Bosování - nový trend, se kterým můžete začít i v zimě

Bosování, výraz, který vznikl překladem anglického barefooting, označuje turistické odvětví, jemuž v Česku propadá stále více nadšenců.

„Jsme běžní turisté, akorát chodíme bez obuvi. Zpočátku se lidé, které bosování lákalo, obávali, že se na ně ostatní budou dívat jako na blázny nebo podivíny, když se při deseti stupních nad nulou vydají na bosou túru. Takže jsme pro ně chtěli vytvořit platformu, aby se lidé kolem dozvěděli, že je to zcela normální,“ vysvětluje David Mrhač z občanského sdružení Bosá turistika. Sdružení, které je jedním z průkopníků chození bosky, se už druhým rokem snaží české veřejnosti ukázat, že za nahé chodidlo se nikdo nemusí stydět.

Trend bosé chůze je celosvětový, souvisí s potřebou lidí přiblížit se přírodě, přirozenosti a návratu ke zdravému životnímu stylu.

„Chůze naboso má navíc příznivé zdravotní dopady, například se při ní stimulují reflexní body na chodidle, zlepšuje vnímání pohybu těla a odborná medicínská veřejnost se celkem shoduje i na tom, že taková chůze posiluje imunitní systém,“ popisuje příznivé dopady bosování David Mrhač.

„Chůze bosou nohou zapojí velké množství kožních receptorů plosky nohy. Rovněž svalové a šlachové receptory přinesou do mozku více informací o povrchu, po kterém člověk jde, o stavu vazů, kloubů a svalů. Kvalitnější je tím i celkové vnímání pohybu,“ souhlasí Richard Chaloupka z Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice v Brně.

Vyjít si na výlet a boty uložit do batohu mohou zájemci v podstatě v kterémkoli ročním období.

„Nám otužilým skalním příznivcům na počasí příliš nezáleží, nohy nás nezebou, ani když je venku chladněji. Začátečníkům však nic podobného neradíme,“ říká Mrhač.

„Nejlepší je začít, když je venku teplota kolem dvaceti stupňů a zem je už vyhřátá. Pro začátek je důležité vybrat si povrch, který bude pro nohy komfortní, nějakou pěšinku nebo lesní cestičku,“ radí. Za nejhorší povrchy pro bosé pak považuje ty, které vytvořil člověk, tedy hrubý asfalt a štěrk. Kupodivu bosá chůze po skalnatém terénu nebo bosé lezení po skalách je podle něj docela sympatická zábava.

Pro začínající příznivce bosování je vedle terénu a teploty důležitý i čas, který nezvyklé aktivitě zpočátku věnují. „Zkoušejte to jen tak dlouho, dokud vám není zima nebo jinak nepříjemně. Vezměte si s sebou boty a choďte střídavě bosí a obutí, abyste si na nový způsob chůze zvykli. Nespěchejte a nelámejte nic přes koleno, výsledky se dostaví časem,“ radí David Mrhač.

Jedním z nejčastějších předsudků vůči chůzi naboso je strach z nachlazení. Jenže opak je spíš pravdou.

„Už sedm let jsem neměl chřipku ani angínu, maximálně jednou do roka mírné nachlazení, které je za tři dny pryč,“ potvrzuje Mrhač pozitivní dopady svého koníčka. Podle jeho zkušeností nepůsobí bosování pouze jako prevence, ale i jako lék.

„Když cítím, že na mě něco leze, a proběhnu se venku bosky na pět minut ve sněhu, tak mě to spíš uzdraví. Nemůžu však tvrdit, že tohle je ta správná cesta ke zdraví pro každého,“ nedělá ze svého koníčka dogma.

V tuhých mrazech i nejzarytější bosochodci nazují boty, ale jen co ledy povolí, neváhají vyrazit s chodidly tak, jak je pánbůh stvořil. „V únoru tradičně pořádáme výlet na Kokořínsko, místy bývá ještě sníh, ale teplota se už pohybuje kolem osmi stupňů, mám s sebou záložní obuv, ale velkou část trasy se snažím jít bos,“ říká hrdě.

