Brusička drahokamů: Kámen ke mně mluví

Glyptice neboli rytí do drahého kamene se věnuje už půl století. Ve svém oboru patří k legendám. Dnes je v důchodu a pracuje spíš pro radost, jistou ruku a přesné oko – i když podpořené brýlemi – má však pořád. Přímo u ní doma obdivujeme, jak se pod jejími prsty rodí glyptika na nejvyšší světové úrovni.

„Já bych tam nechala hlavu,“ převrací v ruce starý prsten s gemou, kterou desetiletí nošení obrousila dohladka. „Tady byl profil. Sem uděláme ucho, lokny a drdol. Krk je moc dlouhý, zkrátíme ho. Dáme na něj korále. A dolů přijde zřasená draperie,“ brouká zaujatě, zatímco črtá přímo na mušlovinu. Stačí jen několik tahů měkkou tužkou, a před očima vznikne půvabná dívčí hlava.

Pak sevře ocelové kolečko do upínací hlavy, kápne na jeho hranu trochu diamantového oleje a roztočí brusku. Hrana zanechá v měkké mušli rýhu.

Odbroušený materiál otírá chomáčkem vaty, aby se naznačený motiv neztrácel pod nánosem prachu. Nezapřené ruce se chvějí. Pak ale opře lokty o stůl, kámen o brusku – a prsten v dlani se ani nepohne. Rozhodně ne jinam, než chce ona.

Jistými tahy zpracovává motiv: napřed základní linie. Potom vymění kolečko za kulatější a opatrně odstraňuje další vrstvy materiálu. Po zlomcích milimetrů se vynořuje profil tváře, pramen vlasů, záhyb šátku…

Čím blíž dokončení, tím menší kolečko, jemnější doteky a pomalejší postup, aby nepatrným zachvěním ruky nezničila několikahodinovou práci.

Krásou šperků žije celá její rodina. Tatínek byl zlatník. Dcera vystudovala rytí kovů a teď se na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, známé „šperkárně“, učí i její vnuk. Už čtvrtá generace.

„Jako holčička jsem si pořád malovala. Spoustu let jsem také chodila do lidušky. Pak jsem se přihlásila do Turnova na zlatničinu. A nakonec mě oslovilo broušení kamejí. Hrozně se mi líbila drobná plastika. Jakmile jsem v dílně našla nějaký kamínek, už jsem ho obrušovala: lístečky, květiny, obličeje…“ vzpomíná.

Měla štěstí. Pan učitel poznal velký talent a nechal jí volnou ruku. Tatínek vyrobil pro dceru ze šicího stroje brusku ovládanou pedálem. I když má dnes Eva Víšková doma také diamantovou kotoučovou pilku, horizontální brusku, sklářskou brusku a průmyslovou brusku kamenů, nejčastěji pracuje s tou půlstoletí starou, od tatínka.

Sama si k ní vyrábí různě tvarovaná kolečka z mnoha brusných materiálů: velká, malá, kulatá, špičatá… Brusná kolečka ze stříbrnice – stříbrné oceli – si sama soustruhuje. Používá ale i průmyslově vyráběná diamantová či karborundová kolečka, a dokonce i některé zubařské nástroje. Na kolečka pak nanáší diamantovou pastu, s jejíž pomocí se brousí.

Mezi třetím a čtvrtým ročníkem na šperkárně dostala šikovná studentka Eva Mrákotová zakázku od družstva umělecké výroby Granát z Turnova. „Chtěli, abych pro ně udělala do křišťálu zvěrokruh. Vyráběla jsem ho doma o prázdninách, na té brusce od táty,“ podotýká.

Zvěrokruh se moc líbil, tak následovaly další zakázky. A nakonec nabídka práce. Jako domácí zaměstnanec Granátu strávila celý život. Nikdy nedocházela do práce, neznala družný život v kanceláři, jen samotu. „Kdyby mě to k mé práci netáhlo, tak bych ji nemohla dělat,“ krčí rameny.

Na čtyřech metrech čtverečních, u starého pracovního stolu s výhledem na zahradu vznikaly luxusní šperky, kouzelné miniatury z drahokamů, drobné plastiky i závratné koruny králů. Dokázala zpracovat všechno, co se jí dostalo pod ruku: hovězí morkové kosti, pecky, perleť, mušlovinu, křišťál, acháty, záhnědy, granáty, karneoly, rubíny, safíry, vltavíny (vděčný materiál!) i syntetický kámen.

Rukama jí prošly cennosti za statisíce korun. Cenu materiálu si ale nepřipouští. Drahé kameny a zlato jsou pro ni prostě surovina. A když něco zkazí, což se může stát, tak to buď opraví, nebo zahodí. Nejvíc hrdá je na dvě císařské koruny, jejichž výrobu si zadali soukromí sběratelé.

V roce 2019 spolupracovala se šperkařem Jiřím Urbanem na výrobě kopie koruny, kterou nechal pro relikviář Karla Velikého v Cáchách zhotovit český král Karel IV. Zdobí ji dvaaosmdesát drahých kamenů, mezi nimi desítky antických gem. Eva Víšková použila při výrobě jejich kopií autentické přírodní kameny.

„Acháty jsem musela vybírat v surovém stavu, aby měly správné barvy a vrstvy,“ podotýká.

Podobně postupovala i loni při výrobě gem pro kopii císařské koruny, kterou nechal Napoleon Bonaparte zhotovit ke své korunovaci v roce 1804. Zatímco originál je vystavený v Louvru, kopie byla letos v únoru ke zhlédnutí v klenotnici turnovského muzea.

Původní antické gemy – na čtyři desítky kamejí – jsou řezané v onyxech, sardonyxech a chalcedonech. Eva Víšková vytvořila jejich kopie, které jsou tvarem i barvou k nerozeznání od originálů, převážně z vrstevnatých brazilských achátů.

Rytectví je dnes už vymírající obor, brusky nahradily automatické lasery. O to víc Evu Víškovou těšilo těch několik let, kdy na turnovské střední škole působila i jako učitelka.

„Učila jsem broušení drahých kamenů. Nešlo o hlavní obor, spíš o doplněk klasického broušení, připomenutí, co je vůbec možné. Ale i tak to bylo zadostiučinění, vrátit se na školu, kde jsem studovala já sama,“ přiznává.

Dnes lze rytinu naprogramovat do nejmenších detailů a lasery ji bezchybně vyřežou. Poprvé. Po desáté. Po tisící… Pokaždé stejně dokonale. Ale bez duše. „Já s tím kamenem mluvím. Nebo spíš mluví on ke mně. Je to dialog: kam mě pustí materiál a kam se chci dostat já. Každý materiál si říká o jiný motiv. Kouknu na něj a něco mě napadne. Prostě se s tím kamenem dohodnu,“ vysvětluje Eva Víšková.

Drobné nepřesnosti dodávají motivu život. „V mých pracích zůstane něco ze mě. Každý ručně vyráběný kus je originál. I když se dělá podle stejné předlohy, pokaždé má v sobě z autora něco trochu jiného,“ podotýká výtvarnice.

Jenže moderní uspěchaná doba kamejím nepřeje. Rytců do kamene je v České republice jen pár. Je to paradox, umělci pracující se zlatem a drahými kameny si svou náročnou prací vydělají jen tak tak.

„Prostě jsem to vždycky chtěla dělat, i když na uživení to moc není. Glyptiku si vyberou jen lidé, kteří vědí, co chtějí, většinou sběratelé,“ uzavírá Eva Víšková.