byla s Vladimírem v Brně v nemocnici a ptal se mě, proč to tam je tak smutné. Cestoval s námi po světě, viděl, že chodby i pokoje mohou vypadat jinak. Slíbila jsem mu tehdy, že se postarám, aby to tam taky vypadalo hezky. Napřed mě s myšlenkou barevné nemocnice poslali… víte kam.

První projekt jsme dělali v Prachaticích, pak to byla dětská plastika v Brně, tam jsme ještě malovali na zeď. Jenže po letech se musí vymalovat… Postupně jsme se poučovali. Pokaždé vymýšlíme nějaké téma - cesta kolem světa, plavba lodí. Všechny kolem mě to moc baví. Mě asi nejvíc.

Lidé si tady neuvědomují, jak dobrý máme systém zdravotnictví. Opravdové právo na péči, což zdaleka není samozřejmé ani v mnohem bohatších zemích. Stačí se podívat na USA, Kanadu, Velkou Británii…

Proto mě šokovalo, jaké rozhořčení tady vyvolal třicetikorunový poplatek. Oproti jiným evropským zemím máme docela nízkou nezaměstnanost. Česká republika je podle mě v současnosti země, kde se dobře žije. A je dobré si to aspoň občas uvědomit.