Článek
Ti, kteří sledovali seriál Vyprávěj, si ho pamatují jako sympatického průvodce událostmi osmdesátých let. Ve filmu na sebe upozornil už jako čtrnáctiletý v titulní roli pohádky Václava Vorlíčka Král sokolů.
Hraní je však pouze zajímavým „vedlejšákem“. Vystudoval na DAMU divadelní režii v ročníku vedeném Janem Schmidem, ke kterému pak nastoupil do Ypsilonky. Režíruje tam už pátou sezónu.
Chtěl volné večery
Proč dal nakonec přednost režii? „Od jedenácti jsem hrál v košickém divadle, od čtrnácti, kdy jsem nastoupil na konzervatoř, jsem každý rok něco točil, pět let hostoval na Vinohradech, tři roky v pražském Činoherním klubu,“ popisuje svou pozoruhodnou hereckou dráhu.
„Potkával jsem spoustu výborných herců, leč nedoceněných a neznámých. Většina lidí si je ani neuvědomuje, pro ně je herec ten, koho vídají na obrazovce. To je ale tak deset procent herců. Další sedí třeba pětadvacet let v herecké šatně a pořád jim někdo říká, co mají dělat. Potkal jsem hodně těch, kdo s tím spokojení nebyli. A taky jsem mnohokrát potkal režiséry, s nimiž se mi moc dobře nepracovalo.
Jako nesmělý začínající lékař se v Ordinaci v růžové zahradě sblížil se sestřičkou Kateřinou v podání Jany Strykové.
Tohle se mi složilo dohromady a přemýšlel jsem, co bych s tím mohl dělat. Režisérům jsem do toho nikdy nekecal, jako herec jsem byl vždycky pokorný, nicméně jsem mnohokrát věděl, že bych to sám dělal jinak. A jediná možnost, jak to dělat jinak, je pustit se do toho sám. A pak jsem chtěl mít volné večery, což na rozdíl od herců režisér má,“ přidává s úsměvem další důvod, proč svou budoucnost vidí v režisérském povolání.
Dostal jsem se tak do škatulky režiséra, který dělá komorní autorské věci na malé scéně. Já už bych přitom klidně šel na velké jeviště.
„Dělám hlavně autorské inscenace, každý rok jednu až dvě metodou řízené improvizace, taky se tomu říká neinterpretační divadlo,“ objasňuje svoji jevištní tvorbu nositel Ceny Alfreda Radoka pro talent roku 2012. „Při mém způsobu práce to nelze dělat ve velkém obsazení, ideálně čtyři pět lidí. Dostal jsem se tak do škatulky režiséra, který dělá komorní autorské věci na malé scéně. Já už bych přitom klidně šel na velké jeviště,“ odpovídá na otázku, zda by se pustil třeba do Maryši nebo Našich furiantů.
Česká klasika zrovna jeho šálek čaje není, ale lákal by ho třeba Horský hotel od Václava Havla, který se inscenoval jen jednou krátce po napsání. „Inklinuju k hrám, které si mohu přetransformovat do svého,“ dodává.
Tarantino na jevišti
Zatímco Ordinace i Vyprávěj se obracejí k nejširšímu diváckému okruhu, divadelní hry, které píše a režíruje, jsou určeny příznivcům hodně alternativního divadla. Názvy některých titulů hovoří samy za sebe: LSDown, Přísně tajné: Hrubá nemravnost aneb Jak Alan zachránil svět a narostly mu kozy, Seber si to hovno, Googling and Fucking…
Zkrátka nic pro konzervativní diváky. Braňo Holiček však tvrdí, že to, co inscenuje na jevišti, nesmí být jen samoúčelně šokující. „Nevyhýbám se tématům, o kterých obvykle nechceme slyšet, jako jsou smrt, válečné konflikty. Mám rád, když to je na hraně. Nikdy jsem si však zpětně neříkal, že jsem to přepískl,“ ubezpečuje.
Za svůj nejkontroverznější divadelní kus považuje svoji absolventskou inscenaci v Disku s názvem Masakr v Paříži, která se tam hrála ještě dlouho poté, co už byl v Ypsilonce.
