Brigita Cmuntová: Každý člověk, se kterým mluvíme, je naším zrcadlem

Když jsem si přečetla knihu, řekla jsem si, že to bude oddechovka. Po přečtení scénáře jsem měla podobný pocit. Při natáčení byla hrozně příjemná atmosféra. Hlavně díky režiséru Rudolfu Havlíkovi a kameramanovi Vašku Tlapákovi, připadali mi jako bratři. Ovzduší na place vytvořili až rodinné.

Nedávno jsem zhlédla výsledek natáčení a mám z toho radost. I proto, že ve filmu jsou patrné i hloubka a přesah. Opravdu se těším, až to lidi uvidí.

Filmové zpracování má jiné vyzařování než kniha.

Tentokrát vůbec. Saša jde úplně na druhou stranu.

Rudolf Havlík je docela střelec. Mám to na něm ráda. Ničeho se nebojí. Možná jsem si zkrátka měla vyzkoušet hrát zase jinak. A jsem za to vděčná.

Saša, jak říká Rudof, to je rockenrol. Byla jsem navlíknutá do upnutých džínů a spousty prstenů a na hlavě měla obrovské háro, rudou rtěnku a výrazné líčení. (směje se)

Je to mladá holka, která přijde k dítěti, vlastně ani neví jak, a vůbec nemá v úmyslu se o něj starat. V tom jí pomáhá maminka, kterou hraje Lenka Vlasáková.

Jo, bylo to osvobozující a uvolněné. Nejblíž jsou mi ale asi kostýmované dobové snímky. Ať to byla třeba První republika, nebo nedávno dotočená Božena Němcová. Líbí se mi zasadit se do jiné doby, aspoň částečně ji prožít.

Určitě. Není to civil. Máte na sobě obrovské nebo přinejmenším elegantní šaty a někdo vás tři hodiny češe, tvoří účes, který byste běžně po ulici nenosila. Projdete převtělením.

Kdežto džíny a košili si prostě oblečete a jdete na to. Kostýmy i prostředí, kde se hraje, jsou pro mě při práci moc důležité. Vytvářejí svět.

Ráda se do jižních Čech vracím, je to pro mě čím dál tím hezčí. Životní poslání mojí maminky je zřejmě vytvářet domov, takže to tam má čím dál tím krásnější.

Deset let jsem žila v Praze na internátě a v pronájmech. V tu dobu to pro mě bylo nejlepší kvůli škole, pracovním příležitostem. Ale podvědomě jsem cítila, že bych se chtěla vrátit někam víc na samotu, do klidu a přírody. Teď žiju se svým partnerem v lese nedaleko Prahy. Je to tam nádherné a jsem moc spokojená. Mám tam svoji klidovou oázu, ale zároveň si cením spojení s městem.

Moc neplánuju a nesním si. Ale cíle mám. Dřív jsem v cestě za nimi byla dost houževnatá. I by se dalo říct, že jsem tlačila na to, co jsem chtěla. Bylo to asi dané i oborem, který jsem dělala. Herectví k tomu, přes různé castingy, konkurzy a touhu být úspěšná, svádí. Až mě to svazovalo.

Teď spíš pozoruji, v čem je mi dobře a kde dokážu lidem předávat něco, co chci. A zároveň tím naplňovat i samu sebe. Je to pak pro mě neustálá cesta, na které si naslouchám. Jsem ráda, že se věnuji i jiným oborům než jen divadlu a filmu. Může se pak dostavit větší lehkost a nelpění na věcech či situacích.

Přesně tak. Je důležité být otevřená. Jsem Býk, ale už nejsem tak zabejčená.

Ve spoustě věcí ano.

Já si je vždycky, když je potřebuju, nasadím. (smích)

…Teď ne. Už asi dva roky jsem nic nenapsala.

Ano, to jsou minimálně dva roky staré věci.

(Pobaveně) To ne, ale psaní textů pro mě dřív bylo sebevyjádřením toho, co cítím. Takový ventil. Teď znám jiné cesty.

Hrajeme.

A jak! Vnímám to tak, že texty vznikaly v konkrétní době z konkrétních prožitků, a když si je zazpívám třeba po těch dvou letech, dívám se na ten prožitý příběh už z jiné perspektivy.

Některé písničky už nehrajeme. (směje se) Vyrostli jsme z nich. Jinak je mám ráda, zvlášť ve spojení s hudbou, kterou k nim vytvořil Štěpán Klouček, druhá půlka našeho dua.

Nejčastěji hrajeme v duu se Štěpou. Ale jednou za čas si uděláme koncert i s kapelou. Ta je ovšem v téměř novém seskupení v porovnání s deskou Korálky. Máme větší, řekla bych takový pevnější zvuk.

Vybrali jsme na crowdfundingové platformě peníze a teď se chystáme do studia.

Jo, já se o něj starám.

Je to pro mě každodenní proces pozorování, všímání si toho, co je v mém životě prospěšné, co mi funguje, co nefunguje… A je to i tím, s kým žiji a v jakém prostředí. S partnerem máme tohle životní nastavení stejné, a tak se můžeme jednoduše podporovat. Za to jsem moc vděčná.

Pokud je to na úrovni kolem mě, jako třeba práce, mám to štěstí, že mohu být svobodná a říct si, co dělat nechci. Vím, že někdy člověk prostě musí. Díky tomu koneckonců můžu o to víc dělat věci, které mám ráda.

Hlouběji, třeba ve vztazích, je to komplikovanější. Často se do ostatních lidí promítá něco z nás samotných, a když to nesouzní, je to náročnější. V takových chvílích vyvstává otázka, zda s tím něco dělat, nebo jít pryč. Je dobré řídit se intuicí a pracovat se sebou.

Poslední dobou se nechávám vést pravidlem - když ukazuju prstem na druhého, v gestu sice jeden prst směřuje na něj, ale tři na mě… Prvním krokem je zjistit, jestli nemáme nějakou vlastnost, která už nám neslouží a dělá v našem životě větší neplechu než dobro. To, že na tom začneme pracovat, spustí obrovskou vlnu - něco se děje. Nejde o to, zbavit se takových vlastností, ale projít si jimi a přeměnit je.

Už se tomu věnuji hrozně dlouho. Od patnácti jsem byla na konzervatoři a učila se techniku zpěvu. To pro mě bylo náročné. Až teď zpětně vím proč. Je to disciplína, dril. Ve zpěvu je mi to nepřirozené, zpěv je vyjádřením emoce. Po konzervatoři jsem začala dávat lekce zpěvu a učila ho stejným způsobem.

Protože mi to ale nesedělo, nastudovala jsem způsob, jak učit skrze hlasovou terapii, kde se víc pracuje s tělem a dechem. Teď díky tomu můžu nabízet lidem obojí, jak písničky a cvičení rozsahu, tak i vnímání lidské bytosti okolo hlasu, která sama něco cítí, něco si při zpěvu myslí atd. To mě baví. Pracovat s člověkem. Vlastně je jedno, jestli ho učím zpívat nebo cvičíme jógu, pro mě je důležitá esence toho člověka.

Vždycky pro mě bylo jednodušší hrát v muzikálech a zpívat než dělat činohru.

Věřím tomu, že ve zpěvu jsem se vždy cítila jistěji. Je to podobné jako ten kostým. V běžném životě při sdělování informací nezpívám. Zpěv mě tak dostává víc do role.

Všechno. (směje se)

Když teď slyšíte můj hlas, slyšíte určité frekvence. Řeknete si, že je jemný, klidný. Že moje artikulace není pregnantní, ale jemnější. Když mluvím, moje tělo je trochu uvolněné, nedělám zběsilé pohyby.

Váš hlas je na druhou stranu zvučný. A to všechno je to, co je i uvnitř. Ti, kdo kolem sebe mají prostor, mají prostor i v hlasu. Určitě vnímáte, že některé hlasy jsou na vyšších frekvencích a jiné jsou zemitější. I to je pro mě odraz toho konkrétního člověka.

Myslím, že to tak je a je to krásné. Každý člověk, se kterým mluvíme, je nějakým naším zrcadlem. Ukazuje nám něco v nás a my mu to vracíme právě skrze to, jaký hlas v tu chvíli používáme.

Jinak mluvím s vámi, jinak mluvím s partnerem, jinak zase s mámou nebo třeba dlouholetou přítelkyní. Ale aniž bych to vědomě měnila. Děje se to samovolně na základě pocitu, který ve mně daná osoba vzbudí.

Vždycky jsem byla všímavější. Taková pozorovatelka.

Ne. Učím se to zavírat, když třeba nejsem ve svém prostředí nebo jsem mezi spoustou lidí. Mám to ráda, ale když je moc lidí, moc energií nebo energie, které mi nejsou příjemné, snažím se to vypínat. Ale jinak jsem prostě spíš houba než skála.

Každé má svoje pro a proti. Když je někdo skála, je si v sobě jistý a může se někdy uzavírat novému, něco nevidět.

Houba je zase opačně. Důležité je pro ni vidět, prožívat, nasávat, ale potřebuje si i budovat pevný střed. Ten pak pomáhá s orientací ve vjemech. Nemyslím si, že jedno je lepší než druhé. Obojí má svoje kouzlo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: