Chanov: nový nátěr, staré problémy

Kolegové, kteří do Chanova jezdili na reportáže v době, kdy býval na titulních stranách novin, mi na cestu přibalili samé barvité historky. Zastrašující, dodávám. O tom, jak se sami policisté nabídli, že je na sídliště doprovodí, jak raději fotili jen z oken auta, a pokud už ho opustili, tak rozhodně nenechávali nic uvnitř.

Nedávno se tam zastavila také ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. „Musím říct, že jsem navštívila všechny kraje, ale něco takového jsem neviděla,“ uvedla na adresu dvou vybydlených paneláků, které vypadají jako po náletu. Právě na její úřad směřuje žádost města o dotaci na demolici. První z nich by mohl jít k zemi ještě letos. Ministerstvo plánuje uvolnit na odstranění budov v sociálně vyloučených lokalitách především na severu Čech a v Moravskoslezském kraji desítky miliónů korun.

Podmínka je daná. „Na uvolněném prostranství po zdemolovaném objektu nesmí vyrůst budova určená k bydlení,“ ujasňuje mluvčí úřadu Vilém Frček. Snad proto, aby se stejný příběh neopakoval... Kdo zadá Chanov do navigace, pravděpodobně skončí v sousedních Obrnicích, jejichž místní část dala sousednímu sídlišti jméno. Příjemná osada má zvláštní poznávací znamení: vysoké ploty a ostnaté dráty, evidentně proti nezvaným návštěvníkům odvedle.

Nebudu si vymýšlet, že jsem se návštěvou sídliště odvážně vypravil do týlu nepřítele. Popravdě jsem si celou dobu připadal bezpečně. Do jaké míry pocit souvisel s tím, že mě většinu doby doprovázel někdo z neromských pracovníků zdejšího Domu romské kultury, je otázka. Martin Nebesář, jenž obecně prospěšnou společnost vede, tvrdí: „I kdybyste byl sám, nestane se vám nic.“

„Bílých“, jak většinovou společnost pro zjednodušení označuje, se po sídlišti pohybuje dost. Pracují nejen v kulturáku, ale učí i na zdejší základní škole nebo pobočce střední technické školy, takže příliš nevyčnívají. To nic nemění na tom, že většinu Mostečanů by ani ve snu nenapadlo sem zabloudit. Proto možná nezaznamenali, jakou proměnou v posledních letech prošlo.

S vybydlenými paneláky kontrastují budovy nově opravené, zateplené, s barevnými fasádami. Když se navíc vydaří i počasí, je první dojem ze sídliště docela pozitivní. Překvapí i pořádek, kolem domů je čisto, nikde žádné odpadky.

Martin Nebesář potvrzuje, že je to skutečně zásluha místních, avšak připouští: „Musí se do toho nutit. Dobrovolně by asi neuklízeli.“ Jen trávníkům, které mají podle plánu města zahladit i stopy po demolici dvou objektů, se tu moc nedaří. Paneláky obklopuje povětšinou na prach udusaná hlína. S chozením po chodnících se evidentně nikdo nemaže.

Ačkoli ředitel Domu romské kultury pracuje ve zdejší komunitě 14 let, za obhájce Romů bych si ho nedovolil označit. Dobře ví, co na ně platí - neustálý dohled. A pestrý program hlavně pro děti a mladé, aby nezvlčili. Nabídka sídliště je v tomhle ohledu nadstandardní - počítačová učebna, herna s kulečníkem, textilní a keramická dílna, posilovna, kuchyňka, knihovna...

Asi není třeba zvlášť zdůrazňovat, že na to padly milióny z EU. Mostecký magistrát pak mimo jiné zaplatil nové tréninkové hřiště s umělou trávou pro fotbalisty z FK Chanov, kteří si v soutěži starších žáků počínají velmi dobře. „Chanov se proměnil, snad jsme k tomu přispěli i my,“ věří Martin Nebesář a dodává, že Romové ho sice neberou za kamaráda, ale jako pouhého úředníka taky ne. „Berou nás jako součást života v Chanově a snad vnímají, že děláme spoustu věcí, které by tady jinak nefungovaly.“

Pozitivní dojem zase trochu zchladí fakta. Podle mluvčí mostecké městské policie Ilony Kozlové se kriminalita na sídlišti za poslední roky příliš nezměnila. „Co se týče výjezdů strážníků, je to v podstatě stejné. Rušení nočního klidu, napadení, konflikty mezi partnery. Měli jsme i žháře ve vybydlených domech,“ vyjmenovává nejčastější důvody, které je nad rámec běžných obhlídek na místo přivedou.

„Veřejné budovy, které město postavilo, musí být hlídány neustále, protože vandalismus je tam velký.“ Policii pomáhá pět kamer rozmístěných na sídlišti a také asistent prevence kriminality. „Je to Rom, žije tam a je naší prodlouženou rukou, protože komunitu zná perfektně.“ Někteří místní ho podle ní vítají, pro jiné je bonzák. Policii nicméně pomáhá řešit třeba sousedské spory.

S vandaly má zkušenosti i Martin Nebesář. Rozbitá okna na budovách Domu romské kultury patří ke koloritu. „Zasklívací firma nás má jako zákazníky ráda,“ konstatuje. Možnosti, jak místní „převychovat“, vidí spíš ve vzdělávání, pomoci při hledání zaměstnání a vytváření pracovních míst, což jsou stěžejní úkoly jeho organizace.

