Češi - podvodníci všeho druhu

Drobné krádeže, pojistné podvody, ale třeba i jízda načerno v hromadné dopravě. Nejsou to zločiny, kvůli nimž by viníci zasloužili sedět do zčernání, ale spojuje je stejná touha: něco si zadarmo urvat z cizího, získat nelegálně výhodu, obejít zákon ve snaze ušetřit.

Z policejních statistik vyplývá, že lidí, kteří to zkoušejí, je obrovské množství. Kolik poctivých lidí zbývá? A neodnášejí to za podvodníky hlavně oni?

Ta nástěnka hanby v samoobsluze působí na pohled drsně, jako by říkala: „Dejte si bacha, se zloději se tady nemazlíme!“ Majitel obchodu K. V., jenž si nepřál uvést jméno, však ve skutečnosti působí rezignovaně, když si s ním sedám v kanceláři vedle prodejny.

„Nejlevnější je nechat se okrádat,“ došel po letech k tomuhle závěru. Zlodějinu dává do souvislosti se společenským klimatem a deziluzí obyčejných lidí. „Obchod vedu 25 let a situace je horší a horší. Lidi jsou agresivnější a sprostší k sobě navzájem.“ Může za to podle něj i přemíra negativních zpráv, ačkoli řada lidí právě takové vyhledává.

„Lidi vzali za normu, že je všechno špatně. Neustále čtete, kolik se rozkradlo třeba na tunelu Blanka, tak je napadne: Když oni takhle kradou ve velkém, proč bych to nedělal já?“

Buďme konkrétní: ze samoobsluhy pana K. V. denně zmizí zboží za 500 až 1000 korun. Nejméně dvakrát třikrát týdně někoho načape přes kamery, jenže to je jen špička ledovce. „Nemůžeme u monitoru sedět pořád, tak si to vynásobte alespoň deseti.“

Kdo předpokládá, že kradou hlavně bezdomovci nebo feťáci, pro něž je to způsob přežití, plete se. Těch moc není, navíc jsou příliš nápadní. Většina zlodějů jsou profesionálové a kradou naprosto cíleně. Vypadají přitom… „Normálně. Jako vy,“ ukáže majitel pro ilustraci na mě. A pracují rychle. „Byla tu ženská, která dokázala ukrást žvýkačky za 2,5 tisíce během 30 sekund.“

Nejčastěji se krade to, co se dá znovu prodat - do hospod, tržnic, večerek. „Cukrovinky, drogistické zboží, káva, drahé konzervy typu tuňáka nebo lososa,“ vyjmenovává majitel obchodu. Kamera a nástěnka odradí jen někoho, profíky ne, nicméně jiné řešení se podle něj nevyplatí. „Detektiv v civilu stejně nechytne všechny. Místo za tisícovku mi ukradnou zboží za dvě stovky, ale budu platit člověka navíc. A elektronická ochrana zboží? Strhnou nálepku, zabalí to do staniolu. Vědí, jak na to,“ nedělá si iluze.

Když někoho chytne při činu, policii volá výjimečně. „Hodinu dvě tady někoho hlídáte, což je nebezpečná situace. Prodavačky mají strach a já ho mám někdy taky. Navíc je to jen přestupek, sepíšou protokol a zase ho pustí.“ Přistiženému zloději tak nejčastěji řekne: „Vrať to a vypadni.“

Je asi zřejmé, kdo ukradené zboží v důsledku zaplatí. „Kvůli krádežím je cenová hladina zboží asi o dvě až tři procenta výš, než by musela,“ zdůvodňuje K. V.

Parlament už letos schválil nástroj, který by měl i notorické „drobné“ zloděje odradit. Do dvou let snad začne fungovat centrální registr přestupků. Když někdo krade v Praze a pak se rozhodne změnit rajón, policie třeba v Ostravě se o jeho dřívějších škraloupech snadno dozví. Přitvrdit by měly i postihy. Nyní může podle Ivany Nguyenové, mluvčí policejního prezidia, uložit policista pachateli za přestupek blokovou pokutu nanejvýš do 5000 korun.

„Pokud pachatel odcizí věc, která převyšuje hodnotu 5000 korun, kvalifikuje se to jako trestný čin krádeže. Pokud je škoda menší, kvalifikuje se jednání jako přestupek proti majetku,“ popisuje současnou situaci.

Sraz s Martinem a Petrem jsem si dal před šestou ráno na Centrálním dispečinku pražského dopravního podniku.

Právě odtud vyrážejí revizoři na každodenní směnu. Martinovi je 30, Petrovi o osm víc a oba tuhle práci dělají přibližně osm let. A ještě jedno číslo: 276 640. Tolik lidí loni se svými kolegy přistihli při jízdě načerno.

Černými pasažéry je mimochodem nenazývají, mají pro ně jiné přezdívky, ale ty mi se smíchem odmítli prozradit. V úředním jazyce to jsou prostě cestující bez platného jízdního dokladu.

