České oděvní firmy konkurují kvalitou, ne cenou

„Když budu sebekritický, musím přiznat, že ani já, ani předchozí vlastníci jsme dlouhodobě neinvestovali do většího povědomí o značce. Když někam přijdu a řeknu, že triko je z Jitexu, tak to většinou vnímají pozitivně. Když ale na něj ten Jitex napíšu, už je to špatně. Cítím, že je to určité stigma. Možná proto, že je dražší nebo že není ,in‘. Nemá punc známých značek, které přitom šijí bůhvíkde,“ zamýšlí se padesátiletý Radek Slavíček, jednatel a jediný vlastník společnosti Jitex Comfort.

Ta je od roku 2010 nástupnickou firmou kdysi slavného píseckého Jitexu, v jehož areálu na břehu řeky Otavy dodnes sídlí. Sám jednatel ji označuje za malou, ale vytrvalou.

Zatímco za minulého režimu dával národní podnik práci až čtyřem tisícovkám lidí a nabízel takřka kompletní sortiment oblečení, dnes zaměstnává přibližně 70 pracovníků, či spíše pracovnic, jak jsme se s kolegou fotografem mohli přesvědčit v provozu. Dokážou tu však oblečení zhotovit od první nitky, což je i v dnešní době velká výhoda.

„Nakupujeme příze a veškerý plošný textil si z 99 procent vyrábíme sami,“ říká Radek Slavíček, jenž do oddělení pletárny nastoupil coby technolog už v polovině 90. let.

Než se dostane na lidské ruce, odvedou hlavní kus práce automatizované pletací stroje. Jako obří pavouci odmotávají ze špulek vlákna přírodní či syntetická a tvoří z nich úplety, které se dále upravují.

V nejnižším podlaží pětipatrové budovy se nachází barevna, kde textilie dostane svůj odstín. Běžně se barva nanáší při 140 stupních Celsia, některé syntetické nebo choulostivé materiály ale vyžadují nižší teplotu.

V oddělení klasifikace se provádí vizuální kontrola hotových úpletů, v konfekční dílně se stříhá, šije a žehlí. Kompletní výroba je jedním z důvodů, proč se Jitexu daří, byť značka třeba není v obchodech tolik vidět. Oblečení a metráž pod vlastní značkou totiž tvoří jen asi třetinu obratu.

„Všechno, co vyrábíme, nabízíme i jako službu. Cokoli zákazník potřebuje, mu z našeho nebo jeho vlastního materiálu upleteme a dodáme buď jako surové, nebo obarvené,“ vysvětluje Radek Slavíček. Některé české textilky podle jeho slov sice provozují pletárnu a konfekci, ale chybí jim mezičlánek například v podobě barvení.

V Písku dělají na zakázku i výrobky, které se prodávají s logem jiných značek. Příkladem jsou menstruační kalhotky, které se staly velkým hitem, aniž jejich uživatelky tuší, že si je jeden významný prodejce nechává šít právě zde.

„Stává se, že nás osloví firmy nebo reklamní agentury, které vyhrály výběrové řízení na dodání oblečení, jejich základní řadu si dovezly z Asie, ale chybí jim nadměrné velikosti, které jim tam neušijí. Tak si u nás objednají třeba 7 nebo 8XL trička, aby si doplnily nabídku,“ zmiňuje další zakázky, které jeho lidem dávají práci.

Vlastní konfekce obnáší především funkční prádlo, a to i z populární merino vlny nebo bambusu, a dále volnočasové oblečení, spodní či noční prádlo. Každý kousek hrdě nese ochrannou známku Český výrobek. Pochopitelně to neznamená, že i suroviny pocházejí z Česka. Bavlníky u nás nerostou, vlnu z ovcí plemene merino produkuje především Austrálie.

„Upřede se někde v Asii, my ji pak nakoupíme od českého obchodníka. Ale třeba polypropylen na funkční prádlo bereme ze slovenského Chemosvitu,“ říká Radek Slavíček.

