Burn Fighters: Prošly peklem a pomáhají popáleným

Pětatřicetiletá Martina Izingová byla před deseti lety aktivní holka, která ráda sportovala a cestovala. Život jí navždy proměnil listopadový den v roce 2013. Když měla v rodné Plzni onoho rána odjet do personální agentury, kde pracovala, zaútočil na ni zhrzený bývalý přítel.

Pachatel měl už týdny vysledované, v kolik hodin Martina obvykle odjíždí. Počkal si na ni před jejím domem a při nástupu do auta jí chrstl do obličeje kyselinu, jež částečně zasáhla také ruce a nohy. Látka, kterou i spolkla, jí poleptala jícen a žaludek. Nejenže jí bývalý přítel hrůzným zločinem, za který si nyní odpykává třiadvacetiletý trest odnětí svobody, způsobil popáleniny třetího stupně na třiceti procentech těla – Martina navíc nadobro přišla o zrak.

Po dni v umělém spánku se probudila na nemocničním lůžku, kompletně zafačovaná a utlumená léky. Ze soběstačného člověka se rázem stala absolutně odkázanou na ostatní. Nedokázala si sama dojít na záchod ani vyčistit zuby. Od nuly se učila orientaci v prostoru, sebeobsluhu, hygienu. Zároveň však cítila vděk, že žije.

„Rodiče se zprvu modlili, abych vůbec přežila. Při každém příchozím hovoru od lékaře se děsili zprávy, že jsem zemřela,“ říká. Po propuštění z nemocnice, kde strávila čtyři měsíce a po pár týdnech se tam opět vrátila na další hospitalizaci, se Martina přestěhovala zpět k rodičům. Její maminka jí obstarávala vše potřebné a dceru denně vozila na rehabilitace.

Popáleninové jizvy se totiž musí ze začátku několikrát za den protahovat a tlakovat neboli masírovat, aby se předešlo následným reoperacím a nadměrné léčbě. Pro pacienty jde o velice bolestivý, ale nezbytný proces. „Pokaždé mi bolestí tekly slzy. Dnes už mě jizvy nijak neomezují, jen je pravidelně mažu běžným krémem,“ dodává.

Martina je teprve druhou českou přeživší kyselinového útoku. Forma násilí je běžná v jižní Asii, kde se klade důraz na krásu zevnějšku. Znetvoření tváře má oběti pošramotit psychiku. I Martina přiznává, že si před událostí zakládala na svém vzhledu. Teď už prý ví, že nejdůležitější je zdraví a dobré rodinné vztahy. „Pořád jsem ale holka a chci se líbit. Ráda se třeba pěkně obleču,“ poznamenává. Ačkoli jí rodiče kvůli nevidomosti po pár měsících vyřídili invalidní důchod, sedět doma se založenýma rukama nehodlala. Dva a půl roku po útoku absolvovala masérský kurz, u povolání nicméně nezůstala. Při kontaktu s olejíčky se Martině po třech letech masírování objevil neustupující ekzém, který jí znemožnil v činnosti pokračovat.

V minulosti se pak zapojila do služby Návštěvy potmě, kterou nahradila platforma Spolu s vámi. Její zrakově postižení pracovníci navštěvují osamělé seniory, jimž vracejí radost do života. „Lidé se mě často ptají, kde jsem brala tu sílu. Myslím, že někde uvnitř ji v sobě najde každý. Prostě se nesmíte vzdát,“ říká. Značně jí pomohla i antidepresiva, jež po roce užívání zvládla vysadit, a také sezení u psychologa, na něž dojížděla jednou týdně po dobu deseti let.

Ani terapie u odborníka však není všemohoucí. Martině od počátku nové životní etapy chyběl někdo, s nímž by sdílela své zkušenosti, úzkosti a strachy. Od čistě praktických rad, jak správně pečovat o jizvy, po svěření se s obavou, že už nikdy nepůjde na rande.

„Připadala jsem si strašně sama. Příbuzní i nemocniční personál se snažili, co mohli. Jenže kdo si neprojde tím samým, těžko se do druhého vcítí,“ popisuje.

Ke vzniku Burn Fighters v roce 2018 ji ponoukla fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková, jež se dlouhodobě věnuje tématu násilí na ženách. S Martinou se sešla už na klinice. Při jejím vyprávění Jarmilu napadlo, že by sdružení mohlo pomoci lidem s popáleninami.

Propojila ji s jinou popálenou dívkou Simonou Riedlovou. Dvojice si okamžitě rozuměla a postupně vznikla myšlenka na založení platformy spočívající ve sdílení i prevenci. První osvětová přednáška na poptávku střední zdravotnické školy odstartovala řadu dalších. Pořádají je i pro mediky, jimž líčí své prožitky, a vybízejí je k empatii a srozumitelnému jednání s pacienty. Společně s organizací Bolíto zaměřenou na popálené děti navíc každé léto vyrážejí na tábor.

