Boxerka Lucie Sedláčková: Svatbu řeším za pochodu

Před naším rozhovorem jsem byla zvědavá, jestli je vážně tak hezká jako na fotkách. Ve skutečnosti je ještě hezčí a působí daleko drobnějším dojmem. Ochotně a bezprostředně mi popisovala, co obnáší každodenní dřina boxerky na světové úrovni, měla trefné poznámky a hodně se smála.

Tahle milá holka je šampionkou v pérové váze do 57 kilogramů, na svém kontě má titul mistryně Evropy WBO (World Boxing Organization), dále je také juniorskou mistryní organizace WBC (World Boxing Council). Jejím zřejmě nejcennějším úspěchem je stříbrný pás WBC pro druhou nejlepší ženu světa.

Teď se pro změnu v amatérském boxu chystá v červenci zaútočit na postupovou příčku kvalifikace, která rozhodne o její účasti na olympijských hrách v Paříži 2024.

„V Polsku musím vyhrát všechny zápasy. Bude to hodně o štěstí, ale myslím, že je obrovská šance, protože se kvalifikují čtyři z váhy, což normálně nebývá,“ věří si Lucie.

Jste romanticky založená?

To jsem. Miluju romantické večeře, západy slunce, procházky, nejrůznější květiny, dárečky. Nedávno jsem měla angínu a bylo mi vážně zle, partner mi přinesl svíčku s nápisem Lucie a já se normálně rozbrečela dojetím. Uvědomila jsem si, jak mě rozmazluje.

Také se mu snažím dělat radost různými drobnostmi, ale i po těch sedmi letech, co jsme spolu, mám špatný odhad. Musím je většinou vracet. (smích)

Váš partner je Štěpán Horváth, profesionální boxer. Předpokládám, že jste se poznali někde mezi provazy?

Ano, na turnaji. Boxovala jsem tenkrát jako hlavní tvář německé stáje, on byl nejdůležitější tvář té české. No a ty dvě stáje společně daly dohromady koncept galavečerů, při kterých se zápasilo. Věděli jsme o sobě ještě předtím, než jsme se na jednom z nich potkali. Asi rok trvalo, než jsme spolu šli na rande. Vždycky jsme se viděli někde na zápase, jinak jsme spolu v kontaktu nebyli.

Vtipné je, že mě Štěpán zkoušel pozvat na schůzku, já odmítla, pak jsem pozvala já jeho a on odmítl. Každý jsme se soustředili na své výkony a na ostatní nebyl čas. Až jednou šel Štěpán na operaci a kvůli tomu se nemohl zúčastnit turnaje, kde jsme zas měli bojovat oba.

Ale seděl v publiku a poprvé mě viděl boxovat reálně. Tehdy se prý do mě zakoukal a rande konečně dopadlo. Porušila jsem svoji zásadu, že co je v domě, není pro mě.

Takže jste předtím nikdy nechodila s žádným boxerem?

Ne. Vyrůstala jsem v boxérně, takže jsem velmi dobře věděla, jaké mají tihle kluci vidění světa, a obloukem jsem se všem vyhýbala. Občas to bylo těžké, protože mě často někam zvali. Se Štěpánem to bylo od začátku jiné, hodně jsme si povídali a cítila jsem, že mě to k němu táhne víc než k ostatním mužům. Navíc jsem k němu chovala obrovský respekt, je přece jen o 12 let starší.

Co následovalo po prvním rande?

Začali jsme spolu bydlet a pak mě požádal o ruku, asi půl roku po seznámení. Bylo to všechno hrozně rychlé. Jen tu svatbu jsme odkládali asi sedm let, chystáme ji až letos. (smích)

Proč jste tak dlouho otáleli?

Určitě se na tom podepsalo také to, že jsme žili tři roky v Monaku, byla pandemie a nesmělo se cestovat. A i když se pak otevřely hranice, bylo by nesmírně obtížné vše zkoordinovat. Celý náš život se motá okolo boxu a podřizujeme ho termínům zápasů.

