Bolek Polívka: Všeci jsme nenažraní a potom se divíme

„Minulý rok pro mě byl velmi poučný a zároveň velmi dobrodružný. A dobrodružství je vlastně poučení. Takže jsem za něj vděčný. Poznal jsem spoustu lidí i z odvrácené strany, což se málokomu podaří, protože se na sebe většinou usmíváme a chceme si dělat spíš dobře. Chceme se nechat vidět i vidět ty druhé z lepší stránky,“ překvapí mě na úvod svou vyrovnaností.

Spokojeně usrkává gulášovou polévku – jak jinak – a zapíjí ji malým pivem. Občas si rukou potáhne za vousy, které si nechal narůst kvůli pohádce Jana Svěráka Tři bratři.

Vlastně mi ani nepřijde, že máme leden (rozhovor vznikl na začátku roku). Spíš jsme začali jarem, což je hezké, ale zároveň trochu děsivé. Naštěstí víme, že zima přijde. A když ne, uděláme si ji aspoň na zahradě – pronajmeme si pár sněžných děl a vytvoříme si soukromou zimu.

S dětmi jsme před Vánoci dokonce pracovali na iglú, to nasněžilo a František s Jeníčkem a s malou pomocí Marjánky začali stavět. Měli výbornou metodu. Nadusali sníh do takové lódny a pak ho vyklopili jako bábovičku, takže iglú docela rychle rostlo. Zrovna jsem odhraboval sníh, a tak jsem jim přidával lopatou, až František zajásal: Tatínku, já tě poprvé vidím pracovat! Jenže to brzo roztálo…

No vidíte, zapomínám, že jsem ještě pracovitý – kromě toho, že žiju. Někteří lidi pracují, aby žili, a někteří žijí, aby pracovali. Člověku to prostě nedá nedělat něco. František ještě netuší, že já vlastně pracuju pořád.

První díl z počátku 90. let končil slovy: A teď si vás všechny koupím! Takže se známí ptali, co bude dál? Nechával jsem to ležet, nemám rád rychlá pokračování jako Rocky I, Rocky II, Rocky III… Ale po dvaceti ro(c)kách už se to dá. Mušketýři po dvaceti letech jsou už jiní pánové, nemají ten vznos, temperament, ale zůstává v nich poezie.

Změnili se lidi, doba i herci. Je docela dobré zkoumat sebe i svět kolem. Něco zvlčilo, jiné se naopak zlepšilo. Jako v Brně: střed města je nádherný, opravený, se spoustou hospůdek, ale periférie začíná chátrat – oprýskané zdi, vymlácené chodníky, vznikají nepřístupné čtvrti. Je to jako s každým z nás – někomu se ten střed zlepšil, ale periférie, chodníky vrásek a celkové chátrání je znát.

Prošel různými fázemi. Byl ženatý a žil snad dobrý život s Vlastou. Jenže ta umřela… Dřív o sebe hodně dbal, i ženou byl nucený se zachovávat. Ale postupně si uvědomí, že je docela hezké zestárnout, něco vědět, mít víc času na oheň a na četbu, zamýšlet se nad věcmi, které ho dřív nenapadaly. Samozřejmě jistá nenapravitelnost mušketýrů v něm zůstává, základ člověka je daný. Řítíme se někam, říkáme tomu osud nebo nevyhnutelnost, ale hodně si zaviňujeme sami.

Bohuše potkáváme taky v jiných podmínkách než kdysi. Tehdy bylo jaro, všechno vonělo a čekala na něj nová zkušenost, na niž ještě neuměl reagovat. Zatímco teď na něj ta zkušenost a okolní svět docela drsně útočí – a on se nestačí bránit.

Na začátku se dost naštvala, že jsem potvora a jak je možné, že jsem to svěřil někomu jinému! Ale snad se uklidnila a přijde na premiéru. Je jí osmdesát, jak Francouzi říkají čtyřikrát dvacet. Myslím, že by nebylo nejlepší motto filmu: Stejně všichni zdechnete – podle Věry zdechneme!

Hlavně jsem ji bral jako kulisu k filmu, chtěli jsme točit jedině tam. To víte, že když procházíte místy, která jste vybudoval – chce se mi říct vlastníma rukama a vlastní peněženkou –, někdy to na člověka přijde. Já se s tím snažím bojovat, nějak to vynechávat. Jako se nepláče nad rozbitým autem, což neznamená, že vás to nemrzí. Nejlepší by bylo, kdybych mohl říct: Ale takových farem ještě bude!

Dost. Proto taky žijeme, abychom o tom mohli podat jakési svědectví, v tomhle případě v groteskním a stylizovaném hávu. Říkám tomu komedie s autobiografickými prvky. To, co prožíváme, co se nás dotýká, co nás štve, jestli máme radost…, to vše je vždycky inspirace. A ať chceme, nebo nechceme, ve scénáři se to objevuje.

Nebo tam je pro mě důležitá věta: Všeci jsme nenažraní a potom se divíme! Jsme někdy příliš neústupní, draví a zahledění do toho, co nás obklopuje, než abychom se podívali do sebe. Karoserie má pro nás kolikrát větší cenu než samotná cesta. Dáváme přednost tomu, čím jedeme, než kam jedeme a co nás cestou potkává.

Hlavně bylo šílené vedro, před kterým nepomáhal ani stín. Naštěstí nás zachraňovaly výborné „křepelky“, které měly v bohatých moravských suknicích vždycky trochu vychlazeného vína, nevím, jak je to možné. Osvěžením bylo taky potkat lidi, s nimiž se znám z mládí a dlouho jsme se neviděli. Natáčení se skládá i z mnoha přestávek a příjemného prodlévání. Není to jen harmonie, ale i ironické okukování, kdo vypadá hůř nebo líp. Říkám třeba Heřmánkovi: Karle, všiml sis toho Pavlíka Zatloukala? Odpověděl: To víš, že se dívám, kulhá na obě nohy.

Spíš to dělalo okolí. Dáša má svoje velké vyzařování, ale pořád v sobě nese tu první dámu, takže lidi – ať chtějí, nebo ne – se před ní chovají jinak. A i profesionálové jsou mnohem profesionálnější. Já zase pilně dával najevo, že hlavní hvězda filmu jsem já! Mě ličte! Docela jsme se tím bavili, ona je moc příjemná, všechny otazníky jsme si vyříkali…

To vyplynulo z toho, že kdysi řekla Marcele, že neví, zda ten film bude dělat, jestli už náhodou není jinde. S tímhle otazníkem jsem z nějaké hrdopyšnosti nebo ješitnosti prohlásil, že Dáša, když má hrát dveře, tak hraje vrata! Upravil jsem podle toho scénář a film začíná jejím pohřbem. A ten duch? Marcela prohlásila, že jestli umře dřív než já, bude bydlet v lipkách na farmě, a když budu mít v ložnici někoho, kdo se jí nelíbí, bude se dívat oknem a strašit… Tak jsem to použil.

Ono je to všechny moc bavilo. Vedle Marcely a dcery Aničky, která hraje moji dceru, se ve scéně velké oslavy motají František, Jeníček a Marjánka. Možná jste všechny nepostřehla. Mám tolik dětí, že už se v tom ani přátelé nevyznají. Když byla Marcela naposledy těhotná, přijel Marek Eben a ptal se, kde je Jeníček? Odpověděl jsem: Prosím tě, nebuď nervózní, čekáme další.

První Dědictví byl výbuch radosti, oslnění svobodou. Tehdy jsem to popisoval, jako když se orel snese na zajíce, vezme ho do drápů, vznáší se s ním v azuru a zajíc řve: Já letím! Netuše, že bude pozřen. Teď se naopak na Bohuše orlové snášejí a on se brání, protože chce zůstat na zemi a vidět svoji situaci. Možná i zakonzervovat, už nechce nic moc měnit, chce, aby zůstalo vše při starém. Jenže je najednou sám a začne divočit, bojovat sám se sebou. Což znamená i s alkoholem – a další okolnosti se s tím druží…

Jestli je ten film horší nebo lepší, veselejší nebo smutnější, těžko říct. Možná dobrodružnější, je tam víc těch drátů, rozet, Bohuš se víc zmítá a bojíme se, jak to s ním dopadne.

Je to zase trochu moralita. Vždycky jsem říkal lidem, kteří měli Bohuše rádi, že se podle něj nemají řídit a chovat. Málokdy je v českém filmu vidět opravdu osvobozující happy end, katarze… Přitom svět zůstává víceméně stejný, ale my jsme nějak vyklouzli, kolem je nádherná krajina, nad námi nebe a doufáme, že to ještě nějaký čas vydrží. A jestli nevydržíme my, tak aspoň náš smích. Jak zpívám: v sedle mi pořád usíná klaun…

Aby film měl hrany a ostny, musí to být hyperbola. Je fakt, že takových lidí je hodně, ovšem nejen tady. Pořád si rádi říkáme, že my Češi a Moravané jsme takoví a onací… Ale třeba v Německu je to podobné, když si ve firmě koupíte lepší auto než nadřízený, máte problém. Musíte si koupit o třídu horší. Ve Francii nebo v Itálii taky žádná sranda, Chiracovy problémy s byty, Berlusconiho aféry, organizovaný zločin… A tomu říkáme Západ!

Málokdo asi čte Bernarda, aby zjistil, co si myslí o Rakušanech, úřednících, různých cenodajných akademiích – někdy je to příšerné. Taky nadsázka, ale duch byrokrata je všude.

Všichni katolíci nejsou bigotní, nepřemýšlející. Někteří jsou skvělí a hlubocí. Stejně tak všichni Židi nejsou ortodoxní, ale mají otevřený pohled na věc. Všichni bohatí nejsou blbci myslící jen na sebe, neschopní podat pomocnou ruku. Takže si vůbec nemyslím, že jsme na tom špatně a nejhůř.

Podívejte se na všechny sbírky, které Češi pořádají, když je nějaký problém, povodeň, kolik jich je ochotných pomáhat! To je, myslím, ta pravá tvář našeho národa.

Nevím, jestli jsem přímo optimista, ale vidím dobré a silné stránky Čechů a vůbec všech lidí. A pokud máme jistou víru v lidi, můžeme si dovolit být štiplaví a šaškovat a dělat si z nich srandu. Protože taková sranda, jakou dělám, bez lásky nejde. Jako když si utahujete ze své milované ženy, což někdy musíte. A když ona to pochopí a navíc ví, že v tom může být i kus pravdy, je to ideální.

S dětmi je to stejné, nechci poučovat, taky vidím sám sebe jako dítě, co jsem prováděl, a teď jsem v úloze nějakého kazatele, mravokárce. Ptám se, zda na to mám právo. Je vždycky lepší najít v sobě nějakým způsobem úsměv. To umí málokdo, najednou se usmát během hádky. Já to moc neovládám, Marcela ano. Proto jsme spolu vydrželi tak dlouho.

Ani to všechno neumím zhodnotit, Marcela mi vždycky udělá brífink. Nedávno vyšel přesný článek na Novinkách. Když po mně chce někdo osobní bankrot, musí být důvod – a ten není, nejsem v platební neschopnosti a jsem schopný svým závazkům dostát. Určitě dojde k nové dražbě. Ale mně farma jako podnik nechybí, nemám takový vztah k majetku. Chybí mi spíš kultura, kterou jsem tam dělal, že už nebudou naše výstavy a divadla.

To jo, měl jsem tam blízko k lidem. Potkávali jsme se u krbu, hořel tam oheň a hořely i naše debaty. Stýská se mi po setkávání s těmi, kdo chodili do hospody, i po kamarádech, kteří jezdili na sympozia Čtyři plus čtyři a na další akce… Naposledy jsem tam byl při natáčení.

Je fakt, že když prořídlo listí, objevuje se v dáli její silueta, jako mlýn Dona Quijota na ilustracích. Ale že bych trval na návratu a doufal v něj? Stálo mě to hodně peněz a úsilí, ale dá se žít opravdu jinde a jinak.

Najednou mám víc času na věci, které mě baví, třeba na čtení. Cítím se svým způsobem svobodnější a volnější. Dřív jsem měl blíž k lidem, teď mám blíž k dětem a k rodině.

Mám dojem, že se to k nám ještě nedoplazilo, ta změna. Že to pořád nebereme jako něco vážného. Spíš jsme si opravdu oddechli, ubyly starosti. Bylo únavné všechno to jednání s lidmi, kteří tam pracovali. Já byl pouhý majitel, ale viděl jsem, co se dá udělat líp, sem tam jsem to řekl…

Dnes máme kolem zahradu, blízko do lesa, dobré sousedy. Zůstali nám dva psi, pár koček, ve stájích pana Kvapila máme koně. Ti snad nemůžou zbankrotovat, nebo jo? Začal fungovat nový zákoník, tak nevím. Další zázemí funguje v Průhonicích, protože často pracuju v Praze. Až budu mít zase peníze, postavíme nějaký brněnský ateliér a budeme točit filmy. Ne?

Furt je něco. Jako kluk jsem měl notes, kam jsem si psal plány. Vypadalo to, že všechno nemůžu stihnout. A stihl jsem to bez problémů. Teď se těším na hru, kterou jsem napsal pro Anču a pro mě, jmenuje se DNA. Je o chátrajícím otci a dceři, která se mu snaží pomáhat, ale on to jako pomoc nechápe. Je starý a nemocný a považuje to za samozřejmé. Premiéra bude koncem dubna.

Taky začnu zkoušet v Městském divadle v Brně hrabivého lichváře Shylocka v Kupci benátském. Zase po letech, ještě si ho pamatuji v krásném překladu Hilského…

Chlapi říkají, že mi ten zápřah a pendlování nezávidí. Ale mě moje práce strašně baví. Při zkoušení se mi líbí, jak jsou dané hranice hry, které pomalu vyplňujete, a postupně jim dáváte obsah. Najednou narazíte na bílé místo, které nevíte, jak překlenout. V tu chvíli je nejlepší jít spát. A když se probudím, znám řešení, ráno moudřejší večera. Shakespeare moudřejší Moliera.

Odnesl jsem si poučení, že se musím chovat úplně jinak. Samozřejmě jistý druh podezřívavosti a drobnohlednosti, který je v Dědictví, mi dřív chyběl. Vždycky jsem věřil, teď už se o to jenom pokouším. Co se týče lidí. Ale když jste dál od lidí, máte blíž k bohu a ten vás vezme zpátky k lidem. Ono se zase všechno spraví.

S tím, co se na farmě dělo a stalo, teď myslím z kulturního pohledu, s objevováním a šťavnatostí života, tak určitě. Ale už s jistotou vím, že nejsem podnikatel. Ten musí umět především počítat a nesmí vydávat zbytečně ani korunu. Já celkem počítat ještě umím, ale můj problém je, že zbytečně vydám korunu, dvě, deset…

Takže bych do toho šel zajištěněji, jen jako inspirátor, neudělal bych další krok bez důkladného rozmyšlení a bez konzultace s dobrým odborníkem. Byl bych mnohem opatrnější.

Až mi přinesou pivo, odpovím. Haló!…

Nejdůležitější je s dětmi znovu objevovat svět. Položí otázku, která vám dávno připadala jasná, a najednou zjistíte, že až tak jasná není. Třeba: Proč je Země kulatá? Že ji tak bůh stvořil. Ale proč? Co na to odpovědět? Jdi do p… s takovými otázkami!? Musím odpovědět, že to nevím ani já, ani žádný jiný tatínek, ale že si myslím… Začnu mluvit o přitažlivosti Země a různých teoriích, že se věřilo, že je Země placatá a když přijdu na kraj, spadnu. Jenže kam? Dostanu se k vesmíru, že je nekonečný. A jestli se mě, vole, zeptáš, co je nekonečný, jsem zase v úzkých. Jsme na tom oba stejně, já táta i ty kluk…

Pak přijdou další otázky jako: Kdy si vezmeš maminku?

Nemůžu říct pravdu: Bojím se, že když si ji vezmu, tak mě opustí. Nerozvádějí se přece jen neženatí a nevdané. To mi připomnělo jednoho slovenského karikaturistu, jehož synek nechtěl chodit do školky. Tak mu povídá: Nechceš, ale odkud se budeš vracet domů? A kluk zmlkl a šel, aby se měl odkud vrátit. To je to dětské myšlení. Ale strašně mě občerstvuje a baví.

To víte, že se je snažím připravit na úklady tohoto světa. V té hře DNA táta medituje: To jsou samé drogy, čuchání, injekce, člověk je rád, když se mu podaří vychovat normálního alkoholika! Co je za plotem, je nebezpečí. U nás jsou naštěstí dobří sousedi. Ale kus dál je zastávka autobusu, který člověka odveze do džungle. A navíc je džungle v nás…

Kdysi jsme měli priváty a dělali jsme mejdany, někdo se neprobudil, protože zhasla karma… Byla už marjánka, chlast, dlouhé vlasy… Když si uvědomím, jak jsme žili, taky museli mít rodiče hrůzu! Chudák moje maminka z Vizovic, která kvůli sousedkám říkala: Raděj mi sem ty tvé kamarády z Brna ani nevoď!

A když se brácha Jarin zakoukal do jazzu, táta byl z toho řvaní zoufalý… Generační strach a úzkost se stále opakují. Tuhle mi Marcela četla: Naše děti neposlouchají rodiče, učitelů si neváží, doma jsou spíš mučedníky než pomocníky, nechápou základní principy slušnosti… A napsal to jeden filozof tři sta let před Kristem!