Cestovatele, modela a zpěváka Martina Careva živí internet, a dobře

Proslavila vás videa o cestování. Jedno z nejúspěšnějších vzniklo v Kapském Městě. Dokonce jste ho nazval „Nejlepší výlet mého života“. Překonalo ho od té doby něco?

Tehdy mi bylo osmnáct, bylo to na přelomu ledna a února, což je pro mě nejdepresivnější období roku. Seděl jsem ve škole, koukal z okna a měl jsem pocit, že bych si měl spíš užívat mládí, a ne sychravého Česka. Jižní Afrika byla vždycky můj sen, a tak jsem se hecnul, že pojedu, i kdyby mě třeba měli vyhodit ze školy.

Ostatně do Kapského Města mě už dlouho zvala kamarádka Simča, která tam žije. Díky ní a jejímu příteli jsem tam potom zažil naprosto skvělý týden. Byla to velice spontánní akce a kontrast mezi zdejší zimou a tamním létem ji ještě mnohonásobně vylepšil.

Dlouho se u mě proto Kapské Město drželo na špičce… Ale musím říct, že ho nakonec přece jen něco překonalo, a to letošní cesta na Antarktidu. To byl můj další sen. Pokud cestujete po světě, je to vždycky do určité míry stejné - někam se dopravíte letadlem, pak jedete autem, ubytujete se v hotelu… stále je kolem vás civilizace. Ale tady nic! Jenom tučňáci, tuleni a velryby - a spousta volného prostoru.

Spontánní výlety do zahraničí pro vás byly myslím typické úplně od začátku, když si vybavím vaši první cestu s Karlem Kovářem neboli Kovym do Itálie. Zůstalo to tak po celou dobu?

Itálie byla pro mě i pro Kovyho naše první zahraniční cesta bez rodičů. Tehdy jsem si o prázdninách zlomil nohu, nemohl jsem pět týdnů nic dělat, a tak jsem si to potom chtěl vynahradit. Všechny moje výlety byly od počátku podobně spontánní, na cesty jsem se vydával prakticky ze dne na den. Hodně jsem přitom dal na tipy kamarádů. Časem jsem ale začal přemýšlet, kde už jsem byl a kam bych se chtěl ještě podívat, a už jsem přece jen trochu plánoval.

Kam se chystáte teď?

Antarktida, kde jsem byl v březnu, byla vlastně poslední kontinent, který jsem ještě nenavštívil, a tak mám teď pocit, že už jsem si splnil většinu svých cestovatelských snů. Viděl jsem Severní i Jižní Ameriku - projel jsem Kanadu a vylezl na Machu Picchu, byl jsem na Havaji, v Indii…

V říjnu mě ale ještě čeká týden na Špicberkách. Na Islandu už jsem zažil období velmi blízké polárnímu dni. Slunce sice pořád ještě zapadalo, ale ve tři hodiny ráno bylo stále ještě denní světlo. Teď chci zažít polární noc. Na Špicberky proto pojedu v době, kdy tam sice bývají ještě asi dvě hodiny světla denně, ale slunce už nevychází.

Nic jiného vás opravdu už neláká?

Jedna věc by tu asi přece jen byla. Pacifická hřebenovka. Nejdelší pěší pouť na světě, která vede 4300 kilometrů po západním pobřeží Severní Ameriky. Kromě pořádné přípravy a zajištění si ale vyžádá tak pět šest měsíců života. Takže možná někdy v budoucnu…

Jste taky ambasadorem výpravy Tatrou kolem světa, která má na příští rok naplánováno několik dalších expedicí. Už s nimi nepojedete?

Zatím jsem se ještě nerozhodl. Byl jsem na pěti etapách, projeli jsme celou Jižní Ameriku, zažil jsem s nimi i docela intenzivní tři týdny v Etiopii, kdy po nás házeli šutry a stříleli vojáci…

Každopádně na cestování s Tatrou je moc hezké, že se lidi během výpravy spřátelí, takže mě samozřejmě láká se k nim zase přidat. Už mě někteří i lanařili. Navíc jsou v plánu zajímavé země jako Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, kde jsem ještě nebyl. Musím to ale ještě promyslet.

Viděl jste už více než padesát zemí, nicméně jich ještě dost zbývá. Neláká vás vidět všechny?

Na zemi je asi dvě stě států, takže bych určitě ještě měl kam jet… Kdysi mě opravdu napadlo, že bych mohl navštívit všechny. Jenže to už udělalo tolik lidí, že už to vlastně ani není moc zajímavé. Kdybych byl třeba první, kdo poletí na všechny planety ve vesmíru, to by bylo cool!

V každém případě bych teď chtěl být zase trochu víc doma. Máme se tady neuvěřitelně nádherně, což si podle mě 99 procent lidí vůbec neuvědomuje. Vlastně jediné, co mi tu vadí, je počasí. Osm měsíců z dvanácti je tu na můj vkus ošklivo a vůbec nejhůř snáším období od ledna do března. Mám prostě rád sluníčko. Přemýšlím tedy, že si možná časem koupím dodávku, přestavím si ji na obytnou a vyrazím k oceánu. Chtěl bych někde zůstat trochu déle.

Vzhledem k tomu, že vás asi žádné povinnosti nevážou k jednomu místu, není to nijak nereálná představa.

Doma v Česku potřebuji nutně být opravdu jen jednou za čas. Musím si třeba vyzvednout od klienta produkt, na který dělám reklamu, nebo jdu moderovat akci, případně jsem na ni pozvaný jako host. Obecně se tedy dá říct, že mám opravdu hodně svobody. Až si jednou, doufám, najdu ženu a budu mít rodinu, chtěl bych aspoň šest měsíců v roce žít někde v teple.

Největší pozornost publika jste zpočátku získával právě díky videím z cest na svém YouTube kanálu. Dnes jste hodně aktivní ještě na Instagramu. Co u vás nejvíc hledá instagramové publikum?

Nejvíc asi módu, lidi u mě hledají inspiraci.

Myslím, že jste ale před časem říkal, že modeling není nic pro vás. Změnil jste názor?

Až tolik zase ne. Nevěnuju se klasickému modelingu, nechodím přehlídky, nefotím. Pár takových akcí jsem sice taky udělal, ale působím hlavně jako influencer.

A taky jako ambasador české soutěže Elite Model Look.

Ano. A poslední tři roky taky moderuji české castingy této soutěže, což je vlastně největší a nejprestižnější modelingová soutěž na světě. Zajímavé je, že jsme v ní naprosto nejúspěšnější zemí, máme snad už asi deset světových vítězek.

Všiml jste si té vysoké dívky na zahrádce vedlejší restaurace. Takhle hledáte talenty?

Nejsem scout, a přestože vyhledávání talentů k náplni mojí práce nepatří, když si všimnu někoho zajímavého, občas ho i oslovím.

Změnil se váš pohled na módu, jakmile jste se k ní díky práci víc přiblížil?

Určitě. Upřímně řečeno, dřív jsem se moc nezajímal o to, co mám na sobě. Klidně jsem šel ven jako bezdomovec. Boty ani oblečení pro mě nic neznamenaly a moc jsem nechápal, co na tom všem lidi vidí. To mi vydrželo skoro až do dvaceti let.

Váš zájem o módu se tedy probudil až s nabídkami značek na placenou spolupráci?

Ano, teprve tehdy jsem začal přemýšlet nad tím, proč vlastně móda oslovuje tolik lidí, a chtěl jsem tomu porozumět. A jak jsem do toho postupně pronikal, čím dál víc jsem chápal, jak neuvěřitelnou má móda sílu.

V čem podle vás spočívá?

Jednak proměňuje a ozvláštňuje náš společný prostor, ostatně díky tomu i upoutává pozornost. Je to zároveň prvek, který o nás může ostatním hodně říct. Ale nejde jen o jednotlivce. Móda je dokonce schopná reprezentovat společenské změny.

Co musí mít modelka nebo model, aby byli úspěšní?

Původně jsem si myslel, že jsou to fyzické dispozice, a tím to končí. Jenže když se pak člověk podívá do foťáku a nic z něj nevyzařuje, jsou mu jakékoli fyzické dispozice na nic.

