Českým rodičem v exotice

Aby na vás v zahraničí zírali, jak zvláštně se chováte ke svým potomkům, není nutné jezdit až na kraj světa. V souvislosti s případem Michalákových se kupříkladu dost probírala skandinávská výchova, která vylučuje fyzické tresty a zvyšování hlasu, takže i rodič z Česka, který není žádný despota, si ve Švédsku či Norsku, kde se na děti na veřejnosti mluví zásadně polohlasně a s klidnou intonací, může připadat divně.

A což teprve když se jeho výchovné metody střetnou se zcela jiným civilizačním okruhem, jak to poznaly rodiny, o nichž bude řeč.

„Po zádech mi stékaly čůrky potu a jen stěží jsem ovládala touhu kluky zmydlit na jednu hromadu. Nakonec jsem je oba vhodila do kočáru a se řvoucím klubkem odkráčela středem,“ vypráví Markéta Hrdoušková s tím, že mongolské děti, aniž by byly bity, se jako rozjívení spratci nikdy nechovají.

„Za celé tři roky jsem žádnou scénu podobné té naší neviděla. Dodnes nevím, jak toho mongolští rodiče dosahují, ale slyšela jsem, že matky místo pohlavků své zlobivé ratolesti štípnou. Není to vidět a zároveň to splní svůj účel.“

Po několika letech strávených v Mongolsku se Hrdouškovi přestěhovali do Číny, kde se ve vztahu k dětem neuplatňuje benevolence, ale spíš drezúra, jejímiž vyznavači v poslední době začínají být i někteří rodiče v Česku. „Čínské děti musejí dodržovat disciplínu. Škola, kroužky, doučování, úkoly, spát. Odmalička rostou s tím, že konkurence je obrovská a jen ti opravdu nejlepší z nejlepších to někam dotáhnou,“ říká Markéta.

Když její syn dostal pozvání k tchajwanskému spolužákovi domů, těšil se na jeho hračky. Vrátil se ale zklamaný, protože kamarád žádné neměl. Volný čas, pokud vůbec nějaký má, totiž tráví na tabletu nebo u televize. „Naši kluci mají ve srovnání s tím výchovu a disciplínu velice volnou. Zatímco při cestě metrem děti z Tchaj-wanu vzorně sedí na sedačkách a opakují si s rodiči čínské znaky, ty naše se s hýkáním točí okolo tyče.“

České děti jsou ale v porovnání s nimi zároveň samostatnější. Tím, že své syny pošle samotné do stánku pro zmrzlinu, porušuje Markéta tamní pravidlo, že děti do dvanácti let nesmí být ponechány bez dozoru. „Malí Číňané vlastně nemají prostor dělat potenciálně rizikové věci, jako třeba lézt po stromech nebo jít ze školy sami domů. Kolikrát by mi pomohlo, kdybych kluky nemusela doprovázet, protože to nemáme daleko, ale nesmí se to.“

Její synové navštěvují školu, do které chodí žáci téměř padesáti národností.

Kromě toho, že se dokonale naučí anglicky, vidí Markéta přínos života v multikulturní společnosti pro ně i v tom, že v budoucnu nebudou mít strach z neznáma. „Snad se naučí zvládat stres a změny, ze kterých naopak ještě něco vytěží, a naučí se akceptovat rozdíly, protože jim třeba ani rozdílné nepřijdou.“

Pro ilustraci si vybaví příhodu, kdy se syna ptala, jak se jmenuje jeden černoušek, co s ním chodí do školky. „Díval se na mě nechápavě, tak říkám: No, ten černovlasej, kudrnatej… A on: Aha, ale proč mu říkáš černoušek? To jsem se zase divila já: No protože je… černej! Po chvilce zamyšlení: No jo, já jsem si nevšiml…“

Zatímco cestování si celá rodina užívá, jako nutné zlo berou dálku, která je dělí od domova v České republice. Příbuzné a kamarády vidí jen jednou do roka, když přiletí na prázdniny. „Zvlášť nejstarší syn, kterému je letos jedenáct, si už uvědomuje, že babičky a děda stárnou, takže by si jich chtěl užívat mnohem víc.“

Několik týdnů v roce, které tráví doma, využívají i k vlastivědným výletům. Přestože kluci chodí v zahraničí do britské školy, oficiálně jsou stále žáky české základky. A i když to už není povinné, před každými prázdninami skládají zkoušky z češtiny a vlastivědy. „Ne, že by z průběžných příprav se mnou byli nadšení, ale zvlášť k českým dějinám už lze najít na internetu i v televizi tolik krásných pořadů!“ pochvaluje si Markéta, co jim domácí výuku usnadňuje.

Zatímco sbalit do kufru DVD s filmem nebo pohádkou, aby si rodina udržovala aspoň minimální kontakt s českou kulturou, není žádný problém, dostat přes půlku světa suroviny na klasické české pokrmy, to už je větší oříšek. „Na svíčkovou si vozím kořenovou petržel a celer z Česka a pak je zamrazím. No, a je to opravdu sváteční jídlo, které máme maximálně třikrát ročně, protože na víc mi zásoby nevydrží.“

Naopak pečení chleba z vlastního kvásku, rohlíků a domácích buchet všeho druhu se Markéta může věnovat takřka neomezeně. Drobnou potíž má s hrubou moukou na knedlíky, která není na Tchaj-wanu k dostání, takže improvizuje, smíchá tvrdozrnnou pšenici semolinu s hladkou moukou. Z asijské kuchyně si rodina oblíbila mongolské chušůry (mleté maso v těstu smažené na oleji) a z čínského jídelníčku zase plněné knedlíčky.

„Nejmladší Kája miluje polévku s řasami a rybími kuličkami, což popravdě dosud netuším, jestli někdy zvládnu doma v Čechách vyrobit,“ pochybuje Markéta. Kam se však kulinářské zádrhele hrabou na její obavy z lékařské péče v některých asijských zemích. Hysterii propadá pokaždé, kdy někdo z rodiny, hlavně děti, onemocní. V duchu pak blahořečí českému systému a slibuje, že si už nikdy nebude stěžovat na dlouhé objednací lhůty a davy lidí v čekárnách.

„Nejvíc jsem panikařila v Mongolsku, kde je zdravotnictví o dobrých třicet let za naším. Jen s trochou nadsázky lze říct, že bylo jedno, jestli člověk navštíví doktora, tradičního šamana nebo buddhistického lámu. Zkoušeli jsme všechno. Včetně toho, že jsem v noci volala do Česka naší kamarádce dětské lékařce, co máme dělat, když syn už tři hodiny zvrací nebo když celý otekl po kapičkách na kašel.“

Zvykla si na dálku se skutečným odborníkem konzultovat každé podání léku. Nebylo totiž výjimkou, když jí v Mongolsku pro šestiměsíčního kojence předepsali dávku určenou stokilovému chlapovi. Česká lékařka pak v e-mailu bila na poplach: „Šmarjá, hlavně mu to nedávej!“ Naštěstí nikdy nemuseli řešit nic opravdu vážného.

Petra Misarová, která už téměř pět let žije s rodinou ve Spojených arabských emirátech, by svého šestiletého syna a o dva roky mladší dceru ráda vedla k respektování pravidel a k povinnostem, ale když si s nimi vyjde na hřiště v hlavním městě Dubaji, okolní příklady příliš benevolentního přístupu k výchově jí to začnou kazit.

„Všude vidíte markantní rozdíl mezi dětmi, kterým nastavují mantinely rodiče, a mezi těmi, o které se starají chůvy. Přitom chůva je prakticky bezmocná. Děti si dělají, co chtějí, jsou drzé, vzteklé, zkrátka nevychované,“ vysvětluje s tím, že najmout si někoho na péči o potomky je v Dubaji mnohem běžnější než v Česku. Jedním z důvodů je vysoká koncentrace velmi bohatých lidí takřka z celého světa.

A Petra nabízí další postřeh vystihující svobodu dětí, které v Emirátech potkává. „Umíte si představit, že přijdete třeba do obchodu se sportovním zbožím a děti si tam začnou hrát jako na hřišti? Já už ano. Jakmile vkročíte do sportu, drobotina si začne užívat. Chvíli rozhazují míče, pak jezdí na kole, na koloběžce, hrají basket, střílí z luku, prolézají stany… Vy si můžete v klidu prohlížet, co se vám líbí, zatímco zaměstnanci dohlížejí na vaše děti a ve většině případů si s nimi i hrají.“

Ze začátku prý měla tendence syna a dceru okřikovat, ať se zklidní, ale personál obchodu vždycky přispěchal a s úsměvem řekl, že je to OK. „Takže když si dítě v supermarketu vynutí hračku, kterou zahlédne u vchodu, nemusíte se ostýchat mu ji dát. Pak je spokojené, hračka při odchodu zůstane ležet u pokladny a všichni jsou v pohodě.“

Manžel Petry Misarové pracuje jako manažer v oblasti energetiky a obchodu. Díky jeho dobrému výdělku si mohou dovolit posílat děti do soukromé britské školy, kde se začíná už od tří let. Žákům se věnuje učitelka a dvě asistentky. „Dcera ve čtyřech letech napočítá do deseti, dokáže se podepsat a odříkat celou anglickou abecedu. A s šestiletým synem, k mému zděšení, už musíme procvičovat násobilku,“ zmiňuje jeden z nejvýraznějších rozdílů v přístupu českého a britského školství k tak malým dětem.

Do žákovských akcí se navíc zapojuje celá rodina. „Začne to Halloweenem, kdy musíte zajistit pro své dítko kostým. Pak si ze seznamu vyberete jednu z položek, kterou obstaráte: talířky, příbory, kelímky, ubrousky, džus, pizza, ovocná mísa, sendviče, sušenky, chipsy… Nakonec se ve třídě zúčastníte různých aktivit. Podobně probíhají další svátky. Den díkůvzdání, Vánoce, Valentýn. Akcí je tolik, že jste školou zaměstnáni téměř na plný úvazek.“

Protože chce s dětmi trávit co nejvíc času, zůstává v domácnosti, kde má povinností až nad hlavu. Vždyť jenom cesta autem do školy zabere hodinu. „Kdybych si našla práci, musela bych si sem buď nastěhovat rodiče, nebo si pořídit k dětem chůvu. Syna a dceru bych pak viděla nanejvýš o víkendech nebo po večerech. Kdybych pracovala třeba v cestovní kanceláři, tak by mi ani výplata nestačila na pokrytí nákladů na chůvu a školní autobus.“

Ačkoli žijí v muslimské zemi, cítí se prý velmi svobodně, což je dáno i tím, že v Dubaji bydlí osmdesát procent cizinců včetně Evropanů a Američanů. Určitá pravidla v oblékání a neverbální komunikaci však musejí respektovat všichni. „Bez souhlasu nesmíte nikoho fotit, není běžné, aby se dítě vyčuralo na ulici, je nepřijatelné prohlásit, že jste ateista, nebo si v přítomnosti Arabů dát nohu přes nohu,“ vypočítává Petra situace, ve kterých je nutné se přizpůsobit jiné kultuře.

To ale neznamená úplně se vzdát té české. Každý rok začátkem prosince například chystají pravou nadílku s čertem, andělem i Mikulášem. Podávají tradiční dobroty, od bramborového salátu, sekané a bramboráku přes koláče až po cukroví. Strach z islamistů je netrápí. „Tady se o radikalismu dozvídáme jen z médií. V podstatě se zde cítíme bezpečněji než v Evropě,“ má jasno Češka, jejímž druhým domovem se stal Arabský poloostrov.

O poznání dramatičtěji prožívala roky strávené v exotické cizině, konkrétně v Jihoafrické republice, s manželem a s dětmi expertka na radiologickou fyziku Marie Mikušová. Možná proto, že syn i dcera už byli v pubertě, neprobíhala jejich adaptace tak hladce. Chyběli jim kamarádi a možnost se samostatně přemisťovat. Hned první ránu jim však zasadila nutnost nosit ve škole uniformu. Na všechno, včetně tělocviku a plavání, které bylo povinné.

Každý den navíc nejstarší žáci kontrolovali, aby nikdo svým zevnějškem nevyčuhoval. „Jestli si třeba dívky nenamalovaly oči, jestli si nenasadily větší náušnice nebo řetízky. Když se tam poprvé objevila naše Táňa, měla krátké vlasy, jen vzadu jí rostl takový ocásek, který samozřejmě musel pryč,“ líčí paní Marie, co je po příchodu do Johannesburgu zaskočilo. „Ale museli jsme na to přistoupit,“ dodává smířlivě.

Kromě nutnosti nechat se všude vozit rodiči autem, protože hromadná doprava ve městě nefungovala, šestnáctiletého Oldřicha deptala i omezenost spolužáků. „Syn je zvídavý a ptal se jich, jestli vědí, jak je JAR velká, jaká je nejdelší řeka, nejvyšší hora, ale oni nevěděli, tak začal prohlašovat, že jsou úplně neschopní a nemůže s nimi komunikovat. Plakal, abychom ho poslali zpátky, a začal nám kvůli tomu dělat naschvály. Tak jsme ho v sedmnácti odvezli na letiště. Odletěl do Prahy, zvládl maturitu i vysokou školu a do Afriky se rád vrací.“

Mikušovi se toužili podívat do světa už dřív, za minulého režimu, ale protože nechtěli emigrovat, počkali si na svou příležitost až do pádu železné opony. Chemický inženýr Oldřich Mikuš nejdřív pracoval v USA a později dostal nabídku zaměstnání právě na jihu Afriky. Jeho žena si časem našla práci v nemocnici, kde se zabývala radioterapií. Zároveň první půlrok synovi a dceři sloužila jako taxikář.

„Jihoafrické bílé děti jsou naprosto nesamostatné, protože je všude vozí rodiče. Otrkají se až v osmnácti, kdy si udělají řidičák. Černoši ale jezdí takzvanými black taxíky, mikrobusy narvanými k prasknutí, což našim dětem sedělo daleko víc, protože už nás měly plné zuby. Černochům zase bylo příjemné, že s nimi kamarádí běloši. Jenže krajané se na nás kvůli tomu dívali skrz prsty.“

K pobytu rodiny v JAR, kde s koncem apartheidu prudce vzrostla kriminalita, patřil i strach. Až zpětně se Marie Mikušová dozvěděla, že dceru jednou v podchodu přepadl muž s kudlou v ruce. O Táňu se bála hlavně ve chvíli, kdy z osady, v níž bydleli, zamířila třeba do kina nebo do kavárny v Johannesburgu. „Znala jsem pověru, která se drží v tradičních afrických komunitách, že když má člověk trpící AIDS sex s pannou, uzdraví se, takže jakmile se dcera trochu zpozdila, byla jsem nervózní.“

Aby zapadli mezi místní a zároveň dětem, později jen dceři, zajistili program ve volném čase, hodně se věnovali sportu. Především silničních běhů na různé vzdálenosti, které jsou v Jižní Africe nesmírně populární, absolvovali bezpočet.

Na druhou stranu postrádali například typické taneční pro teenagery, které jsou v Česku běžné. „Manžel chodil s dcerou tancovat alespoň do kurzů pro dospělé, kterých se později Táňa chtěla účastnit s kamarádem. Jenže aby si s sebou vzala černocha, na to by si ani ona netroufla.“

Dcera sice v JAR zůstala celých šest let, učila se dokonce jazyk kmene Zulu, ale zpětně se ukazuje, že jí přechody mezi kulturami neprospěly. Sotva si v Johannesburgu přes počáteční těžkosti zvykla, po maturitě zase putovala do Česka, kde se cítila vykořeněná. Teď nemá Afriku ráda a nezmiňuje se o ní dokonce ani svým dětem. „S manželem si vyčítáme, že jsme při rozhodnutí odejít z Česka nebrali větší ohled na děti. Zvlášť když je přesadíte v pubertě, tak je to fakt problém,“ bilancuje paní Marie.