Schůzka Martiny s Jarmilou nakonec vykrystalizovala i v natáčení dokumentu Moje nová tvář o Martinině sedmiletém boji s novou realitou, který uzavírá její svatba v roce 2021. S manželem Mirkem Izingem se znala z dřívějška, jejich přátelství nakonec přerostlo ve vztah. Emočně vypjatý, přesto značně motivační snímek vstoupil do kin vloni, letos 30. dubna ho odvysílá ČT 2.

Co už ve filmu vidět není, je narození Martinina syna před půlrokem. O vytoužené dítě zvládá pečovat jen s pomocí jeho tatínka. „Připodobňuju to k řízení letadla. Sama si ho nedovedu představit, pro piloty je to přitom banalita. Spoustu věcí poznám pocitově nebo po hmatu. Samozřejmě jsou momenty, kdy k ruce potřebuju manžela, třeba když chci zkontrolovat, jestli malý nemá vyrážku,“ doplňuje.

Příčiny i důsledky popálenin se různí, každý pacient si nese svébytný příběh. Dnes třiatřicetiletá Simona Riedlová ze Sokolova, druhá z trojlístku tváří Burn Fighters, doplatila na mladickou nerozvážnost. Bylo jí sedmnáct, užívala si prázdniny před třeťákem na obchodní akademii a nudu zahnala tak, že s kamarádkami vyrazila do železničního depa udělat si hezké fotky.

„Nenapadlo mě nic lepšího než vylézt na vagon a tam si zakouřit,“ popisuje. „Všimla jsem si poklopu, lákalo mě ho otevřít. A to byla osudová chyba.“ Doposud na vozu seděla, v tu chvíli se však postavila a ocitla se tak v blízké, krajně nebezpečné vzdálenosti od trakčního vedení.

Elektrický výboj jí přešel přes hlavu na levou ruku, v pase přeskočil na pravou nohu kvůli klíčům, jež měla na té straně v kapse. Spadla z třímetrové výšky, čímž si paradoxně nepřivodila jedinou zlomeninu, která by ale byla to nejmenší.

Popáleniny třetího stupně jí zasáhly 48 procent povrchu těla. Podle Roberta Zajíčka, přednosty popáleninové kliniky vinohradské nemocnice v Praze, dospělého člověka na životě ohrožuje už čtyřicetiprocentní rozsah.

Že přežila zásah střídavým proudem o napětí 25 tisíc voltů, se zdá doslova jako zázrak. U jeho následků hraje roli nespočet faktorů, kupříkladu povětrnostní podmínky či doba průchodu proudu tělem. Simona měla štěstí v neštěstí, že bylo horké a suché léto. Dívky nedbající výstražných cedulí navíc zpozorovali cestující na nedalekém nádraží, kteří zavolali záchranku ještě předtím, než se celá tragédie odehrála.

Po dvanácti dnech umělého spánku, obvázaná odshora dolů jako mumie, procitla s obřím výpadkem paměti. Když za ní do nemocnice zavítala maminka, Simona ji nepoznala, i když věděla, že tu osobu má hrozně ráda. „Jako když vypnete film uprostřed a zapomenete, co bylo v první půlce,“ nastiňuje tehdejší pocity.

Teprve po sundání obvazů čelila hořké skutečnosti: popáleniny ji nenávratně připravily o její bujnou hřívu. „Byla to strašná rána. Nedovedla jsem si představit, jak se bez vlasů vrátím mezi lidi,“ říká.

Elektřina ji skalpovala až na kost. Pokožku hlavy poškodila natolik, že by nepomohlo ani nastřelení vlasů. Nejpopálenější část Simoniny lebky pokryla takzvaná integra, náhrada z vepřového a hovězího vaziva, jež se používá, když pacient nemá dostatek vlastní zdravé kůže k transplantaci.

Nakonec se s trvalou plešatostí i díky intenzivní psychoterapii smířila a svým způsobem se teď vyžívá ve střídání paruk. Zvykl si i její současný partner. Simonina image podle něj připomíná vzezření nedávno zesnulé irské zpěvačky Sinéad O’Connor.

Popáleniny Simoně postihly i svaly, které jí dlouhým ležením ochably natolik, že se stejně jako Martina učila znovu chodit. Na pražské popáleninové klinice, jež je jedna ze tří v Česku – další dvě se nacházejí v Brně a Ostravě –, nakonec strávila osm měsíců.

Mementem úrazu jsou pro ni i zřetelné jizvy na krku, zádech a levé ruce. „Kdykoli řeším malichernost, podívám se na ně a uvědomím si, že na prvním místě je vždycky zdraví,“ tvrdí. Šest let po nehodě u Simony, která si mezitím dodělala maturitu, propuklo dědičné autoimunitní onemocnění. Trápily ji bolesti kloubů, vyrážka i silné afty v puse, kvůli nimž jí odpadávaly kousky tváře.