„Bylo to o vraždění mezi francouzskými katolíky a protestanty v 16. století. Udělali jsme to jako béčkový film, v průběhu představení jsme vylili padesát litrů krve a ukázali snad všechny způsoby vražd a znásilňování,“ líčí průběh divadelní hry a s námitkou, že to pro mnohé diváky musela být dost silná káva, nesouhlasí.
„Na to přece běžně koukáme ve filmech. Tenkrát jsem chtěl, že kdyby se někdo rozhodl, že udělá hodně krvavou inscenaci, po chvilce uvažování by si řekl: To nemá smysl, vždyť už udělali Masakr v Paříži.
Kdyby to bylo polovičaté, nebylo by to tak jasné. Přitom divák ví, že to není myšleno vážně, že to je provokace, vysmívající se televizním zprávám a umělým tématům, která tam vytvářejí. Takový Quentin Tarantino na divadelní scéně…“
Popularitu nepotřebuju
Tarantinovské inscenace režíruje hlavně na komorní scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zvané pro lepší orientaci diváků F. X. Kalba. „Je to underground hlavní scény. Poslední čtyři roky tam dělám aspoň jednu inscenaci za sezónu. Umělecký šéf Ivan Rajmont mi dal volnou ruku,“ pochvaluje si Braňo Holiček.
Jeho hlavním režisérským působištěm však zůstává pražská Ypsilonka. Do zavedeného souboru, plného hereckých osobností, přišel jako režisér ve třiadvaceti. „Hlavně jsem dělal s těmi mladšími,“ odpovídá na otázku, jak takového mladíčka renomovaní herci brali.
„S velkou Ypsilonkou jsem dělal taky a vůbec s tím nebyl problém. Ypsilonka je kouzelné divadlo, které drží pohromadě lidi a neexistují tam intriky. Pokud tam nepřijde úplný blbec, vezmou ho. Asi jsem úplný blbec nebyl.“
Přestože upřednostňuje režii, byl by rád, kdyby ji i nadále mohl kombinovat s hraním. „Dělá to tak třeba i Ondra Sokol,“ připomíná.
Velmi viditelná role v Ordinaci v růžové zahradě však toužený soulad poněkud vychyluje. „Při premiéře mojí hry v libereckém divadle vlítnul do zákulisí nějaký chlapík s velkým notesem a chtěl, abych se mu podepsal k fotce z Ordinace v růžové zahradě. Zrovna se poprvé dohrála inscenace, kterou jsem sedm týdnů zkoušel a režíroval a on chtěl vědět, jak se mi hraje v Ordinaci.
V týmu Ypsilonky funguje jako režisér autorských inscenací už šestý rok.
Omlouval jsem se, že mám zrovna myšlenky úplně někde jinde. On vůbec nevěděl, že vpadl do mé divadelní premiéry,“ líčí nedávnou událost. „Toho se dost bojím. Jinak s tím nemám problém. Kdybych se ale musel pro něco rozhodnout, rozhodl bych se pro režii.“
Přiznává, že na popularitu spojenou s Ordinací, kterou dvakrát týdně sledují dva milióny diváků, nebyl připravený. „Hrál jsem předtím v seriálu Místo v životě a ve Vyprávěj, ale taková popularita s tím nikdy spojená nebyla. Vůbec ji nevyhledávám a ani ji nepotřebuju, protože se posledních pět let snažím vyprofilovat jako divadelní režisér.
Samozřejmě chci, aby o mně věděla odborná veřejnost, ale to vůbec není spjaté s obličejem. Chápu, že herec to potřebuje, ale pro mne je hraní koníček, na kterém nejsem nijak závislý.“
Oliver Twist z Košic
Jeho umělecká dráha začala na košické lidové škole umění, kde zpíval ve sboru a hrál na piano. Když se ve Státním divadle v Košicích začalo připravovat uvedení slavného muzikálu Oliver Twist, pozvali celý dětský soubor na casting, který vedli režisér Jozef Bednárik a londýnský producent Lionel Bart. Titulní roli pak hrál a zpíval jedenáctiletý Braňo.
A velmi úspěšně, protože se o jeho výkonu dozvěděl režisér Václav Vorlíček, který v Praze nemohl najít představitele titulní role pohádky Král sokolů. Našel ho v košickém představiteli Olivera Twista.
„Byl jsem tehdy přesvědčený, že budu herec. Rodiče jsou inženýři stavaři, nikdy mě do ničeho nenutili ani od ničeho neodrazovali, každopádně viděli, že mě to baví,“ líčí rozhodování o volbě povolání po základní škole.
„V Košicích byla taky konzervatoř, ale řekli jsme si, že jestli na konzervatoř, tak do Prahy, protože tam se odehrávaly všechny castingy. Shodou okolností jsme na jeden s maminkou přijeli a na pražské konzervatoři byl zrovna den otevřených dveří. Šli jsme se tam podívat a ukázalo se, že se tam dá studovat jen v češtině. Jediná Slovenka, která tam vystudovala, byla Darinka Rolincová. Já tehdy česky ještě neuměl. Tři týdny poté byly přijímačky.“
V hlavní roli hraného dokumentu o nelehkých počátcích televizního vysílání v Československu Televise bude!
S přípravou na zkoušky mu tehdy pomohl herec Michal Pavlata: „Hrál jsem krátce předtím ve filmu Matěje Mináče Všichni moji blízcí, kde jsem se skamarádil s Ondrou Vetchým. Když jsem se připravoval na zkoušky, byl Ondra zrovna v Anglii, tak jsem mu volal, jestli by mi někoho neporadil. Odkázal mě na svého kamaráda z Činoherního klubu Michala Pavlatu.“
S češtinou, v níž asi ani nejcitlivější ucho nezaznamená stopy slovenštiny, si rychle poradil. „Pomohl mi hudební sluch,“ soudí. „Když od čtrnácti bydlíte na internátě a neslyšíte nic jiného než češtinu, tak to rychle pochytáte.“
Pozná se nějak, že je Slovák? „Myslíte, jestli bouchám do stolu a piju borovičku?“ směje se Braňo. „Doufám, že se nedotknu nikoho na rodné hroudě, když řeknu, že jsem víc Čech než Slovák. Nejvíc člověka formuje středoškolské období a to jsem prožil mezi Čechy.“
Těžké hledání nepřítele
Do Prahy se postupně přesunula celá rodina: vedle rodičů i starší bratr, který zde vystudoval medicínu.
Jeho rodinu dnes tvoří i manželka Vendula, s níž se seznámil na DAMU a společně nastoupili do Ypsilonky, a desetiměsíční syn Hugo. Na tom, že tak – na dnešní dobu – záhy založil rodinu, nevidí nic zvláštního. „Milovali jsme se, plánovali svatbu, po roce jsme se vzali a za dva měsíce přišla Vendula do jiného stavu. Nevím, co by mělo být jinak,“ popisuje logický sled.
„Vím, že takových je nás v mé generaci málo, stejně je na tom můj kamarád Tomáš Klus. Každopádně jsem šťastný, že to takhle mám. Znám ze svého okolí dost lidí, kteří usilovně kalkulovali a plánovali a nakonec jim to nevyšlo. U nás to šlo naprosto přirozeně a jsme oba takhle spokojení.“
Jako čtrnáctiletý s Jurajem Kukurou v titulní roli pohádky Václava Vorlíčka Král sokolů.
Přestože jeho role v Ordinaci bude pokračovat a mezitím ztvárnil i hlavní roli v hraném dokumentu o počátcích televizního vysílání u nás Televise bude!, chce se věnovat hlavně divadelní režii.
„V Divadle pod Palmovkou budu režírovat svoji hru o Bohumilu Hrabalovi, v Minoru začnu inscenovat pro děti svoji hru Demokracie,“ představuje své nejbližší plány, které zahrnují i novou režii v Ypsilonce i v libereckém divadle.
Budou to opět šokující inscenace? „Divadlu teď chybí velké téma. Naše generace trpí tím, čemu říkám komplex 1989. Tehdy mi byly čtyři roky, revoluci dělala generace před námi, něco pro společnost dokázala, my moc nemáme proti čemu se vyhraňovat, musíme i hledat nepřítele. Snažím se tedy hledat kontroverzní témata a co nejvíc experimentovat s formou.“
