Čerstvý otec Vojta Dyk: Každý může svou vlastní životní cestu nějak ovlivnit

Děkuju.

Cítím se skvěle.

Změna? Vlastně ano, je to velká změna. I když ten dětský svět trochu znám, protože Táňa (Táňa Vilhelmová, partnerka Vojty Dyka – pozn. red.) už dvě děti má. Poznal jsem, jak to chodí v domácnosti s dětmi, ale je fakt, že ne od narození. V tomto je to nová zkušenost, kterou si velmi užívám.

Ano, takže jsem si vlastně dal na čas.

Dům zatím nepostavím, jen přestavím. Koupil jsem chalupu a tu přestavovat budu. A při zapíjení Lojzy jsem od kamarádů dostal jabloň, kterou teď slavnostně zasadím. Ne že bych na téhle tradici nějak moc lpěl, ale je to fór a já budu mít splněno.

Ne, ten ještě ne. To až později.

Myslím, že ta už do určité míry proběhla. I když… probíhá asi ještě stále, to ano. Ale spíš jsem se začal zajímat o jiné věci než v osmnácti.

To ani nejde říct. Vlastně jde spíš o způsob náhledu na věci, na život. Základní je pro mě teď to, že se snažím dělat jenom a jenom to, co mě baví. A obráceně: když to tak není, snažím se to nedělat.

Ne.

Dřív mě naplňovala práce. To se nemění, ale snažím se, aby jí bylo méně. Dřív jsem viděl v diáři prázdné okénko a snažil se ho zaplnit prací. Z toho jsem měl dobrý pocit. Teď mi to přijde úsměvné. Není přece nic hezčího než nastartovat den tím, že hodíte děti do školky nebo si dáte dvacet po obědě. To je luxus volných dnů. A taky jsem si udělil volno, abych si mohl užít narození dítěte. I poslední dva měsíce před narozením Lojzy jsem práci vysadil.

To určitě ano. A jsem furt. Ale člověk by to asi s ničím neměl přehánět a dělat prostě věci tak, jak v tu chvíli dovede nejlépe.

Ano. Prožíval jsem těhotenství a byl jsem i u porodu. Musím vám říct, že předtím jsem ženy obdivoval, ale po porodu před nimi musím opravdu smeknout. Tohle můžou zvládnout jen bohyně.

Pro mě to bylo zvířecí. Jako kdyby na povrch vyplynuly ty nejniternější pudy. Já jsem měl pocit, že se vracím spíš někam do smečky, než že bych byl v nemocnici. Najednou se začnete chovat jako zvíře. Veškeré zábrany jdou stranou. V té chvíli se ke slovu dostane příroda a vy si připadáte jako ta nejmenší součást vesmíru. Jako při nějaké živelní katastrofě. Podobné zážitky nás dost uzemní. Byl to návrat ke kořenům.

U mě je hlavní téma vývoje v tom, abych důvěřoval sám sobě. Abych se nebál být sám se sebou. To jsem předtím nedokázal.

No právě. Úspěch nebyl ve mně, ale v novinách. Nebo v někom jiném. Ale já věřil spíš různým jiným lidem než sám sobě. Ono toho úspěchu pak stačí mnohem méně.

Poměrně ano. Měl jsem pocit, že musím neustále hrát nějaké role, abych si uchránil soukromí, ale postupem času zjišťuju, že prostě stačí jen být k sobě a k ostatním upřímný a vykašlat se na hraní nějakých rolí. Když o tom tak přemýšlím, je to vlastně luxus, který se ale pojí i s finančním zázemím.

To vůbec ne, ale pracuju jen tolik, abych pak pracovat nemusel.

Dělat jen to, co mě baví. Být s tím, s kým chci.

Vděčný? Asi jo, ale vděčnost je hrozně zavádějící slovo, může se lehce překlenout do slova závislost a tam pak hrozí nebezpečí. Já zastávám názor, že každý může svou vlastní životní cestu nějak ovlivnit, takže by pak bylo nelogické, aby za to musel být ještě vděčný.

Každý je svého života pánem. Ne že bych nehleděl na ostatní, ale snažím se v rámci toho, abych mohl být šťastný, jít si za svým. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A není jednoduché to vybalancovat tak, aby člověk neranil nikoho kolem sebe.

Ano. To snad každý.

Byl to základ té změny, o které jsme mluvili. Do Národního divadla jsem přišel se spolužačkou Pavlou Beretovou jako mladý, životně nezkušený herec. Oba jsme byli plní ideálů. Říkal jsem si, jak je to skvělé, že jsem v Národním a že to tam všechno změním.

A ono to nejde. Anebo jde, jenže je to dlouhá cesta. A já jsem zjistil, že se nechci zabývat tím, abych měnil Národní divadlo. Možná to zní nadneseně, ale já to záměrně zjednodušuju. Tady se totiž nejedná konkrétně o Národní divadlo, ale spíše o zaměstnanecký poměr. Angažmá. To mi nevyhovovalo.

Jedno bez druhého nejde. Myslím, že ta velká gesta, o kterých jste mluvila a která jsme dělali, byla správná, ale šla tak trochu vně mě. Vedly mě spíše intuitivní emotivní pohnutky, nevycházela z mého niterného pocitu. Když něco vychází z mého niterného pocitu, jsem to dnes už také schopen říct.

Byla to třeba podpora prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga. Nechtěl jsem totiž, aby měl náš prezident po každé návštěvě ruské ambasády vždycky virózu. Dnes ale více zvažuju, co budu dělat a co kde řeknu.

Vzdal jsem ji. To byla jedna z těch vnějších forem vyjádření. Navíc tady v tom státě je to hrozně zapeklité a zamotané.

To asi ne, já to tady mám rád. Dá se říct, že jsem vlastenec. Já jsem už vyrůstal ve světě, kdy hranice na mapě nebyly moc vidět. Dnešní děti už je skoro neznají. Mám sice rád kosmopolitní města, jako je Londýn nebo New York, ale tam je na mě až moc velký zmatek. Jezdím tam rád na výlety, i na tři měsíce si to tam dovedu představit, ale na furt? To ne. Tady se mi to líbí a Čechy mám rád.

Přísný? Asi ani ne, myslím, že nejlepší věci vzniknou v přátelském prostředí, ale když je potřeba zvýšit hlas, tak to mi problém nedělá.

Já to ale mám dost vštípeno. Abych byl pořád nejlepší. Hrozná vlastnost.

To víte, že ano.

Já ani nevím, jak mě táta vychovával. Neumím to pojmenovat.

To ano. A ty byly nastavené dobře. Ale ten způsob, jakým se to dělo, je pro mě takový – jak to říct? Konzervativní. A souvisí to i s těmi hranicemi a nemyslím ty státní. Já jsem třeba nebyl zvyklý se na něco zeptat, bál jsem se zeptat na cokoli. A přitom to je to nejjednodušší, co může člověk udělat. Já jsem se ale bál, že když se zeptám, ukážu tím nějakou svoji slabost. Nechtěl bych, aby to tak Alois měl. Přál bych si, aby měl proříznutou pusu a zeptal se na všechno, co se mu zlíbí.

To ano. (usmívá se)

Ano. Táta má pocit, že mi to musí říkat obden, jenže já se o něj starám bez toho, aby mě nabádal, protože je to moje obživa, která mě baví.

Dobře. Mojí sestře se před čtvrt rokem taky narodilo dítě, takže máme něco jako rodinnou smršť.

To ještě uvidíme. Zatím jsem mu pouštěl Mozarta.

Ano. I na zpívání reagoval. Ale pan doktor říkal, že jak si ho teď vychováme, tak to pak bude. A že to pak může vyžadovat pořád. Radši teď zpívejte méně, říkal, ať ho potom překvapíte.

Dá se říct že ano, před třemi lety proběhla s tímto tělesem nejprve registráž a pak kontaktáž. Je těžké říct, že to byl můj sen, jelikož když si sen splníte, není to sen, takže já si je tak přelínám jeden do druhého. Měl jsem sen udělat swingové turné.

Pak přišel další sen, dostat se s ním do zahraničí. Oslovili jsme jednoho z nejlepších jazzových zpěváků, Kurta Ellinga, jako hosta. A povedlo se. Přijede do České republiky na tři koncerty a my pak s ním jedeme i do Vídně. To je ale pouze zimní část tour, která bude v prosinci. Ta letní probíhá v červnu a červenci, jedná se také o čtyři koncerty, ale v amfiteátrech, pod širým nebem. Mutěnice, Hranice na Moravě, Konopiště a Karlovy Vary. Tam všude budeme swingovat.

Vyčítají. Ale chystáme velkolepou show v O2 aréně 25. listopadu, tak si to snad nějak vynahradíme. Bude to tak trochu zahraniční styl zkoušení v českých podmínkách. Tam se taková show zkouší půl roku a pak se jede třeba dvacet koncertů. My budeme zkoušet tři neděle a pojedeme koncert jeden.

Ne, to je něco jiného. U Trojanových tam byl bratr v pozici režiséra a Ivan v pozici herce. Navíc jsou to dva chlapi, takže tam mohlo fungovat něco jako kohoutismus. To mezi námi není. Navíc jsme spolu už hráli v La Fabrice v představení Bláznivý Petříček, které teď mělo těhotenskou pauzu, ale od podzimu ho zase hrát budeme. Takže teď to bylo poprvé jen před kamerou.

Ne. Mě to bavilo. Navíc to byl příběh psaný skoro na tělo. Až na pár drobností to bylo jakoby z našeho života.