Varuje však před záměnou Jitexu za společnost Jihočeská textilní, která rovněž sídlí v Písku, používá zkratku JTX, avšak oblečení šije v cizině.

V konfekční dílně pracuje kolem třiceti žen, a jak šéf firmy přiznává, kdyby jich byl dvojnásobek, práci by pro ně našel. Často se tu zaučují dámy z jiných oborů nebo alespoň se zkušenostmi z domácího šití. Na učňovské školství se totiž spoléhat nedá.

Před několika lety stál Radek Slavíček u zrodu sdružení Textil při Jihočeské hospodářské komoře, jehož činnost vyústila mimo jiné v založení oboru výrobce textilií na škole v nedalekých Strakonicích.

„Spočítali jsme si, že jenom na Písecku a Strakonicku je kolem čtyřiceti firem, které by šičky potřebovaly,“ říká.

Jak ale podotýká, v každém z dosavadních šesti prvních ročníků se neučilo víc než šest dívek. „Konkurence podniků je obrovská, takže přímo tady u nás zatím ze Strakonic nenastoupil vůbec nikdo.“

Události posledních roků se promítly i do textilního a oděvního průmyslu, nicméně pohled na ekonomické výsledky ukazuje, že si odvětví v posledních letech víceméně stojí na svém.

Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu (ATOK) uvádí, že jak v posledním „normálním“ roce 2019, tak i v tom loňském, pandemickém dosáhly celkové tržby více než 53 miliard korun, z čehož více než tři čtvrtiny připadají na textilní sektor a zbytek na oděvní. Významně se však na tom podílejí pobočky zahraničních firem, které u nás vyrábějí.

V podnicích, které zaměstnávají alespoň dvacet lidí, pracovalo před pěti lety necelých 33 000 zaměstnanců, zatímco v posledním čtvrtletí loňského roku jich bylo o pět tisíc méně. Za stejné období stoupla průměrná mzda z 20,5 tisíce korun na loňských (a z hlediska průměrné tržby v ČR stále podprůměrných) bezmála 27 tisíc. Zároveň s tím stoupla i produktivita práce v přepočtu na jednoho zaměstnance.

Největším podnikem z hlediska tržeb i počtu zaměstnanců byla podle údajů ATOK za rok 2020 královédvorská Juta. Do jejích produktů se však neobléknete. Vyrábí především technické textilie, jako jsou hydroizolační fólie, protierozní sítě nebo drenážní rohože.

Čistě oděvní firmy dosahují násobně menších čísel a v předloňské statistice jim kralovala společnost Koutný, výrobce obleků a uniforem, jež navazuje na tradici odvětví v Prostějově. Krizové roky ji nepoložily i proto, že většinu jejího obratu tvoří zakázky pro organizace státní správy, jako jsou policie, armáda nebo hasiči, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Kvůli konkurenceschopnosti ve výběrových řízeních však část zboží nechává šít v levnějších zemích východní Evropy.

Jiné české oděvní značky pandemie tvrdě zasáhla. Zkrachoval Pietro Filipi, z insolvence se k novému startu odráží výrobce pánské módy Blažek nebo trutnovská Kara, česká jednička kožené a kožešinové módy.

Pro jiné firmy se složité období covidu stalo příležitostí, jak do podnikání ještě víc šlápnout.

„Naši dílnu měly pronajatou dvě švadleny, kterým jsme externě dávaly práci. Jak začala pandemie a nikdo nevěděl, co bude, lekly se, vzaly své stroje a ze dne na den odešly domů pracovat samy na sebe,“ popisuje šestatřicetiletá Jitka Urbanová.

„My jsme přitom tenkrát nestíhali, poptávka byla obří,“ doplňuje ji její manžel, čtyřiačtyřicetiletý Filip Urban, grafik a také zakladatel oděvní značky Youngprimitive.

Přibrali do týmu kolegu se zkušenostmi z jiné oděvní firmy, nakoupili nové šicí stroje a sehnali zkušené švadleny, které zaměstnávají na plný úvazek. Kupodivu to šlo snadno.

„Přes úřad práce a šuškandu,“ prozrazuje Jitka Urbanová, která vystudovala oděvní průmyslovku v Prostějově.

Psaly se tehdy první roky nového století, zájem o oděvnictví ve školách byl ještě velký, jenže textilky krachovaly ve velkém a budoucí adeptky oboru se oprávněně strachovaly o budoucnost.

„Nedávno jsme se s hrstkou spolužáků potkali, a dělám v tom sama,“ konstatuje Jitka Urbanová, která svého manžela a zároveň obchodního partnera oslovila ještě jako studentka na jednom večírku.

„Spojovalo nás, že jsme oba z Kroměříže,“ vzpomíná na počátek oděvní značky, kterou odstartoval internetový blog.

Filip Urban v něm ve volných chvílích během civilní služby líčil divoký studentský život a rychle si tím získal věrné fanoušky. „Začal jsem studovat grafický design ve Zlíně, a protože v tu dobu byla spousta značek, které si dělaly vlastní trička, zkusil jsem to taky, protože mě lákalo nosit něco vlastního. Pak to chtěl kámoš, pak jeho kámoš, tak jsem jich udělal dvacet, pak padesát, sto…,“ popisuje první krůčky.

Protože ho živily a dodnes z menší části živí jiné grafické zakázky, dominovaly na oblečení vtipné obrázky a nápisy. Ty časem ustupovaly, naopak přibývalo druhů oblečení, které se s příchodem Jitky Urbanové rozšířilo o dámské.

Zatímco první trička na potisk si Filip Urban nechal poslat z Asie, dnes manželé a rodiče dvou synů kladou velký důraz na výběr materiálů a na produkci výhradně v Česku. Jak si ověřili, přibližně 70 procent zákazníků se k nim vrací. Původní fanoušci blogu, jehož logem se stala černobílá fotografie jakéhosi anonymního nadšeného modeláře letadel, stárnou společně s nimi.

Přibývají ale i noví, které spíš oslovuje filozofie značky. „Máme lokální pletaře na ponožky, prádlo, čepice. Když se v covidu neprodávaly šaty a lidi byli doma, začali jsme šít bambusové spodní prádlo. Chytilo se a máme z toho radost,“ říká Jitka Urbanová.

Od počátku sázejí manželé hlavně na svůj e-shop a prodávají přes tisíc kousků měsíčně. Předvánoční období je pochopitelně tím nejsilnějším.

„Snažíme se na to nachystat. Abychom měli na září hotové svetry z merino vlny, musíme v březnu objednat přízi,“ přibližuje.

Kdyby se třicetiletý Pavel Králíček a jeho stejně starý kolega Jan Moravčík nenadchli ve studentských letech pro klasickou pánskou módu, možná by se nikdy nepotkali. A už vůbec by spolu nezačali podnikat. Zatímco první jmenovaný pochází z Trutnova a v Praze studoval management na Vysoké škole ekonomické, ten druhý, rodák z Uherského Hradiště, spojil svá studia ekonomiky a managementu s Mendelovou univerzitou v Brně.

„Nabídka oblečení, která u nás byla, mi nestačila,“ pouští se Jan Moravčík do vyprávění. „Když jsem si na svoji vysokou hubenou postavu koupil košili, tak měla rukávy buď šíleně krátké, nebo naopak extrémně dlouhé, a celá košile byla obrovská. Objednával jsem je proto v Anglii, a když přišly, šel jsem za sousedkou švadlenou, aby mi je vyštíhlila na míru. Bylo to dost práce a výsledek nejistý, tak jsem si řekl, že by nebylo špatné dělat vlastní košile,“ popisuje a přiznává, že o samotné výrobě oděvů nevěděl nic.

V té době pravidelně četl Pavlův blog s názvem Pravý gentleman, zaměřený na módu a etiketu. Zkontaktoval ho a navštívil v Praze. „Sedli jsme si a rozjeli to,“ shrnuje. „Sice jsme se pak asi rok osobně neviděli, ale už jsme na tom pracovali,“ navazuje Pavel Králíček. „Já jsem neměl problém se obléct, ale vytáčelo mě, že značky, o kterých jsem četl, u nás nebyly k dostání.“

Tak se zrodila značka pánské módy John & Paul, která odkazuje na křestní jména zakladatelů a v anglické podobě lépe zabírá na mezinárodním trhu. „Chtěli jsme to původně z příjmení, takže nás napadlo Rabbit & Moravian,“ směje se Pavel Králíček. „Nebo Králíček Moravčík,“ připojuje se jeho kolega, „ale nemáme moc marketingová příjmení.“

Seznam českých oděvních značek je poměrně široký, ale pokud z něj vyškrtneme ty, které v Česku nešijí, razantně se zúží. Jednou z těch „vlasteneckých“ se nakonec stala i John & Paul, byť oba mladí pánové přiznávají, že kvůli ceně směřovaly jejich první myšlenky spíše do Asie. Oslovili několik továren, ale společnou řeč nenašli.

Na veletrhu látek v Paříži náhodou narazili i na české textilky a s jednou z nich se sídlem v jihomoravské Strážnici nakonec navázali spolupráci.

„Je to sice dražší, ale ne zas tak brutálně,“ říká Jan Moravčík a uznává, že rozhodnutí vyrábět v Česku bylo správné, jim osobně milejší a v neposlední řadě na ně slyší i tuzemští zákazníci.

Všechno začalo zmíněnými košilemi. Přestože byli laiky, vybrané textilce nastínili svou jasnou představu. „Fabriky mívají vlastní střihy, které si vystupňují podle velikostí, a toho se drží. My jsme to ale chtěli zbořit a udělat si je podle svého,“ líčí Jan Moravčík.

Zabíhali i do detailů, jako je hustota švu nebo třeba pozice druhého knoflíku na košili.

„Chtěli jsme, aby byl trochu níž, protože když si pak rozepnete ten první, rozhalenka je akorát. Nesvazuje vás ani není příliš otevřená,“ popisuje vyšší a štíhlejší z obou kolegů.

U John & Paul nenajdete klasické velikosti S, M, L, XL a tak dále, nýbrž označení Superhubeňour, Hubeňour, Sportovec, Chlap a Superchlap, která se dále dělí na vysoké, střední a malé. Vybrat by si tak měl v zásadě každý.

Vtipné jsou i názvy košil, které odkazují na známé Čechy. Pánové si tak na sebe mohou obléct třeba Borna, Masaryka, Matušku nebo Svěráka. „Já mám zrovna na sobě Foglara,“ říká Jan Moravčík.

Jen u košil, jichž každý rok prodají několik tisíc, ale nezůstalo. Společně se značkou John & Paul rozjeli e-shop Gentleman Store, jenž nabízí kromě módy i další produkty pro muže. Podnikání postupně rozšířili do sedmi zemí, nejnověji přibylo Německo. Foglara nebo Masaryka tam ale nekoupíte; košile dostaly názvy podle tamních velikánů.

„Nejsme střelci, kteří by vzali nějakého investora a otevřeli dvacet nových prodejen. Budujeme to postupně, každý rok rosteme a daří se nám expanze,“ tvrdí Jan Moravčík a věří, že je to tím, že nabízejí nejen módu, ale i vlastní kosmetiku a různé doplňky.

„Kožené tašky děláme v Česku u firmy, která vyrábí pro zahraniční nejen prémiové, ale až luxusní značky. Kdyby byla v každém artiklu taková firma, bylo by to skvělé,“ poznamenává Pavel Králíček a prozrazuje, že obleky a kalhoty chinos nechávají šít na Slovensku, něco málo pak v Polsku nebo v Portugalsku. V nižší ceně to však podle jeho slov netkví. „V Česku jsme zkrátka nenašli výrobu, která by uspokojila naše potřeby.“