Česká rodina očima cizinců

„Radši budeme mluvit anglicky,“ říká lámanou češtinou osmnáctiletý Chilan Ignacio. Za tři čtvrtě roku v české rodině už ledacos pochytil. Na souvislý rozhovor si ale netroufá. „Když jsem přijel, nerozuměl jsem slovo česky, ale teď už se docela chytám,“ směje se.

Ignacio je jedním ze zahraničních středoškoláků, kteří se rozhodli poznat Českou republiku se vším všudy. Přes mezinárodní občanské sdružení AFS si zajistil vše potřebné, zaplatil letenku, poplatek agentuře a loni v září se vydal na cestu do střední Evropy.

Jeho cílem bylo především poznat jinou kulturu zblízka. „Většina mých chilských kamarádů a známých se spíš chce podívat do velkých zemí, jako jsou USA, Británie nebo Německo.“ Ignaciovi se naopak líbila představa malé země, která se každý den nepropírá v médiích.

Překvapení z rozdílů v každodenním životě ho čekalo víc než dost. „Tomu, že jsou Středoevropané uzavřenější než Jihoameričané, jsem se ani nedivil,“ pokračuje Chilan, podle kterého je větší odtažitost a méně vřelé chování něčím, s čím cestující

Latinoameričan již dopředu počítá. „Ze začátku bylo těžké se s tím sžít,“ vzpomíná. Více ho překvapilo fungování české rodiny. „Udivovalo mě, kolik času můžu trávit o samotě,“ vysvětluje Ignacio. V chilské rodině není obvyklé ani zdvořilé setrvávat ve svém pokoji víc než půl hodiny. Rodina tráví mnohem víc času společně v obýváku.

„Když jsem byl dlouho u sebe, přišla za mnou máma, začala chodit po pokoji a třeba mi uklízela věci,“ říká Ignacio s tím, že soukromí, které mu poskytuje česká rodina, má rád.

Součástí pobytu u rodiny Voverkových v pražských Vokovicích však není jen klid a soukromí, ale i zapojení do života domácnosti. Manželé Voverkovi, kteří sami mají dva dospělé syny Michala (23) a Vojtu (20), se o zahraničního studenta starají rok bez nároku na jakoukoli náhradu výdajů. Všichni na něj mluví česky a on se snaží stejným jazykem odpovídat.

Když se mnou část rodiny Voverkových sedí v obýváku, je vidět, že mezi nimi a Ignaciem panuje příjemná atmosféra, všichni se chovají přirozeně. Podle Ignaciovy české maminky Heleny Voverkové se s nimi mladý Chilan dobře sžil.

Proč se rozhodli zcela zdarma přijmout studenta, kterého nikdy předtím neviděli? „Sám jsem odjel před třemi roky do Norska, kde se o mě bezvadně starali,“ říká Michal s tím, že jeho rodině přišel princip výměny jako úžasný nápad a chtěli se projektu taky účastnit. „Pro mého syna bylo dobré rodinné zázemí velmi důležité, chtěli jsme ho taky někomu poskytnout,“ vysvětluje Helena.

„Když jsem do ruky dostala Ignaciovy papíry, říkala jsem si, jestli tady s námi bude dobře fungovat.“ Ve zprávě byly informace o tom, že je vegetarián, nejlepší student ve třídě, katolík a pomáhá v dobrovolnické organizaci. Nakonec všechno zafungovalo velmi dobře.

I tak je přijetí nového člena domácnosti náročné. „Musíte změnit některé své návyky, člověk, kterého máte u sebe doma, vám zasáhne do soukromí. Pro mě je to určitá škola tolerance,“ říká Helena, která má ve své rodině už druhého cizince. Podle ní je rok strávený s někým cizím obohacujícím zážitkem, který vám umožní podívat se na svoji vlastní rodinu i sebe z jiné perspektivy. „Uvědomila jsem si i některé své špatné vlastnosti,“ směje se matka tří dětí s tím, že podrobnosti raději prozrazovat nebude…

„U Ignacia mě překvapilo, že není až tak samostatný jako moji kluci, ale to je dáno výchovou. Za ten rok, co je tady, se myslím dost naučil,“ vysvětluje Helena, která určitě počítala s tím, že studentovi je třeba poskytnout víc než jen ubytování a jídlo.

„S rodinou jsem si poprvé vyzkoušel snowboard, taky jsme jezdili na chatu,“ vyjmenovává Ignacio. S chalupařením se přitom nikdy předtím nesetkal. „V Chile žijete buď ve městě, nebo na venkově. Přijde mi super, že můžete odjet na výlet bez většího organizování,“ myslí si Ignacio, kterému se podle jeho vlastních slov za posledních devět měsíců úplně změnil pohled na život.

„Vidím to, když si telefonuju s kamarády z Chile. Dřív jsem si třeba myslel, že tiší a ostýchaví lidé jsou nudní, teď už si to myslet nemůžu,“ vysvětluje Ignacio.

I když české slečny se mu nezdály tiché a stydlivé. Přítelkyni si tu sice nenašel, ale Češky považuje za velmi přátelské. „Jsou rozhodně komunikativnější než kluci a taky jsou tu nejhezčí holky, jaké jsem kdy viděl,“ myslí si Ignacio, který v létě odjíždí zpátky domů. Učit česky se chce dál, ne proto, že by rád náš jazyk využil profesně, ale proto, že se mu tady opravdu líbí a chtěl by k nám ještě někdy přijet.

Podle ředitelky AFS Karolíny Puttové zažije student po návratu domů druhý kulturní šok. „Nejdřív sem přijedou a všechno je pro ně úplně nové. Když se potom vrátí domů, připadají si jiní než jejich vrstevníci,“ vysvětluje Puttová. Stejné pocity prý mají i čeští středoškoláci, kteří se po roce vrátí z ciziny, kde žijí v domácím prostředí a tamní kultuře.

Do programu hoštění zahraničních studentů se ale nezapojují jen rodiny s teenagery. I když zatím bezdětný třiatřicetiletý Tomáš Kryštůfek předpokládá, že dalšího studenta u sebe v rodině uvítají, až budou mít s manželkou Marií větší děti, momentálně se stará o osmnáctiletého středoškoláka z Hongkongu.

Sám Tomáš sdílel domov se dvěma zahraničními studenty, když ještě chodil na střední školu a bydlel u rodičů. Marii také připadá komunikace s cizincem prospěšná. „Chtěla jsem se zlepšit v angličtině a taky jsme si chtěli vyzkoušet, jak budeme fungovat se zahraničním studentem,“ vysvětluje.

Jeff k nim přišel v polovině svého pobytu, když se nedokázal domluvit se svou předešlou rodinou. Ve vztahu to zřejmě začalo skřípat kvůli kulturním rozdílům, které ani jedna strana nedokázala zvládnout. Jeff popisuje svoji rodinu jako příliš přímou. „Hodně dávali najevo všechny své emoce. Pokud byli naštvaní, křičeli na sebe a hádali se. Těžko jsem se tomu přizpůsoboval.“

Podle Karolíny Puttové se někdy se stane, že student se svou rodinou nezůstane až do konce, ale prioritou je problém vyřešit, překonat a všechny strany usmířit. „Konflikty, které dobře dopadnou, všechny strany obvykle sblíží a spřátelí, hodně je naučí o druhých lidech. Což je také účelem pobytů,“ myslí si Puttová.

Studenti rozhodně neodjíždějí na roční stáže po různých zemích jen kvůli kulturnímu zážitku. Jeff chtěl, stejně jako většina studentů z celého světa, původně odjet do Spojených států, kam se už nedostal. Zbýval tedy starý kontinent.

Evropské země se mu před příjezdem zdály hodně podobné. „Než jsem sem přijel, neviděl jsem rozdíly mezi jednotlivými státy. Chtěl jsem jet na místo, které má historii, a Praha má pověst jednoho z nejkrásnějších a historických měst,“ vzpomíná na důvody svého rozhodnutí Jeff, který teď bydlí na modřanském sídlišti.

Praha ho nezklamala ani co do způsobu života. Po příjezdu k nám mohl zvolnit tempo velmi zaneprázdněného asijského studenta. Život tady mu připadá úplně jiný a plný překvapení. „V Hongkongu, kde žiju celý život, mám poměrně stejný program. Jdu do školy, pak domů a večer trávím čas s rodiči. Tady nikdy nevím, co mě potká,“ pochvaluje si Jeff.

Často chodí ven se svými přáteli z gymnázia, které navštěvuje, nebo s jinými zahraničními studenty. „Někdy vstanu v pět hodin ráno, jdu hrát se svým hostitelským otcem fotbal a pak jdu do školy,“ říká Jeff.

„Zahrát si fotbal i jiné aktivity jsou sice maličkosti, ale umožní dobře poznat zdejší život,“ vysvětluje Tomáš Kryštůfek, který má podobnou zkušenost jako jeho chráněnec. „Sám dobře vím, jaké to je být v cizí zemi a cizí rodině. Jako teenager jsem odjel na rok do Spojených států a byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě,“ vysvětluje důvody, proč se s manželkou rozhodli přijmout do svého soukromí cizího člověka a poskytnout mu mnohem víc než jen ubytování a jídlo.

Oba manželé se shodnou na tom, že museli přeorganizovat svůj životní styl a trochu si zvykat na to, že Jeff není úplně komunikativní. „Tohle je dáno spíš jeho povahou než národností,“ myslí si Marie.

I Jeff si ale musel zvykat na neobvyklosti a rozdíly. „Na Velikonoce mi Marie připravila králíka. Byl jsem z toho v šoku a divil jsem se, jak někdo může jíst něco tak roztomilého a pěkného, jako je králík. Pak jsem ho ale ochutnal a maso nebylo vůbec špatné,“ vzpomíná Jeff na zážitek, který určitě přijde lidem u něj doma bizarní. Stejně jako Češi těžko můžou pochopit, jak to, že se v kantonském regionu, do kterého spadá i Hongkong, bez problémů jedí psi.

I když Jeff v Praze navštěvuje gymnázium, česky při svém příjezdu neuměl ani slovo. Ještě teď, téměř na konci pobytu, nerozumí úplně všemu, a tak hodně času ve škole jen prosedí. „Dokážu se tak nějak pobavit s kamarády, ale jakmile začne učitel něco vysvětlovat, tak tomu většinou nerozumím,“ říká Jeff.

Učitelé mu ani nedávají úkoly a s českými spolužáky nepíše testy, takže ho po návratu čeká spousta práce. Rok prázdnin bude muset hodně dohánět.

Přesto pobytu tady ani náhodu nelituje. Stejně jako Ignacio poznal spoustu nového, seznámil se s novými lidmi, které by jinak asi nepotkal, tak trochu získal novou rodinu a poznal, jak se žije po česku.