Potřebuje tedy něco jako herecký talent?

Spíš přirozené charizma.

A co musí mít úspěšný influencer?

Myslím, že tam jde o trošku jinou formu charizmatu. V modelingu z vás musí vyzařovat jakýsi oheň, něco, co okamžitě zaujme. Influenceři tohle mít nemusí, ale určitě musí budit sympatie a nějaké kouzlo osobnosti taky potřebují.

Kromě toho musí být jejich život pro publikum něčím zajímavý, nebo se v něm aspoň musí soustředit na zajímavé věci. Jinak by zřejmě nikdo nebyl zvědavý, jak žijí a co si třeba dali k obědu.

Všimla jsem si, že jedno svoje video jste věnoval transplantaci vlasů, kterou jste podstoupil. Nezdálo se mi, že byste ji potřeboval. Proč jste do toho šel?

Důležitý byl v první řadě můj osobní pocit, protože mě obtěžovalo, že si musím vlasy upravovat kdovíjak dlouho, abych zamaskoval svoje rostoucí kouty. Ale rozhodl fakt, že jsem influencer.

Devadesát procent obsahu, který jakýkoliv influencer vydává, totiž stojí na něm samotném a má vizuální charakter. Pochopil jsem, že vzhled pro mě bude stěžejní, pokud se tomu budu chtít dál věnovat. I když chápu, že do určité míry je to povrchní přístup.

Šel byste i na nějaký jiný kosmetický zákrok?

Zatím jsem nad ničím nepřemýšlel. Ale vlasy jsou pro muže důležité asi víc než cokoli jiného. Když se podíváte na většinu hollywoodských hvězd, jako je třeba Brad Pitt nebo Tom Cruise, vidíte u nich stále perfektně upravené vlasy, přestože jsou to už starší pánové. Mimochodem na transplantaci vlasů byl i David Beckham, takže ono to má prostě něco do sebe.

Loni jste se objevil jako soutěžící v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Tedy v hlavním vysílacím čase nejsledovanější tuzemské televize. Zvýšilo vám to počet sledujících na sociálních sítích?

Myslím, že nijak zvlášť, protože starší diváci buď sociální sítě nemají, nebo sledují jiné lidi. Ale v reálném životě jsem si všiml, že mě najednou začali poznávat lidi od čtyřiceti padesáti let výš. Taky mi začala psát spousta kamarádů, že mi jejich rodiče nebo prarodiče ve Tváři fandí. A začaly se ke mně hlásit pokladní v obchodech!

Hlásí se k vám lidi i na ulici?

Jak kde. Na ulici hlavně v menších městech, v Praze spíš v baru.

Stane se někdy, že je to nepříjemné?

Spíš ne. Přesněji řečeno, není to nic vážného, většinou jen takové hlouposti, ale nadšený z nich taky nejsem. Stalo se mi třeba, že si mě všimla parta holek v tramvaji a spustily strašný cirkus, nebo mě někdo vyfotil, jak jsem usnul v metru, a poslal mi to na Instagram. To už mi vadilo docela dost.

Když jste začínal v pubertě točit videa na YouTube, říkali vám doma, že tím jen marníte čas, nebo vás naopak podporovali?

Mamka je učitelka a záleží jí hlavně na vzdělání, což je pochopitelné. Pro ni tedy bylo vždycky důležitější, abych se dobře učil, než abych se zabýval natáčením videí. Když ale potom viděla, že si tím vydělám vlastní peníze a už jsem vlastně finančně samostatný, smířila se s tím. Nemůžu jí nic vyčítat, tehdy zkrátka nikoho nenapadlo, že by si člověk mohl vydělávat na sociálních sítích. Určitě jsem ale kvůli tomu doma neměl peklo.

Kdy to pro vás začalo být finančně zajímavé?

První video na svůj vlastní kanál jsem nahrál v roce 2014, to mi bylo šestnáct, a vlastně už po roce jsem vydělával nějakých pětadvacet tisíc měsíčně. V sedmnácti osmnácti letech jsem se mohl odstěhovat a začít žít sám.

