Boleslav Polívka: Život je vždycky silnější než jakákoliv koncepce

To nikdy, protože po ránu většinou někam jedu autem. Možná by se mi to i líbilo, ale civilizace nám to bohužel nedovoluje. Dám si večer, když se u nás sejdou štamgasti, nebo po představení, ale jen tak jemně. Štamgasti jsou ti, kteří k nám chodí už osmnáct roků, co farma existuje. Podle toho, jaké jsou astrologické tendence, se buď vzájemně špičkují, nebo se zase mají moc rádi. Když jsem tu s nimi, hádají se o něco míň.

Měli jsme chalupu nedaleko u Vyškova a já kolem rád jezdil na koni. A pak jsem se dozvěděl, že je tady v Olšanech na kopci opuštěný kravín a taková jakoby klubovna. Pak už to šlo rychle. Z kravína je dům, kde bydlíme, vedle je hotel U Krále a z klubovny se postupně vyvinula restaurace U Klauna. Když máte malé děti, není nic lepšího. Kravín, co tu stál, byl na kopci za vsí, odkud jde vítr chytře nikoliv do vesnice, ale do krásného údolí, kam máme výhled, a kde se proháním na koni.

Člověk si tady uvědomuje, že na světě není sám. Když je obklopený zvířaty a dobrými lidmi, je mu dobře. Citlivci tvrdí, že tu je dobrá zóna, a já si to taky myslím. Pojďte, já vás tady provedu. (Následující hodinu obcházíme rozsáhlý areál, kde jsou výběhy koz, ovcí, lam i velblouda, a vedle toho se v harmonickém celku nacházejí tenisové kurty, hotel, restaurace i jakási přírodní galerie. Bolek po cestě sbíral odpadky po návštěvnících a pak mě nabádal, abych se šla podívat do stáje na právě narozené jehňátko.)

To se v posledních letech podařilo díky šikovným lidem v našem farmářském týmu. Vznikla tu i galerie, fitness-centrum a teď si to na sebe musí vydělat. Projekt jsme definitivně dokončili teprve před třemi měsíci – vše je završeno. Teď už se můžeme jenom zužovat. Farma je jako loď, která už po rozbouřeném moři pluje sama. Kapitánem je inženýr Motan a já jsem rejdař neboli majitel.

To neodhadnu, ale bylo by to dobře. Když pořádáme dětský den nebo na přelomu července a srpna festival Olšany Open, sjede se sem až čtyři tisíce lidí. A letos to bylo obzvlášť pěkný, protože v restauraci obsluhovali klauni a akrobati. Program byl jako vždycky venku v cirkusovém šapitó.

Nějaké nápady jsou ode mě a pak tu máme takové šikovné lidi, jako je Horáček, Motan, Fajt, Milfajt a také Krapek, který šéfuje naše divadlo v Brně. Těm všem bych měl k Vánocům koupit andělská křídla. Není to jen o nápadech, ale také je třeba mít šťastnou ruku na lidi, kteří jsou usměvaví, pozitivní a neurazí se za každou malou výtku.

Je pravda, že takhle bych si to nepředstavoval, protože teď to byla honička. Kromě toho jsme ještě měli premiéru v Divadle Komedie Podzemní blues. Naštěstí všechna ta práce byla příjemná. Je toho hodně, ale na pováženou to začne být až tehdy, když člověk nemá čas na děti a na zvířata. To je hranice, za kterou nejdu.

V Izraeli je v Jeruzalémě Zeď nářků, kam můžete dát do škvíry, pokud ještě nějakou najdete, lísteček s přáním. Já jsem tam napsal, že si přeju, aby byl bůh a aby nás měl rád. To by ale žádný kouzelný dědeček asi neovlivnil.

No zrovna předevčírem jsem měl hrozný sen. Přišel jsem někam do společnosti, kde seděl můj kamarád, který mi byl povědomý. Řekl jsem mu, že je můj spolužák z Vizovic, i když vypadal jako Lenin. On se na mě otočil a tvrdil mi, že není můj spolužák a že je skutečně Vladimír Iljič. Žádnou děsivou reakci to ve mně nevzbudilo, ale divil jsem se, to jo. V peřině je první česká filmová pohádka ve 3D, a jestli se to povedlo nebo ne, se ukáže podle toho, jestli diváky začnou po hodině a půl tlačit ty speciální brýle. Když začnou tlačit, tak se to nepovedlo. To je, jako když v divadle začnou vrzat sedadla. Pak je jasné, že soustředění opadá.

Tam se lidi bojí vrznout.

Předtím Jirka Vejdělek natočil Ženy v pokušení a logičtěji by určitě znělo Muži v pokušení a Ženy v naději, ale to je právě taková hra.

To ano, ale jak v těchto komediích bývá, je to pak vždycky složitější, než si ty postavy představovaly. Celý film uvidím až na premiéře. Prý je ale povedený a to mám radost, protože jsem mu obětoval skutečně hodně. Jezdil jsem totiž na horské dráze – myslím dohromady asi jedenáctkrát, dvakrát se Stašovou a potom s kamerou. A dráha, na které jsme točili, byla už taková postarší a hodně drncala.

Komedie žádnou větší moralitu nepotřebuje, ale kdybychom ji hledali, najdeme ji v tom, že myslet si, že existuje nějaký jediný uzavřený systém, je vždy velmi naivní. Život je vždycky silnější než jakákoliv koncepce.

Se všemi mám skvělé vztahy. Nejčastěji mi dávají Holubovou – teď spolu budeme natáčet už třetí film Tomáše Vorla Cesta do lesa. Se Stašovou je to výborný, s Holubovou taky a krásně se mi hrálo také s Veronikou Žilkovu v Zapomenutém světle. A baví mě hrát i se svou dcerou Aničkou nebo s Pecou čili Františkem Pechou.

