Být důchodcem se v Česku nevyplácí

Zvláštní je, když si uvědomíme, že v průměru u nás lidé odcházejí do důchodu v 62 letech. A protože se věk prodlužuje, nejsou to staříci o holi, ale lidé v plné síle. Tito lidé mnohdy ze dne na den musí řešit velkou životní změnu. Ne všem se podaří či je jim umožněno působit dál ve svých profesích. To, na co byli dlouhá léta zvyklí, skončí a oni jsou postaveni na startovní čáru nové životní etapy, ve které už jim společnost není tak přátelsky nakloněna. Už totiž nejsou ti mladí a perspektivní.

Konto Bariéry se rozhodlo stávající situaci změnit. Realizuje program Senzační senioři (SenSen), který v sobě zahrnuje také aktivní život seniorů. Členkou rady projektu SenSen je erudovaná onkoložka MUDr. Alexandra Aschermannová. Žena, která má čtyři atestační specializace – interní lékařství, pneumologii, klinickou onkologii a geriatrii.

Dvacet let byla navíc ředitelkou Onkologického a rehabilitačního ústavu Na Pleši, je členkou výboru Ligy proti rakovině, působí na telefonní nádorové lince, stále vyučuje mediky a mj. se věnuje dobrovolnickým aktivitám v občanských sdruženích a klubech seniorů.

Je to celkem složité téma. Na jednu stranu je jasné, že demograficky stoupá skupina těchto obyvatel. Senioři přibývají, prodlužuje se lidský věk, je tam ještě celá řada dalších faktorů. Např. převládají počty žen, které žijí samy, vdovy, rozvedené, a život jedince je vždy složitější.

Je sice pravda, že se lidé o tuto skupinu obyvatel začali více zajímat a nabízejí jim různé aktivity. Ale to je stále málo.

Skupina seniorů je velká, heterogenní, různorodá. V médiích často vidíme staré bezmocné lidi nebo ty, co využívají jejich samoty – Šmejdy. Pak je další skupina, tzv. elitní stáří, kam patří např. prof. Zdeněk Mahler, cestovatel ing. Miroslav Zikmund nebo herečka Jiřina Bohdalová. To jsou jedinci, kteří jsou ve svém oboru stále aktivní a excelují v něm, všechna čest. Takoví lidé však budou vždycky.

Skupina, která je hodná naší pozornosti, to jsou lidé, kteří čerstvě odešli do důchodu a jsou mnohdy plni fyzických i psychických sil až cca do 75 let. Jednoho dne náhle ukončí pracovní aktivitu a mnohdy ne o vlastní vůli.

Trendem jsou nyní mladé kolektivy, které jsou hnány do nejlepších, především ekonomických, výsledků. Přitom je výhodou v kolektivu využít zkušeností staršího erudovaného odborníka jako poradce, který může s nadhledem upozornit na jinou variantu řešení, říci: podívejte se na to z této stránky, mohlo by to být i jinak.

V Čechách existuje řada institucí, Rada seniorů, velká města mají seniorské programy, jsou různá občanská sdružení, jsou seniorské časopisy. Ale na malých městech a obcích jsou většinou jen domovy důchodců, možná seniorské kluby, pár výletů a pak už nic moc. Ptám se, kde jsou nějaké jasné systematické programy, v jistém smyslu výzvy pro tyto lidi.

Devadesát procent těchto lidí ještě prožilo dobu, kdy bylo dobré nevyčnívat. Proto se nejdou sami někam aktivizovat. Protože se ostýchají. Naše společnost tyto lidi dlouhodobě 25 let po změně režimu dehonestuje.

Vezměte si už jen to slovo – starobní důchodce. To zní ponižujícím způsobem. Přitom by celá řada regionálních firem, radnic, škol, nemocnic, mohla říci – přijďte se seznámit s možností nabídky práce, dobrovolnickou činností, přijďte na naši přednášku, na naše hodnocení roku, pro náš časopis. A ne zabouchnout dveře. Ti lidé tam sami nepůjdou. Cítí se odsunuti, mají pocit, že překážejí.

Vše souvisí s výchovou v rodinách a pak odrazem a chováním ve společnosti. Ne každý dokáže dětem předat úctu, podporu starším, zapojovat rodiče, prarodiče, rodiny už nežijí tak soudržně. Teď už ani není moc příležitostí hlídat vnoučata. Děti mají spoustu aktivit, kroužků. Na jednu stranu je to samozřejmě dobře. Jak tedy vyplnit prostor pro uplatnění seniorů ve slušné kondici?

Dnes, při ukončení pracovního poměru, těmto občanům mnohdy nikdo ani nepoděkuje. Neumí se s nimi noblesně, slušně rozloučit. V poslední době jsem zaregistrovala skutečnosti, které přesně dokládají to, co říkám. Dlouhá léta jsem byla vedoucí pracoviště a vždy jsem se snažila maximálně o dobré vztahy se spolupracovníky ve všech fázích.

Dnes se také klade množství zbytečných překážek. Proč by nemohli starší a zkušení občané ve školách a školkách dělat posezení s dětmi o kouření, o škodlivosti drog, o chování ke starým lidem, o negativních zkušenostech z totality. Vše musí být mnohdy nadbytečně podloženo „papíry“. Zájemci musí mnohdy projít kurzy, které si sami zaplatí.

Mám čtyři atestace a diplom a to asi ani nestačí. Společnost totiž hledí na lidi v důchodovém věku jako na obtíž. Přitom se to týká každého a všichni, i ti mladí, se zaručeně do tohoto věku dostanou, pokud budou mít štěstí.

Měl by tuto skupinu lidí zviditelnit, trvale podporovat, propagovat, podávat o ní správné informace. Děláme proto akci nejlepší Senior roku a Seniorský klub. Oceněním chceme ukázat a seznámit veřejnost s příklady jednotlivců i kolektivů, kteří se sami snaží o řešení této problematiky. Cílem je vlastně odlehčit společnosti i finančně, tím, že člověk, zůstane-li dlouho aktivní, snižuje nároky na zdravotní i sociální péči.

Musím se sama snažit. Nesmíme se vzdát. Ponížená jsem v tom svém věku byla mnohokrát. Naštěstí mám povahu, že si řeknu, že mě urazit může jen ten, koho si vážím. Lidi, kteří však mají poddajnější povahu, to musí hrozně ranit. Čekají na podanou ruku, a proto je třeba ji jim stále nabízet.