Standardní délka výletu bosých turistů bývá 12 kilometrů. Nejdelší hromadný výšlap zatím uspořádali v rámci pochodu z Prahy do Prčice, kde trasa měřila 33 kilometrů. Bosá chůze je totiž přece jenom pomalejší a opatrnější než ta klasická.

„Na druhou stranu, pokud jde turista po dobrém terénu, má naboso lepší možnost si cestu užít. Nepíchá nás ani jehličí, naopak je to příjemné. A co se šišek týče, záleží na jejich druhu,“ směje se David Mrhač.

Právě šišky a další přírodní materiály se dávají do speciálních zážitkových stezek, které se začínají rozmáhat i v Česku. Návštěvníci takové stezky se po ní procházejí bosí a dotykem chodidla si lépe uvědomují povrch terénu. Zmíněné šišky se tak mohou proměnit v příjemnou masáž chodidla.

„Trend bosých stezek s různými povrchy není žádná horká novinka. V zahraničí, například v Rakousku a Německu, jsou podobné stezky velmi populární už dvacet, možná i třicet let,“ poukazuje bosochodec.

V tuzemsku je stezek pro bosou chůzi zatím poskrovnu, spočítali bychom je na prstech obou rukou, ale postupně přibývají.

Například loni v srpnu se dočkala otevření krátká stezka v Brně-Líšni v areálu Jedlého parku. „Líšeňskou stezku beru jako demoverzi, má 70 metrů, ale rádi bychom ji prodloužili alespoň na 150 metrů. Máme dobrovolníky, kteří postavili tu současnou, jen nám chybí peníze na materiál,“ vysvětluje plány do budoucna Pavel Pichler ze sdružení Bez bot, které stojí za zřízením brněnské stezky.

Inspiraci tvůrci stezky načerpali v Rakousku. Znalosti pak uplatnili i při stavbě druhé stezky, která se nachází v areálu střední školy pro tělesně postižené v Králově Poli.

„Stezky jsou hojně využívané mateřskými školami a rodinami s dětmi. Kdykoli jsem se na ně šel podívat, vždycky na stezce někdo byl. Děti se tam mohou vyřádit a postupně to začínají využívat různé organizace jako součást jiného programu,“ říká Pichler.

Časem by on a ostatní nadšenci rádi k jednotlivým zastavením přidali informační tabule, které by popisovaly daný povrch a jeho vliv na chodidlo a klenbu nohy. Kámen totiž působí jiným tlakem než písek a podobně. Moderní vychytávkou jsou indoorové mobilní stezky v celkové délce 14 metrů, čítající sedm zastavení – různých povrchů.

„Rádi bychom v roce 2015 pořádali workshopy ve školách a školkách, děti mohou formou her a cvičení získat intenzívnější vztah k přírodě kolem. Apelujeme i na zdravotní aspekt bosé chůze, spolupracujeme například s různými organizacemi, které se zabývají šitím obuvi, jež je pro vývoj chodidla příznivější,“ uvádí Pavel Pichler.

Další stezky mohou zájemci najít například v Kovářově v parku Zeměráj, kde tvůrci slibují mimořádný smyslový zážitek, nebo ve Starých Hamrech. Do roku 2016 by měly na území České republiky vzniknout další tři stezky, které se stanou součástí léčebných terapií, například v areálu speleoterapeutického sanatoria v Jeseníkách.

„Zatím jsem se zranil jednou. Letos v říjnu jsem se při benefičním výstupu na Sněžku poranil o kámen, ale rychle se to zahojilo a na bosování jsem nezanevřel,“ směje se Mrhač a dodává, že u jakéhokoli sportování se může něco přihodit.

„Mnohdy na nás lidé reagují celkem pozitivně, stává se, že inspirujeme ostatní, někdy se spontánně zují a zkusí jít kus cesty bosky, někteří se pak podívají na naše webové stránky a zúčastní se nějaké naší akce. Negativní reakce jsou ojedinělé,“ tvrdí.