Obtíže vyřešily kortikoidy, Simoně byl navíc přiznán invalidní důchod. Neduhům se přesto nepoddala a našla si práci na zkrácený úvazek na poště. Po oslavě čtyřiadvacátých narozenin narazila na inzerát na pozici asistentky učitele ve své základce. Napadlo ji, že když žáci uvidí její jizvy, budou se zajímat, jak k nim přišla, a mohlo by je to vést k opatrnosti.

Přihlásila se a navzdory nulové praxi ji přijali s příslibem, že si doplní vzdělání. Dálkově vystudovala pedagogiku a dnes učí na druhém stupni. „Nosila jsem šaty s odhalenými zády a děti se pochopitelně ptaly, co se mi stalo. Vedle nabádání k obezřetnosti vidím smysl vyprávět o úrazu i v tom, jak jim takhle sdělit, že žádná překážka není tak velká, aby ji nešlo zdolat,“ míní.

Nabytých kontaktů ve školství využívá ve prospěch Burn Fighters, s nimiž jezdí na besedy, když jí to zaměstnavatel umožní. Vznik spolku iniciovala s Martinou poté, co je propojila Jarmila Štuková.

Ta na Simonu narazila při rešerši článku o takzvaných vagonářích – dospívajících, kteří kvůli poutavé fotce lezou po vagonech na pustých nádražích. „Člověk si zpočátku připadá jediný na světě. Pak zjistí, jak velkého množství lidí se popáleniny týkají. Jsme důkazem, že život může být kvalitní stejně jako předtím,“ dodává.

Své o tom ví i pětadvacetiletá Karolína Dolečková, jež se k Burn Fighters díky kontaktu na Jarmilu přidala v témže roce, kdy se spolek zrodil. Před šesti lety měla vážnou autonehodu. Jela tenkrát sama na rodinnou chatu a v povznesené náladě si pouštěla hlasitou hudbu. Přepínat písničky se ale rozhodla na krajně nevhodném místě, v ostré zatáčce lemované stromořadím. Od cíle ji přitom dělilo pár set metrů.

Dostala smyk, auto se převrátilo, navíc pod ní začala hořet sedačka. Havárii naštěstí postřehli známí z nedaleké chaty. Přivolali záchranáře, Karolínu mezitím trochu drsněji vytáhli z vozu, který krátce nato vybuchl. Bezvládnou řidičku přemístil vrtulník na JIP, kde se vzbudila po dvoutýdenním umělém spánku.

Pětatřicetiprocentní popáleniny Karolíně pokryly ruce a nohy, jež měla kvůli hrubému, i když ve výsledku život zachraňujícímu vytažení z auta přelámané na několika místech. Hrozila jí proto amputace. „Doktoři mi přinesli prospekt o náhradách a bez obalu řekli, že mi nejspíš nezachrání ani jednu nohu,“ vzpomíná. Lékařům se ale vzepřela a trvala na tom, aby to alespoň zkusili.

Vzdor se Karolíně vyplatil. V době po nehodě se sice rok a půl neobešla bez invalidního vozíku, poctivě však rehabilitovala a podstoupila několik zákroků. Po půlroce na popáleninové klinice se přesunula na rok na ortopedii. Ve stehenní kosti na levé noze se jí tehdy objevila sepse, kvůli níž ji chirurgové museli o deset centimetrů zkrátit.

Při další operaci se jí nohu snažili nastavit, přesto mezi dolními končetinami přetrvává pěticentimetrový rozdíl. Dnes nicméně Karolína chodí bez berlí a jen mírně napadá na jednu nohu. Za volant se vrátila, hned jak to šlo, odvozy na rehabilitaci nechtěla zatěžovat rodinu. S automatickou převodovkou řídí i se zdeformovaným chodidlem.

Ani stopy po popáleninách Karolínu už netrápí a nebojí se je veřejně ukazovat. S úsměvem si vybavuje, jak ji vedle nepředstavitelné bolesti při převazech ohromně svědily. Na nemocničním pokoji si proto schovávala vidličku nebo televizní ovladač, aby se s nimi mohla potají škrábat. Sestřičky na to však časem přišly a měla utrum.

„Před havárií jsem byla dost číslo, samé party. I když to vyzní šíleně, jsem ráda za to, co mě potkalo. Sice mám jizvy do konce života, úraz mě ale svým způsobem nasměroval,“ přemítá o tom, že kdysi neměla vyšší ambice než složit maturitu v hotelovce. Teď dokončuje bakaláře v online marketingu a zvažuje pokračování na magistra.

Všechny tři popálené ženy se shodují v tom, že jim nešťastné události srovnaly priority a naučily nepřetržité ostražitosti.

Kůže je největší lidský orgán, u dospělých zabírá až dva čtvereční metry plochy a představuje zhruba patnáct procent naší váhy. Péče o její zdraví a bezpečí je přitom podceňovaná, ačkoli hrozba číhá kdekoli: v kuchyni, koupelně, dopravních prostředcích i venku na ulici. A dokonce i od důvěrně blízkých lidí.