Co vás u toho nejvíc drželo? Přece jenom to asi zabere dost času a vy jste musel mít jako mladý kluk i jiné zájmy…

Nejvíc asi touha být známý. Odmalička jsem obdivoval slavné herce na červených kobercích! Líbilo se mi, kolik se jim dostává pozornosti, přestože od rodičů mi rozhodně nechyběla, takže nedostatkem jsem po téhle stránce určitě netrpěl. Měl jsem to zkrátka odmalička v sobě, takový zvláštní drive…

Ze sociálních sítí jsem udělal svoji prioritu. Věděl jsem, že každý týden musí vyjít video, protože lidi na něj budou čekat. Kamarádi chodili přes víkend na party a já natáčel a stříhal.

Měl jste někdy pocit, že nemá cenu pokračovat?

Jednou to na mě dolehlo. Začalo se mě dotýkat, že mě poznává moc lidí. Měl jsem pocit, že už ani nemůžu nikam jít, aby mě třeba někdo nevyfotil, jak spím v metru. To bylo na vrcholu zájmu. Tehdy jsem vydal video a do týdne mělo milion zhlédnutí. Bylo mi asi devatenáct a říkal jsem si, že bych měl mnohem snazší život, kdyby mě nikdo neznal.

Nicméně jste s tím neskončil. Co o tom rozhodlo?

Začal jsem hodně cestovat do zahraničí, kde mě nikdo nepoznával, a tam jsem se uklidnil. Potom jsem si taky nastavil svoje influencerství trochu jinak než dosud. Dal jsem si od publika větší odstup.

Proč?

Jakmile máte lidi moc blízko, je to skvělé, když se vám daří. Jenže každému se občas něco nepovede. A čím blíž vám lidi jsou, tím víc vám to potom dávají sežrat.

Mluvíte o době, kdy vás v roce 2017 časopis Forbes poprvé zařadil do dvacítky nejvlivnějších českých influencerů. Nelekl jste se toho?

Nerad bych, aby to vyznělo arogantně, ale pro mě to nic nezměnilo. Byl to výsledek mojí osobní práce a na žádném žebříčku mi nezáleželo. Pro mě bylo hlavní, že lidi chtějí sledovat můj obsah, neměl jsem potřebu se s někým poměřovat.

Žebříčky sledovanosti nebo výdělků influencerů pro vás tedy nepředstavují zpětnou vazbu, nebo případně i vodítko, jak pokračovat?

Ne, vůbec. Podle mě to o těch lidech ve skutečnosti nic nevypovídá. Tehdy jsem měl víc sledujících než Leoš Mareš nebo Ben Cristovao. Co to říká o nich a co o mně?

Vrátím se ještě ke Tváři. Zpíváte a pokoušíte se prosadit v muzice. Co pro vás tato soutěž znamenala?

Posledních pět let jsem se snažil ve zpěvu zdokonalovat a díky té soutěži jsem nakonec zjistil, že jsem schopný podat slušný pěvecký výkon na celostátní úrovni. Tím pádem veškerý dosavadní trénink nepřišel vniveč. Tři měsíce v soutěži jsou navíc něco jako tříměsíční konzervatoř. Člověk má nonstop k dispozici učitele zpěvu a tance a ještě ke všemu nejlepší lidi v oboru. Bylo to super.

Takže se chystáte na pěveckou dráhu?

Myslím, že to spíš bude cesta hudebního producenta a dýdžeje. Loni už jsem s Nikitou Machytkovou z Tváře vydal jednu písničku, teď pracuji na jiné s další známou českou zpěvačkou a mám za sebou několik akcí jako dýdžej, což mě ohromně bavilo. Ale nikam nespěchám.

Pokud byste nezačal v pubertě nahrávat videa na YouTube, k jaké profesi by vás to táhlo?

Hodně dlouho jsem si myslel, že budu právník. Představoval jsem si, jak stojím u soudu a hádám se s protistranou. (směje se)

Nepřekvapuje mě to. Máte dar výřečnosti i schopnost pohotově reagovat.

To jsem ovšem netušil, že to představuje asi tak jedno procento právníkovy práce. Dnes jsem moc rád, že jsem se tím směrem nevydal, protože bych seděl u stolu a hrabal se v papírech. A to není nic pro mě.