Cestovatelka Lucie Kutrová: Dlouho jsem chodila sama. Nikdo mě neomezoval

Usměvavá, bezprostřední holka a husky jménem Marvel jsou nerozluční. Oba mají uhrančivé modré oči a zdá se, že se k sobě báječně hodí. Lucka sype z rukávu jednu zajímavou historku za druhou a chlupatý parťák, který je jejich nedílnou součástí, jí mezitím trpělivě leží u nohou.

Člověka až napadne, jaká škoda, že tenhle fešácký tvor nemluví lidskou řečí, a tak si musíme vystačit jen s verzí jeho paničky. Je to prý tvor šlechetný. „Marvel se stal generálním ředitelem neziskovky, která pomáhá zvířecím útulkům. Na e-shopu má vlastní kolekci, ve které jsou plecháčky, lahve nebo čelenky, a celá částka z prodeje putuje, kam je potřeba,“ upřesňuje Lucka a dodává, že do neziskovky jdou i peníze z placeného partnerství z jejich společného Instagramu.

Stezkou Českem člověk může obejít celou republiku. Vyžaduje putování po tuzemských trasách velkou přípravu?

Vůbec ne, stačí si jen zabalit batoh a vybrat trasu. Stezka Českem je rozdělená na severní a jižní větev, které se dále dělí do kratších etap. Mají zhruba od 30 do 150 km, dají se přizpůsobit tomu, kolik má kdo času. Můžete jít v kuse týden, nebo si jednotlivé etapy plánovat podle volných víkendů.

Navíc má stezka obrovskou výhodu, že se z ní kdykoliv snadno dostanete zpátky do civilizace. Stačí se odpojit a dojít na vlak nebo autobus. Kdybych začínala s dálkovými pochody dnes, určitě bych si jako první trek vybrala právě ten po Česku.

Proč jste tedy začínala na těžších trasách?

Pěší stezka napříč Českem tehdy ještě neexistovala v oficiální podobě, jakou jí dal Martin Úbl (cestovatel, dobrodruh - pozn. red.). To on vymyslel trasu podél celých hranic, udělal k ní web, na kterém lidi najdou podrobné itineráře k jednotlivým úsekům, včetně toho, kde mohou přespat.

Když jsem začínala s chozením, všichni mluvili o poutní cestě do Santiaga de Compostela (Svatojakubská cesta, slavná síť poutních stezek ke hrobu sv. Jakuba Staršího ve španělské Galicii - pozn. red.).

Tenkrát jsem vůbec nechápala, proč by někdo chtěl jít dobrovolně stovky kilometrů s batohem na zádech, navíc v létě. Přesto mě to zaujalo a napsala jsem si to na svůj bucket list (seznam přání - pozn. red). Říkala jsem si, že až jednou o prázdninách nebudu mít co dělat, tak Svatojakubskou cestu zkusím. A stalo se, že jsem měla měsíc volno a vyrazila.

A co následovalo?

Během pouti jsem se neustále potkávala s dalšími chodci a ti zas mluvili o Pacifické hřebenovce (dálková turistická a jezdecká stezka na západě USA procházející hlavně horami Sierra Nevada a Kaskádovým pohořím - pozn. red.).

Vyhledala jsem si na internetu, že se jedná o téměř 4300 kilometrů dlouhou cestu americkou divočinou, kdy jdete pouští i horami, potkáváte hady nebo medvědy, a když chcete do civilizace, musíte jít několik mil k silnici, abyste si stopli auto, které vás doveze do města.

Zase jsem si ji napsala na bucket list. Studovala jsem v Kanadě, a to už je do Spojených států jen kousek, takže jsem šla hřebenovku zkusit.

Nebála jste se?

Vůbec ne, protože jsem netušila, do čeho jdu. Navíc v normálním životě jde člověku o život poměrně často, stačí chvilka nepozornosti na silnici. A existuje mnoho dalších potenciálně nebezpečných situací. To platí jak ve městě, tak i v horách. Na hřebenovku jsem si ale vzala špatný stan, což bylo málem fatální.

Zasypal ho sníh, probudila jsem se promrzlá pod tíhou sněhu, naštěstí mě zachránil kluk, co šel se mnou a nocoval ve vedlejším stanu. Dnes už bych se v životě s tak nekvalitním stanem nikam nevypravila. Poučila jsem se z toho, ostatně jako ze spousty dalších věcí.

Tehdy jste vyrazila s batohem, který se vám dost pronesl - vážil skoro 30 kilo. Zredukovala jste od té doby jeho obsah?

Brala jsem si s sebou spoustu blbostí, kterých jsem se postupně po cestě zbavovala. Ještě vtipnější jsem byla na Svatojakubské cestě, kam jsem si vzala i parfém a BBkrém, asi abych byla hezká. Zpětně se tomu směju.

Teď mám obsah batohu dost osekaný. Stačí dobré boty, karimatka, spacák, stan nebo přístřešek, oblečení, co má člověk na sobě, a jedna rezervní bunda. Kdybych neměla Marvela, tahám desetikilový batoh, jenže mu musím brát dost granulí, konzervy a hračky, takže se ke dvaceti kilům dostanu.

Marvel si sice nosí vlastní baťůžek, ale ten může mít maximálně 30 % jeho váhy, což je zhruba pět kilo. Řešila jsem to tak, že se ke mně na stezce připojovali kamarádi a vozili mi pro Marvela jídlo.

Myslela jsem, že nejraději chodíte sama.

Dlouho jsem chodila sama, což mi vyhovovalo. Nikdo mě neomezoval. Nastavila jsem si vlastní tempo, zastávky, nemusela jsem s nikým řešit, že chce přespat jinde a vstávat dřív.

Jsem přesvědčená o tom, že by si měl člověk na dlouhých cestách srovnat svoje věci v hlavě, měl by si je užívat. Postupně jsem však dospěla do fáze, kdy mi doprovod na cestách začal chybět, ale všichni měli jen výmluvy, že musí uklízet nebo na návštěvu, nikdo se mnou chodit nechtěl.

Tak jsem si řekla, že si pořídím psa. Přečetla jsem si všechny články na téma, proč si nepořizovat huskyho. Psalo se v nich, že vyžaduje pohyb, pozornost a že má rád zimu, což mě přesvědčilo, že jde o plemeno přesně pro mě, protože s ním v zimě mohu jezdit na skialpy.

A konkrétně Marvela jste našla jak?

Když jsem přijela do chovné stanice, vykoukla na mě krásná štěňátka, a pak tam bylo jedno totálně vyžrané, které se papírově jmenovalo Apetit. V té době jsem byla docela oplácaná a řekla jsem si, že to je ono, báječně sedí k mojí lásce k jídlu.

Pojmenovala jsem ho Marvel, protože jsem chtěla mít po svém boku superhrdinu. Stal se z něho parťák k nezaplacení. Jsme spolu neustále, chodíme na přednášky a besedy, které dělám, do města, na úřad, kamkoliv jdu já, jde i on.

Přesto jste zatoužila po společnosti.

Hodně ráda si povídám s lidmi, vždycky se těším, koho na cestách potkám. Trek po Česku jsem naplánovala tak, aby se ke mně mohla přidat rodina i kamarádi. A jak jsem naznačila, mělo to i praktický důvod, aby Marvel nehladověl. Původně jsem byla domluvená s mojí babičkou, že půjdeme stezku spolu, tedy přesněji řečeno, všechno bych jí zprostředkovala virtuálně, protože už se špatně pohybovala.