Základní škola funguje odjakživa a s docházkou podle něj nejsou větší problémy. „Pokud by do ní rodiče děti neposílali, hrozí, že přijdou o sociální dávky,“ netají, co je nezanedbatelnou motivací. Zdejší komunita funguje i tak, že když některé dítě zaspí začátek vyučování, někdo jiný ho doběhne vytáhnout z postele.

„Romové mají rozhodně jiný žebříček hodnot než my,“ připouští. „A jen tak se to nezmění, mají to geneticky zakódované. My chceme docílit toho, aby v něm vzdělání vylezlo někde ze 47. místa třeba do první desítky.“

Od roku 2002 pořádá společnost také rekvalifikační kurzy. „Malíř natěrač, domovník, správce nemovitostí, pomocný zedník,“ jmenuje profese, kde se Romové nejlépe uplatní. „Ve stavebních firmách se jich dá nejvíc zaměstnat. Třeba i načerno. Takhle to zkrátka funguje a nic s tím nenaděláme,“ je smířený a dodává, že pro většinu absolventů jde formálně vzato o jejich vůbec první kvalifikaci. „Kvalifikujeme je z ničeho na něco.“

Čtrnáct let kurzů, 545 absolventů, 125 umístěných do práce. Jestli je to úspěch, nebo ne, ať každý posoudí sám. V zámečnické dílně potkávám Daniela Horváta, jenž je zároveň místním zaměstnancem. Věnuje se opravě sekačky, stydí se a moc toho nepoví, ale jeho mistr má pro něj jen pozitivní slova: „Svědomitý kluk. Chválím ho.“

Předloni začala v Chanově fungovat pobočka Střední školy technické v Mostě-Velebudicích. Zájemci se mohou vyučit na skladníka a nově i v zahradnických pracích. Městské technické služby zájemcům o druhý obor slibují, že práci u nich najdou. „Na skladníka se přihlásilo jedenáct dětí, pokračuje jich devět. U zahradníků byl úbytek větší. Nastoupilo osmnáct, aktuálně jich pokračuje asi osm,“ říká Martin Nebesář a bere mě na obhlídku vybydlených paneláků. „Před demolicí se napřed nechávají vyvětrat,“ s ironií poznamená.

Pohled do útrob, pokud vás neodradí cedule se vstupem na vlastní nebezpečí, nemá moc čím překvapit. Chanov ve své nejhorší podobě. Nepořádek, vytrhaná zábradlí, radiátory i kabely ve zdech. Chybí dveře, okna, často i dělicí příčky mezi pokoji. První zdevastovaný barák zmizel už skoro před patnácti lety, jiný nechvalně proslulý „průhledný“ panelák přestal hyzdit pohled na Most při příjezdu od Prahy před třemi lety. Na řadě jsou bloky číslo 1 a 7.

„Tak co, Marku, jak to vidíš se školou?“ pouští se ředitel u jednoho z opravených domů do řeči s mladým Romem. „Neměl jsi zůstat?“ „Jo, teď už to vím. Udělal jsem chybu. Velkou chybu,“ lituje, že zdrhnul z oboru skladník.

„A nechceš zkusit zahradníka?“ „Však jo,“ přikyvuje. „Čekám druhý. Mám někde dělat za padesát nebo šedesát na hodinu?“ přichází na to, že vzdělání bude lepší variantou než melouchy za almužnu.

Když se vzdálí, ujistím se, jestli jsem dobře porozuměl, co myslel tím „čekám druhý“. Vždyť bych mu hádal nanejvýš 18 roků. „Ano, čekají druhé dítě,“ potvrzuje Martin Nebesář a dodá, že mladíkova partnerka poprvé otěhotněla v 8. třídě základní školy.

Přestože se ředitel i všichni jeho kolegové snaží zapojit Romy do společnosti, vědí, že některé věci se nezmění. A pochybuje, zda má vůbec smysl se o to pokoušet. „Výhodou sídliště je, že v něm bydlí jenom Romové. Nedochází ke střetům jako ve městech, když se v jednom baráku sejde pár rodin černých a pár bílých. Když tady někdo pustí v sedm ráno na plný pecky rádio, tak to nikomu nevadí. Ve městě by to byl problém,“ hovoří i z vlastní zkušenosti. „Bydlím v paneláku v Mostě a vím, že stačí jedna romská rodina a celý barák trpí.“

Vyloučená lokalita tak z jistého pohledu smysl má, protože do životního stylu si podle něj Romové nenechají moc mluvit. Chanov je toho důkazem. Nespí se tu v noci, ale dopoledne. Ženy jsou obvykle v domácnosti a starají se o děti, pracují jen muži. I když pracují... „Nezaměstnaných je tak osmdesát procent,“ domnívá se.

„Ale část z nich pracuje načerno.“ Z původních 13 paneláků zbude po plánované demolici devět. Ruku v ruce s tím Chanovu ubývá obyvatel, současný stav je odhadem něco přes 1000. Část těch, kteří odešli, se rozmělnila v centru Mostu, což samozřejmě místní netěší.

Do opravených paneláků město posílá kontrolory, kteří dohlížejí na to, aby se z nich opět nestaly ruiny, které čekají na demolici. Snaha udělat z Chanova „normální“ sídliště je evidentní. Martin Nebesář je přesvědčený: „Má horší pověst, než by si zasloužilo.“