Neustále byly na pořadu důležitější věci, až jsem si uvědomila, že vhodná doba nepřijde nikdy. Paradoxně jsme si tenhle rok, který se zdá nejnáročnější, řekli: Pojďme do toho.

Budeme mít malou svatbu v Česku jen s rodinou a přáteli, nechceme nic honosného. Už máme zarezervované místo i termín, teď jen dořešit ten zbytek. Tak to děláme stylem, že když náhodou jdeme z tréninku okolo zlatnictví, řekneme si, že bychom mohli vybrat prstýnky, a jdeme dovnitř. Šaty ještě nemám a většinu dalších věcí také řešíme za pochodu.

Jak vypadá soužití dvou boxerů?

Jsme spolu každý den a jsme na sebe hodně zvyklí, jsme propojeni i pracovně a celkově. Měli jsme krize, ponorky, ale všechno jsme zvládli. Štěpán se stal mým trenérem a je i šéfem mého týmu.

Byl to záměr, že vás bude partner také trénovat?

No, spíš to vyplynulo ze situace. Čtyři roky jsem měla stejného trenéra a přišlo mi, že jsem zacyklená, vyhořelá, nikam se neposunuji. Potřebovala jsem změnu a šla jsem se s ním poradit. Jenže on se naštval a chtěl vědět, kdo mě bude trénovat místo něj. Nenapadlo mě nic lepšího než říct, že přeci Štěpán. Tak jsem přišla domů a partnerovi to oznámila. (smích)

Věděli jsme, že to pro vztah není dobré, jenže mě čekal zápas o světový pás a nemohla jsem přerušit přípravu, byla jsem vázaná smlouvou. Museli jsme to zvládnout.

Nepřenášeli jste si neshody z práce domů?

Bohužel se tomu nedalo vyhnout. Štěpán je jako trenér drsný, upřímný a hodně křičí. Má však velký cit pro skvělou techniku a umí ji naučit. Což ale dá zabrat. Představte si, že přijde mistryně světa na trénink a on jí během pěti minut ukáže, že neumí chodit a dát dobrý úder. To moje ego hodně špatně neslo.

Neuměla jsem pak přijít domů a jakoby nic vařit večeři. Byla jsem vzteklá, naštvaná, nedávala jsem to. Pak se ale situace nějak srovnala.

Jak vypadá příprava profesionální boxerky na zápas? Váš snoubenec šéfuje celému vašemu týmu…

Vždycky jsem měla jednoho trenéra, který dělal všechno, ale pak jsem se dostala do bodu, kdy to nemůže fungovat. Podařilo se mi splnit si sen a jsem jako jediná v České republice obklopená špičkovým týmem, který se o mě stará. Je v něm manažer, který shání zápasy a spolupracuje s promotéry, dále trenér boxu Ruda Kraj, kondiční trenér Daniel Hejret, nutriční specialista Martin Jelínek a spolupracuji i se sportovním psychologem Michalem Šafářem.

Pak mám maséry, fyzioterapeuty, lidi na marketing. No a můj vrchní kouč, co má všechno pod palcem, je Štěpán.

Popište mi jeden váš den.

Vstávám brzo, protože si kromě snídaně připravuji krabičky s jídlem na celý den. Trvá mi tedy třeba hodinu a půl, než se vypravím z domu na boxerský trénink. Ten mám zhruba dvě hodiny, pak si dám oběd a jedu na kondiční trénink, který mi zabere tři hodiny, plus další hodina je strečink (protahovací cvičení – pozn. red.). Dám si večeři a jdu spát.

V úterý dopoledne místo boxu chodím plavat, odpoledne mám regeneraci. V rámci přípravy cvičím pilates, jógu, jezdím na kole, kolečkových bruslích, běhám, čeká mě také trénink na koloběžce. Příprava na zápas obvykle trvá tři čtyři měsíce, nejprve nabírám objem, takže více posiluju, pak přecházím do dynamiky, učím se zrychlovat. Jo a také mám nově oční trénink, pomáhá prohlubovat koncentraci.

S čím do zápasu jdete? Co se vám děje v hlavě?

Nemám žádné emoce, jsem úplně prázdná. Nasadím autopilota, nepřemýšlím, jestli dá soupeřka pravou a já levou, soustředím se pouze na sebe, je to akce a reakce. Do ringu jdu s tím, že chci vyhrát a že je to boj na život a na smrt. Obrazně řečeno.

A mimo provazy zůstává soupeřka rivalkou?

Právě že vůbec. Vždycky si po zápase se soupeřkou povídám, s některými jsme kamarádky.

Kdybyste si povídaly před zápasem, ztratíte koncentraci?

To nesmím. Musím se naladit. Jednou se mi stalo, že se se mnou soupeřka chtěla fotit těsně předtím, než jsme šly do ringu, a já jsem přemýšlela, co to má znamenat. Byla jsem nervózní, jestli nejde o nějakou taktiku. Ale nerozhodilo mě to. Šestkrát jsem ji sundala.

Připravujete se na konkrétní soupeřku?

Většinou ano. Každá má nějaký svůj styl, takže víte, v čem je dobrá a kde má slabiny. Problém je, pokud vám ji na poslední chvíli změní. Musíte měnit taktiku. Když je ale člověk připravený, vždycky to dá. Nejhorší je, pokud se zruší zápas.

To se vám nedávno stalo a hned dvakrát za sebou. Co to vlastně s bojovníkem udělá?

V prvních chvílích mám chuť se na všechno vykašlat. Příprava týdny graduje, forma se ladí na den D. Moje tělo je fyzicky i mentálně nastavené, například je ve mně nahromaděná agrese, hormony pracují. A když zápas neproběhne, cítím se hrozně, ani se to nedá popsat, musím se přenastavit a je to velmi demotivující.

Co se musí stát, aby se zrušil zápas?

U prvního zápasu jsem byla naštvaná, protože to nebylo mojí vinou, ale bylo to zrušené z organizačních důvodů, ani jsem se přesně nedozvěděla proč. Psychicky mě to dost zničilo. Těšila jsem se na další zápas o titul, byl plánovaný na konec března v Anglii, ale ten jsem musela zrušit já. Stalo se mi to poprvé v kariéře.

Počítáte se změnou soupeřky, s problémy s váhou, nikoliv však s tím, že vás 14 dní před zápasem skolí angína, musíte týden ležet v posteli a brát antibiotika. Měla jsem sice v hlavě nastavené, že to vyležím, po dohodě s týmem a lékařem jsme ale nakonec řekli, že jít do zápasu je příliš velký risk, tak jsme akci odpískali.

Mohlo by to pro vás mít i fatální následky, kdybyste se rozhodla nastoupit?

Určitě by mě mohla soupeřka zranit. Hlavně bych nepodala takový výkon, na který jsem trénovala.

Jak moc je box bolavý sport?

Celá příprava hodně bolí, box je opravdu bolavý sport, nejtvrdší ze všech bojových sportů. Všechny údery jdou pouze do horní poloviny těla (od pasu nahoru) a nejvíce jich míří na hlavu (až 95 procent). Mnohem horší než fyzická bolest, na kterou se dá zvyknout, je odříkání. V rámci přípravy totiž řeším, jestli si dám 60, nebo 50 gramů natural rýže, nejdu s kamarádkou do kina ani na kávu, protože i kávu musím v rámci své životosprávy hlídat.

Nemohu povolit, musím na sebe být tvrdá, být neustále připravena. Jsem s tím však smířená a tyhle návyky jsou pro mě přirozené. Na druhé straně jsem přesvědčená, že právě díky přísné životosprávě se mi zranění vyhýbají.

Disciplína se hodí i v modelingu, kterému se také věnujete. Jak jde svět módy a bojových sportů dohromady?

Myslím, že ty dva světy se velmi dobře prolínají, lidé se navzájem znají. Naplno jsem se modelingu věnovala asi jen dva roky, když jsem přecházela z amatérského do profesionálního boxu. Tehdy jsem měla i smlouvu s agenturou, fotila jsem reklamy, chodila i přehlídky.

Dokonce jsem vyhrála i jednu modelingovou soutěž, kterou pořádala Dominika Mesárošová. Časem to ale nešlo skloubit a já se soustředila jen na box. Dneska si sem tam dám nějaké focení jen pro radost, užívám si, když mě někdo nalíčí, učeše, hezky oblékne.

Vyvažujete mužský svět tím holčičím?

No jasně, to musí být. Jsem pořád zpocená v tělocvičně, ostatní také, smrdí to tam, tak si od toho občas potřebuju odpočinout. Někdy mám náladu si jen nasadit kapuci, jak jsem unavená, ale po chvilce přepnu a chci se cítit jako člověk. Tak se namaluji jen tak pro radost, zajdu si ke kadeřníkovi, na nehty nebo nakupovat. Zkrátka zapluju do holčičího světa. Hned je mi líp. Jen to nesmí být zas moc dlouho, pak mi chybí boxérna. (smích)

Je pravda, že jste poprvé viděla box v televizi, když jste šla dát tátovi dobrou noc, a okamžitě vás uchvátil?

Je to tak. Měla jsem box od té doby pořád v hlavě, i když jsem vlastně ani nevěděla, co to vlastně je. Paradoxně se můj táta běžně na box nedíval, šlo o nějakou náhodu. Myslím, že zrovna jen přepínal programy. Bylo mi tenkrát asi osm, ale boxovat jsem začala až ve 14 letech, protože maminka si to nepřála.

Chtěla mít doma raději gymnastku?

Nějak tak. Nutila mě dělat všechno možné, jen ne proboha žádné bojové sporty. A tak jsem chodila na gymnastiku, zpívala, tancovala a další podobné kraviny. Sice jsem pořád mluvila o boxu, ona se ale tvářila, že mě neposlouchá.

Až když jsem jednou mrštila pingpongovou pálkou o zeď, protože jsem toho měla po krk, a oznámila, že další den jdu na boxerský trénink, pochopila, že toho mám opravdu dost. Tašku už jsem měla dávno nachystanou. Máma si myslela, že půjdu jednou, dostanu a už nebudu chtít.

To se dost spletla…

To teda jo. Pamatuji si, jak jsem poprvé vstoupila do boxérny a byla jsem z toho prostředí úplně hotová, hrozně se mi tam líbilo. Pocházím z rodiny, která nikdy nouzí netrpěla, měla jsem úplně všechno, a to byl asi ten problém. Hledala jsem něco, čím si to kompenzovat. Přišla jsem celá v růžovém a kluci ze mě měli srandu. Trenér se divil, co tam chci. Ale chodila jsem každý den a rapidně jsem se zlepšovala.

Za jak dlouho jste si stoupla do zápasu?

Asi za dva měsíce, tolik mi trenér věřil. Prohrála jsem na body, neměla jsem fyzičku. Tekla mi krev, všechno mě bolelo. Dva dny jsem brečela a přemýšlela, že toho nechám. Pak za mnou přišla teta a řekla mi životní moudro: „Jestli chceš skončit, tak skonči, ale ne teď, když jsi prohrála. Budeš furt utíkat od proher. Musíš bojovat dál, a když se ti to nebude líbit, tak skončíš.“ Namotivovala mě. A neskončila jsem.

Tak jste se rozjela?

Přesně. Denně jsem u nás v Děčíně trénovala, zároveň dojížděla na střední, na policejní akademii v Ústí nad Labem. Zhruba v 17 letech jsem šla do reprezentace a přestěhovala se do Prahy. Musela jsem se postarat sama o sebe, z vyučování jsem běžela rovnou na trénink. Byla to velká škola.

Takže kdybyste nebyla boxerka, budete policistka?!

Asi ano. Rozhodnutí podat si přihlášku na policejní akademii bylo dost impulzivní. Přemýšlela jsem původně o módním návrhářství, ale máma mi řekla, že k tomu je potřeba počítat, a matika mi moc nešla. Takže jsem si dala přihlášku na policejní akademii a vojenskou školu, dostala jsem se na obě. Rozhodla jsem se, že mi víc sluší černá než zelená, tak jsem šla k policii.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kurzy bojových sportů, Kluby bojových sportů a boxu