Cesta světově uznávaného Krále barev Ziky Aschera začala v Praze

Že o něm slyšíte poprvé? Není divu. Jméno českého rodáka by v jeho vlasti zůstalo nejspíš zapomenuto, nebýt šťastné náhody. Jednoho dne přišla do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze starší paní a zeptala se kurátorky Konstantiny Hlaváčkové, jestli by ji nezajímala pozůstalost jejího strýce.

Byla to Petra Tonderová, dcera československého letce RAF Ivo Tondera, a předala jí kontakt na svého bratrance Petera Aschera, který žije v USA.

„Náhodou přišla zrovna krátce předtím, než jsem letěla do Ameriky. Jinak by to nejspíš zapadlo. Jméno Ascher jsme sice znali, ale byli pro nás jen jedni z mnoha pražských obchodníků s textilem, a já od toho příliš nečekala. Jenže když mi pak Peter ukázal převážně nepublikovanou korespondenci, kde byla vedle Matisse jména jako Picasso nebo Gertrude Steinová, měla jsem nadšením oči navrch hlavy,“ vzpomíná kurátorka, jakou neuvěřitelnou shodou okolností vznikla její objevná výstava Šílený hedvábník Zika Ascher.

Po několika měsících každodenní práce se z dosud neuspořádané pozůstalosti začal vynořovat příběh lásky, jehož aktéři několikrát těsně unikli smrti, a také těžce odpracované cesty k úspěchu. Začal se psát těsně před druhou světovou válkou.

V únoru roku 1939 se v bohaté pražské rodině Tydlitátových strhla dramatická scéna. Matka se doslova na poslední chvíli pokoušela rozmluvit dceři Lídě sňatek se Zikmundem Ascherem, bohatým obchodníkem a miláčkem sportovních rubrik.

Pohledný mladý muž pocházel z pražské židovské rodiny a spolu s bratrem Josefem vlastnil obchod s hedvábím. Také závodně lyžoval a rychlou jízdu si občas užíval i v autě, což ho stálo pár pěkných pokut i těžkou nehodu. Novináři mu proto přezdívali Šílený hedvábník.

Devětadvacetiletý Zika byl společenský, oblíbený, bohatý a úspěšný - v roce 1938 dokonce vyhrál mistrovství republiky ve sjezdovém lyžování - jenže pro maminku Tydlitátovou jako nápadník přesto nepřijatelný.

Zoufalý spor matky s dcerou skončil pádem nevěsty ze schodů. Ať už to byla nehoda, nebo úmysl svatbu překazit, jak míní rodinná legenda, Lídě se naštěstí nic vážného nestalo a se Zikou se přece jen vzali. Narychlo, bez rodičů a hostů.

Na svatební cestu odjeli do Norska, kde je 15. března 1939 zastihla zpráva, že Hitler vtrhl do Prahy. Nevrátili se a zamířili do Londýna.

Uniknout před nacisty se na poslední chvíli povedlo také Zikově mladší sestře Jiřině. V den, kdy se Hitler definitivně zmocnil zbytku Československa, byla zrovna na lyžařských závodech ve Švýcarsku.

Sehnat vízum do Británie bylo sice těžké, protože válka byla na spadnutí a z kontinentu se snažila odjet spousta lidí, ale Ascherovým pomohly právě jejich sportovní úspěchy. Britský lyžařský klub se zaručil za všechny tři.

Prozíravý Zika s útěkem z vlasti nejspíš počítal delší dobu a v Londýně už měl uložené nějaké peníze. Suma představovala jen podporu do začátku, ale naštěstí se mu podařilo získat pracovní povolení.

Jenže brzy potom narukoval jako dobrovolník do britské armády a Lída s Jiřinou v bombardovaném Londýně sotva přežívaly. S předválečným životem v dostatku byl konec a zdaleka nic neukazovalo na jejich pozdější úspěšnou kariéru ve světě módy.