No jo, a teď dokonce jezdí v limuzíně. Je z něj tzv. limuzinář, podobně jako je někdo třeba velbloudář. Ta limuzína patří jeho známému, který ho v ní vozí. Nedávno mi Peca volal a ptal se, kdy pojedu pro děti do školky, a že pro ně pojedeme spolu. A najednou se na farmě objevila limuzína dlouhá jako tahle místnost a z ní vystoupil Peca. Předem ale neřekl vůbec nic. Ještě pro děcka přivezl rychlý špunty, to je ten dětský šampus, a takhle jsme pro ně pak jeli do té školky. Některé zatáčky jsme museli projíždět nadvakrát, protože tady to pro limuzíny moc není. Naší Marjánce, která má tři roky, se to moc líbilo a hned druhý den se mě ptala, kdy pro ně do školky zase přijedu tím dlouhým autíčkem. Děti si zvyknou rychle.

Vloni jsem měl poctivý několikatýdenní plnovous, zatímco teď mám jen takové delší strniště. Když jsem se minule po skončení divadla konečně oholil, všichni mi říkali, jak jsem strašně vypadal. Ptal jsem se jich, proč mi to neřekli dřív. Je to zajímavý – v okamžiku, kdy člověk vypadá hrozně, mu to nikdo neřekne. Roli rytíře Falstaffa s tolika lidskými slabinami mám rád stejně, jako jsem měl předtím rád židovského lichváře Shylocka v Kupci benátském. Prý jen málo herců mělo to štěstí, že mohli hrát obě role. Ty texty jsou nádherné a vlastně jen stačí je správně říkat, ani se nemusí moc hrát. Shakespearovské slavnosti považuju za krásný svátek. Není to ani snobské, ani frivolní, ale tak akorát.

To proběhne v listopadu. Jsem ve Vizovicích čestným občanem a celkem jsme myslím tři. Dostal jsem i klíče od města, ale žádná brána tam nikde není.

Proč bych nemohl být valašský král? Jsem samozvaný, a navíc potvrzený stavy. Kdykoliv můžu být valašský král, a. s., a třeba se rozprodat na orgány. Navíc jsem Boleslav I. Dobrotivý Nafurt. Jenom se neví, jestli jsem nafurt ten král, nebo dobrotivý.

Co byste si tipla?

Muselo by se to znalecky ocenit, ale asi bych si většinu těch akcií měl radši ponechat sám.

Už to je hotové, jenom se to ještě musí dát do točitelné podoby, a to je rutina, u které bych byl nejraději, kdyby ji udělal někdo za mě. Když některé scénky vyprávím, lidé se baví a situace důstojné pro dobrou komedii tam určitě jsou, ale hodně se toho ještě může změnit. Tak to vždycky bylo i ve filmech, které jsme natáčeli s Věrou Chytilovou. Líbilo se mi takhle pracovat a chtěl bych to zase. Ty nejlepší věci přišly samy. Když je něco připravené do puntíku, říkám tomu značkové herectví. I v pohádce V peřině jsme na náměstí v Písku začali tančit úplně spontánně a pak se to tak i natočilo.

Po dvaceti letech. Bohuš je bohatý vdovec, ale jinak je to pitomec, i když tentokrát už bez baretu. Kromě něj bude hlavní roli ve filmu hrát i naše farma – to bude jeho vyšperkované sídlo. Hotelová recepce bude jeho obývák a tak podobně. A také tam promluví hotelový bazén.

Nekoupal, to je pravda. Marjánce jsem to vysvětlil tak, že mi maminka ještě nekoupila plavky. Doma mi vůbec nevěří, že umím plavat, přitom mě alespoň Marcela musela vidět plavat. Tvrdila ale, že jsme jenom závodili v běhu v bazénu. A že jsem mistr v běhu v bazénu, to je fakt. V tom na mě nikdo nemá.

Je vystudovaná pedagožka, ale zabývala se speciální pedagogikou zaměřenou na narušenou mládež. Takže se to vlastně teď hodí i pro mě, tj. pro narušené stáří.

Na nějaké praxi už byla, ale pak tu práci nedělala, pokud vím. Když jsme se seznámili, ještě studovala vysokou. Je nám tu dobře a Marcela má velké zásluhy i na tom, jak to tu teď vypadá. Někdy mi říká, abych ji vzal na pár dní třeba do Benátek nebo do Paříže, ale na to jí odpovídám, že když si nadělá tolik děcek, nesmí se pak divit, že se nikam nedostane. Dá se to jen výjimečně, protože naštěstí jsme obklopeni dobrými lidmi a taky máme skvělou babičku.

Teď ale budeme šest let chodit do první třídy, protože ti naši caparti jsou od sebe po dvou letech. Jsou úžasní, ale velkou radost mám i z těch svých tří dospělých dětí. (Jde o prvorozenou dceru Kamilu, kostýmní výtvarnici a také režisérku, druhorozenou Aničku, která je také herečkou, a syna Vladimíra, který se narodil ze vztahu s Chantal Poullainovou a studuje na DAMU herectví alternativního a loutkového divadla – pozn. aut.)

Před každým představením si vzpomenu hlavně na tatínka, který byl nadšený ochotník, a samozřejmě i na maminku. A také pomyslím na své dva starší bráchy, kteří tu už bohužel nejsou, i na pár dalších lidí, na kterých mi záleží, a před nimiž bych nechtěl ztratit kredit. Když to alespoň ti, co ještě můžou, nějak ocení, mám z toho radost.

Tak si řeknu, že to jsou blbci.