Česká detektivka na vzestupu

„Tenhle žánr pro nás byl neutrální půda,“ říká spisovatel a populární autor sci-fi a fantasy Jiří Walker Procházka. Spolu se svojí tehdejší přítelkyní, a dnes už manželkou, Klárou Smolíkovou napsal úspěšný detektivní román Mrtvá šelma.

„Měli jsme chuť spolupracovat, ale kdybych já vstoupila do žánru fantastiky nebo Jirka do dětské literatury, jeden z nás by byl v nevýhodě,“ doplňuje Klára Smolíková, autorka knížek a komiksů pro děti a lektorka.

„Byl to takový experiment. Když si spisovatel sám představuje příběh, drží si hodně věcí v paměti a používá je postupně,“ vysvětluje Klára s tím, že pokud píšou dva, měli by si všechno sdělovat. „Prakticky je těžké hrát vůči sobě s úplně otevřenými kartami.“

Oba partneři psali zvlášť jednotlivé kapitoly, které do sebe musely perfektně zapadat. „Společně jsme u toho seděli tak dvacet procent času. Tvořili jsme dějové a vývojové linky, seděli u grafů i spojovacích znaků a rozhodovali se, kam příběh půjde dál, kam se bude jaká postava ubírat, popřípadě jak ještě zakomponovat nějakou stopu do už napsané kapitoly.“

Jiří hned se smíchem dodává, že debaty nad vytvářením příběhu jsou u nich mnohem intenzivnější a zapálenější než ty, které manželé vedou nad běžným chodem domácnosti.

Autoři si vymysleli postup, kdy dvě hlavní postavy jsou zároveň i vypravěči. Muzejní kurátorka a bývalý policista se ze začátku moc nemusí a cestu k sobě hledají postupně, o to větší je mezi nimi cítit napětí a jiskření.

„Hlavní postavy nejsme samozřejmě my, jsou to naše literární alter ega,“ vysvětluje Klára.

„Ono vždycky záleží na tom, jaký typ detektivky píšete. Některé sledují práci policie a autor by měl přesně vědět, jak funguje oficiální vyšetřování. My máme detektivku víc vztahovou. Nás i naše čtenáře baví, že se mezi hlavními hrdiny odehrává nějaká chemie,“ vysvětluje Klára. „Mezi mnou a Jirkou je navíc patnáctiletý věkový rozdíl, takže skrz postavy do knihy přinášíme i trochu jinou generační zkušenost.“

Pár neoficiálních vyšetřovatelů vraha samozřejmě najde, ale tím rozhodně nekončí. „Od začátku nám přišlo škoda napsat jenom jednu knihu a vymysleli jsme projekt Souřadnice zločinu,“ říká Procházka. Mrtvá šelma by měla být prvním dílem z mnoha. Společným jmenovatelem, kromě hlavních postav, budou i menší česká města a jejich muzea.

První díl řady, Mrtvá šelma, se odehrává právě v muzeu v jihočeském Táboře. „Klárka tam patnáct let žila a tři roky pracovala v muzeu,“ vysvětluje Procházka, který je Kutnohorák. Děj připravovaného druhého dílu se rýsuje v kulisách GASK – kutnohorské Galerie Středočeského kraje.

Autorský pár měl nedávno svatbu a sestěhoval se. „Řekla bych, že nám šlo společné psaní lépe, když jsme spolu ještě nežili. Části textu jsme si přeposílali, byli jsme více disciplinovaní a psali souběžně,“ vysvětluje Klára a dodává, že ve společné domácnosti mívají často dojem, že je tomu druhému vše jasné.

„A najednou zjistíme, že jsme se rozešli v představě,“ říká Klára a dodává, že jim na začátku spolupráce pomohlo pár jasně daných pravidel o tom, jaký jejich románový svět bude, což usnadňuje i práci do budoucna.

„Nejenže píšeme o reálných místech, naše postavy mají základ v reálných osobách,“ vyjmenovává autorka. Její manžel hned doplní: „Povahově jsou naši hrdinové často jiní než jejich skutečné předobrazy. Například ředitel táborského muzea je ve skutečnosti hodný člověk, ale my ho popisujeme jako záporný typ.“ A dodává, že si pan ředitel vymínil, že v knize nebude ztvárněn ani jako oběť nebo vrah. „A to jsme dodrželi.“

Zajímá mě, jestli bylo moudré, že si vybrali ke společné práci žánr, který nebývá jednoduchý na zpracování. „Lidi berou detektivku jako oddechovou literaturu a ona se tak i čte. Jenže autoři musí vymyslet zápletku, stopy a falešné stopy. Je to náročný proces. Hodně času trávíme tím, že to spolu řešíme. Například na cestě na dovolenou do Itálie jsme se pět hodin v kuse nebavili o ničem jiném.“

„Postavy muzejní kurátorky Bereniky Weissové a bývalého policisty Roberta Štolby se postavily do linie originálních detektivů v české literatuře,“ říká Ivan Matějka, novinář, publicista a zástupce šéfredaktora Literárních novin, který se kromě jiných žánrů detektivce dlouhodobě věnuje.

„Role jednoho z otců zakladatelů české detektivky náleží Karlu Čapkovi,“ vysvětluje Matějka a doplňuje, že český spisovatel těžko mohl považovat žánr za brak. „Jistě existují i nekvalitní díla, jenže to není dáno ani tak žánrem jako tím, že se literatura občas dělí na dobrou a špatnou. Čapek dal detektivním románům jednu vlastnost, která ve světě není běžná – humorný a ironický odstup od reality,“ říká publicista.

Ale to není zdaleka jediná zajímavá věc na české detektivce. „Na internetové Wikipedii se dočteme, že průkopnicí historické detektivky se stala v roce 1944 Agatha Christie s románem Nakonec přijde smrt, což možná platí pro anglosaský svět, ale ne pro tuzemskou literaturu. My máme svého průkopníka Radovana Šimáčka, jeho Zločiny na Zlenicích hradě L. P. 1918 vycházely v Lidových novinách na pokračování už v roce 1940.“

Detektivka je žánr, který má náš čtenář opravdu rád, a do paměti různých generací se nezapsali jen jejich tvůrci.

„Neměli bychom zapomínat na to, že českou literaturu detektivka obohatila o několik významných postav. Emil Vachek uvedl na scénu detektiva Klubíčka, vzdělaného a sečtělého muže s výrazným pozorovatelským talentem. Netuctová je i dvojice vyšetřovatelů Kalaš a Karlíček z knih Eduarda Fikera. Linie originálních detektivů vede přes poručíka Borůvku, kapitána Exnera či pana Minuse,“ podle Matějky pokračuje takovými postavami, jako je nesourodá dvojice v Mrtvé šelmě nebo komisařka Výrová od Michala Sýkory.

„Jeho Modré stíny (nedávno je uvedla ČT – pozn. red.) patří k nejlepším českým detektivkám posledních let.“

„Když přítel čte moje knihy, tak se občas začne smát,“ říká Michaela Klevisová. „Ne že bych schválně psala tak, aby to bylo vtipné, ale sem tam něco prosákne,“ myslí si spisovatelka a novinářka s tím, že právě humor a nadhled je pro český detektivní román typický.

„Jak jsou seveřani temní, tak Češi si ze všeho dělají srandu. I když samozřejmě nemůžete házet všechny do jednoho pytle.“

Její poslední kniha má určitým způsobem k severské detektivce blízko, odehrává se v Nizozemsku. „Už se mě ptali, jestli jsem napsala knížku ze severu, protože jsem se chtěla inspirovat tímto fenoménem. Jenže já nemám ráda drastické příběhy, které jsou pro ně typické. Strašně mě štvou a vyloženě je nemůžu číst.“

Spisovatelka jezdí každý rok na jeden nizozemský ostrov a zamilovala si ho tak, že tam umístila děj svojí zatím poslední knihy.

„Chtěla jsem z toho prostředí napsat detektivku anglického typu. Takovou, jakou se proslavila Agatha Christie. Vraždy se řeší jako hlavolam, přítomný detektiv je racionální, podezřelí ani nehnou brvou a potencionální oběti zachovávají chladnou hlavu.“

Dvojnásobná držitelka ceny Nejlepší česká detektivka do knižního světa vplula v roce 2007 s Kroky vraha. Kniha se prodávala řádově v tisícovkách kusů, což je na prvotinu vydanou na českém trhu opravdu úspěch.

„Samotnou by mě zajímalo, jak se mi to povedlo. Knihu jsem psala dlouho, tři a půl roku. Po dokončení jsem ji prostě poslala nakladatelství, které vydává moji oblíbenou autorku P. D. Jamesovou, a všechno šlo rychle,“ vzpomíná Michaela s tím, že se nejspíš trefila do správné chvíle a díry na trhu.

„V podstatě jsem nedělala nic a Kroky vraha se prodávaly. To bylo ještě v době před současnou detektivkářskou vlnou. Kriminálních příběhů nevycházelo zdaleka tolik a kromě mě byla další mladá česká spisovatelka už jen Zdenka Hamerová.“

Michaela Klevisová měla v té době se psaním dlouholeté zkušenosti. Od konce 90. let pracuje pro ženský časopis Cosmopolitan. Čtyřicetiletá autorka vydala sedm knih, kromě čtyř detektivek i povídkové sbírky o kočkách. Mohlo by se zdát, že při takovém tempu neodtrhne hlavu od počítače, natož od vymýšlení a zpracovávání příběhů.

„Je to únavné, protože člověk dělá tu samou práci dvakrát. Asi jsem workoholik, ale kdybych měla říct, co dělám nejraději na světě, tak to nebude psaní. Jsem ráda někde v přírodě a hlavně venku, jsem prostě lesní a zahradní typ,“ říká s tím, že být novinářkou a spisovatelkou je pro ni prostě práce, a ne koníček.

„Vytvářet články pro časopis je jiné než práce na knížce. Já si to škatulkuju. Třeba deset dnů v měsíci píšu jenom knížku a opravdu makám a zbytek si uspořádám tak, abych zpracovala materiály do časopisu,“ sděluje autorka a dodává, že jí nevadí realizovat se během dne v zaměstnání a večer zase něco tvořit.

„Z dějové linky v detektivce mě bolí hlava a přemýšlím o ní pořád, hned ráno, při sprchování, pak když snídám s přítelem a neřeknu u toho ani slovo, když spolu jedeme autem a já celou dobu jen koukám mlčky z okna. Přítel je už vycvičený, ví, že na mě nemá mluvit, že jsem v těch chvílích naprosto nepoužitelná pro život.“

„Asi si nedokážu představit českou obdobu Harryho Holea,“ myslí si mladý spisovatel Jiří Březina. Brilantní kriminalista policie v Oslu a hrdina bez bázně a hany by podle něj na našem venkově působil jako pěst na oko. A zřejmě není pravděpodobné, že by ho jeho tvůrce a norská superstar – spisovatel Jo Nesbø – na český venkov poslal.

„V našem prostředí musí člověk nahradit exotiku něčím jiným,“ myslí si oceněný spisovatel. Jeho první autorský počin získal zájem čtenářů i Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2013.

„Vyšetřovatel z Česka bude asi těžko nějaký superhrdina s úžasnými schopnostmi. Ti moji se spíš snaží řešit problém, který je větší než oni sami,“ vysvětluje pětatřicetiletý Březina.

Tak například Březinův hrdina z knihy Na kopci je nesmělý a na první pohled ničím zvláštní student religionistiky. Nachomýtne se ale k zajímavé záhadě a musí vyřešit, jak to bylo s údajným zjevením anděla desetileté Marii Polákové. Jestli se odehrál zločin, anebo zázrak.

Březinu dovedla k napsání románu sázka. „S kolegyní jsme se bavili o populárních severských detektivkách, hodnotili jsme je a já v jednu chvíli prohlásil, že něco takového bych napsal taky.“ A zatímco kolegyně se jen zasmála a vzala sázku jako žert, Jiří začal pracovat.

„V té době už jsem měl nápady v hlavě, takže mě to nakoplo. Chtěl jsem napsat knížku, kterou bych si sám rád přečetl,“ vysvětluje autor a dodává, že ho rozhodně netlačily žádné požadavky ani nároky.

Novopečený autor neodložil svoji prvotinu do šuplíku, ale hned obeslal nakladatelství. Z počátku neměl úspěch. „Sice mi o knize napsali pozitivní věci, ale odmítli ji s tím, že bych měl na díle ještě zapracovat nebo že se jim nehodí do redakčního plánu.“

V příběhu viděla potenciál až ředitelka nakladatelství Motto. „Hned se ozvala zpátky a pak už šlo všechno rychle,“ popisuje Březina, jak je u nás možné napsat knihu a dostat ji na pulty, i když vás jako autora nikdo nezná.

„Sám jsem se na detektivní příběhy začal zaměřovat před čtyřmi lety, díky boomu severských autorů,“ vzpomene si Březina na nedávnou minulost, kdy k nám s velkou slávou a marketingovou propagací přišli Jo Nesbo a trilogie Milénium Stiega Larssona.

„Potom začaly vycházet kvalitní knížky o vyšetřování zločinů. Podle mě třeba Jan Seghers nebo Paulus Hochgatterer píšou umělecky cenné texty.“

Na podzim loňského roku zase přivezlo nakladatelství XYZ francouzského spisovatele Bernarda Miniera. Jeho román Mráz se stal světovým bestsellerem a i Češi o něj mají zájem.

„Pokud můžu soudit podle reakcí, které dostávám, tak jsou Češi pilní čtenáři kriminálních příběhů, a docela nároční,“ pokračuje Březina.

„Navíc fanda detektivek, který uvykl číst knihu jako rébus, je velmi vycvičený. Většinou dost rychle odhalí vraha. Já jsem se ve své prvotině nesnažil pachatele příliš skrývat a čtenáři mi to zpětně tak trochu vyčítali.“ Ve své druhé knize Promlčení si už mladý autor dal dobrý pozor, aby pachatele mnohem lépe schoval.