Bořek Slezáček: Vždycky jsem věděl, co jsem zač

Proč jste se rozhodl napsat knihu?

Protože přišel ten správný čas. Psal jsem už jako kluk, dokonce mi něco otiskli i v dětských časopisech. Později to byly nějaké básničky pro dívky, texty písniček, co jsme hráli s kapelama, taky sloupky a cestopisy pro různé časopisy, no a teď je to sbírka povídek.

Za poslední dva roky jsem napsal i divadelní hru, filmový scénář, který budeme točit příští rok s Honzou Hřebejkem, a rozepsal jsem scénář k televiznímu seriálu. Rád tvořím a rád vyprávím příběhy.

Co bylo při psaní nejtěžší?

Každý, kdo píše, by vám asi odpověděl jinak. Pro mě je nejtěžší začít - sednout si k počítači a napsat prvních pár vět. Je to jako otočit kohoutkem, který je zarezlý, takže to jde ztuha. Ale jak se vám povede s ním pohnout, už to jde snáze, a pak už voda teče. V tomhle případě se tedy spíše začnou sypat písmenka.

Knihu tvoří patnáct povídek. Inspiroval jste se v nich svým životem?

Samozřejmě. Každá tvorba je inspirována zážitky svého autora. Někdy více, jindy méně. V tomhle případě je to u každé povídky trochu jinak. Něco jsou v podstatě ryzí fabulace, někde zase vystupují postavy, které jsem si vypůjčil z reality, ale příběh si už pak žije vlastním životem.

Nebo mě inspirovala příhoda, která se stala někomu jinému, a já ji přesadil do jiného rámu. Jsou tam taky dvě tři povídky, které jsou dost osobní nebo jsou přímo popisem události, která se mi stala.

Je těžší psát o sobě, nebo fabulovat?

Pro mě je mnohem jednodušší fabulovat než popisovat reálný příběh. A je to i mnohem zábavnější. Když mám předem dané nějaké mantinely, dost mě to omezuje, jakkoliv si dokážu představit, že někdo to má přesně naopak.

Jsou autoři, kteří si nejprve napíší osnovu i u krátké povídky. Já ne. Mně by se pak psalo mnohem hůře a nesvobodněji. Sám se nechávám překvapit, kam mě příběh dovede.

Řekl byste, že jste dobrým pozorovatelem?

To nevím. Hodnotit vlastní schopnosti není nestranné. Ale asi nejsem úplně nevšímavý. I když zase, jak už jsem říkal, já si při psaní vymýšlím, nepopisuju většinou přesně to, co jsem vypozoroval. To by mě nebavilo. To je novinařina. Já bych nebyl dobrý reportér. Do všeho cpu svůj pohled.

Mohli jsme vás vidět jako mafiána v seriálu Devadesátky. Jak na natáčení vzpomínáte?

Bylo to moc fajn. Režisér Bebjak je kliďas a to je vždycky fajn, protože je na place dobrá atmosféra. Tu roli jsem si dopředu dost detailně připravil a režisér k tomu vlastně neměl žádné větší připomínky. Jen chtěl, abych ubral na přízvuku, aby mi bylo líp rozumět.

A hned při první scéně, kterou jsme točili se Sokolem a Fingerem, se pořád něčemu hihňali. Já věděl, že se smějou mně, ale nerozklíčoval jsem proč. Jestli proto, jak blbě hraju, nebo proto, jak blbě vypadám s tím strašným účesem. Ale nepátral jsem a oni toho pak nechali.

Výsledkem toho setkání je nicméně mé účinkování v Činoherním klubu. Takže konec dobrý, všechno dobré.

A jak vzpomínáte na devadesátá léta? Jak jste je prožil?

Promoval jsem v roce 1991 (Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava) a v podstatě hned jsem vyrazil do světa.

Spolužáci z fakulty nastoupili do korporací, ale to já nechtěl. Najednou jsem mohl cestovat, kam jsem chtěl, a tak jsem si sbalil věci a odjel. Vrátil jsem se na konci roku 1995 a rozhodl se usadit se v Praze.

Založili jsme s kamarádem z Ostravy, který se taky vrátil z výletu, co trval několik let, kapelu, začal jsem dělat hudební pořad pro televizi a pak už mi to tone v tmách. Stačil jsem se oženit a rozvést a nadělat si pár nepřátel. To je tak v kostce všechno.

Řekl jste, že vám ta doba tone v tmách. Proč?

Tma nepocházela z ničeho konkrétního, jako třeba z deprese. Prostě jsem byl mladý kluk a dost jsem kalil, jako spousta jiných v té době. No a jak jsem ten typ, co když něco dělá, tak pořádně, tak jsem i pořádně kalil. A taky to podle toho dopadlo.

Jak se vyvíjel váš vztah k alkoholu?

Vyvíjel se velmi vřele, jako u každého opilce. Ten průběh je vždycky stejný, jsou o tom mraky knih a filmů. Nemám nic objevného, co bych k tomu mohl dodat. Prostě pijete nejdříve občas, pak furt, a někdo přestane a někdo ne. Já se rozhodl, že stačilo. Rozhodl jsem se tedy dost pozdě, ale lepší pozdě než nikdy.

Netajíte se tím, že jste se našel až ve čtyřiceti. Co to způsobilo?

Já bych to tak neformuloval, jako že jsem se našel. Já vždycky věděl, co jsem zač. Jen jsem prostě ne úplně přesně věděl, kterým směrem se vydat, a v baru se na to nikdo neptal. A když jsem pak vystřízlivěl, byla to jedna z otázek, které jsem si musel zodpovědět. Co chci dělat a jak toho dosáhnout.

Spousta lidí si dělá i záložní plány. Já žádný jiný plán neměl. Rozhodl jsem se pro divadlo a vyšlo to. Když už se rozhodnu, jdu si za svým. Jen jsem to rozhodnutí dost odkládal.

Co podle vás obnáší dospělost?

Možná je člověk dospělý v okamžiku, kdy si uvědomí, že je zodpovědný za následky svých činů. Druhá věc je, jestli tu zodpovědnost přijmeme doopravdy a vždycky. Každý občas před nějakým svým skutkem „hrdinsky“ zdrhne. Nebo skoro každý.

Je třeba se dospělosti bát?

Dospělost není podle mě nic, čemu bychom se mohli nebo měli vyhnout. Popravdě já potkal v životě jen jednu bytost, která se dospívání vzpírala. Byla to moje kamarádka ve Španělsku, Laura.

Oblíkala se jako středoškolačka, a jak jsou tam ty holky většinou malinký, tak já ji i za teenagerku měl. A když jsem ji pak poznal víc, zjistil jsem, že jí táhne na třicet, a jednou jsem se jí na to zeptal. Seděli jsme sami na pláži někdy nad ránem a hulili trávu. A ona mi na to řekla, že prostě nemá chuť přijímat všechnu tu zodpovědnost, kterou dospělost přináší.

Byl to takový zvláštní okamžik. Myslím, že se snažila být velmi upřímná, ale že sama vlastně nevěděla. Já se pak odstěhoval zpátky do Česka a ztratili jsme kontakt. Takže nevím, jak se ten její příběh odvíjel dál. Škoda, zajímalo by mě to. Byla moc fajn.

Hodně jste cestoval. Kromě Španělska jste pobýval i v Německu. Co jste tam dělal a jaký to byl život?

Ve Španělsku jsem dělal všechno možné, ale hlavně přes léto, v turistické sezoně. Byl jsem vyhazovač v baru, DJ, dělal jsem pro cestovku a tak různě. Mimo sezonu jsem cestoval. Plnil jsem si sny. A v zimě jsem vždycky trávil pár měsíců v Německu, v Kolíně nad Rýnem. Pracoval jsem pro televizní produkci a začal jsem tam točit první malé role v seriálech.

Vraťme se k vašim začátkům v českém šoubyznysu. Jaké byly?

Já už na gymplu hrál v různých kapelách na kytaru a to by se asi dalo považovat za začátky v šoubyznysu. Pak jsem, jak už bylo řečeno, cestoval a takový ten bulvární český šoubyznys, ten jsem poznal ve druhé polovině devadesátých let, a jak už jsem deklaroval před chvílí, mám to dost v mlze.

Vlastně jsem se ke všemu dostal tak nějak náhodou a podle toho jsem se k těm šancím i choval. Většinou jsem je úplně zazdil a šel do baru. Já nikdy neměl v plánu být televizní moderátor, ale zase večírky jsou drahá věc. Můj současný profesní život už naštěstí pod drobnohledem bulváru není a já jsem rád.

Jako kluk jste se učil hrát na housle. Umíte na ně ještě?

Ne. Zkoušel jsem to a ne. Je to spoustu let, co jsem nehrál, a jak je to opravdu těžký, bezpražcový nástroj s velmi svébytnou technikou, tak ten návyk se dost rychle vytratí. Dal bych tak Ovčáci, čtveráci, a i to by asi byl zážitek pro otrlé.

Prý vám otec rozmluvil konzervatoř, je to pravda?

No ano, je to pravda. Já jsem po základní škole šel na gymnázium. O tom nebylo sporu, tak to bylo nalinkované. Ale tam jsem se pomalu začal rozkoukávat, hrál jsem na kytaru, trochu psal a začal amatérsky s divadlem.

A i když jsem původně chtěl na medicínu, tak jsem obrátil a začal pokukovat po nějakých humanitních oborech a pak po kumštu. A když jsem odmaturoval, odmítl jsem jít na vysokou. Nastoupil jsem jako dělník do práce a pak jsem potkal v divadelním klubu konzervatoristy, tedy spíš konzervatoristky, a strašně se mi to líbilo. No a slovo dalo slovo, jenže rodině se to nelíbilo.

