Britská olympionička se musela vzdát sportu, aby se zachránila před anorexií

"Jedla jsem tak málo, že jsem měla pocit na omdlení i během tréninku," svěřila se Hollie Avilová pro Daily Mail. Přitom ještě na počátku tohoto roku byli všichni odborníci přesvědčeni, že je Hollie ve špičkové fyzické kondici. O to větší šok vyvolalo její přiznání a ukončení kariéry těsně před začátkem LOH v Londýně.

Hollie přiznala, že neunášela nejrůznější poznámky trenéra na svou postavu a  posledních pět let se v podstatě nonstop trápila nejrůznějšími dietami. Jak sama přiznala, její největší nepřítel byl její perfekcionismus.

"V šestnácti letech jsem byla na juniorském mistrovství světa a skončila 11. z 80 zúčastněných dívek. Měla jsem obrovskou radost, ale tehdejší trenér mě zchladil tím, že mi řekl, že mne rychlé plavání nezachrání, že potřebuji zhubnout, abych byla v běhu rychlejší. A upozornil mne, že si musím neustále hlídat svou váhu. Byla jsem skutečně v šoku. Nikdo mi nikdy do té doby neřekl, že by na mé váze bylo cokoliv špatného. Přesto jsem si slova tehdejšího trenéra vzala k srdci," svěřila se Hollie.

V následujících týdnech se tak začala víc zaměřovat na svou váhu a hlavně jídelníček. Přestože tvrdě trénovala, neustále snižovala množství snězeného jídla. Bohužel jí vůbec nedošlo, že dělá něco neobvyklého. Myslela si, že tak je to u vrcholových sportovců zcela běžné.

Zatímco sportovkyně obvykle vyžadují konzumaci kolem 3000 kalorií denně, Hollie za den snědla pouze kaši z vody, zeleninový salát a jednu cereální tyčinku. Není tedy divu, že se při každodenním tříhodinovém tréninku cítila slabá a malátná.

"Můj trénink samozřejmě nebyl tak účinný, protože jsem na něj neměla dost energie. Při plavání jsem trpěla zimou, protože jsem byla tak slabá, že jsem snadno prochladla. Navíc jsem neměla na plavání ani dostatek sil. Bohužel všechny tyhle problémy jsem přehlížela. Stala jsem se závislou na svých věčných hladovkách," vyprávěla Hollie.

Jejího problému s nízkou váhou si poprvé všiml trenér Ben Bright a snažil se jí vysvětlit, že musí s hubnutím skončit. Dokonce její nezdravé zhubnutí konzultoval i s jejími rodiči. Všem ukázal statistiky, které dokazovaly, že když Hollie přibere, bude rychlejší. Hollie ho tenkrát uposlechla a v letech 2007 - 2008 začala slavit jeden úspěch za druhým. Stala se v té době jednou z nejúspěšnějších triatlonistek světa. Vkládala velké naděje do úspěchu na olympiádě v Pekingu, který se ale nakonec kvůli onemocnění nekonal. Poté se bohužel opět upnula k hubnutí.

Ze svého hladovění tak Hollie začala být opět velmi unavená, podrážděná a opakovaně i nemocná. Že se u ní jedná o anorexii, a že potřebuje pomoc, si uvědomila, až když její rodiče uviděli její výraznou kostnatou páteř.

K léčbě anorexie a o ukončení kariéry vrcholové sportovkyně se rozhodla definitivně, když utrpěla pravděpodobně poklesem kostní hustoty a tlakem na úspěch LOH v Londýně tzv. stresovou zlomeninu.

Přestože triatlon a sport jako takový milovala, po ukončení kariéry se jí velmi ulevilo. Spadl z ní veškerý stres a zároveň si uvědomila, na jak moc tenkém ledě se pohybovala.

Poruchy příjmu potravy podle odborníků nejsou u vrcholových sportovců neobvyklé. Podle jedné americké vědecké studie z roku 2011 trpí poruchou příjmu potravy až 60 % všech vrcholových sportovkyň.