Chantal Poullain: Chybí nám krmení pro hlavu a duši

Tahle tradice existuje všude ve světě. I Vladimír na nich vyrůstal, ale má výchova směřovala spíše ke čteným pohádkám. Na tom, aby je znal, jsem si zakládala.

Myslím si, že by děti měly příběhy hlavně číst, ne se na ně jen koukat, sedět celý den u televize. Jinak jsem pár pohádek dokonce i točila, ale doma nemám televizi, takže se nedívám ani na ně.

Hledám si ho v počítači. Sice jsem v tomhle směru trošku analfabet, ale v případě Vladimíra se snažím ve svých pátráních uspět. Podobné to mám s dalšími pořady, které mě zajímají. Svět internetu mi proto obecně plně vyhovuje. Pustím si, co chci, kdy chci, nikdo mě netlačí sledovat zbytečné reklamy. A na Vladimíra se chodívám dívat i do kin a divadel.

Ne, nic pro mě neznamená, ale chápu a respektuji ty, kteří ho slaví. Já miluju Vánoce, to kouzlo. Moment, kdy se celá rodina sejde. Dárky a jídlo na nich nejsou to nejdůležitější.

Pro mě dárek může být „jen“ dopis, obraz, malá socha, něco, co se tvoří z lásky. Nejdůležitější stejně je, abychom mohli být spolu. Dodá nám to psychickou pohodu, kterou jsme často kvůli pandemii ztratili.

Jasně, že jo. Vidím ji i kolem sebe. Když byla první, jarní vlna, řekla jsem si: Hurá, mám prázdniny. Upřímně jsem si myslela, že si najdu čas na to, co jsem při práci nestíhala. Chyba! Vzala jsem si tehdy do ruky tužku, že budu psát, a neměla jsem co. Měla jsem prázdný mozek…

Psychika vás limituje. Sice si můžete dělat plány, jak tuhle situaci zvládnout, pravidelně vstávat, chodit ven, jenže to nestačí.

Zjistila jsem, že mi divadlo chybí víc, než jsem si myslela. Smysl mi dává, když sama dávám, ať už z jeviště, nebo pomocí nadace (Nadace Archa Chantal – pozn. red.) a šansonových koncertů. Když jsem na pódiu a vnímám pocity společných prožitků mých vzkazů, dává mi to sílu, chuť tvořit dál. Bez toho těžko žiju.

Vyšla, zatím ještě nejsem na ulici. Situace je ale pro všechny velmi, velmi těžká. A jsou další věci, které nás čekají. Je tragické sledovat, jak se mění nálada společnosti. Lidé už nemají důvod se smát, radovat. Smích je přitom lék. Bez něj je člověk ztracený. Proto mě mrzí, že je kultura jako ve vězení.

Kultura je duševní jídlo, jež každý z nás potřebuje. Jen otevřené obchody s potravinami nám k životu nestačí. Krmí totiž především tělo, ale teď nám chybí krmení pro hlavu a duši.

Já vím. Neříkám, že nařízení státu nerespektuju. Jen ne ve všech vidím logiku. Chápu, že musíme být ohleduplní ke starším, nosit roušky, že jsou nutné rozestupy v obchodech… Ale přitom všem si myslím, že rodina by trpět neměla. Rodina musí být spolu!

Celá má rodina je poskládaná z umělců. Sochařkou je i sestra. A pro mě je malování jedním slovem láska. I tentokrát jsem dělala k Vánocům pro své blízké obrazy. Za život jsem jich namalovala už hodně, ale ambice dělat z nich výstavu nemám. To je radši daruju.

Odpovím: Bože, jsem ráda, že to říkáš! S obrazem je to jako s parfémem. Buď vám voní, nebo ne. Ano, stává se, že si občas cestu k němu najdete později, což souvisí s různými obdobími, jimiž procházíme. Je pak úplně v pořádku, že ho dáte do skříně, protože ho „právě necítíte“. Ale když se vám vůbec nelíbí, musíte to jasně říct. V tomhle se kompromisy dělat nedají.

Noooo, už je to dávno. Miluju je dostávat, ale sama je píšu málo. Poslední, co jsem napsala, byla fotokniha pro Vladimíra k třicátinám o celém jeho životě. Nepsala jsem ji ale sama, byla tam spousta místa pro vzkazy přátel a rodiny. Měla 490 stran, včetně fotek…

A Vladimír mi dopisy píše. Dokonce mi rok dva slibuje knihu o našem životě a o společných prožitcích. Co bylo krásné a co bylo těžké. Moc se na ni těším. Podle mě jsou tahle svědectví úžasně cenná.

Všichni si píšou esemesky. Co nám po nich zbude? Když cokoli napíšete tužkou, rukou, je to jiné. Já si podobné věci schovávám. Mám třeba scénáře s Vladimírovými vzkazy, když byl malý.

S kým? S Vladimírem?

Záleží na tom, kdo a kde u stolu sedí. Když jsme ve Francii, mluvíme tam jen francouzsky…

Jinak s Vladimírem jazyky mícháme. Často to vypadá takhle: já mluvím francouzsky, on mi odpovídá česky. Či já mluvím česky, on mě opravuje. Umí krásně francouzsky, má roztomilý přízvuk.

Já naopak stále ve francouzštině žiju, je to můj ostrov. Čeština, i kdybych chtěla, a přestože ji miluji, nebude nikdy můj rodný jazyk. Nejraději se ji učím při povídání s lidmi. Učení jazyku z knih mě totiž nebaví. Jsem líná. A v životě dělám hlavně to, co mě baví.

Měl tři pumy, geparda, pět psů, orla, koně a pět labutí. Tím pádem je mi láska ke zvířatům vlastní. Ale k naší rodině patří psi, boxeři. Prvního jsme měli ještě před tím, než se narodil Vladimír. Právě on je taky chová teď. Jeho poslední se jmenuje Bešamel. Je s ním všude, i na natáčení. Když to nejde, starám se o něj já nebo jeho přítelkyně. Bohužel nemám čas mít vlastního psa.

Podobné to mám s koňmi, ty taky miluji. Ovšem ani těmhle zvířatům bych se nemohla dobře, správně věnovat. Nemohla bych jim dát to, co potřebují a co já bych jim věnovat chtěla.

Žádné veřejné akce povolené nebyly, takže spoléháme na to, že nás lidi podpoří online. Koupí si kalendář na rok 2021 z domova. Spoléháme taky na to, že nás podpoří větší firmy, které kalendáře rozdávají zaměstnancům, obchodním partnerům. Uvidíme, kolik se vybere. Nemá cenu se litovat, v téhle nejistotě jsme všichni, kdo pracujeme pro charitu.

Všechno možné. Právě teď čtu scénáře. Chystám se na nová představení v Divadle Bolka Polívky v Brně. Pracuji na tanečním projektu 420PEOPLE, který zachycuje má životní témata – od řeči po boj. Jen jsem zkoušky musela přerušit kvůli problémům s ramenem. Chodím na rehabilitace, pravděpodobně mě čeká operace.

Musím se dát dohromady, představení je fyzicky náročné, dokonce v něm boxuju. Mělo mít premiéru v lednu, ale v tomhle jsem skeptik. Divadla podle mě zůstanou zavřená do jara.

Nejsem věštkyně, ovšem počítám s tím, že to bude v březnu, což je špatně. Kontakt s druhými je pro nás, lidi, zásadní. Stále mluvíme o covidu, o opatřeních, ale nikde se moc neprobírá to, co kombinace zlých informací dělá s naší duší.

Čeká nás další nemoc, efekt korona. Psychiatři budou mít práci jistou. Můj vzkaz je – nebojte se je kontaktovat, nestyďte se, léčí duši.

Co se týká téhle doby, když nevíme, kdy budeme hrát, tak špatně. Mám pocit, že je mohu vždy posunout na druhý den. Že mám dost času. To je chyba. Musím v sobě hodně bojovat, abych se jim věnovala. Každodenní zprávy tomu taky moc nepomáhají.

Hlavně ty. Mají ještě k tomu víc vrstev. Mě třeba naštvala zpráva o novelizaci zákona o exekutorech. Představa, že v téhle době existují hyeny, lidi, kteří zabavují dětem počítače, když jsou na online výuce, nuceně doma? To je pro mě absolutně nepřijatelné!