Z toho neuvěřitelného čísla vyplývá, že na ně musejí natrefit snad v každém kontrolovaném voze. Chci se o tom přesvědčit. „Tak pojďme,“ pokynou, když před námi v Letňanech zastaví autobus číslo 195 směr Jesenická. Martin postává vpředu, Petr si na konci vozu sedá mezi cestující. Po několika minutách se téměř současně zvednou a před všemi přítomnými postupně rozevřou dlaň s odznakem revizora.

Petrovi to trvá sotva dvě řady sedadel, než se na něj mladík tmavé pleti omluvně usměje: „Nemám.“ A bez vytáček rovnou podává občanku. Bude to za 800 korun. Buď na místě, anebo dodatečně na centrále. Kdyby otálel 15 dní, tak o sedm stovek víc. A kdyby pokutu hodil úplně za hlavu, vloží se do toho právníci. Ale to už není starost revizorů.

„Nahlas, já vás neslyším!“ vyjede na Petra asi čtyřicetiletý muž, který už dopředu natahuje ruku s jízdenkou. Vadí mu, že revizor mluví na jeho vkus potichu. „Stačí mluvit nahlas, nestyďte se, že jste revizor, jsou horší práce,“ uleví si.

Petr zůstává klidný a stručně odpoví: „Určitě.“

„Většinou se rozčilují ti, kteří jízdenku mají,“ komentuje později na zastávce tuhle podivnou scénku. „Tvrdí, že jsme nepozdravili, chtějí ukázat služební číslo a…,“ nedopoví a rozběhne se pomoct kolegovi, jemuž se snaží pláchnout starší žena. Neměla jízdenku ani občanku, tak s ní oba muži vystoupili a zavolali policii. To je běžný postup. Když ale dotyčná vidí, že nejde o plané řeči a policie je na cestě, občanku najednou objeví v kapse.

Ne vždy jsou revizoři tak přísní. Ve zpátečním autobusu do Letňan načapá Martin mladého muže. Dlouho zuřivě prohledává batoh a pak se celou cestu na konečnou omlouvá, že nechal doma i občanku. Martin přikyvuje, a když vystoupí, nechává ho jít bez pokuty.

„Na co vás ukecal?“ ptám se.

„Že spěchá do práce a přišel by pozdě. Pracuje jako tiskař,“ dozvěděl se. Ačkoli podobnou taktiku zkouší spousta lidí, revizoři s léty získali cit a odhad pro to, kdo vypráví pohádky a nad kým můžou přimhouřit oči. Někdy je to i ryze praktické. „Musíte zvážit, jestli pokaždé volat policii. Kolikrát trvá desítky minut, než přijedou, a my lidem nechceme přidělávat problémy i v práci,“ dušuje se Petr.

Dopravní podnik se v aktuální kampani chlubí, že s celoročním kupónem můžete jezdit v přepočtu za desetikorunu denně. Proč tedy tolik lidí jezdí načerno? Pro někoho je to podle revizorů součást životního stylu a tak trochu sport - uteču mu, neuteču? Bezdomovci, kteří se vozí celý den, se nechají chytit i několikrát denně a nijak se tím netrápí. A někteří lidé z Východu dělají, že jízdenku snad nikdy neviděli. Martin nechce být konkrétní, jen podotkne, že Ukrajinci to nejsou.

„Lidi nás někdy kritizují, že Ukrajince nekontrolujeme, ale můžu vám říct, že kdyby Češi byli tak poctiví jako oni, tak nemáme co dělat.“ Vzpomněl jsem si na bývalého kolegu, který jezdil zásadně načerno a tvrdil, že když ho jednou za rok chytí, pokuta ho stejně vyjde levněji než celoroční jízdenka. Revizory to nepopouzí. „Člověk mu to vlastně i přeje,“ tvrdí Martin. „Hlavně že při kontrole nedělá problémy.“

Teď jeden zaručený tip pro motoristy. „Chystáme se jet přes Švýcarsko do Itálie a kamarád nám říkal, že bychom byli úplně blbí, kdybychom kupovali novou dálniční známku,“ vyprávěla mi známá.

Kdo byl autem ve Švýcarsku, tak to zná. Dálniční známku mají jen roční a zaplatíte za ni 40 švýcarských franků, tedy asi 1000 korun. A je jedno, že se tam sotva zdržíte. Když ji však před nalepením potřete jarovou vodou (případně jiným prostředkem, záleží na receptu), dá se snadněji sloupnout. A pak samozřejmě „střelit“ někomu jinému. Úspora několika stovek zaručena.

Tip na tuhle vychytávku bych nicméně Láďovi Hruškovi neposílal, protože je to nelegální. To ale neznamená, že se to nedělá. Internet je plný inzerátů, které nabízejí použité dálniční známky a většinou je pod nimi i telefon na prodávajícího.