Jak to?

Trvali na tom, abych měl vysokoškolský diplom, což z dnešního pohledu plně chápu. Navíc ho v rodině měli všichni a tak nějak se předpokládalo, že se nebudu stavět na zadní.

Na jednu stranu jsem samozřejmě rád, že jsem se nakonec nechal přesvědčit, protože vysoká škola byla obrovská zkušenost a spousta vědomostí. Na druhou stranu ovšem v tom, co dělám, cítím nevýhodu, že nemám řádné umělecké vzdělání, nepočítám-li tedy spoustu let houslí na LŠU.

Prostě ty řemeslné návyky mi chybějí a musím je metodou pokus omyl získávat. Ale co, aspoň je to dobrodružnější.

Jednou mi ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka sděloval nějaké postřehy k mému hraní a pak říká: „Ale nebojte. My už tady jednoho inženýra hrát divadlo naučili.“

Jste ale i jeden z nejobsazovanějších herců na české muzikálové scéně…

Možná to tak působí, protože v současnosti hraju, myslím, v sedmi muzikálech. Ale řada mých kolegů to má dost podobně. Muzikálová scéna v Praze, to je několik divadel, třeba pět šest, a lidí, kteří se tomu žánru věnují, zase tolik není, takže se navzájem alternujeme všude možně.

Jsou herci, kteří se na muzikál dívají skrz prsty, ale taky jsou herci, co zvládnou hrát, zpívat a tančit a nemají předsudky. Já tedy, abych byl úplně upřímný, nejsem nejtalentovanější ani v jednom, a navíc jsem bezesporu nejhorší tanečník na světě, ale pomalu se to zlepšuje. Snažím se dřít, a co mi nejde, to prostě trénuju tak dlouho, až to aspoň nějak zvládnu. A choreografové to vědí, a tak se ani nepokoušejí montovat mě do nějakých zběsilých variací.

Petra Parvoničová mi dokonce dala přezdívku Mamut. Myslím, že jsem ji i párkrát rozbrečel. Byly to slzy marnosti. Nebo smíchu, nevím přesně. Jsem si vědom svého chabého talentu, a tak se to snažím dohnat pílí. Je to jako s těmi tenisty, Lendlem a Mečířem. Mečíř byl strašný talent. Já jsem spíš Lendl, jen bez toho bankovního konta.

Máte dva syny. Jaký jste otec?

To je jistě otázka spíše pro mé syny než pro mne. Nikdo nechce být špatný otec, a přece jich takových spousta je. Snažím se, jakkoliv musím uznat, že mi do toho hází vidle mé špatné charakterové rysy, zejména netrpělivost a nepokora, a taky fakt, že mám hodně práce a nejsem ochoten se jí vzdát. Takže bojuju a nebývám důsledný.

Na druhou stranu já bych nechtěl vychovávat děti formou příkazů a zákazů. Rodina, kterou jsme se Žanetkou pro ně vybudovali, není korporace. Jsem bezesporu dost svobodomyslný a má žena se snaží tenhle můj postoj vyvážit, takže se často neshodneme, co se výchovy týká. Jsem ten, kdo syny nechává dýchat a mluví s nimi. Takový jsem otec. Jsem tady pro ně a oni to, myslím, dobře vědí.

V čem jsou vaši synové po vás?

Kolja jistě v netrpělivosti a dobrodružnosti, Andy ve tvořivosti, ale jinak jsou to dost silné osobnosti oba dva a zatím se pořád vyvíjejí a mění. Nemyslím, že by hodlali jít v mých stopách, natož opakovat mé přešlapy. Ale uvidíme.

Co se vám nejvíc líbí na vaší manželce?

Toho je spousta. Žaneta je laskavá, srdečná, přátelská, pracovitá, má smysl pro humor, někdy, nebere se vážně, má vkus, hodně čte, pořád něco podniká a je to kočka.

Kde jste se seznámili?

V Praze na Strahově. Společnost, pro kterou tehdy pracovala, sídlila v tribuně spartakiádního stadionu hned vedle rádia, pro které jsem pracoval já.

Budete psát další knížku?

Samozřejmě. Nezačínám nic, o čem nejsem přesvědčený, že v tom nebudu pokračovat. Je to proces. První knížka je začátek, získání zkušeností, osahání si nového vesmíru a pak následují další kroky. Píšu teď scénář k seriálu, ale pak hodlám pokračovat další knížkou a pak další. Ovšem jestli se mi to podaří, to je věc druhá. Ale udělám pro to, co bude v mých silách a schopnostech.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kéž bys tu byla - Bořek Slezáček (2022, brožovaná)