Catherine Deneuveová: Jsem tělem i duší Francouzka

Třetí ze čtyř dcer herců Maurice Dorléaca a Renée Deneuveové sice film od mládí milovala, ale na rozdíl od své sestry Francoise Dorléacové, která zahynula v roce 1967 při autohavárii, vůbec nepomyslela na to, že by se stala někdy herečkou.

„Vždycky mě zajímala móda a chtěla jsem být návrhářkou. Ještě po prvním snímku Gymnazistky (1957), do kterého mě vybrali ve třinácti letech, jsem nebyla rozhodnutá, jestli chci hrát,“ vypráví.

Nepřesvědčil ji ani slavný režisér Roger Vadim, kterého poznala jako sedmnáctiletá. „Pro hereckou dráhu mě získal až režisér Jacques Demy, který mě obsadil do muzikálu Paraplíčka ze Cherbourgu (1964). Až ten mě ujistil, jak moc jsem pro něho důležitá, že beze mě by tento snímek nevznikl, a to rozhodlo,“ vzpomíná na Demyho, kterému Paraplíčka vynesla pět nominací na Oscara.

Klasickou krásou proslulá Catherine vzápětí svůj úspěch znásobila sérií charakterních rolí, jakými byly duševně vyšinutá manikérka Carol v hororovém thrilleru Romana Polanského Hnus (1965) či znuděná vdaná žena Séverine a její milostná dobrodružství v dramatu španělského režiséra Luise Buňuela Kráska dne (1967). Tyto filmy spolu s dalším jeho snímkem Tristana pomohly dotvořit Catherininu pověst nejpozoruhodnější herečky své generace.

Mezi desítkami francouzských komedií, které slavná Catherine natočila, ráda vzpomíná na Afričana s Phillippem Noiretem a Jeanem Francoisem Balmerem. „Podle mě to byla jedna z nejlepších komedií své doby. Ne bláznivá, ale inteligentní, lechtivě romantická a s tématem mně blízkým, což je ochrana životního prostředí, v tom filmovém dokonce ochrana kulturního a přírodního dědictví Afriky,“ vzpomíná jednasedmdesátiletá herečka.

O Catherine, která se po Brigitte Bardotové stala francouzským sex symbolem, se začal zajímat i Hollywood. V Americe však natočila jen několik filmů. „Den zamilovaných bláznů (1969) s Jackem Lemmonem a mysteriózní Podivná spravedlnost (1975) s Burtem Reynoldsem se mi moc líbily, pak už kromě romantického hororu Hlad s Davidem Bowiem a Susan Sarandonovou (1983) nabídky lákavé nebyly,“ vzpomíná Catherine.

„Často se mě ptají, proč jsem se ve městě snů víc neprosadila. Já jsem ale Francouzka tělem i duší a vždycky jsem chtěla víc hrát zajímavé role v evropských filmech, kde jsem jako doma, než pasivní Evropanku v těch hollywoodských. Navíc v nich bych asi těžko mohla před světem klidně stárnout jako ve Francii, u amerických hereček je to něco téměř nemyslitelného. V Evropě si tvůrci dovedou zralejších a starších žen víc vážit,“ míní Deneuveová, která umí kromě francouzštiny a angličtiny také italsky a částečně německy.

Její oduševnělý obličej byl vždy velkou devízou a znalci dodávají, že bez ohledu na změny související s věkem i nadále bude. V zemi galského kohouta je totiž stále považována za jednu z nejkrásnějších žen na světě.

V roce 1985 ji Francouzi vybrali, aby po Bardotové propůjčila svou jemně profilovanou tvář Marianně, národnímu symbolu republikánské tradice Francie, jejíž busta je vystavena na každé radnici.

Trojnásobná babička Catherine má kromě filmu i spoustu dalších koníčků. Patří k nim fotografování, malování, čtení, muzika, móda a starožitnosti. Nevzdala se ani myšlenky, že bude návrhářkou, a navrhuje boty, šperky a blahopřání. Nejraději však tráví volno na své zahradě, která ji, jak říká, drží pěkně při zemi.