Cecílie Jílková: S kily navíc jsem žít neuměla

Do útlé ženy s dívčí vizáží by nikdo neřekl, že většinu života řešila, co jíst. Přebývající kila shodila až v dospělosti. Poté, co začala konečně pořádně jíst.

O dětství v disidentském prostředí, v němž se pohybovali její rodiče Lenka Procházková a Ludvík Vaculík, o nenáviděné škole i o tom, jak ji překvapivě dohnaly rodinné tvůrčí vlohy, mi vyprávěla v podkrovním bytě poblíž Pražského hradu. „Schody nás drží v kondici,“ usmívá se s typickým nadhledem.

Konečně jsem to byla já, Cecílie, ve svém těle! To, že jsem se dostala na nynější ideální hmotnost, bylo veliké vítězství. Strašná úleva. Konečně jsem nemusela v obchodech řešit, že si nic nekoupím, protože se do ničeho nevejdu.

Nějaká ta kila navíc jsem jinak nosila odmala. Zprvu jsem je ani moc nevnímala. Pak načas přišla šikana dětí, ale kdo podobné období nezažije, že? Nadváha mi začala hodně vadit až v pubertě. Ve dvaceti, kdy jsem se vdávala, jsem měla 15 až 20 kilo navíc. Žít jsem s nimi ale neuměla. U nás v rodině ženy navíc tlusté nejsou. Neustále jsem se sama sebe ptala: Proč zrovna já?

Rozhodně ne! Já měla inteligentní rodiče. (smích) Navíc tátovi se vždy líbily spíš vnadné ženy. Stejně to měl i můj tehdejší manžel. Opakoval mi neustále, jak se mu líbím. Vařil mi omáčky, českou klasiku. Mě totiž pobyt v kuchyni při vaření dlouhodobě nezajímal. Říkala jsem si: Ty jsi tak tlustá, vůbec nelez do kuchyně a nevař! Věděla jsem, že když jím, přibírám. V důsledku diet jsem později tloustla snad i ze vzduchu. Paradox, že? Teď je jídlo, psaní o něm a učení lidí, jak správně jíst, mým povoláním. To by nikdy nikoho ani nenapadlo!

To je pro každého jiné. Když žena měří třeba 172 centimetrů měla by vážit 62 kilo. Jenže údaj je individuální. Záleží na stavbě těla, množství svalů, vaší kostře…

Jako výživová poradkyně to shrnu: klient se mi vejde do svého optima, i když má 52 či 72 kilo. Musíte se hlavně cítit fit, být ve svém těle v pohodě.

Bezlepkový makovec, tuším že byl z kukuřičnorýžové mouky. Koupili jsme ho v obchodě. Ne vždy mám čas a chuť péct. Dopoledne jinak jedu na ovoci.

To se pletete. Jím vše včetně kvalitních živočišných produktů. V létě jíme doma samozřejmě hodně ovoce a čerstvé zeleniny. Ráno si děláme freshe, miluji ty s okurkou a jablkem. Zkuste to. Okurka vás spolehlivě ochladí a pomůže proti oteklým nohám z horka.

V mém jídelníčku tvoří – viděno ročním průměrem – šedesát procent objemu. V zimě jím syrové stravy míň, prostě na ni nemám chuť. Je přirozené, že se chcete ohřát, raději si dáte tepelně upravenou zeleninu. Množství syrové stravy si ale hlídám i tehdy. Když to ošidím, přichází únava a nemoci, což je logické. V čerstvé stravě máte daleko více vitamínů, enzymů.

Ano, pokud neprošly tepelnou úpravou, ale nebudete v nich mít tytéž vitamíny jako v ovoci a zelenině, takže se to nedá zaměnit. Jinak probiotika z kysaných mléčných výrobků mohou být samozřejmě vítanou součástí vyváženého jídelníčku.

Miluju zmrzlinu! Nejlépe tu moji domácí nebo kvalitní gelato.

Ne, nicméně doma jsme vždy jedli zdravěji, třeba různé saláty. Samozřejmě, oblíbená byla i levná pizza z listového těsta, ovšem česká těžká kuchyně se u nás nikdy nevařila. Nikdo prostě nevyžadoval hutné omáčky s knedlíkem.

Ostatně část máminých receptů vařím dodnes. Jen jsem si je upravila. Milujeme například pudinkové dorty, do nichž ale dáváme bezlepkové piškoty. Není to jen móda, babička (Mahulena Procházková, žena spisovatele Jana Procházky – pozn. red.) je celiačka. Proto – hlavně ve vánočních receptech – nahrazujeme mimo jiné pšeničkou mouku třeba rýžovou, cukr střídá med či březový cukr…

Nikdo si zatím nestěžoval. Spíš se lidé diví, jak je to dobré. Ale samozřejmě, někdy se nový recept nepovede. Například bezlepkové pečivo jinak kyne. Musíte se vyrovnat předem s tím, že to někdy bude metoda pokus–omyl.

Vůbec si nepamatuji, že bychom u nich jedli. Snad jen buráky a tyčinky na disidentských večírcích. Ale na návštěvy jsme k nim občas chodívali, to ano. S bráchou jsme si vždy říkali: Super, Havlovi, půjčíme si zase báječný film! Měli pro nás neuvěřitelně zajímavé videokazety, hlavně tehdy nedostupné slavné americké snímky. Pouštěli jsme si je pak na videopřehrávači, co vyfasovali naši jako disidenti pro sledování zahraničních žurnálů. Viděli jsme takhle Hvězdné války – s tím strašlivým rychlodabingem, ale my ten dabing milovali. A další vzpomínka na Václava Havla je ta, že jsem ho prosila o zrušení školy…

Potkala jsem ho někdy po sametové revoluci. Na ulici před domem. Kolem něj stála ta papalášská auta s ochrankou. Právě odjížděl do práce, na Hrad. Zeptal se mě, jak jsem spokojená s tím, jak vede stát. Podívala jsem se na něj a řekla: „Dobrý, ale ještě byste mohl zrušit školu.“ Což bohužel neudělal.

Ani nevím, ale byla jsem na 1. stupni základky. Se školou jsem obecně dost bojovala. Ze začátku mě neměly učitelky rády, protože jsem byla „ta z disidentské rodiny“. A pak jsem zase byla „to dítě slavných spisovatelů“ a každý ode mě čekal nadprůměrné výkony.

Normálně žít. Proto jsem ani nešla na vysokou školu. Naše jsem asi v tomhle směru zklamala, jenže já jsem věděla, že studovat nechci. Tehdy už jsem žila s budoucím manželem v pronájmu a musela jsem se živit. Dělala jsem všechno možné, prodávala obleky, pracovala jsem v cestovce…

Bez pořádného mixéru se už doma neobejdeme, pravda. Ale první, co jsem si pořídila, byl obyčejný elektrický mlýnek na kávu, v němž jsem drtila ořechy na jemnou moučku. Stál pár stovek. Doteď ho využíváme na mák, na lněné semínko, které přidávám dceři Izabele do kaše. Následoval odšťavňovač, kvůli němuž jsem prodala kávovar, abych na něj vůbec měla. Ke změně vašeho životního stylu hory spotřebičů nepotřebujete.

Ale já nejsem vegetariánka.

Tam si jídlo vozíme. Podívejte se na má videa na YouTubu, co jíme na cestách. Poslední roky pro nás ale dovolená znamená především cestování za hranice. A tam se vždycky dá něco zdravějšího vybrat. Už v tom umíme chodit.

V restauracích sázím na mexickou, indickou, středomořskou a asijskou kuchyni. Ostatně i v Praze se při pobíhání za klienty často stravuji v bistrech. Přítel mi sice stále domlouvá, abych si dělala svačinky, jenže já při ranním shonu vystřelím z bytu obvykle na poslední chvíli. Bez nich.

Je to většinou člověk, který už držel diety, ale nepomohly mu nastálo. Je zmatený. Případně má alternativní jídelníček, je celiak, diabetik, vegan či vegetarián. Ti o mně vědí, že jim jídelníček sestavím i bez masa. Což hodně výživových poradců u nás nedělá.

Ano, lidé se na mě obracejí po přečtení knihy, sledování mého webu, videí nebo přijdou s tím, že mě doporučil jejich kamarád či příbuzný.

Jí to co ostatní děti. Klidně lepek, nekvalitní maso, které školní jídelny nakupují. Je moc malá na to, abychom byli v tomhle směru striktní. V devíti letech dítě ještě nesmí nést břímě zodpovědnosti za svůj jídelníček a vydělení z kolektivu běžně se stravujících kamarádů by je stresovalo.

Izabelka tak mimo domov jí, co chce. Jen ví, že má vynechat mléko, protože je na něj alergická. Když ho zkonzumuje, má okamžité střevní problémy. Ptá se tak sama automaticky, zda v jídle není mléko.

Já nevím, kolik „normálně“ tři lidé takhle utratí. Za týdenní nákup – většinou objednávaný přes internet – platím obvykle 1000 až 1500 korun. Při naší spotřebě ovoce a zeleniny bych ta kila z obchodů unesla jen stěží, takže jsem vše vyřešila donáškovou službou až ke dveřím.

(smích) Myslím, že některým kurýrům to, že nemáme výtah, nepřipadá moc super. My se ale pomocí těch schodů právě udržujeme v kondici. Během týdne ještě k tomu mezi schůzkami oběhnu pár bio obchodů, kde dokupuji některé speciální potraviny.

Víte co? Možná zas oproti průměrné rodině tolik neutratíme. Nekupujeme třeba příliš maso, spíše jen ryby. A i když kupujeme bio vejce, nesníme jich tolik, jako jsou Češi obecně zvyklí jíst...

Dobře, on totiž chtěl. Když jsme se seznámili, už o zdravé stravě něco věděl. Navíc žil v té době v Německu, kde byl na kvalitní jídlo zvyklý. Když se přestěhoval do Čech, rozhodl se vysadit lepek a cukr, což mu pomohlo cítit se lépe.

Postupně jsem také vypozorovala, že má – podobně jako Izabelka – alergii na mléko. Odráželo se to mimo jiné v jeho problémech s nevysvětlitelným mokrým kašlem. Po vysazení mléka ustal.

Dám si ho, když na něj mám chuť. Už dávno nedělám tu chybu, že bych si něco zakazovala. Nefunguje to! Jen po zakázaném ovoci více prahnete. Řekněte si: Můžu jíst, cokoli chci, a současně chci pro své tělo to nejlepší. Postupně zjistíte, že jíte čím dál více zdravých potravin. Když jsem tohle pochopila, začala jsem i já rychle hubnout. V poslední fázi svého přechodu k ideální váze jsem za měsíc zhubla sedm kilo.

Ano, pak se úbytek kil zastavil a já si hmotnost držím už roky. Klidně si nyní dám brambůrky, slaninu, panáka nebo colu, když mám chuť. Jenže. Opravdu občas a opravdu trošku. Ale užiju si to. Zcela totiž zmizel starý známý nedůstojný pocit: Co když mě u toho někdo vidí?

K mému vlastnímu překvapení a naprosto proti mé vůli neminuly. (smích) Nikdy jsem nechtěla být spisovatelkou. A pak jsem najednou z ničeho nic napsala román (Cesta na Drromm – pozn. red.). Také jsem začala psát pro noviny a publikační činnost už mě neopustila.

Následovala kniha Najím se a zhubnu!, což je takový průvodce změnou životního stylu. Zveřejňuji také články na svém webu www.najimseazhubnu.cz. A velmi mě baví dělat scénáře. Pořád máme s mámou něco rozdělané. Jen na tohle psaní nemám teď tolik času. Doufám ale, že ještě minimálně jeden scénář v dohledné době udělám.

Byla to Kriminálka Anděl, má velká škola života. Šla jsem do ní, aniž bych cokoli o tomhle oboru věděla. Dostala jsem prostě jednou nabídku od strejdy a tety (spisovatelka Iva Procházková – pozn. red.). Teta věděla, že píšu, líbila se jí moje kniha, strejda zase zmíněný seriál jednu dobu režíroval.

Ivan Pokorný. Tehdy, když teta četla mou knížku, chtěli zrovna měnit scenáristy. Ona se za mě přimluvila a on mi pak řekl: Nevím, co v tobě je, ale pošleme to dramaturgům a oni řeknou co a jak. A na Nově řekli, že to berou a že mám začít na svém námětu pracovat.

Vymyslela jsem námět, tedy o čem daný díl bude. Cosi ve smyslu: bude o zavražděné holce, zabil ji ten a ten, proto a proto. Když v televizi vezmou váš námět, ještě to ale neznamená, že máte hotovo. Následuje psaní synopse, scénosledu a až nakonec finálního scénáře.

Ve všech těchto etapách vám do toho mluví dramaturgové a nutí vás měnit charaktery postav, prostředí, motivy, zkrátka cokoli si zamanou. Debata je možná, ale já jsem jako novicka velmi brzy pochopila, že ti lidé mají často pravdu a díky nim se můžu mnoho naučit…

Psaní scénářů je ale oproti próze mnohem rychlejší, protože nepilujete každé slovo. Většina textu je jen technický popis děje a nahlas zazní jen dialogy.

Tři díly: Pohřbená za živa, Krása bolí a Zvěřinec.

Jistě. Mám totiž obrovskou představivost. Musím ji hrozně krotit. Chodím po ulici a vnímám cizí lidi. Hned si k nim dosazuju různé smyšlené příběhy. Tohle jsem asi opravdu zdědila po předcích. Hrozné prokletí! I když zároveň skvělý dar!

Takže když jsem psala Kriminálku Anděl, cítila jsem se najednou na ulici méně bezpečně. Viděla jsem, kde, kdo a čím mě může právě za tímhle rohem klepnout.

Ani náhodou! Jsem začátečnice. Pokorná začátečnice. A vidět svůj text převedený do audiovizuálního díla, s hudbou, efekty? Napadlo mě jediné: Wow, ono to funguje… I ty přidané prvky, které si na place vymýšlí sám režisér, hezky do děje zapadly.

Jako scenárista totiž sice napíšete, že vražda bude v bytě, ale jaký byt pak produkce vybere, spíš nevíte. Děj se tím pádem může změnit už jen tím, že je atypický. U tohoto seriálu jsem ale měla výhodu, že jsem věděla, kdo bude jakou roli hrát. Pár minut jsem s herci pobyla i na natáčení a musím vám říci – mají to těžké, nezávidím jim. Někdy se ani nenajedí, pořádně nevyspí…

Tuhle nudu taky znám. Jsem z umělecké rodiny, takže jsem pár natáčení absolvovala třeba jako komparzistka. Ale Kriminálka Anděl byla pro mě zábava.

Nabídku jsem dostala, jenže šlo o psaní týmové, ve skupinách. Tam každý scenárista přichází se svým nápadem, vzájemně se doplňují a nakonec vytvoří nějaký celek.

Zjistila jsem, že na tohle nemám nervy, protože potřebuji mít nad psaním určitou kontrolu. Vlastně všechnu svou práci dělám raději sama. Odpovídám ráda za výsledek. A to platí i u mě v kuchyni.