Česká nano dáma Marcela Munzarová: Nerozumím tomu, co lidem na rouškách vadí

„Tahle hala tu ještě loni nestála,“ vítá mě v prostorách firmy Nano Medical, jíž šéfuje. Sídlí v liberecké průmyslové zóně.

Ač se její hala začala stavět 6. prosince 2019, v provozu byla již na jaře, kdy svět ochromila pandemie spojená s covidem-19.

Provozovna má rozlohu tisíc pět set metrů čtverečních a zaměstnání v ní našlo sedmnáct lidí. Vyrábí se tu látka AntiMicrobe Web R, z níž může být ušita i vaše nanorouška.

„Ještě před pár lety jsme si mysleli, že Češi, Evropani, nosit roušky nikdy nebudou. Na rozdíl od Asiatů…,“ podotýká paní Munzarová, drobná dáma, spoluautorka desítek patentů.

I její ústa a nos během našeho rozhovoru zakrývá rouška. Nijak jí nevadí, protože, jak říká, „stejně se moc nemaluje a umožňuje jí žít (skoro) normálně“. Odhaduje, že roušky s námi budou určitě tři až pět let, takže je čas si na ně zvyknout. Myslí si také, že při nástupu chřipkových epidemií je budeme mít asi u sebe pořád, stejně jako kapesníky.

Vzápětí se dostane k unikátnímu materiálu z nanovláken, který její firma vyrábí. Je schopný odfiltrovat viry a bakterie s účinností vyšší než 99,9 procenta.

„Tvoří ho nitky tenké miliontiny milimetru, z nichž se splétají super jemné pavučinky. Nanovlákno je tisíckrát tenčí než lidský vlas. Z nich pak vznikají naše textilie. Roušky se šijí už jinde,“ vysvětlí.

Dodá, že právě zmíněné pavučinky umožňují zastavit viry a bakterie, mikroorganismy, prach, přičemž zároveň umožňují prodyšnost. Jinými slovy, ochrání vás, ale můžete přes ně normálně dýchat.

Paní Munzarová k tomu ještě podotkne, že tyto vlastnosti jiné roušky, třeba textilní, samozřejmě postrádají. Můžete jí věřit, v oboru patří k největším znalcům, respektive znalkyním. A jelikož v něm téměř žádné ženy ve vedoucích pozicích nepůsobí, v průmyslu je vlastně jediná, přezdívají jí Czech Nano Lady.

„Říkají mi tak hlavně v cizině, kde mají často problémy s českými jmény. Zejména ženský tvar s -ová na konci je pro některé lidi složité vyslovit. Takže si to zjednodušili,“ směje se.

Do textilního průmyslu ji před desítkami let zavedla „zralá úvaha holky vyrůstající kolem Jilemnice“. „Profese textilní inženýrky na mě tak nějak zbyla vylučovací metodou. Před rokem 1989 šlo o jisté povolání, textilní továrny byly všude kolem nás. Ve vesnici za naší obcí a před ní stály tkalcovny,“ líčí.

Po maturitě tak rovnou zamířila na Vysokou školu strojní a textilní do Liberce. Nikdy toho nelitovala. Konstatuje, že obor vybraný z rozumu se jí zalíbil také proto, že měla vztah k ručním pracím. Ráda šila, pletla, což považuje za samozřejmost vzhledem k tomu, že vyrůstala za socialismu, kdy se ženy musely nezřídka dost snažit, aby byly krásné.

K samotným nanotechnologiím, jejichž přirozeným centrem v Česku je liberecká univerzita, se dostala před patnácti lety. Dá se říct z donucení. Kdysi slavný textilní průmysl – zaměstnávající před rokem 1989 kolem 500 tisíc lidí – nepřežil ekonomické změny po sametové revoluci. A ona si tak postupně musela hledat práci jinde.

„Nanotechnologie, nanovlákna přirozeně navazovaly na to, co jsem uměla,“ podotýká. Toho, kdo si myslí, že jde teď, vzhledem k pandemii, o zlatý důl, však vyvede z omylu: „U nás obor živí ani ne čtyřicet firem. Ano, začaly po letech vydělávat, nicméně závratné zisky rozhodně negenerují. Ani počet osob, které zaměstnávají, není závratný. Jde řádově o stovky lidí.“

Vše vysvětlí tím, že podobná výroba speciálních látek je velmi modernizovaná, proto ani tolik zaměstnanců nevyžaduje. Navíc ještě před rokem, kdy firmy sestavovaly podnikatelské plány, nikoho nenapadlo, co se bude v příštích měsících dít…

Nanomateriály se dosud používaly hlavně pro průmyslovou filtraci – čištění vzduchu nebo filtraci kapalin. Vysoký potenciál vidí Marcela Munzarová v budoucnu hlavně ve zdravotnictví, v podobě náplastí sloužících k překrytí ran po operacích či popálenin. Zajímavé jsou i možnosti kosmetických masek s pečujícími i čisticími účinky nebo dalších typů filtrů, mj. pro automobilový průmysl.

„I tenhle dům, kde sedíme, se stavěl především kvůli náplastem. To, že se tu vyrábí materiál na roušky, je výsledkem naší značné flexibility,“ konstatuje.

V rychlém rozjezdu produkce jí na jaře pomohly hlavně zkušenosti z praxe a vývoje, plus patřičné patenty, jež měla roky schválené. „Věděla jsem, kde co koupit, jak vše dát dohromady, a mohla jsem to vyrábět téměř hned,“ hodnotí s tím, že v podobné situaci zase tolik lidí v ČR nebylo.

I odborníci tápali několik týdnů v tom, co má po technologické stránce splňovat rouška a co respirátor. „Tuhle fázi jsem měla v březnu v dubnu za sebou. Proto jsme věděli, jaký materiál chceme. Jak se říká, štěstí přeje připraveným. My připravení byli,“ říká.

Tehdy nedostatkový materiál na nanoroušky tak v Liberci začali ve větším objemu vyrábět během dubna a května. Každý měsíc ho tu ze stroje v ceně několika milionů korun vyjedou desítky kilometrů.

„Do listopadu to bylo kolem osmdesáti až sta kilometrů. V prosinci jsme naskočili na dvojnásobnou kapacitu,“ vypočítává.

Velká část produkce podle ní skončí v tuzemsku, u výrobců roušek. Zhruba polovina putuje do ciziny, ta druhá míří k českým spotřebitelům. Za jeden „nanokus“ obvykle zaplatíte asi třicet korun. Jistotu, že kupujete kvalitu, vám zaručí vyražené označení CE.

„Rozhodně doporučuji si tenhle symbol na rouškách ohlídat. Může být jen na krabici, v níž se prodávají. Zajistí vám, že nekupujete předražený padělek,“ uvádí podnikatelka s tím, že je téměř nemožné zjistit kvalitu „jen na pohled“.

Doplní, že i životnost této roušky je asi dvanáct hodin, což je zhruba pracovní den. Po uplynutí doby by se jako netkaný textil měla vyhodit do směsného odpadu. „Do kamen rozhodně nepatří. Bylo by to stejné, jako kdybyste topili PET lahvemi,“ konstatuje.

Roušky se nedají používat ani opakovaně, tedy prát, sterilizovat, žehlit, péct na chviličku v troubě…, jak občas radí nejrůznější „odborníci“: „Podobné postupy poškozují speciální membránu roušky, tu výše popsanou pavučinku. Jednorázové roušky jsou prostě jednorázové. Ano, nejsou zrovna levné, ale za kvalitu, mikrobiální čistotu se platí.“

Zdá se, že Češi na podobné argumenty již slyší. Nanoroušky se staly i oblíbeným prezentem – třeba před Vánoci jimi často firmy doplnily osvědčené bonboniéry a lahve, jež tradičně mířily k obchodním partnerům nebo zaměstnancům. To potvrzuje i paní Munzarová:

„Rozhodně jimi nikoho neurazíte. Dají se využít celoročně. Nenavlhnou, protože nemají tendenci do sebe natahovat vlhkost. Což oceníte nejen nyní, v zimě.“

Má-li shrnout, co ji na jejím oboru baví nejvíc, vrátí se obratem k výrobě běžící jen pár metrů od její kanceláře: „Uklidňuje mě, když vidím, jak se metry látky natáčejí na role, jak se kola otáčejí. Každý den se to snažím sledovat. Vždycky se taky poptám, zda vše funguje.“

Přiznává se, že svět nanotechnologií dávno řídí její život. Zasahuje do volného času, do doby, když je doma s manželem a dcerou v Železném Brodě.

„Máme kus lesa, v němž se můžeme procházet i během lockdownu. A taky velký pozemek, na něm zahradničím. Ovšem také tam mi jede hlava naplno. Jen telefon si nechávám uvnitř, takže nevidím ty e-maily, co musím vyřídit,“ podotýká s tím, že ji práce ovšem nijak neobtěžuje, naopak:

„Nevadí mi, že při rytí záhonů přemýšlím o nanotechnologiích.“ Celoživotní sepětí s přírodou považuje za velmi důležité: „Ráda si utrhnu salát, donesu ho na stůl s vědomím, že necestoval přes půl Evropy. Ráda si upeču koláč z vlastních švestek, cukroví z vlastních ořechů.“

Hlavně to, aby začali lidé znovu chodit do práce, do divadel… A znovu mi některé názory, že vysoký počet nakažených přeje jejímu podnikání, vyvrací:

„Prodeji nanoroušek svědčí spíš jakákoli možnost vzájemného sdílení. Mně, milovnici filmů, divadel, kultura navíc hodně chybí. Budu radši sedět v sále s rouškou, uvidím nového Bonda, než abych zůstala zavřená doma. Já vlastně nerozumím tomu, co lidem na rouškách vadí. Až na tu cenu, kterou za ně musí zaplatit. To ale není důvod, abychom přestali žít. Roušky nám to umožní.“