Někdy se rád projde bos i po Praze, ale město má své nevýhody. „Chodníky jsou zaplivané, počurané od psů, vybírám si tedy čistší ulice nebo jdu raději obutý. Na očistu pak obyčejně stačí kartáč a mýdlo,“ má jasno.

Alternativou pro ty, kteří z různých důvodů nechtějí hned chodit bosi, ale rádi by vyzkoušeli přirozenější způsob chůze, jsou speciální boty, které simulují bosou chůzi. Umožňuje to jejich super tenká podrážka, většinou se její výška pohybuje okolo tří milimetrů. „V klasické botě máte nohu jako v dlaze, v minimalistické už chodidlo a noha pracují tak, jak mají, zároveň nabízejí izolaci od chladu a tenkou bariéru na nepříjemném terénu, jako je štěrk. Pro mě je to mezistupeň, skvělá alternativa pro toho, kdo nemá odvahu chodit bos,“ popisuje pozitiva Mrhač.

„Zdravotní přínosy poskytují například jemné masážní výstupky ve stélce obuvi, které zlepšují prokrvení chodidel. Důležitá je i hmotnost obuvi. Vhodné jsou v tomto případě boty z lehkých materiálů, které nejsou na noze téměř cítit,“ radí Tomáš Jurák z firmy Coqui, která se zabývá výrobou obuvi.

„Pro zdravou chůzi je nesmírně důležitá také správná velikost bot. Při výběru je důležitý především dostatečný prostor ve špičce. Pokud nemáme ve špičce místo přibližně na šířku jednoho palce, budou nás brnět prsty již po krátké chůzi,“ radí Jurák.

Bestsellerem posledních let se stala kniha Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla. Hrdinové díla, příslušníci indiánského kmene Tarahumarů, svým bosým během po rozpálených mexických kaňonech inspirovali běžce po celém světě.

Jedním z těch, kteří podlehli trendu indiánského bosého běhu, je i Tomáš Zahálka. „Běhám bos asi rok a čtvrt, na začátku mě vyhecovali kamarádi,“ vzpomíná Zahálka. Více než dva roky patřil mezi nejaktivnější bosé chodce, nachodil i 40 kilometrů.

„Když jsem zvládl deset bosých kilometrů pod hodinu, tak mě to nadchlo do dalšího běhání. Bez bot se nohy hýbou přirozeněji, když běžím a něco mě trochu bolí, tak se to po rozběhu uklidní. Pokud běžím obutý, je to spíš obráceně. Aktuálně mám naběháno 1700 kilometrů a většinu skutečně naboso, zranění jsem zatím neměl žádné. Nicméně si myslím, že to chce určitě přizpůsobit styl běhu,“ vypráví běžec, který na každých závodech budí pozornost nejen bosými chodidly, ale také tím, že běhá v tradiční skotské pánské sukni – kiltu.

V nohách má jak desetikilometrový závod na brněnském Výstavišti, který se běžel za chladného počasí, tak i loňský červnový půlmaratón v Českých Budějovicích, kde teplota na slunci šplhala ke 40 stupňům a do nohou pálil horký asfalt.

„Běžecké boty nazouvám, až když začne mrznout,“ nedá na bosé běhání dopustit.

Příměstský tábor v Hřišti Bez Bot, Lhenická 611, České Budějovice

Probíhá od 7.30 do 16.30

Koná se 30. 1. a od 16. do 20. 2., je určený dětem od 3 do 13 let

Cena za týden 1850 Kč, lze i na jeden den – 390 Kč

V ceně: dopolední a odpolední svačina, teplý oběd, celodenní pitný režim, program, materiál na tvoření, jízdné a vstupné na navštívené atrakce

Tábor neomezí provoz pro veřejnost, otevřeno denně od 9.00 do 19.00 hod. bezbot.cz

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: