Česká vědkyně Tereza Kroupová a její výzkum v kanadském niklovém dole

„Pojmenovali si nás snowflakes - sněhové vločky, podle jména našeho projektu SNO+ (slovo snow - sníh - má podobnou výslovnost - pozn. red.),“ říká o potkávání se s kanadskými horníky. Pravidelně s nimi jezdí, nebo spíš sfárá, aby pak v laboratořích pomáhala s výzkumem. „Myslím, že nás berou jako takové zpestření,“ dodává.

Doktorandka z Oxfordské univerzity letos v zimě dočasně opustila nejprestižnější evropskou školu a část roku strávila v kanadském městečku Greater Sudbury v regionu Ontario, kam se bude ještě další dva roky vracet.

Náplň její práce se odehrávala dva kilometry pod povrchem v Sudbury Neutrino Observatory (Sudburská neutrinová observatoř - pozn. red.). Vědecký tým tam zkoumá nepříliš poznaná, zato všudypřítomná neutrina. Tyto téměř neviditelné fyzikální částice se nedají pozorovat na povrchu Země. Opuštěná část podzemního dolu je mnohem lepším prostředím pro výzkum, protože do velkých hloubek nedoputuje světlo z nejrůznějších zdrojů.

Výtah s horníky a vědci sjíždí v šest hodin ráno. Nesourodou skupinu dopraví dva kilometry pod zem. Pro mladou vědkyni je tříminutová jízda do práce stále zábavným zážitkem.

„Výtah se pohybuje rychlostí okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Člověku se před očima míhá skála,“ usmívá se čtyřiadvacetiletá Tereza Kroupová.

„Poprvé jsem byla opravdu hodně nadšená, zvlášť když jsem si uvědomila, že jsem ještě včera seděla v kanceláři v Oxfordu a teď jedu ve výtahu s horníky, na sobě mám i stejné oblečení jako oni, včetně všech bezpečnostních prvků předepsaných pro jakéhokoliv návštěvníka dolu.“

Rutina pro všechny je jednoduchá, poté co vystoupí, jdou horníci těžit nikl a fyzička pěšky zamíří druhou šachtou do kilometr a půl vzdálené laboratoře. Tam projde pečlivou očistnou procedurou, aby mohla nakonec vstoupit do sterilního prostředí, kde probíhá samotný výzkum. „Vybavení SNO+ je v zásadě akrylová koule o průměru osmnáct metrů. Na ní je deset detektůrků zaznamenávajících jakékoli světlo,“ vysvětluje Tereza.

Práce v podzemí má svá rizika i pro vědce. Ti dodržují stejná bezpečnostní opatření jako zaměstnanci dolu. Například pravidla říkají, že v podzemí je možné strávit maximálně dvanáct hodin v kuse, čtyři dny v týdnu.

„Občas vyhlásí poplach,“ prozrazuje mladá doktorandka. „Ale my se nedozvíme, jak velká je to krizovka. Musíme se přesunout do jídelny, která slouží i jako záchranná stanice, kde jsou zásoby jídla a vzduchové průduchy. Vždycky po pár hodinách poplach odvolají a můžeme jít zase po své práci. Kolegové už přinesli různé časopisy a knížky, takže čekání není taková nuda.“

Vedoucí projektu SNO+ Arthur B. McDonald je nositelem Nobelovy ceny. Získal ji před třemi lety spolu s japonským vědcem Takaakim Kajitou, když experimentálně prokázali existenci tzv. oscilací neutrin.

K tomu, aby výzkumníci mohli poznatky získávané v sudburských podzemních laboratořích využít pro praktické účely, však vede dlouhá cesta. V kanadském dole probíhá základní výzkum. Ten zpravidla nemá žádný konkrétní cíl, díky kterému by se zrodil prospěšný vynález. Je motivovaný spíš zvědavostí badatelů, hledajících zajímavé vlastnosti přírodních jevů.

Nedá mi to a zeptám se, k čemu je dobré utrácet obrovské finanční sumy a zaměstnávat nejlepší mozky, když ani nevíme, co z toho vzejde a jestli jejich práce posune lidstvo kupředu.

„Může se zdát, že základním výzkumem hodně předbíháme. Což je možná pravda,“ přiznává částicová fyzička. „Jenže se zabýváme jevy, o kterých prozatím nic nevíme. A krok mezi základním a aplikovaným výzkumem se může zdát velmi dlouhý, ale jedno bez druhého není možné.“ Jako příklad zmíní polovodiče. „Hned po jejich objevení jsme také nevěděli, jak je využít, a dnes díky nim fungují mobilní telefony a ty se každodenně používají.“

Tereza Kroupová je součástí týmu, který čítá několik desítek lidí. Její činnost na projektu i vlastním doktorátu je jedním dílem skládačky SNO+. V laboratoři i v oxfordských učebnách poté analyzuje nově získaná data.

Přestože náplň práce je převážně intelektuální, v dole se hodí i šikovné ruce. Manuální zručnost se prý u Kroupů dědí po ženské linii. „Máma je akademická malířka, ale velmi se zajímá o bytový design a co se zručnosti týká, leccos jsem od ní pochytila. V laboratoři je občas třeba něco přivrtat nebo namíchat beton,“ prozrazuje.

Přestože si fyzička vybrala zcela odlišný obor, rodiče jí ve zvolené kariéře rozhodně fandí. „Vždy mě podporovali ve všem, co jsem chtěla dělat,“ doplňuje. Tereza i proto neváhala po maturitě odjet studovat do Londýna. Získání zahraničního diplomu je podle ní snazší, než by se našim středoškolákům mohlo zdát. A to i v případě, že jim do oka padne fakulta na prestižní univerzitě.

„Často od známých slýchávám: To bychom si nemohli finančně dovolit. Samozřejmě nevím, jak funguje školství v jiných zemích, ale v Británii existují stipendijní nadace a vláda poskytuje studentské půjčky,“ prozrazuje doktorandka, jejíž náklady na oxfordské univerzitě plně pokrývá stipendium.

A jak s přihláškou začít? „Nejlepší je asi spojit se s českými studenty v cizině. Myslím, že všichni rádi pomůžou. Najít se dají například přes organizace, které jim k pobytu v zahraničí pomohly. Na jejich internetových stránkách mají většinou zveřejněna jména absolventů i těch, kteří ještě studují,“ doporučuje Tereza Kroupová.

„Dřív mě o takové možnosti také ani nenapadlo uvažovat.“ A nepřemýšlela ani o kariéře v oblasti přírodních věd. „Chodila jsem na osmileté jazykové gymnázium, až tam jsem zjistila, že mě baví matika.“ Od středoškolského profesora jednou dostala příklady na matematickou olympiádu. „Výsledky jsem přinesla dva měsíce po termínu s tím, že už mi to všechno vyšlo, ale díky tomu jsem se zaměřila právě na matiku.“

Odtud vedl už jen krůček k fyzice a studentka si oblíbila absolvovat soutěže v přírodovědném předmětu. „Zúčastňovala jsem se astronomické i fyzikální olympiády. Byla jsem v klubu mladých fyziků,“ vzpomíná zrzka, která se se svými znalostmi dostala i do mezinárodních vědomostních klání.

„V zahraničí jsem potkala lidi z celého světa. S některými jsem se skamarádila a zjistila, že se hlásí na školy do jiných než svých domovských zemí.“ Na začátku maturitního ročníku se rozhodla, že také podá přihlášku. Britské vysoké školy mají jiný systém přijímaní studentů, a tak gymnazistka dala dohromady přihlášku, životopis a motivační dopis.

„No a nějak mi to vyšlo.“ Dostala se na University College London a nyní pokračuje v doktorandském studiu na Oxfordské univerzitě.