„Vím, že se s nimi obchoduje, ale nesetkal jsem se s tím, že by za to byl někdo trestaný,“ podotýká Petr Vomáčka, mluvčí Ústředního automotoklubu ČR. V zahraničí to tak snadné není.

„Třeba slovinská známka nejde sejmout, protože se přitom úplně roztrhá. Rakouská obsahuje mikročástečky v lepidle, které kontroluje speciální kamera,“ uvádí příklady. V jiných zemích však podvodníkům nahrává fakt, že je sejmutí dálniční známky jednodušší. „U té české v současnosti taky,“ připouští Petr Vomáčka.

Když pojišťovny na konci roku zveřejňují čísla o pojistných podvodech, přidávají k tomu obvykle historky, které dokládají, jak jsme vynalézaví nebo naopak naivní, když chceme napálit pojišťovnu.

Ludvík Bohman by jich mohl z rukávu vysypat hromadu. V pojišťovně Allianz vede právní úsek, který se mimo jiné právě podvody zabývá. Každý rok jich přibývá, přestože za tenhle trestný čin hrozí až dva roky vězení, při způsobení velké škody dokonce až deset let.

„Nejvíc nás letos fascinoval příběh, který na začátku roku proběhl i médii. Šlo o luxusní vilu v Šenově u Nového Jičína, která u nás byla pojištěna na desítky miliónů korun. Krátce před událostí dokonce došlo k navýšení částky,“ připomíná případ z ledna, při němž nastal ve vile za podivných okolností výbuch.

„Dům byl staticky ohrožený, nebylo možné řádně vyšetřit, co bylo příčinou. Nakonec se řešení našlo a šetření pod dohledem hasičů potvrdilo, že to taková nahodilost nebyla. V sutinách byly nalezeny dvě osoby balkánského původu a mechanismus, který přispěl k výbuchu. Byli to zřejmě najatí bílí koně, vymklo se jim to z rukou a nešťastnou náhodou tam zůstali.“

Tenhle případ spadá mezi pokusy o podvod v pojištění majetku, kde se hraje o největší peníze. Co do počtu případů však jednoznačně vedou auta, tedy především fingované bouračky. Tuzemské pojišťovny obvykle využívají počítačový systém, který na symptomy podezřelých případů v databázi upozorní, i vlastní detektivy, kteří se nejčastěji rekrutují z řad policie. Díky tomu se pojišťovnám loni podařilo odhalit podvody za více než miliardu korun.

Ludvík Bohman uvádí, že 10 až 15 procent všech nahlášených pojistných událostí je pokusem o podvod. „V autech dokonce statistiky říkají, že víc než 30 procent případů je ,cinklých‘,“ dodává.

Je to možná otázka pro psychologa, ale Ludvík Bohman je na základě zkušeností přesvědčený, že o pojistný podvod se pokusí i člověk jinak morálně bezúhonný.

„Dokonce si myslím, že takových může být většina. Každý z nás má tendenci to vyzkoušet,“ nebojí se prohlásit. „Pojistná událost je vždy takové pokušení, zabrnkání v hlavě: Neměl jsem náhodou v odcizeném autě ještě tenisovou raketu? Nebo alespoň golfové hole? Nebyla ta televize novější, než ve skutečnosti byla?“

Dokládá to i případ chobotnice, které letos usekli chapadla pardubičtí kriminalisté. Dvacet pojišťovacích poradců, klientů, lékařů a rehabilitačních pracovníků fingovalo úrazy nebo úmyslně protahovalo léčbu a způsobilo tak škodu za 38 miliónů korun. Že se k tomu uchýlí respektovaní lékaři, je podle Ludvíka Bohmana zklamání, ale i důkaz, že podvodná činnost jde napříč národy, pohlavím i profesemi. Hlavou skupiny byl navíc velmi úspěšný pojišťovací poradce, který špinavé triky neměl zapotřebí.

„Je to ukázka přístupu: mám pořád málo, chci ještě víc,“ komentuje to zástupce pojišťovny Allianz. Kam jeho paměť sahá, nepamatuje si, že by se někdy usvědčení podvodníci z řad klientů omluvili. „Spíš se vrátí a zkusí to jinak.“

Viníci chybu obvykle nepřiznají a svoji hru na pravdu hrají až do konce. Jen ti méně nadaní herci při prvním signálu, že pojišťovna případ šetří, raději utichnou a tvrdí, že šlo o nedorozumění.

Pojišťovny předávají policii pouze ty největší ryby, jinak se snaží situaci vyřešit s klientem interně. A je trochu paradoxní, že jsou schopny ho pojistit znovu. Jednak proto, že se dnes pojišťovny o každého zákazníka perou, za druhé ještě zůstává víra, že když to zkusil jednou, tak už to příště snad neudělá.