A stát? Místo toho, aby podobné věci na pár měsíců odložil, se na to tiše kouká a nic neřeší. Kde je ta sounáležitost, již po nás, občanech, chce? Snažím se být pozitivní, ale tady mi to nejde.

Rozčiluje mě nespravedlnost. Bojovat proti bezpráví, nelidskosti mi smysl dává vždy. Jsem bojovnice, s pozitivním náhledem na život. Sama se většinou nelituju, nedělám to proto ani teď. Dobře vím, že jiní jsou na tom daleko hůř než já.

Netřídím lidi na Francouze, Čechy, Španěly, protože to nefunguje. Ukazuje to mimo jiné koronavirus. Jak sleduju naše i zahraniční zpravodajství, problémy jsou všude dost podobné.

Hodně věcí, k nimž patří různá omezení, často nelogická, vyvolává oprávněný vztek, zlobu. Do toho přidejte „uvěznění“ na jednom místě. Žít v bytě 1+1? Mít děti na online výuce, snažit se pracovat, nebo rovnou zaměstnání ztratit? Vyrovnat se s tím je hodně těžké.

Nikdo z nás neví, co bude příští dny, týdny, měsíce, roky. Nejistota je pro některé velmi zlá.

Kdo ví? Omezení napříč Evropou jsou velmi přísná. Ale chystám se vyrazit, až to bude možné. Zamířím do Marseille, kde jsem se narodila, do Avignonu, za mámou a sestrou ke švýcarským hranicím. Rodinu mám i v Ženevě. Důvod cestovat mám stále. Jen nebudu lítat, jezdím ráda autem, to mi vyhovuje.

Nejdůležitější pro mě je, aby byl veliký, bezpečný a pohodlný. Jezdívám po koncertech, ráda v pohodě naložím hudební nástroje, včetně kontrabasu, kolegy z kapely. Teď mám lexus, rok výroby 2006, a nemůžu si ho vynachválit. Veterány mám ráda. Mám pocit, že vydrží víc než nové modely.

Nepotřebuji mít vůz ani zvlášť vybavený. Nejraději jen tiše jedu. Jsem i docela nepříjemný spolujezdec. Soustředím se na řízení, moc nemluvím. Neposlouchám ani rádio.

Při čtení scénářů je to častější než v normálním životě. Ovšem i ty scénáře si nechávám překládat do francouzštiny, abych se dostala do hloubky významu. K vcítění se do charakteru postavy potřebuji rodný jazyk…

V počátcích učení se češtině jsem si ještě stvořila svůj příběh z pohybů a mimiky, abych se alespoň nějak s lidmi dorozuměla. Dnes už českému jazyku rozumím a vnímám ho, takže jsem tuto metodu opustila. Sice stále nemluvím česky dobře, ale rozpoznám význam slov a důležitost obsahu.

A v téhle době, když mám volno, se snažím navíc číst francouzsko-český slovník. Uvidíme, jestli mi to nějak pomůže.

Chci tomu věřit. Můj táta kdysi četl celý naučný slovník Larousse. Dokonce v něm našel chybu. Napsal do vydavatelství, kde to ocenili a opravili ji.

Miluji bílá moravská vína, jsou špičková, například můj oblíbený Standa Mádl z Velkých Bílovic dělá výborné. I červená vína jsou zde výborná, ale ještě jsem nenašla tu pravou lásku, a tak mám tendence se obracet na ta francouzská…

Jinak se ale snažím nakupovat hlavně české výrobky. Proč bych měla kupovat španělské brambory, když u nás rostou a nemusejí cestovat přes celou Evropu? Proč podporovat cizí výrobce, když tady máme tak výborné produkty, ať už víno, nebo jiné výrobky?! Je potřeba podporovat zemi, kde žiješ.

Ne, pro mě není nový rok důvodem cokoli změnit. Ano, chápu, že každý z nás má podobnou touhu, ovšem přece to nemusí dělat zrovna v noci na 1. ledna. Já funguji jinak. Snažím se denně uvědomit si, co je třeba změnit, a snažím se s tím něco dělat.

Může se vám hodit na Seznamu: