Bolek Polívka: Zkrotila mě až Marcela

Jako tradičně u nás proběhl festival Olšany open. Hráli jsme divadlo - s Milanem Lasicou předvedli hru Minus dva, byla tam spousta muziky, vernisáže i další představení. Byly to hezké dny.

Jen co v červnu začaly shakespearovské slavnosti, zavázal jsem se, že se až do svých narozenin nenapiju, protože jsem měl jedno představení za druhým. Každý si chtěl se mnou vypít, ale to nešlo. Doufal jsem, že někdo vymyslí slivovici bez alkoholu, leč marně.

To by asi bylo divné, kdybych viděl jiného člověka než sebe, ale líbí se mi, co jednou před zrcadlem prý řekla Pavlína Filipovská: „Neznám tě, ale umyju tě.“ V obličeji jsou už ta léta vidět, marná sláva, ale každý se i tak asi vidí trochu jinak, než ho vidí ostatní.

Tam se cítím jako v kleci. A vzpomínám si, jak se můj táta kdysi na ochotnické premiéře rozplakal. Lidé tleskali a on měl v očích slzy. Jako kluk jsem se ho na to ptal a on mi řekl: „To jsem, Bolečku, neplakal já, to ten stařec, co mě obklopuje.“ Takhle to asi je, ale nemůžu kvůli tomu zrušit všechna zrcadla, že jo?

Ty já ale pronáším od mládí. A teď už to mám přímo v popisu práce.

Ty poslední tři přišly v nějaké vlně. Teď jsem zrovna hrál kulečník a uvědomil si, že za tu dobu, co jsem ho nehrál, se mi narodily tři děti. Tak jsem kulečník zase hrát začal. Radši.

Přijeli všichni, kteří mohli. Taková setkání jsou zábavná. Jednou jsme si Evelínou (Evelína Steinerová je maminkou Bolkovy dcery Anny - poz. aut.) na farmě povídali asi do čtyř do rána a druhý den pak líčila mojí ženě Marcele, jak to bylo úžasné, ale že mě zase rok nemusí vidět. To jsou dobrý komentáře.

Dá se říct, že to je dynamický proces.

Asi jo, musí se to umět. Zkušení horsmani říkají, že žádný kůň není nejezditelný, ale záleží na člověku a jeho přístupu. To je moudro od koní a možná platí i v životě.

Se všemi mými dětmi je mi dobře. A s těmi velkými, Kamilou, Aničkou a Vladimírem je dobře i mnoha dalším lidem. Třeba mi známí říkají, že je potkali a bylo jim s nimi příjemně a za to jsem rád. Všechny mají takovou přirozenou neafektovanou jiskru, ale ne že bych za to mohl jenom já, jsou v tom také jejich matky. A ty malé děti jsou navíc roztomilé.

Asi jo. Například nedávno, jak v Ostravě zůstali na letišti trčet ti cestující do Turecka, moje žena a moji kluci tam mezi nimi byli také, protože jeli na dovolenou. Jeník s Frantíkem přitom chtěli ty lidi bavit. Chopili se situace a vytvořili dvojici Hadra ala Laurel a Hardy. Tančili a zazněla i nějaká báseň a píseň a pak končili výstup slovy: „My už musíme letět.“ Lidi prý z nich ze začátku nebyli moc nadšení, ale postupně roztávali a nakonec pro ně ti kluci byli užiteční.

Moje maminka byla Boleslava a spíš by se takhle mohla jmenovat zase holčička, ale máme Marušku. Jsou takové rodiny, kde se dává stejné jméno už několik generací, ale mně to tak nepřijde. Bylo by mi hloupé říkat někomu Bolku nebo Bolečku. Asi bych se pak do toho kluka víc projektoval a také on by byl nějak zavázán, že musí být aspoň trošku jako tatínek.

Samozřejmě mě těší, když se práce povede. Jakákoli. Už dřív jsem si uvědomil, že za úspěchy bychom měli být vděčni. Je to příjemný pocit, ale jde o okamžik, jenž je prchavý. Je zbytečné sledovat pak ve zpětném zrcátku, co všechno se na té cestě událo. Je to nostalgické a kolikrát i mučivé, když si člověk uvědomí: To jsme byli sekáči a to nám to pěkně šlo!

Člověk by měl být za každý takový zdařilý okamžik vděčný právě v tu chvíli. Napřed je však vůči různým oceněním většinou pohrdavý, ale když dostane první nebo druhé, uvědomí si, že je docela příjemné být obdivován, a postupně se dostává do stavu, kdy ceny a ocenění přímo vyhledává. Pak už je na to zase ale skoro pozdě.

Nejsem sběratel cen a Lvy mám vystavené v naší restauraci U klauna v Olšanech nad krbem. Je tam s nimi i Elza, cena České televize, a kuželka, cena od mimů. Pod tím plápolá oheň. Symbolizuje, že to vlastně jednou všechno v tom čase shoří. I tak je ale krásné, když oheň hoří, člověk se na něj může dívat a ví, že neplápolá jen proto, aby se na něm opékaly špekáčky.

Líbil, protože jsem si to uměl zařídit. Měl jsem totiž Olšany s sebou, takže začátkem léta se mnou v naší stověžaté byla i moje rodina. Měli jsme pronajaté bydlení v Průhonicích a u nedalekých Velkých Popovic jsem dokonce měl ustájeného i svého nového koně, na němž jsem tam jezdil, a pak si ho s sebou odvezl na Moravu. To si nemyslete, že jsem strádal jako Havlíček v Brixenu.

Samozřejmě krásy Prahy i průhonický park, který je nádherný. A ještě je v Průhonicích aquapark. No, a také jsme dobře poznali pražskou zoologickou zahradu. V Olšanech máme také zoologickou, ale nikoli zahradu, nýbrž zahrádku. Jsou tam koně, velbloud, lama…

Moc nám to nepomohlo, spíš naopak. Pršelo i při zkouškách. Vzpomínám si, jak jsem se v předvečer premiéry 25. června v televizi díval na atletické závody, kde si na zimu a nehostinno stěžoval i čtyřiatřicetiletý Roman Šebrle. A pak si představte, jak asi muselo být šedesátiletému Falstaffovi, který je na scéně mezi mokrým prádlem, jež ho neustále pleská po jeho nevymáchané falstaffovské palici.

Tak by to asi bylo správně, že jo? Ve venkovním prostoru Pražského purkrabství, kde hrajeme, je navíc ale i spousta ruchů a vzruchů. Tu zašumí strom, tam se nečekaně ozve sýc, tam zase vyskočí vztekle režisér, kočka zamrouská anebo se oblohou přežene vzdálený ohňostroj svědčící o tom, že někdo je šťastnější než my všichni dohromady, kteří tam hrajeme.

Ano, tohle je ještě poctivý kus renesančního hovězího. Shakespeare to určitě psal jako velkou zábavu a obzvlášť ta poslední scéna, kdy se všichni sejdou u dubu v převlečení za elfy a víly, musela být v jeho době ohromnou a nevídanou barevnou show. No, a ty falstaffovské monology jsou také nádherné.

Nejdřív jsem si musel nechat narůst vousy kvůli polskému filmu, v němž hraju českého intelektuála. Pak přišla další vousatá role rabína a poté Falstaff. Vousy nosím už rok a půl, a protože se to nelíbí mé ženě, hned po Falstaffovi půjdou dolů. Jako malé krápníky mi už přesahují i přes horní ret. O to víc se ale teď snažím, abych byl čistotný. Atraktivní muž v nejlepším věku - v mezerách mezi fousy nesmí se nudlit!

To jste ale určitě nezkusila, protože jinak byste věděla, že to je nepříjemné, svědivé a navíc to je vidět. A také je nebezpečí, že se vousy začnou odlepovat, což hrozilo obzvlášť v tom období dešťů. To všechno se může stát. Vzpomínám si, jak se mi kdysi na jevišti dokonce odlepil nos.

Nejblíž mi je Trosečník, ale to jsme někde jinde. Falstaff je krásná role. Líbí se mi, že on popisuje ty svoje prohry s jakousi radostí a také ti lidé jsou k němu nakonec milosrdní a odpustí mu, i když já bych ho do domu už nepozval. Falstaff je ověšen všemi možnými hříchy, ale mezi těmi cetkami hříchů musí vždy prosvítat i zeleň vlastního stromu.

Spíš nadlidský, protože ne každý umí svoje prohry chápat jako důležitou součást výher a oslavovat je.

Název Valašské království už je registrovaný jako s. r. o. a je to nějaká agentura, takže já bych mohl být teď valašský král a. s.

To nevím, možná bych někoho přibral, třeba Charlese. A bylo by to takové kolektivní kralování.

To jste mi připomněla, jak jsem nedávno byl ve společnosti, kde byl i hudebník Pavel Sedláček, který mi pak řekl: „Člověče, ty jsi docela zábavný. Já myslel, že jsi už takový vyčichlý.“ Pak jsem se tedy snažil být chvilku vyčichlý a bylo to zábavnější ještě víc.

A to je právě ta výhoda, že se už nemusí shánět šašek, když jsem to taky já.

Teď nemám, ale měl jsem, dokonce jsem jeden dostal darem. Mám však klobouk, který ke kroji patří.

To já nevím, ale je tolik krásných věcí v naší kultuře, že bych se o to nebál. Jde jen o to, aby ti lidé měli prostor a příležitost to ukázat, třeba Pavel Liška a tihle kluci. Nebo pořad Na stojáka, tam jsou přece pozoruhodné věci. Nebo v Praze kolik je dobrých divadel a každé má svůj okruh diváků, kteří je věrně a s nadšením navštěvují.

Jako u většiny stárnoucích je už ale pozdě na to, abych si uvědomil, co je nejlepší.