Cesta k udržitelnému módnímu stylu: sustainability, slow fashion a capsule kolekce

O problematiku fast fashion se svět začal zajímat po zřícení továrny Rana Plaza v Bangladéši v roce 2013. V jejích troskách zahynulo na 1138 lidí a 2000 bylo zraněno. V původně administrativní budově, na kterou byla na černo dostavěna další patra, si nechaly oblečení šít značky jako Primark, Mango, Benetton, Walmart aj.

V přízemí budovy sídlila také banka a různé obchody. Když se ve zdech začaly objevovat hrozivě vypadající praskliny, byli zaměstnanci evakuováni. Dělníkům oděvní továrny ve vyšších patrech však bylo pod pohrůžkou nevyplacení mzdy nařízeno nastoupit do práce. Za neštěstí mohly těžké šicí stroje. Tato událost přispěla k zájmu veřejnosti o to, kde a za jakých podmínek se oblečení šije.

O módním průmyslu se dlouhodobě mluví jako o druhém nejšpinavějším odvětví na světě (hned po tom ropném). Zásluhu na tom mají obří nadnárodní módní řetězce v čele s asijským velikánem Shein, který chrlí až neuvěřitelných 10 000 nových produktů denně.

Samotný termín fast fashion poprvé použil deník New York Times v roce 1990, když chtěl popsat misi společnosti Zara, v jejímž rámci mělo trvat pouhých 15 dní, než se oděv dostane od fáze návrhu až po prodej v obchodech.

V dnešní době se termínem rychlá móda označuje oblečení, které je vyrobeno doslova rychlostí blesku. Základem je nízká prodejní cena, která logicky souvisí i s nízkými výrobními náklady. Ty v sobě skrývají nízké platy dělníků, které jsou často nižší než zákonem stanovené minimální mzdy, nekvalitní materiál a práci na černo v tzv. sweatshopech, tedy ve fabrikách v zemích třetího světa, kde jsou nebezpečné pracovní podmínky a výrobu většinou zajišťují přistěhovalci, lidé z nižších kast, ženy nebo děti.

Dalším problémem oděvního průmyslu je obrovská nadprodukce, kdy celosvětově zůstane ve skladech ležet až 10 % neprodaného zboží, přibližně tedy 10 miliard kusů oděvů. To nejčastěji končí na skládkách nebo se pálí. Důvodem přitom může být i obyčejná vratka. Firmám se totiž nevyplatí nechat vrácené oblečení zkontrolovat, vyčistit a znovu zabalit. Například společnost Amazon již za to čelí obvinění ve Francii a Německu.

S rostoucí výrobou oděvů navíc roste i její dopad na naši planetu. Zvyšuje se spotřeba vody, bavlny a dalších materiálů a přeprava oblečení přes půl světa produkuje obrovské množství emisí.

Pod neustálými hrozbami klimatických změn a z nich plynoucího nátlaku veřejnosti se většina firem uchyluje k různým ekologickým inovacím. Ačkoliv se sice často jedná o tzv. greenwashing, tedy podle definice v oxfordském slovníku „dezinformace šířené organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sebe sama“, pravdou zůstává, že každá změna k lepšímu se počítá.

Fast fashion se tedy pomalu stává přežitkem a novým trendem je, alespoň podle názvu, její opak, tedy pomalá móda – v originále slow fashion.

Historie pojmu pomalá móda je přitom poměrně krátká. V roce 2007 se o její definici zasadila Angličanka Kate Fletcherová z londýnského Centra pro udržitelnou módu. Popsala ji těmito slovy: „Pomalá móda je o navrhování, výrobě, spotřebě a lepším životě výrobku. Není založena na bázi času, ale kvality. Není opakem rychlé módy, je založena na odlišném přístupu, ve kterém si jsou designéři, podnikatelé, maloobchodníci a spotřebitelé více vědomi toho, jaké mají výrobky dopady na pracovníky, společnost a ekosystémy.“

V praxi to pak vypadá tak, že většina firem přichází se sustainable, tedy udržitelnými kolekcemi, které jsou vyráběny z bio materiálů a vznikají v etickém prostředí.

Například outdoorová firma Patagonia použité oblečení vybírá, čistí a opravuje, čímž prodlužuje životní cyklus výrobku.

Módní e-shop Answear.cz spustil v Česku projekt Wear & Share, v rámci kterého se nenošené, nepotřebné a staré oblečení vytřídí a poslouží mnoha dalšími způsoby. Ještě nositelné oblečení je určeno k prodeji v zemích, jejichž obyvatelé si nemohou nákup nového dovolit. Z části sběru se pak stanou například utěrky nebo se vlákna použijí v automobilovém průmyslu, například na výrobu izolačních materiálů.

Značka C&A přesunula část své výroby do domovského Německa. Nová továrna na textilní inovace FIT je poháněna energií z větrné farmy a fotovoltaických systémů a specializuje se na udržitelnější způsob výroby džínů. Díky inovativním technologiím se při jejich výrobě spotřebuje mnohem méně vody, celý proces je bez CO2 a téměř bezezbytkový. Zboží je navíc u zákazníků během několika dnů a nemusí putovat přes celý kontinent.