Bohužel babička zemřela dva týdny předtím, než jsem se na cestu vydala. Byla moje největší podporovatelka. Ať jsem byla kdekoliv, volaly jsme si, popisovala jsem jí, kde zrovna jsem a co mě tam potkalo. Podle mě si takovou Austrálii, Kanadu nebo Rakousko ani nedokázala představit, jakmile však šlo o Českou republiku, rozsvítily se jí oči. Vyznačila mi na mapě různé kostelíčky a další místa, která znala a kam jsme s bráchou jezdili jako malí.

Nocovali jste s Marvelem a ostatními parťáky nadivoko?

Stezka je super v tom, že můžete spát v přírodě i v chatě, jak se člověku zrovna chce. Dokonce jsem potkala i jednoho pána, který si na celou cestu zařídil ubytování v hotelech. My jsme nocovali pod střechou jen párkrát, v horských chatách většinou nechtějí psy, takže jsme museli pod širák, případně jsme došli k trail angels (angl., doslova andělé stezky - pozn. red.)

O koho jde?

To jsou neobyčejní lidé s velkým srdcem, kteří stezkařům poskytují zázemí, může to být přespání na zahradě nebo v pokoji, jídlo, sprcha, je možné si k nim nechat poslat balík. Na oplátku se očekává, že jim tam necháte nějaké peníze, naštípete dřevo, natřete plot, necháte vzkaz v knize návštěv, zkrátka není to úplně zadarmo, ale za protislužbu. Cílem je obohatit se navzájem.

Setkala jsem se s trail angels na Pacifické hřebenovce, v Americe jsou obecně více zvyklí si pomáhat. Stezka pro mě byla takové hezčí místo na zemi, kde neexistují předsudky. Je jedno, jestli je někdo ředitel zeměkoule nebo skladník, na treku jsou si všichni rovni. Mám neskutečnou radost, že podobná komunita vzniká i v Česku.

Co vás u nás nejvíc překvapilo?

Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak je naše země různorodá. Každá etapa, každé hory jsou jiné. Nejoblíbenější úsek určitě byly Beskydy, kde jsem vyrostla. Nejsou tak zastavěné a profláklé jako třeba Krkonoše nebo Šumava, takže můžete jít i po lesních pěšinkách, kde často nepotkáte živou duši.

Nádherné jsou i Lužické a Krušné hory, překvapilo mě také Broumovsko. V Adršpachu se sice musíte obrnit trpělivostí, proudí tam davy, zato v sousedních Teplických skalách jsem téměř na nikoho nenarazila.

To vážně bylo vše zalité jen sluncem?

Jsou věci, ze kterých se člověk může poučit, a pak ty, kterým se nevyhne. To může být špatné počasí nebo srážka s blbcem. Dostala jsem se úplnou náhodou do situace, kdy jsem se cítila extrémně ohrožená. Šli jsme s Marvelem jeden ze šumavských úseků a z posedu na mě velmi nevybíravým způsobem křičel myslivec, že je po čtvrté hodině zakázáno chodit do lesa.

Cestou jsem ale nenarazila na žádné upozornění či závoru, šla jsem podle značek, což jsem se mu snažila vysvětlit. Byl dál sprostý a vyhrožoval, že zastřelí Marvela, který se mi krčil strachy u nohy. Nemá rád křik.

Byla jsem neuvěřitelně vyděšená a málem bych vytočila číslo 158, kdyby nás nenechal jít. Incident jsem pak nahlásila a zjistila, že se to nestalo jenom mně, těch útoků pod falešnou záminkou se událo víc.

Zjistilo se něco?

Neodehrálo se to v Národním parku ani CHKO, byl to obyčejný les na oficiální trase. Ten člověk asi číhal na zvěř a my ho vyrušili. Doufám, že pánovi vzali zbroják, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli nezmáčkne spoušť. Když jsem ten děsivý zážitek sdílela na sociálních sítích, dostala jsem nejlepší zpětnou reakci - že bych měla napsat knihu o tom, jak jsem za 66 dní putování po Česku potkala jen jednoho blbce. Došlo mi, že blbci jsou všude na světě, jen člověka nesmí rozhodit ten jeden, kterého potká.

