Článek
V Česku natočila desítky dokumentů. Pracuje nebo pracovala pro velké rozhlasové stanice: Český rozhlas, dánské Radio24syv nebo australské ABC RN. Založila cyklus DokuVlna na Radiu Wave a DokuMoment na stanici Vltava. A taky v létě 2014 odjela na Ukrajinu mapovat revoluci na kyjevském Majdanu.
„Nejsem žádná hrdinka. Zpracovávala jsem tam vše ex post,“ říká sympatická bruneta. Dáváme si sraz v centru Brna, kam se přestěhovala v létě. Vzhledem k opatřením kvůli koronaviru si povídáme za pochodu, při procházce zasněženým parkem, což si nejvíc užívá její chlupáč Hugo.
Začneme zvolna. Kolik je pejskovi let?
Asi pět, ale kdo ví. Vzali jsme si ho z útulku. Moc rád běhá, má rád zimu, takže dneska je úplně nadšený. Nevadí mu ani to, že chodíme pořád dokola. (smích) Jinak na to, že mám psa, jsem si musela zvyknout. Vyrostla jsem sice na venkově, ale s kočkami. Opravdovou lásku ke psům jsem zažila až v Česku. Tady chodí i tam, kde by to nebylo v Dánsku možné. Třeba do hospody. Mám taky pocit, že když tady má někdo s sebou psa, ostatní jsou na něj milejší.
Téhle naší národní lásky jste si všimla hned?
Šlo o jeden z mých prvních zážitků. Přijela jsem do Prahy v roce 2004. Ubytovala se na koleji, na pražském Jarově, a hodně jsem chodila po městě. Jednou jsem si takhle sedla v parku a nevěřícně pozorovala, kolik psů v něm běhá. Připadalo mi, že jsem se ocitla ve filmu 101 dalmatinů. Tolik různých plemen všech velikostí jsem do té doby neviděla.
S pejskem Hugem.
Teď vás vrátím na úplný začátek vašeho příběhu. Není úplně běžné, že by Dánové chtěli u nás studovat, zůstali tu a prosadili se v oblasti, kde je ovládání češtiny více než nutností. Tedy v rozhlase. To byl promyšlený plán?
(smích) Promyšlený? Ne, jak jsem už říkala, vyrůstala jsem na venkově, kousek za Kodaní. Sice jsem vždycky snila o žurnalistice, jenže mě od ní doma zrazovali, tak jsem po maturitě nastoupila na rétoriku na Kodaňskou univerzitu. V rámci studií jsem zatoužila vyjet do ciziny. Poptávala jsem program Central European Studies, který by mně víc přiblížil střední Evropu.
Internet tehdy nebyl tak rozjetý, proto jsem zašla do kanceláře, kde měli možnosti mezinárodních výměn uložené ještě v šanonech. Věděla jsem, že musím studovat v angličtině, a v těch šanonech nakonec našli pražskou VŠE, kam mě vzali.
Svou kolej, kde jsem měla bydlet, jsem sice našla, ovšem ve vrátnici mě vedli jako kluka. Ubytovali mě tak v mužské části
A tak jste jednoho dne sbalila kufry a odletěla k nám.
Ne, jednoho dne jsem sbalila kufry a odjela k vám starým autem, fordem, které mi půjčili rodiče. Moc jsem se těšila. Zajímavé také je, že jsem při příjezdu Prahu přejela.
Jak přejela?
Prostě přejela. Najednou jsem zjistila, že jsem na předměstí. Musela jsem se vracet. Svou kolej, kde jsem měla bydlet, jsem sice poté našla, ovšem ve vrátnici mě vedli jako kluka. Ubytovali mě tak v její mužské části. A najednou museli řešit, že jsem holka… Jak jsem pak zjistila, Češi často vnímají mé křestní jméno Brit jako mužské.
„Mám-li pocit, že něco dělám správně, udělám to. Bez ohledu na situaci, náznaky. Každý dokumentarista to asi má podobně. A v našem povolání prostě hranice toho, o čem se veřejně mluví, leckdy porušujete.“
Na jak dlouho jste původně přijela?
Na obvyklý půlrok. Pobyt jsem si poté prodloužila stáží na Karlově univerzitě, kde jsem studovala filozofii. Ani tehdy jsem si nemyslela, že tu budu jednou žít, pracovat.
K práci vám pomohla skvělá znalost češtiny. Kde jste se ji učila?
Já se ji stále učím, za pochodu. Mluvím se svými blízkými. Skvělými učiteli jsou hlavně děti. Dceři je třináct, synovi devět. A synovi přítelkyně je čtrnáct. Právě on mě rád opravuje. Miluje mé chyby. Třeba když řeknu šumec místo sumec, vtipně to okomentuje a mně se tím v hlavě usadí správná výslovnost.
Ze slovesného umění vás živí také podcasty. Jak byste je stručně vysvětlila neznalým?
Může jít o pořad v rádiu, ale taky nemusí. Je to audio, které můžete poslouchat, kdy chcete, když máte chuť a čas. Funguje na podobném principu jako televizní HBO a Netflix.
Naďa Hynková Dingová: Český znakový jazyk je krásný
Výsledky vaší práce jsou vážně různorodé. V Peklíčku jste zkoumala tradici Mikuláše a čertů. V Anatomii jedné moravské vesnice se zabýváte přestěhováním na vesnici a tamními vztahy. Velký plán zachycuje sexualitu seniorů. Jak si vybíráte témata?
Tohle je šíleně těžká otázka. Nějaké věci mě zajímají dlouhodobě, jiné ke mně přijdou. Do té první kategorie řadím investigativní žurnalistiku a osobní dokumenty, těm se věnuju vážně hodně. Ale víc asi dělám věci z té druhé kategorie.
Příkladem je jeden z mých posledních projektů, pětidílná Anatomie strachu pro Audionaut. Dělala jsem ji s Jiřím Slavičínským. V krátkých příbězích, maximálně čtvrthodinových, zachycujeme lidské strachy spojené se zážitky. Tahle tematika v sobě spojila něco, co mě dlouhodobě zajímá, čím se zabývám, s tím, že mi někdo nabídl práci. Vznikla z toho kategorie dokumentárního hororu.
Stojí i za úspěšnými podcasty pro web Audionaut.cz, včetně cyklu Anatomie strachu. Vyšel na začátku prosince.
Co děsí vás?
Hodně jsem o tom při natáčení přemýšlela. My jsme navíc zachycovali epizodní strachy, ne dlouholeté úzkosti, proto na vaši otázku odpovím konkrétním zážitkem. Je z Barmy. Vzala jsem s sebou na natáčení dokumentu v poměrně odlehlé části země, v horách, tehdy asi osmiletou dceru Tinke. Po dvanáctihodinové cestě jsme se ubytovaly v hotýlku. Najednou se dceři udělalo špatně. Několik týdnů před odjezdem z Česka totiž prodělala salmonelu, a ač jí bylo už dobře, tohle byl následek…
Vzala jsem ji do sprchy, abych ji omyla. Což se mi podařilo, jenže pak jsem řekla: „Otoč se, dám ti na ruku mýdlo.“ V tu chvíli jsem v jejích očích viděla, že „odchází“. Bezvládně mi pak spadla do náručí. V hlavě mi běžely myšlenky: „Co budu teď dělat, přiletí sem vrtulník?“ Byla jsem šílená strachy. Naštěstí se probrala.
O strachu byl i váš dokument Peklíčko. Věříte spíš v anděly, čerty nebo Mikuláše?
Chápu všechny tři bytosti, alespoň si to myslím. Líbí se mi, že se jednou ročně, u vás doma, na vašem prahu, pravidelně potkává magický svět s tím reálným. V dětech podobná setkání vyvolají všechny možné pocity: od strachu přes naději až po spravedlnost, která v našich životech nesmí chybět.
Pracovně se potkala také s herečkou Ester Geislerovou.
A jaké naše tradice naopak vůbec nechápete?
Spíš nechápu občas to mračení na veřejnosti. Odkud se bere? Proč jsme někdy na sebe takoví až zlí? Strávila jsem řadu let tím, že jsem se snažila tyhle situace pochopit, nějak jim čelit.
Myslíte například to, že vám paní prodavačka vynadá, že nemáte drobné?
Přesně to. A jak jsem nad tím vším přemýšlela, jde podle mě o její reakci na mé možné stížnosti, na můj možný útok. Ví, že by měla mít v kase peníze nazpět, že ne každý platí za zboží přesně…
Už má babička říkávala: „Nejlepší obrana je útok.“
Češi se asi podle toho řídí. Co mě ale zaujalo ještě víc, že i vám tohle chování ve službách a na úřadech vadí. Jen – na rozdíl ode mě – jste na ně připraveni. Jeden český kamarád mi to vysvětlil tím, že když jde ven, obléká si železný kabát, po němž tohle steče… Pro mě, Dánku, je to nepochopitelné.
Učení na dálku není nic nového. Děti se během epidemie obrny učily přes rozhlas
Jak tedy podobné situace řešíte?
Mile paní, pána upozorním, že budu mít tenhle a tenhle problém. Třeba tu velkou bankovku. Říkávám věty: „Promiňte, to je jasné, že je to moje chyba, já to chápu…“ Většinou najdeme společně řešení. A pak si řeknu: „Brit, jsi dobrá.“ Nedám to však vždycky. Tyhle vaše tanečky mi ještě nejdou.
Vyrostla na statku poblíž Kodaně. Kariéru si vybudovala v Česku.
Každý národ má svá historická traumata a tabu. Je pro vás výhodou být Dánka a mluvit o těch českých s českými pamětníky?
Někdy mám pocit, že to výhoda je. Zpovídaní mají pocit, a to oprávněně, že v těchhle konfliktech nejsem na žádné straně. Já tuhle vaši českou, případně osobní minulost v sobě prostě nemám, nezažila jsem ji ani já, ani nikdo z naší rodiny. Na druhou stranu vím, že má čeština má hranice. Nedokážu v ní být rychlá, pohotová, jak novináři občas k práci potřebují. Někdy neposkládám české věty přesně, hledám vyhovující slůvko. Takže to, že jsem cizinka, může být v mé práci výhoda i nevýhoda zároveň.
Kdy pro vás vlastně začíná česká historie? Do jakého, případně od jakého roku se v ní orientujete?
Mám přehled o 20. století. Vím, že Československo vzniklo v roce 1918. Dala bych dohromady, co se tehdy dělo. Poměrně slušné znalosti mám také o událostech po roce 1939, slušný přehled mám o 2. světové válce a událostech po ní. Ovšem když se naše děti učí ve škole o Přemyslovcích, to jsou pro mě už „pohádky“.
Zmiňujete děti. Vedle Tinke máte také syna Tadeáše. Učíte je dánsky?
Ano, v mé mateřštině vyrůstají odmalička. I pohádky na dobrou noc jsem jim v ní četla. Mluví tedy dobře. Obě mi tak posílají běžně esemesky v dánštině, i když občas s chybami. Dánština je totiž, co se týče psaní, velmi těžká. V tom se podobá francouzštině nebo angličtině. Vyslovovaná slova se v ní píšou jinak, než je slyšíte. Což se musíte naučit.
Při práci se synem Tadeášem.
Našim dětem v tomhle pomáhají knihy, které čtou. Dostávají je od mých rodičů či kamarádů. Hlavně dcera díky nim dánský pravopis ovládá poměrně slušně. A přiznám se vám, že já jsem jí v tomhle nápomocná moc nebyla. Mně domácí výuka gramatiky moc nejde.
Tím narážíme na to, že – ač jsou vaše témata většinou ryze česká – nemáte v sobě od narození hranice, o čem se u nás (ne)mluví. Je to vaše výhoda, či nevýhoda?
Jak kdy a jak v čem. Naše detektivka Matematika zločinu (popisující mj. činnost justice – pozn. red.), kterou jsem dělala s Magdalenou Sodomkovou, podle mě žádné podobné hranice nenarušila. Nešláply jsme s ní, kam jsme neměly. Jen Český rozhlas neměl tehdy odvahu seriál odvysílat. Jeho vedení mělo podle mého z něčeho strach, těžko říct z čeho přesně. Matematika zločinu byla prvním krimi non fiction seriálem v Česku.
Jenže to jsou právě ty hranice, které leckdy čeští novináři tuší předem. Tuší, že mohou s určitými tématy u vedení narazit. Vám zdůvodnění vedení rozhlasu stačilo?
A co jsme měly s Magdou dělat? Spíš než naštvání se ale dostavila obrovská únava, jak jsme se snažily seriál do vysílání prosadit. Když jsme zjistily, že to nepůjde, zařídily jsme se jinak. Nechtěly jsme se dál hádat, tak jsme si Matematiku vydaly samy. Ze seriálu vznikla také kniha.
A s nimi jste u posluchačů, respektive čtenářů uspěly.
O tom, že projekt uspěl, svědčí hlavně jeho velká poslechovost. Pohybuje se ve stovkách tisíců. Seriál mimo jiné vyhrál prestižní soutěž Prix Radio Bohemia… Co k tomu ještě říct? Asi nic. Snad jen to, že mám-li pocit, že něco dělám správně, udělám to. Bez ohledu na situaci, náznaky. Každý dokumentarista to asi má podobně. A v našem povolání prostě hranice toho, o čem se veřejně mluví, leckdy porušujete. Hledáte věci, o nichž se navenek nemluví, ovšem lidi trápí skrytě. Vlastně o nich mluvit chtějí… Je jedno, jestli jde o sex seniorů či vyloženě soudní nespravedlnost.
Veřejný poslech podcastu v Litomyšli.
Když podobná tabu otevřete, nemůžete zpovídaným ublížit?
Jen tím, že se podobné, občas i traumatické věci vytáhnou na světlo, se společnost i vy sami kamsi posunete. Je to podobné jako s vašimi osobními strachy. Nepřekonáte je jen uzavřením sami do sebe.
Vedle podobné přímočarosti jsou Dánové proslulí svým hygge, tedy uměním zpříjemnit si život. K tomu patří svíčky, dorty a pohoda. Patří i k vašemu brněnskému domovu?
Jasně. Svíčky miluji. Ovšem dobroty nejsou na hygge to nejdůležitější. Jeho základem je pospolitost, sdílení s blízkými, s rodinou, přáteli. U těch svíček totiž sedíte společně, mluvíte o všem, co vás napadne.
Jak často vůbec jezdíte domů, do Dánska?
Tak třikrát ročně. K rodičům to mám tisíc kilometrů, což sice není na první pohled moc, jenže oni bydlí na ostrově poblíž Kodaně. Délku cesty tak prodlužuje trajekt z Německa. Mám-li štěstí, jedu za dobrého dne z Prahy dvanáct hodin, z Brna čtrnáct. Když se nedaří, je to až sedmnáct hodin… Byla jsem tam ostatně i o minulých Vánocích, odehrály se v úzkém rodinném kruhu. Dánové přece jen nařízená protikoronová opatření dodržují mnohem víc než Češi.