Módní dům Burberry po vlně kritiky přestal pálit neprodané zboží a přidal se k dalším luxusním značkám, které ve svých kolekcích přestaly používat pravé kožešiny. Do budoucna chce zbytkové zboží lépe zužitkovat a vyvinout udržitelnější materiály.

Neustálý příval nových produktů pak nahrazují tzv. capsule kolekce. Skládají se z pár univerzálních módních kousků, které se vzájemně doplňují a současně tvoří plnohodnotný šatník. Tento přístup u nás vyznává například návrhářka Veronika Štěrbová, jež své zákaznice učí, jak si z pár nadčasových kusů oblečení poskládat celý šatník.

„Módní průmysl na nás stále chrlí měnící se trendy a společnost je pod neustálým tlakem nakupování nového oblečení, které ale nedokáže uspokojit primární potřeby žen. Kvalita a nadčasovost je to, co nám ženám dává svobodu vytvořit si vlastní styl a cítit se v oblečení vždy sama sebou,“ popisuje designérka, která tvoří pod značkou Sophistic by Veronika.

I proto se rozhodla ve svých kolekcích zcela upustit od trendů a místo toho svým zákaznicím radí, jak i z pár kusů oblečení vytvořit komplexní šatník pro všechny příležitosti. „Základem by měly být nadčasové a minimalistické kousky z kvalitních materiálů a neutrální barvy, které mezi sebou dobře nakombinujete. Tento základ lze zpestřit rozmanitými doplňky a přidat pár trendových kusů. I přesto, že pro každou z nás může být dokonalý šatník něčím jiným, tohle je univerzální klíč, jak na něj,“ radí.

Do obliby se vrací i nakupování věcí z druhé ruky v second handech, ať už kamenných, nebo virtuálních, kde často naleznete i vintage poklady za příznivé ceny. Například Archive Store Prague, za kterým stojí stylistka Kateřina Bahnová, nabízí prostřednictvím showroomu a na Instagramu výběr toho nejlepšího z posledních kolekcí od světových návrhářů.

Většina kousků se vyprodá během mrknutí oka a v komentářích pak často nechybí nářky zákaznic, které zareagovaly příliš pozdě. Podobné přízni se těší také Lucie Kratochvílová, která stojí za second handem Lula Vintage Prague s kurátorským výběrem dostupných i prémiových kousků, jejichž kvalitu prověřil čas.

Zajímavou alternativu přinášejí i tzv. swapy, které už nejsou jen záležitostí zahraničí, stále častěji se konají i u nás v České republice. Jedná se o výměnu nehodícího se oblečení, ale také například přečtených knih nebo zachovalých spotřebičů.

Swapy se konají například v pražské Holešovické tržnici, ale jednoduše fungují také například v rámci facebookových sousedských skupin. Stačí si ji vyhledat například podle čtvrti, ve které bydlíte, a pak už můžete snadno vyměnit například plátěné tašky za pokojovky nebo sklo po babičce za nábytek.

Na udržitelnost se zaměřuje stále více výzkumů. „Módní průmysl momentálně čelí řadě komplexních výzev. Globální výroba oděvů se od roku 2002 zdvojnásobila, a to hlavně proto, že své věci lidé vyhazují o polovinu času dříve, než tomu bylo v minulosti,“ říká ředitel největšího evropského portálu s módou Zalando Rubin Ritter a dodává, že módní průmysl představuje asi 8 % celosvětových emisí skleníkových plynů, doprava pak 14 %.

Česko patří mezi poměrně šetrné národy. Oblečení nosíme více než třicetkrát, a když doslouží, většinou ho využijeme alternativním způsobem, například na úklid, nošení doma nebo ho darujeme přátelům či charitě.

Jiné zkušenosti má ale například stylistka Kamila Vodochodská, na kterou se lidé obracejí, když se topí ve vlastním šatníku. „Pravdou je, že většina z nás nosí pouze 10 % ze svého šatníku a průměrně je každý fast fashion outfit nošen jen zhruba 3-5×,“ říká Vodochodská a přirovnává fast fashion k fast foodu. Nové trendy kousky za pár korun sice uspokojí hlad, ale rozhodně ne chuť. Z dlouhodobého hlediska je navíc obojí nezdravé.

Na vině není pouze kvantita, ale i kvalita materiálů. Důležitá je „módní inteligence“, která zahrnuje znalost toho, jak se orientovat v materiálech, jak číst informace na všitých štítcích, jaké barvy se ke komu hodí a v neposlední řadě jak posoudit, jakou hodnotu za své peníze vlastně dostáváme. Jedním z rozhodujících ukazatelů je například kvalita šití, to, jak dobře vypadá podšívka, knoflíky a obecně materiál uvnitř i zvenku.

1. Vybírejte oblečení z organických tkanin nebo recyklovaných materiálů.

2. Všímejte si materiálového složení.

3. Nakupujte oblečení od lokálních značek a návrhářů.

4. Vybírejte oblečení, které je barevně šetrné k přírodě.

5. Nestyďte se nakupovat v second handech.

6. Nenechte se strhnout slevovými akcemi.

7. Vsaďte na tradiční výrobní procesy.

8. Všímejte si toho, jaký má firma styl marketingu.

9. Nechte si oblečení ušít na míru. Podpoříte tak lokální byznys a navíc vám bude kousek perfektně sedět.

10. Zamyslet se, jestli věc odpovídá naší osobnosti a reálnému použití v životě.