Šla jste sice 66 dní, všechny vaše knihy mají ale v názvu číslovku 151. Proč?

Mám velmi ráda čísla. Narodila jsem se 12. 12. 1992, svůj bucket list jsem začala psát na své narozeniny 12. 12. 2012 a první knihu jsem odevzdávala také 12. 12., každý den někde narazím na dvě dvanáctky za sebou. Věřím, že je to pro mě magické číslo, které mi přináší štěstí.

Pacifickou hřebenovku jsem šla 151 dní, během toho si psala zážitky na blog a po návratu mi volala paní z vydavatelství, že se jí moje příhody líbily a chce je vydat knižně.

Cítila jsem, že 151 v názvu knihy nesmí chybět, to samé se mi stalo i s evropskými stezkami, kdy mi také treky daly dohromady tu samou číslovku. V případě Česka jsem tedy 151 chtěla zachovat a zároveň se podělit o příběhy lidí, které jsem na stezce potkala.

Třeba Vlaďky z Rozvadova, která přišla o manžela a život pro ni přestal dávat smysl, dokud se nezapsala na seznam trail angels. Radek z Bernartic nad Odrou zase posílá stezkaře do domu, kde bydlí jeho maminka, aby nebyla sama. Moc si vážím toho, že se mi otevřeli.

Je pravda, že všechny vaše cesty, a tím pádem i knihy, jsou přímým následkem kocoviny?

Asi ano. Dřív jsem studovala ekonomku, pracovala jsem v kanceláři a můj sen bylo stát se účetní. Na vysoké jsem měla brigády, všechny vydělané peníze jsem utrácela za oblečení a večírky. Ten životní styl mě bavil, ale stál spoustu peněz.

Pak mi došlo, že jsem jako křeček v kolečku, byla jsem otrok, co neustále vydělává, aby mohl hodně utrácet. Na videu jsem viděla týpka, jak si skáče padákem, jezdí rychlými auty a vypadal u toho opravdu šťastně.

Řekla jsem si, že bych měla také dokázat něco pořádného. V den svých narozenin jsem se vzbudila s kocovinou po divoké párty a rozhodla se, že si začnu psát svůj bucket list - bačkorový seznam, jak mu říká můj tatínek (anglicky kick the bucket znamená natáhnout bačkory - pozn. red.). Tedy věci, které bych někdy chtěla zažít, ale zdají se mi nemožné.

Mezi prvními položkami bylo naučit se anglicky, jet do Austrálie a zaběhnout půlmaratón. A hned ten večer jsem se vydala běhat. Bylo to hrozné, zjistila jsem však, že k dosažení obrovského cíle stačí málo, v tomhle případě dobré boty a disciplína. Tedy nic, co bych nemohla zvládnout.

A pak jste se stala cestovatelkou.

Přestala jsem pít, byla jsem překvapená, kolik ušetřím, a došlo mi, že mohu střídat práci s cestováním. Hodně jsem makala, dělala jsem cokoliv, co se namanulo, pak vyrazila někam, kde jsem ještě nebyla. Rok jsem strávila i v Austrálii a naučila se anglicky. Teď to dělám podobně.

Lidé si představují, že jsem celý rok někde na horách, tak to ale není. Půl roku dělám přednášky, píšu knihy, k tomu mám i různé další spolupráce a projekty.

Vím, že je to vykoupené tím, že pak tři měsíce v kuse můžeme s Marvelem být v přírodě. Jen tam opravdu dokážu vypnout. Cestovatelské zážitky a setkání mě nabíjejí po návratu do běžného života.

Máte někde stálou základnu?

Nám s Marvelem stačí málo. Dokážeme hodně ušetřit, přitom se nám hezky žije. Jezdíme všude autem, které je takový náš pojízdný domeček. Kdykoliv jsem na akci na Moravě, zůstávám u rodičů v Petřvaldu u Karviné, odkud pocházím. Deset let jsem žila v Praze a nedávno jsem se přestěhovala do Jablonce nad Nisou, takže pendluju.

Naučilo vás cestování spokojit se s málem? Posunuly se vám hranice toho, co vnímáte jako důležité?

Určitě! Přestala jsem absolutně řešit blbosti. Včetně toho, jak vypadám. Všichni máme nějaké mindráky, tak bychom se s nimi měli naučit žít. Váhové výkyvy k mému životu patří, nechci se tím stresovat. Posunuly se mi také hranice intimity, nemám problém se převlékat v parku. Když jsem vyrazila na Pacifickou hřebenovku, byla jsem nesvá z toho, že není kde se oholit.

Dokonce jsem se potila v poušti v legínách, jen aby nikdo neviděl mé chlupaté nohy. Pak jsem zjistila, že ostatní holky taky vypadají jako veverky a nikdo si toho nevšímá. Koneckonců, člověk se s chlupama narodil. Podobně to bylo i s hygienou, stud na treku odpadá.

Člověk se pak asi dívá na svět jinak.

Stala jsem se vnímavější k přírodě, všechno, co si do ní přinesu, si také odnáším, včetně použitého toaletního papíru. Na Pacifické hřebenovce jsem si osvojila systém lopatka, kdy si lidé kopou díru na záchod, aby po sobě kompletně zahladili stopy. Někdy však zvířata mohou jámu rozhrabat, a kdyby v ní zůstal i toaletní papír, hrozí, že by ho roznesla po okolí, včetně zdrojů vody.

Tak se člověk chrání tím, že si ho odnáší v uzavíratelných plastových pytlících a vyhazuje, když se dostane ke koši. Jinak by to při frekvenci na trase ani nešlo. U nás v tom zaostáváme, proto je Stezka Českem zaměřena i na edukaci, jak se k přírodě chovat.

Pamatujete si na svůj první výšlap?

První vzpomínku z hor mám vtisknutou nad obočím v podobě jizvy. Byly mi tři roky. Během výletu s našima se mi nechtělo šlapat do kopce, tak mi táta našel klacek, abych se mohla opírat. No a málem jsem si vypíchla oko. Naštěstí jsem si ho píchla jen do obočí. Poprvé jsem pak spala pod stanem, když mě táta vzal na trek na Ukrajinu a nějak se mi to zalíbilo. Od té doby jsme spolu zdolali různé vrcholy.

Vylezla jsem s ním dokonce na Mont Blanc, na svoji první čtyřtisícovku, abych mu splnila jeho sen. Táta mě ohromně podporuje, stejně jako máma. Vždycky se při návratu z hor těším na její svíčkovou a bábovku. Uvědomuju si, jakou mám kliku, že mám tak skvělou rodinu.

Právě díky ní jsem přišla na to, že největší bohatství je dělat, co člověka baví a naplňuje, být obklopený lidmi, kterým můžete věřit, vážit si každodenních drobností. Kdyby si lidi přestali stěžovat a místo toho si víc vážili věcí, které mají, bude na světě dobře.

A vlastní rodinu někdy plánujete?

Se vztahy na cestách je to náročné. Zatím jsem nenašla partnera, který by chápal můj pohled na svět a přijal mě i s Marvelem. Plánujeme si věci podle sebe. Když nevycházím s penězi, raději se uskromním, než abych se víc honila. Tenhle přístup se dnes moc nenosí.

Přesto doufám, že ideálního muže potkám. Mám ho na svém soukromém bucket listu, stejně jako chatu v horách, dvě vlastní a jedno adoptované dítě, dva huskouny a kočku. Věřím, že se mi většina věcí z toho seznamu splní.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: 151 příběhů na stezce Českem - Lucie Kutrová, 151 dní po evropských stezkách - Lucie Kutrová