Článek
Moderně vybavené rozlehlé laboratoře, součinnost mnoha odborníků, pohled na obrazovku s počítačovou projekcí, která vmžiku nabídne podobu toho, co je dnes jen lebkou. Tak nějak vypadá práce forenzních antropologů, jak ji zpopularizovala americká antropoložka a spisovatelka Kathy Reichsová ve svých knížkách a zejména v lehce morbidním seriálu Sběratelé kostí.
„Dívám se na něj ráda, ale skutečnost je trošku jiná,“ usmívá se forenzní antropoložka v bílém plášti.
„Třeba do laboratoře, mimochodem mnohem menších rozměrů, vás vzít nemohu. Kvůli možné kontaminaci stop tam nemá přístup nikdo mimo náš tým.“ Také s rychlostí určení kosterních pozůstatků to není tak bleskové, jak se může zdát z televize. Ve skutečnosti je za ním mnoho hodin trpělivé a mravenčí práce.
„Postupy jsou ale dost podobné. V současné době například stále více využíváme moderní 3D zobrazovací techniky,“ potvrzuje Hana Eliášová.
Identifikace hledaných osob se provádí tzv. superprojekcí, při které se fotografie promítne do vytipované lebky.
Mrtvoly bez měkkých tkání
„Zda vůbec patří k nám a zda se jedná o kosti lidské,“ odpovídá antropoložka, která vystudovala speciální biologii, na otázku, co se na kosterních pozůstatcích zkoumá jako první. Mrtvoly v různých stadiích rozkladu jsou její každodenní prací. „Ovšem bez měkkých tkání,“ upozorňuje.
„Ty zkoumá ústav soudního lékařství. My zkoumáme pouze čistý skelet. Někdy se u nás mohou ocitnout i kosti zvířecí, ale těmi se nezabýváme.“ Práci forenzní antropoložky lze rozdělit zhruba do dvou okruhů: na identifikaci neznámých mrtvol a na portrétní identifikaci živých osob zobrazených na fotografiích či videozáznamech.
Stala se odbornicí také na trichologii neboli vědu o vlasech a chlupech. V pražském Kriminalistickém ústavu vytvořila společně s kolegy databázi zvířecích chlupů, díky níž je možné určit druh zvířete, jehož chlupy se našly na místě trestného činu nebo které se dostalo do rukou pašeráků zvířat.
Věk podle struktury hlavic kostí
A co všechno lze z kosterních pozůstatků vyčíst? „Nejprve stanovujeme dobu, která uplynula od smrti jedince, tzv. post mortem interval. Posuzujeme změny na kostech, které souvisejí s působením okolního prostředí, kde byly po celou dobu uloženy. Jinak vypadají kosti uložené venku na povrchu, jinak pod vodou či pod zemí,“ upozorňuje.
„Lidské kosti starší než dvacet let pouze popíšeme, ale víc je nezkoumáme, až na výjimky.“ O tom svědčí nedávný případ nálezu mrtvoly na dně jedné naší přehrady.
Pod vodou ležela téměř třicet let. Zachovaly se zbytky oděvu – kalhot, opasku a bot. Část měkkých tkání chráněná kalhotami se přeměnila ve zmýdelněnou hmotu, která vzniká v případech, kdy jsou uloženy ve vodě bez přístupu vzduchu. Nález se podařilo identifikovat na základě specifických znaků na kostech.
Věk člověka lze určit ze stavu jeho kosterních hlavic, nejčastěji na stehenních kostech.
Antropologové posléze stanovují biologický profil člověka, jemuž kosterní ostatky patřily. V první fázi zjišťují čtyři základní demografické charakteristiky člověka.
„Etnikum, pohlaví, věk a výšku postavy,“ vypočítává antropoložka, které to jsou.
Etnikum se zjišťuje podle morfologických a metrických znaků zejména na lebce. Pohlaví zase podle kostí pánevních nebo lebky. A věk? O něm vypovídají změny vnitřní struktury hlavice stehenní a pažní kosti či změn na nábrusech zubů. Barvu očí, vlasů nebo tón pleti ale z kostí rozpoznat nelze.
Při své práci si Hana Eliášová musí všímat také individuálních znaků na kostech, které pomůžou s identifikací osoby. „Mohou se tam vyskytovat různé patologické léze, anomálie, zhojená zranění či chirurgické zákroky. Rozlišit lze poškození vzniklá před smrtí nebo po úmrtí osoby. Všechny tyto informace jsou pro kriminalisty velice důležité, pomáhají jim nejen při identifikaci, ale také při tipování osob,“ vysvětluje.
„Zlatá korunka“
„Často se daří identifikovat osoby podle rentgenových snímků zubů. Důležitou roli hraje lokalizace, velikost a tvar výplní nebo zubních náhrad,“ prozrazuje odbornice. Vzpomíná na případ, kdy zubní korunka nebyla ze zlata, ale z odolnější sloučeniny.
„Muž měl v zubu korunku, která vypadala jako ze zlata. Ale raději jsem ji předala na chemický rozbor. Analýza prokázala přítomnost kovu imitujícího zlato, což nasvědčovalo, že není z našeho území, ale nejspíš z východní Evropy. A skutečně jsme zjistili, že kosti patřily muži z Ukrajiny. Identifikovali jsme ho a jeho vrazi byli nakonec zadrženi,“ přibližuje případ se zdárným koncem.
„Dokonalý zločin asi existuje,“ zamýšlí se vědkyně. „Neobjasněných vražd a nezvěstných lidí je stále dost. Dokonalý zločin pro pachatele znamená nemít svědky a dokázat nenápadně odklidit mrtvolu, aby ji nikdo nenašel. Na druhou stranu, co se v té chvíli jeví jako dokonalé, čas může usvědčit z opaku.“
Jak vypadal Mácha?
Superprojekční nastavení lebky do portrétní fotografie je velmi častá metoda, se kterou pracuje. Lze ji použít i při ověřování skutečné podoby historických osobností, například Karla Hynka Máchy.
K dispozici tehdy měla několik malířských a litografických podobizen básníka a také odlitek jeho lebky, který byl pořízen v roce 1938 při exhumaci jeho pozůstatků.
Básníkovy pozůstatky byly tehdy z Litoměřic převezeny na Vyšehrad. Zjistilo se, že kostra patřila hřmotnému a hranatému muži, nikoli křehkému romantikovi, jak českého básníka ztvárnil sochař Myslbek ve svém díle na Petříně.
Odlitek lebky básníka Karla Hynka Máchy. Dá se z ní vyčíst, že měl po úraze nos nakřivo.
Když Hana Eliášová promítla Máchovu lebku do zachovalých kreseb, maleb či litografií, bylo zjevné, že se neshodují. „Nejpřesnější byla superprojekce fotografie busty, kterou na základě výzkumu z roku 1938 a vlastních poznatků dal v roce 1987 udělat antropolog Emanuel Vlček. Včetně pokřiveného nosu. Ten totiž můžeme z Máchovy lebky vyčíst. Výrazné znaky na měkkých tkáních tváře už nikoli.“
Těmi jsou míněny třeba jizvy. Jak vypadaly ty v tváři mladého básníka, se neví. Zůstaly mu po zranění, které si způsobil, když jako asi dvanáctiletý spadl z rozhoupaného zvonu v kostele sv. Petra v Praze. Tehdy zřejmě došlo i k ochrnutí některých mimických svalů. Lze usuzovat na dvě jizvy, deformovaný obličej, poškozený nos, vyražené zuby a křivý úsměv. „Jak se Mácha usmíval, z lebky zjistit nemůžeme,“ přiznává Hana Eliášová.
Vysoký Jošt Lucemburský
Moravské zemské muzeum ji před lety požádalo, aby se podílela na identifikaci pozůstatků Jošta Lucemburského, synovce Karla IV., pohřbeného v Brně. Bylo to při příležitosti výstavy věnované Lucemburkům v roce 2000.
Mnohatunová deska krypty v brněnském kostele svatého Tomáše byla po 247 letech odsunuta a vědcům se naskytl pohled na velmi málo poškozené části kostry Jošta Lucemburského, markraběte moravského. Ostatky byly zadokumentovány, popsány a vyhodnoceny podle znaků metrických, morfologických a patologických.
„Byl na svou dobu velmi vysoký, měřil 180 centimetrů,“ upozorňuje antropoložka.
„Rentgenogram jeho kostí ukázal například na tzv. Harrisovy linie, pozůstatek po horečnatém onemocnění v dětství.“ Na některých kostech tohoto schopného a obratného politika, který cíleně zasahoval do chodu Českého království, našla stopy poškození. Odříznuty byly jejich drobné části. Snad do relikviáře?
Tato otázka zůstává nezodpovězená stejně jako mnohé další. „Prostor pro úvahy nebo knížky je tu velký, ale já se je psát nechystám, to přenechám jiným,“ uzavírá forenzní antropoložka Hana Eliášová.