Celibát necelibát aneb I faráři byli jen muži

„Koncem šestnáctého století nepředstavovali kněží vždy jen vzor ctnosti a odříkání. V kostele leckdy hlásali něco úplně jiného, než předváděli ve skutečném životě. Hřešili na to, že jsou pro světské právo nedotknutelní. Neměli proto žádné zábrany, zaznamenal jsem dokonce případ, kdy farář zabil ve vzteku pacholka za to, že pustil koně pást se na jeho poli,“ připomíná spisovatel Jiří Sankot.

V třídílné knize Renesanční pitaval z podbrdského kraje, jejíž poslední část právě dokončuje, vypráví příběhy provinilců zaznamenané v rokycanských městských knihách. Mezi zástupy zlodějíčků, rváčů a povětrných žen, na něž dopadla přísná ruka městské spravedlnosti, se nachází i několik farářů. Jedním z nich byl Jan Knor, páter z Dolní Lukavice.

Konflikty měl, kam se podíval, božím mlýnům však neutekl. Vyúčtovaly mu vše i s úroky přes jeho hospodyni. Jak si ji jednou pořídil, nemohl se jí zbavit.

„Pro slušnou ženu, která chtěla ve společnosti něco znamenat, to nebyla dobrá vizitka, obecně se mělo za to, že farská hospodyně není jen kuchařka, ale také farářova milenka,“ konstatuje Jiří Sankot.

Však také bylo všeobecně známo – jak zaznamenal roku 1590 humanistický spisovatel Šimon Lomnický z Budče –, že se farské kuchařky po smrti mění v čertovy kobyly!

Když už se však nějaká žena na faře usadila, nebylo snadné se jí zbavit. A tak farář Jan Knor v roce 1575 zoufale žádal pražského arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice, aby byl přeložen do jiného kraje, protože „… ona za mnou všude běhá, v Merklíně, když jsem se usadil na faře, přivedla na mě své bratry, takže boje se, že mě zavraždí, musil jsem odtud“.

Aby se hospodyně zbavil, slíbil jí vyplácet rentu ve výši šesti kop grošů míšeňských ročně. Žena peníze přijala, faráře ale pronásledovat nepřestala. Jak uvedl spisovatel Zikmund Winter v knize Život církevní v Čechách, páter Knor ještě téhož roku konvertoval ke kališníkům a oženil se. Jméno manželky prameny nezachovaly, nicméně lze předpokládat, že jeho vyvolenou byla právě ona neodbytná kuchařka.

Jenže katolická církev sňatky kněží neuznávala, a tak zbloudilý otec skončil kvůli porušení celibátu v plzeňském církevním žaláři, a nakonec se navrátil zpět ke katolíkům.

„Než se s ní handrkovat, tak si ji vzal, ale pak nejspíš zjistil, že bude mít stejné problémy i jako ženatý, a tak zase ucouvl,“ podotýká s úsměvem Jiří Sankot.

Jan Knor poté působil na několika farách a bývalá manželka kráčela v jeho šlépějích. Až se doopravdy naštval a v roce 1580 ji pobodal nožem na ruce a noze… Zraněnou ženu vyléčil lazebník Šalamoun z nedalekých Rokycan, peněz slíbených za svou službu se však nedočkal.

Vypravil se proto ve vší slušnosti zjednat nápravu. „Dal faráři pozdravení, ten však nepoděkoval, nýbrž od stolu vstal a lazebníka pral, až z něho plášť dolů upadl; když pak se lazebník chtěl pro něj sehnouti, farář jej porazil a nohama šlapal, i vzal lazebníkovi kord (jejž on sobě na 3 kopy cenil) a chtěl jej ‚zamordovati‘; posléz lazebníka vyhnal, řka, že kdykoli naň trefí, jej zabije,“ popisuje profesor církevního práva Klement Borový ve studii náboženských poměrů v Čechách 16. století.

Konflikt se snažili řešit i rokycanští konšelé, zda uspěli, ale nevíme – prameny mlčí. „Bohužel to není jediný příběh, který skončil do ztracena. Ze šestnáctého století se dochovalo málo písemných zdrojů,“ podotýká Jiří Sankot.

Jak však rokycanské městské knihy prozrazují, problémy s místními muži církve pokračovaly dál. A páni konšelé se při nich řádně zapotili. V době, kdy řešili spory horkokrevného faráře Knora, působil v Rokycanech ctihodný páter Václav. „My jeho osobu všelijak rádi máme a zachovati jej sobě na další časy tý vůle jsme…“ pochvalovali si radní.

O to větší cítili zklamání, když oblíbený děkan požádal v roce 1579 o přeložení do Jindřichova Hradce. Zejména když bylo všeobecně známo, že stěhovat se nechce ani tak on jako jeho věčně nespokojená hospodyně, kterou konšelé označili za „lehkou a bouřlivou ženu“.

Zda byla hospodyně „lehká“ můžeme jen spekulovat, že však byla „bouřlivá“, o tom není sporu. „Služebník boží musí rozkazování své kuchařky snášet, osobám některým laje, plundruje i haní, a dokonce i nám, osobám ouředním, též laje a rozkazuje,“ žalovali radní arcibiskupovi.

Kuchařka dokonce vyhrožovala vraždou a sebevraždou: „Kde ona bude chtíti, tu on musí bejti, a kdyby ho měla prázdná bejti, že by jeden nůž do sebe vrazila a druhej do něho,“ stěžovali si radní v dalším dopise, jímž žádali arcibiskupa o ochranu kněze a potrestání nezdárné ženy.

Aby předešel dalším sporům, opustil páter Václav nakonec Rokycany a stal se farářem v Bezdědicích na Berounsku.

Nový děkan Jan Volyňský s Rokycanskými příliš nevycházel. Neminul rok a vztahy mezi ním a městem se ocitly na bodu mrazu. Jednou z hlavních příčin bylo týrání rokycanského kaplana Mikuláše Kužela, mládence „od řádných a dobře na cti zachovalých rodičův… z lože manželského“ narozeného, který skončil od Volyňského „potlučený a na smrt ležící“.

Musel se léčit v domě své sestry, a když ho nechtěla pustit zpátky na faru, prchlivý děkan nešťastnou ženu palicí „s mnohým hromováním a zlořečením ven z kostela vyhnal“.

„Zuřivost jeho proti nám den ode dne více a více se rozmáhá, bezstoudně a nevážlivě lidi uráží a proklíná,“ žalovali konšelé. Důvodem nevraživosti byla podle nich přízeň, které se mladý kaplan těšil u místních žen. Děkan prý žárlil na to, že „toho kaplana báby některý by si zamilovati měly, domnívajíce se snad, že z něho muže míti budou“.

Nakonec se však ukázalo, že mladý Mikuláš zdaleka není svatoušek a možná si nějaký ten pohlavek i zaslouží. Nechal si potají vyrobit klíče od fary, v noci se tajně vykrádal a „po domích šenkovních toulal. Načež opilý domů přijda s čeládkou děkanovou až do okrvavení se pral a zlořečil“. Nehledě na to, že „kuchařce nenáležitě na poctivost sáhl“.

Konflikt vyvrcholil, když řádně podroušený Mikuláš na rathauzu jednomu z pánů konšelů „mezi oči klepal“ a všem včetně nového děkana „odřezanců od církve svaté křesťanské“ vynadal. Nakonec se měšťanům ulevilo, když nevděčný „nedouk“ roku 1584 utekl do Prahy.

Stále častěji vzpomínali Rokycanští na dobrého děkana Václava, jehož jim odloudila panovačná kuchařka. A konečně se na ně zasmálo štěstí: koncem osmdesátých let už „bouřlivá“ žena pana faráře nedoprovázela. Zda ho dobrovolně opustila, nebo zemřela, není známo. Nic však tím pádem nebránilo návratu „starého pátera“ k jeho ovečkám. Stalo se tak roku 1587 a teprve tehdy se do těžce zkoušené rokycanské farnosti konečně navrátil klid a mír.