Bouřlivý milostný život Marie Majerové

Bydleli tehdy v Praze 2, Pod Slovany a verdikt přesně určil, co komu v domácnosti, kterou spolu nadále budou sdílet, patří. Stivínovi (1879-1941) zůstaly housle, kytara, hudebniny a knihy. A také „může užívat štokrle, bambusový stolek a jednu postel se dvěma slamníky“. Zbytek zůstal Marii (1882-1967).

Byl to konec jedné velké, trochu zamotané lásky. A nebyl zrovna nejlepší. Vztahy Marie Majerové k mužům nepatřily nikdy k idylickým. Rozvedla se i v únoru 1947 pro „nepřekonatelný odpor“ i s druhým manželem, akademickým malířem Slavobojem Tusarem, bratrem sociálnědemokratického politika Vlastimila Tusara. On sám se k rozvodovému řízení ani nedostavil, „ale písemně s rozvodem od stolu a lože“ souhlasil.

Přitom každý vztah začínala Marie Majerová optimisticky.

Josefa Stivína, typografa, poznala už ve svých osmnácti letech. „Bláznovství je prý privilegií mládí. Nediv se tedy, že ti píšu. Do spánku mi buší kladiva, neznámý žár mi hoří ve tvářích, chce se mi stisknout tě do náruče,“ psal o tři roky starší Josef Stivín Marii v listopadu 1900 (dopisy jsou uloženy v literárním archívu Památníku národního písemnictví). A podepsal se: Tichý blázen.

Marie byla „malá krásná žena s rozdělenými vlasy uprostřed. Ta stezička ve tmavých vlasech činila ji ještě krásnější. Měla oblé tváře s barvou vyzrálé broskve, oči daleko od sebe, nezvykle šikmé i s obočím barvy šedomodrozelené a krásně krojená ústa“. Tak ji vypodobnila žena básníka S. K. Neumanna Božena Neumannová ve svých pamětech (Byla jsem ženou slavného muže, Brno 1998).

Dcera uzenáře Marie Bartošová (Majerová) to v životě neměla jednoduché. Otec František Bartoš v roce 1885 zemřel a své příjmení získala od druhého manžela své matky Barbory, šikovatele Aloise Majera, „krásného, vysokého muže se zlatou patkou, který mne začal po vojensku vychovávat“.

Už jako patnáctiletá pracovala u příbuzných v Budapešti jako pomocnice v domácnosti. Pak se živila v šestnácti jako písařka a po večerech chodila na nejrůznější kurzy v Dělnické akademii. Tehdy se sblížila s literáty kolem S. K. Neumanna. A v roce 1900 se seznámila také s Josefem Stivínem.

„Miluju tě celou od nejdivočejších výbuchů Tvé horoucí duše, tak vzácných u ženy, až po těkavé jiskřičky Tvých laních očí a perličkových zoubků,“ pěl na Marii ódu Stivín.

Poznávali se, chodili spolu po centru Prahy, navštěvovali kavárny. A psali si. On ji oslovoval Maroušku, Mášo, Mařko, ona jeho Pepku, Pepečku, andělíčku fousatej. Oba mladí lidé se vzájemně prozkoumávali a také se často hádali. Marie patřila k samostatným, ale také rozmarným dívkám, a podle Stivína když s něčím nesouhlasila, „zabejčila se“.

Josef Stivín jí vyčítal, že často mlčí a tváří se jako sfinga. Pokud jí někdy něco vytkl, většinou se ihned urazila.

Také mu čas od času navrhovala rozchod, což jej rozčilovalo tak, že jí posílal vzkazy typu: „Maruško, rozejděme se. Buďme silni.“ To rozrušilo zase Marii, takže se ho v dopise vyptávala, proč s ní vlastně chodí. Odpověděl promptně: „To já sám nevím. Někdy si nadám pošetilců, bláznů, zamilovaných třeštidel a myslím, že tě nemiluji. Ale rozchod není možný. Jsme k sobě příliš připoutáni.“

Stivín také vyčítal Marii, že je ke všemu skeptická. Podle něj „skepse je její zrůdnou chorobou, vidí jedovaté byliny i tam, kde vše šťastně září“. Marie měla složitou, neklidnou povahu. Oba na sebe žárlili. Nakonec se přes to všechno sblížili i intimně.

„Drahoušku, přiznáváš se s tragikou, že líbali tě jiní, Tvůj lístek je mužný, poctivý. A nepravíš mi tak docela nového nic. Mohu-li tě ještě mít rád? Zlatoušku můj, nevystavěl jsem svůj chrám pro tebe z karet. Větší vichry mohou přijíti a já se chci zaručit, že láska vytrvá,“ reagoval Josef Stivín na Mariino přiznání. Marie ovšem byla panna a tělesného styku se bála. A to i přesto, že měli hodně společného - oba tíhli k levici, oba vystoupili z církve. Josef Stivín chtěl Marii jako ženu a řekl jí v lednu 1901, že „v ní musí být kus křesťanského vychování, že se tak zdráhá“. To jeho Mařku velice urazilo.

Sám Stivín prohlásil, že „jeho zbavilo tělesného studu pohanství, jak nám je podává život řecký, kult krásných těl bez falešného zastírání nebo pomíjení jejich částí“. Majerová na to odpověděla tím, že poslala psaníčko: „Hleď se mi alespoň na 14 dní vyhnout, ze mě přece nebude tvoje žena.“ Bála se reakce vlastního těla a lekla se v Pepkovi „toho zvířete“.

Nakonec ale souhlasila a po celé události mu vzkázala: „Muselo k tomu dojít, dříve či později a mně je již devatenáct let!“

V době, kdy byl Stivín na vojně v Českých Budějovicích, ho Marie pilně navštěvovala, vozila mu prádlo a spravovala punčochy. Občas se na Pepka zlobila. Posílal jí totiž z vojny dopisy plné veselí, což v ní budilo žárlivost, a také navštěvoval hospody. Vzkázal jí např. v listopadu 1901: „Nepustějí-li nás odpoledne ven, půjdu s frajtrem někam k muzice na dobrou vodu a rozházím celou hospodu.“ Marie nato vyhrožovala, že „mu pošle buchtu, ale do zad“!

I přes poněkud bouřlivé peripetie se ale nakonec za Stivína stejně provdala, a to v květnu 1904. Až do roku 1906 bydleli Stivínovi ve Vídni v Gumpendorferstrasse. Josef tam působil jako redaktor sociálnědemokratických Dělnických listů. Také Marie byla sociální demokratka. A tam ji poznala Božena Neumannová. Marie jí k srdci nepřirostla.

„Dobře jsem v jejím smíchu rozeznávala spodní tón jízlivosti. Nezískala si mě. Měla jsem už své zkušenosti z lidí, uměla jsem číst skoro až podivuhodně jejich myšlenky a začínala jsem chápat, že mě přezírá,“ tvrdila Neumannová. Navštívila spolu s Bouřlivákem, jak se říkalo S. K. Neumannovi, Stivínovy ve Vídni, kde se básník hodlal na čas usadit. Podle ní byla Marie už tehdy proslulá svými milostnými aférami stejně jako Pepek. Byla prý sebevědomá a „vypečená“.

Božena sice chválila Mariin zevnějšek, ale zlomyslně ji potěšilo, že „má trochu krátké nohy. Také ruce neměla pěkné“. Neopomněla zdůraznit, že „Mařka dovedla každého muže okouzlit a z Vídně jsem zvěděla, že v jejím životě hrají roli jen zdatní milenci“. Neumannová mohla Marii ovšem mnohé závidět - Marie už tehdy začala psát. V roce 1906 vytvořila knihy Povídky z pekla a Panenství.

Za časopisecké vydání románu Panenství obdržela honorář a odjela za něj v roce 1906 do Paříže. Tuto skutečnost Neumannová popsala následovně: „Odjela s Gellnerem do Paříže, tam s ním bydlela celý rok. Potom se vrátila k Stivínovi, ale milostných pletek nezanechala, když někam přišla, všichni muži se usmívali, věděl to o ní kde kdo.“ Nazvala Marii „proslulou nevěrnicí“.

Tak či tak, Marie v Paříži nezahálela - naučila se francouzsky a navštěvovala přednášky historie a literatury na Sorbonně. Tam vznikl námět pro její první román Náměstí republiky (vydaný roku 1914). Po návratu z Paříže pracovala v dělnickém hnutí. S Neumannovou se setkala několikrát znovu.

Majerová navštívila Neumannovou mimo jiné v roce 1911 v moravských Bílovicích, kde tehdy s S. K. Neumannem bydlela. Marie ji údajně nutila, aby jela do Brna za básníkem Františkem Gellnerem. Chtěla si s ním založit společnou domácnost. Neumannová jí to slíbila a vypravila se do brněnské kavárny U Brychtů, kam Gellner často chodil. Ten věc vyřešil rázně: „Co chce na mně ta potvora? Ať mě nechá na pokoji. Řekněte jí, aby mi políbila prdel.“

Neumannová se prý neodvážila tak nehorázný vzkaz předat. Místo toho jen cosi nejasného zamumlala.

Marie nakonec na čas v Bílovicích zůstala a namluvila si tam jakéhosi Vojtěcha Sklenáře, místního donchuána. Pozvala jej na noc a zvuky, které se ozývaly ze světnice, tak urazily Bouřliváka, že Marii vybídl k odjezdu se slovy: „Víš, potom tu hanbu sklízí Božena, ty si odjedeš, ona zůstává.“ Jestli to byla pravda, už se nikdo nedozví.

Neumannová pomlouvala Marii i jako matku. Syn Pravoslav byl mlčenlivé, jednoslabičně odpovídající dítě. Většinou o něj pečovali rodiče Josefa Stivína. Marie se na něj zlobila, že „nechodí rád do školy, je slabé dítě a nerad chodí ven“.

Ve svém deníku si zapisovala o jeho charakteru poznámky. Jednou v říjnu 1909 měl matce číst nějaké zápisky ze školy, ale on odmítal, kňoural a brečel. Majerová vše vyřešila rázně. „Sekla jsem jej přes ruku, zarytec mlčel. Slíbila jsem mu bití, ani to nepomohlo. Tak jsem mu je dala. Pět ran rákoskou do zadnice,“ napsala si o tom.

Syn reagoval po svém. „Budu nemocnej,“ vyhrožoval, bude-li ho matka bít. Jedovatá Neumannová vylíčila Mariino chování k synovi následovně: „Mařka o něm mluvila jako o slabomyslném dítěti, protože se počurával do postele. Měl nastydlé ledviny. Když vyrostl, dala jej do ústavu pro choromyslné.“

Literární historička Jaromíra Nejedlá (Marie Majerová, Melantrich 1986) tvrdila něco jiného. Podle ní měla Marie „silně vyvinutý mateřský cit, lpěla na svém synovi, ale temperament ji hnal k novým a novým sférám života, jež ji často nutily k odloučení od dítěte“.

Vztah s Josefem Stivínem nakonec skončil. S rozlukou se nechtěl smířit a ještě v listopadu 1922 Marii, která se mezitím vdala, napsal: „Příroda mezi nás postavila dítě. Jsme oba vinni - neobviňujme jeden druhého. Vzpomeň na chvíle, kdy bylo počato. Náš Sláveček je jedním z hlavních důvodů, proč spolu máme žít.“

Bylo to pozdě a marné. Marie odpověděla: „Co já se potřebuju ohlížet na existenci jiného a sama živořit?“ Tuhle životní kapitolu už měla za sebou.