Klíčem k přežití za války a také k pozdější prosperitě značky Ascher se stala Lída. Půvabná štíhlá žena, která byla jen o tři roky mladší než Zika, měla na svou dobu velmi dobré vzdělání. Nejdříve studovala ve Švýcarsku, poté ještě obchod v Grenoblu.

Jako řada tehdejších dívek se věnovala sportu, byla mimo jiné zdatná plavkyně. Mluvila francouzsky a anglicky, uměla se pohybovat ve společnosti, jednat s lidmi. Sama sice nesměřovala k umělecké tvorbě, ale měla výtvarný cit, což podle rodinné legendy vnuklo Zikovi myšlenku, že by mohla zkusit navrhnout nějaké desény na látky a nabídnout je módnímu návrháři Edwardu Molyneuxovi, který za války přesídlil z Francie do Británie. Jeho módní salon v Paříži patřil ke špičce, oblékala se v něm šlechta i hollywoodské hvězdy.

První Lídiny návrhy se Molyneuxovi sice nelíbily, ale další už koupil a použil je na svou britskou exportní kolekci pro USA. Lídin šarm i obchodní schopnosti později pomohly manželům Ascherovým v podnikání ještě mockrát.

Když se ukázalo, že Lída má talent na navrhování desénů, našel Zika východisko z obtížné finanční situace: založí firmu a budou se živit potiskováním látek. Z armády ho po těžké hepatitidě propustili ještě před koncem války, a tak se pustil do práce.

Kromě manželky se rozhodl angažovat významné umělce: oslovil malíře Felikse Topolského, Poláka, který přišel do Londýna už v roce 1935, a potom také Henryho Moorea, který byl už tehdy slavným sochařem.

Jak ho napadlo spolupracovat s umělci, není známo, ale podle kurátorky Konstantiny Hlaváčkové se pravděpodobně inspiroval předválečným děním v Československu. Konkrétně produkcí továrny Josefa Sochora ve Dvoře Králové.

„Sochor tehdy v textilní výrobě hodně znamenal, jako Baťa v obuvnictví. Ve 20. letech minulého století najal Františka Kyselu, profesora z pražské UMPRUM, aby mu navrhl látky, které pak měly obrovský úspěch doma i v zahraničí. V roce 1937 dokonce získal cenu Grand Prix na výstavě v Paříži za velký textilní panel Hvězdné nebe. Novináři ho oslavovali jako průkopnické dílo, které může nahradit tapiserii.“

Zika dříve jezdíval nakupovat do Paříže, odkud vozil do Prahy i novinky, z nichž šila Coco Chanel, a tak mu takový úspěch jistě nemohl uniknout.

Skončila válka a Zika byl žhavý do podnikání. V zemi bylo velké množství přebytečného – a tudíž i levného - textilního materiálu z válečných zásob: nylonových vojenských padáků.

Zika nylon potiskl a doslova s ním pobláznil Londýn. Novináři ho chválili jako jednoho z mála textilních podnikatelů v zemi, který se snaží o inovativní přístup.

Tím spíš si teď Šílený hedvábník nedával malé cíle. Vydal se do Paříže za bratrancem Arnoštem, který mu pomohl seznámit se s Pablem Picassem a dalšími výtvarníky.

Charismatický obchodník, který se už mohl prezentovat spoluprací s Moorem, je chtěl přesvědčit, aby pro něj navrhli hedvábné šátky. Picassa ale nepřemluvil. Možná by se mu to povedlo, jenže si brzy všiml, že proslulý milovník žen se podezřele zajímá o Lídu, a z jednání raději vycouval.

S Matissem si však padli do noty a jejich spolupráce je také doložena bohatou korespondencí. Přestože byl Zika precizní, malíř ho asi občas docela proháněl. V jednom z telegramů mu dokonce trošku popuzeně píše, proč pro jeho hyacinty vybírá „mdlé barvy jako na podšívky“.

Pro své šátky získal řadu zvučných jmen, kromě Mattise například Andréa Deraina nebo Cecila Beatona, a objel s nimi celý svět. Značku Ascher sice ohromně proslavily, ale velký zisk nepřinesly. Vystavovaly a prodávaly se v galeriích, kde o ně byl zájem, jenže v obchodech se jim pak moc nedařilo. Personál je buď neuměl prodávat, nebo zákazníci jejich uměleckou hodnotu prostě jen neocenili.

Šílený hedvábník, o němž se ale teď už všude vědělo, se vzápětí odvážně vrhl do světa módy. Znovu riskoval a opět mu pomohlo štěstí. Když na začátku 50. let přišel s realistickým potiskem obrovských růží a pivoněk, novináři nad téměř kýčovitými vzory nevěřícně žasli. Látky si však vybral Christian Dior a modely z nich sklidily obrovský ohlas.

Pro značku Ascher poté nastaly zlaté časy. Haute couture byla v 50. letech na vrcholu a Zika brzy proslul precizním tiskem a krásnými barvami, které se zaujetím sám míchal. Také stále přicházel s neobvyklými nápady, inspiroval se například japonským dřevorytem. Jeho látky pak zase inspirovaly návrháře.

„Mnoho mých šatů se zrodilo z látky samotné,“ svěřil v roce 1954 novinářům Dior.

Na konci 50. let minulého století tak Zika konečně vydělával tolik, že si mohli s Lídou koupit v Londýně vlastní dům. Látky značky Ascher se staly fenoménem, objevovaly se v módních časopisech jako Vogue a Harper’s Bazaar a pozornost poutaly až do osmdesátých let.

Svět se však mezitím postupně měnil a haute couture přestával postupně přát, což začali pociťovat podnikatelé v branži na účtech. Stále více se prosazovala masová produkce. Zika se v ní sice také uplatnil, ale pořád ho nejvíc lákala práce s hedvábím.

„Byl jako posedlý, perfekcionista. Stále chtěl vyrábět ty úžasné luxusní látky, i když klientela pro ně už ubývala,“ vysvětluje Konstantina Hlaváčková. Zboží mu začalo zůstávat na skladě a jeho zaujetí ho postupně přivedlo až k bankrotu. Brzy si otevřel aspoň malou dílnu a pracoval dál. „Špičkový módní návrhář David Sassoon tehdy z jeho látek oblékal lady Dianu,“ dodává kurátorka.

Lída mezitím založila vlastní značku Lida Ascher Boutique. Byla zřejmě velmi talentovaná jako návrhářka i obchodnice, protože její modely okamžitě po otevření v roce 1961 začaly kupovat luxusní obchodní domy v Londýně a v Paříži, ale i v zámoří.

Byla také milá a sečtělá, což jí otvíralo dveře do vyšší společnosti. K jejím stálým klientkám patřila i sekretářka královny a v rodině se vypráví, že se přátelila s královnou matkou. Její obchody s královským palácem dokládají faktury z pozůstalosti.

Manželé Ascherovi celý život stále pracovali, prakticky až do smrti, přestože měli od války podlomené zdraví.

„Matka zemřela v sobotu dopoledne. Otec zemřel v sobotu dopoledne. I naše kočka zemřela v sobotu dopoledne, aby to nenarušilo pracovní týden,“ okomentoval s nadsázkou neutuchající činorodost svých rodičů syn Peter, který pečuje o archiv firmy Ascher.

Lída zemřela roku 1983, Zika ji přežil o devět let. Po celý život lyžoval a na horách trávil každou dovolenou. V roce 1990, těsně po sametové revoluci v Československu, odjel nejdřív na lyže do Kitzbühelu a pak se přesunul do Prahy, kde se setkal se svými dávnými přáteli lyžaři a oslavil s nimi své osmdesátiny.

Když o dva roky později v Londýně zemřel, titulky oznamovaly, že odešel King of Colour a Prince of Print. Dodnes se o něm píše jako o člověku, který po válce postavil britský textilní průmysl na nohy.

Může se vám hodit na Seznamu: