Bolek Polívka: Herectví je jako dětská hra

Dělá mi to radost, beru to jako součást potěšení, která život přináší.

Paní Jelinek to krásně napsala, pak to ještě hodně upravoval Vladimír, a já jsem si mohl přimyslet kázání, která moje postava pronáší. To mě bavilo. Zapomenuté světlo patří k věcem, které se nedělají s velkým očekáváním, ale protože člověk ví, že dělá něco dobrého. I když netuší, jak to dopadne.

Vladimír Michálek režíroval s úsměvem a s velkým pochopením celé té situace, kdy byli poctiví lidé najednou šikanováni. A ukázal na ty, kteří byli ochotni se navzdory tomu angažovat pro dobré věci. Mě se tenkrát ptali, jak mohu zrovna já hrát kněze. Odpovídal jsem, že nehraji kněze, ale člověka, který je shodou okolností kněz.

No jo, ten týpek v Kalamitě je spíš jen úsměvný, určitě to není ten typ komické postavy, která se snaží vyvolat smích na první pohled. Smích tam většinou vychází ze situací, do kterých se Honza dostává.

Tatínek mě bral na zkoušky ochotnického divadla, protože byl se mnou rád, já jsem byl rád s ním a rád jsem tam s ním chodil. Dá se říci, že jsem byl jako dítě svědkem mnoha tvůrčích vzepětí a činů ochotnického divadla v sokolovně ve Vizovicích.

A kromě toho měli chlapi klaunskou skupinu Sulibrulipolivali, to znamená Sulíček, Brůžek, Polívka, Valíček. A tatínka napadlo, že bych tam mohl zdobit. Oni tomu říkali, že dodávám poezii, tatínek říkal, že zdobím.

Přepásal mi sako provazem, dal mi na hlavu hučku, z papíru a klihu vyrobil červený nos, obul trochu větší boty – a byl jsem malý klaun. Valíček byl sokol, ten dodával představení cirkusový šmak, protože uměl salta a přemety, Brůžek, Polívka a Sulíček dělali legraci a já jsem zdobil.

Rád jsem se mezi nimi potácel. Na rozdíl od mého bratra Jarina, který nikdy nechtěl vystupovat, styděl se, bál se, jeviště mu vůbec nevonělo. Mně vonělo moc, bylo to pro mě přirozené. Hrál jsem s nimi i loutkové divadlo s velkými marionetami.

Byli jsme rozděleni na vodiče a mluviče. Měli jsme Kašpárky, rytíře, Škrholy, různé panny a princezny. Toužili jsme se stát vodiči, a když se jím člověk stal, učil se, jak loutku vodit, jak pohybovat rukama, jak chodit po lávce a co dělat, když se loutka zamotá do sebe nebo do jiné loutky.

Už tehdy jsem ale hrál i vážnou roli. V představení Trójané, které režíroval pan učitel, jsem hrál židovského chlapce Levina, kterého – po válce – šikanoval učitel. A jeho spolužáci Trójané s ním utekli do lesa s tím, že dokud se situace nevyřeší, nejsou ochotni se vrátit.

Pamatuji si, jak jsem si zakládal na tom, že když mě urážel, držel jsem se pevně lavice a snažil se, aby mi bělaly klouby. Aby bylo vidět, jak trpně to jeho šikanování snáším. To byl můj první divadelní vynález.

To už bylo na Janáčkově akademii múzických umění. Shodou okolností také vážná role – rozchází se se mnou holka, já pokuřuji a ona mi vysvětluje, že odchází navždy. Mně je z toho smutno…

A tak jsem si tu cigaretu dal takhle pod bradu, aby mi kouř klouzal po tváři k očím, tím jsem začal slzet a byl jsem obdivován, jak hluboce prožívám osud své postavy. Pan profesor Josef Štefl, který nás učil, nikdy nepřišel na to, že jsem si tím štiplavým kouřem vyrobil umělé slzy.

Jeden slovenský herec říkal – a teď cituji: „Hrajem, dobre hrajem – a zrazu pocit v piči. Dohrál som technicky.“ Někdo zkrátka musí roli prožívat, někdo ne.

K tomu je známá historka o siru Laurenci Olivierovi a Dustinu Hoffmanovi, když točili Maratónce. Hoffman přišel ráno na plac a Olivier mu říká: „Jste nějaký unavený, pane kolego, stalo se něco?“ Hoffman odpověděl, že nešel spát, aby vypadal špatně. „Ta moje postava je mučená a má šílené bolesti, tak jsem se na to takhle přichystal.“ Sir Laurence mu na to řekl: „A nestačilo by to zahrát?“

Když jsme točili Báthory, naše anglická herečka si před záběrem dávala na uši sluchátka, a když to bylo vážné, poslouchala Wagnera, úplně se do toho ponořila. Všichni dlouze v tichu čekali, až se napojí, a ona pak, aby se sama nevyrušila, jen velmi zvolna podala sluchátka asistentovi, ten zmizel jako pára nad hrncem a Jakubisko věděl, že je připravená. A tak ani nezašveholil, jen ústy naznačil: Můžeme. Akce.

Filmové herectví má blíž k autenticitě, divadlo vyžaduje větší stylizaci. Pro sebe si připodobňuji herectví k dětské hře. Některé děti si hrají naprosto upřímně, vžijí se do hry naplno, ale když maminka zavolá „Oběd!“, je rázem po indiánovi nebo loupežníkovi a k obědu odchází zase dítě.

Tím jedním maminčiným slovem nebo jen jejím hlasem je rázem po hře. Já mám rád hrát si na někoho. To úplně stačí. Od paní profesorky Ryšánkové jsem jednou dostal radu: „Bolku, hraješ šlechtice, narovnej se!“ To je ono.

On si dal někdy stůl na stojato jako řečnický pult, napodoboval různé politiky a politické strany a jeho kamarádi se smáli, protože si je všechny pamatovali. Já jsem se na to jako kluk díval ze země, nevěděl jsem, čemu se smějí, ale tatínek měl pravděpodobně velkou schopnost improvizace, imitace.

A dnes když mě naši kluci začnou napodobovat, a samozřejmě přehánějí, tak je to také sranda. Filmové herectví je křehké, to je jako lhát mamince. Ona to přece vždycky pozná, a stejně tak divák v kině pozná, když to není přesné.

To víte, že jsme měli spory i konflikty, ale pak jsme se tomu uměli zasmát a měli jsme se moc rádi. Jednou ráno jsem jen tak zažertoval: „Dneska vám ukážu, jaké to je točit s hvězdou!“ A Věra jen tak rozšířila chřípí, viděl jsem, že si myslí: „Počkej, já ti ukážu.“ Dlouho nic, až ve tři odpoledne jsem udělal chybu. A hned to přišlo: „Vidíš to! Děláš machra a všechno posereš!“

Ale nosil jsem jí nápady i celé scénáře a ona věděla, že jsem jí dobrým spolupracovníkem. Moc jsem si jí vážil, ostatně vždycky jsem jí i vykal. Měla moc ráda naše děti, patřila do rodiny. Ale někteří spolupracovníci to s ní opravdu měli těžké.

Když jsme například točili Vyhnání z ráje, náš rakouský kameraman Klaus Fuxjäger se jí bál tak, že se třásl, sotva uslyšel zdáli její hlas. Jemu se mu snad třásla i kamera. Na druhou stranu uměla Věra být velmi kamarádská, obětavá, jak říkám, rodinná.

Kritici dozráli k tomu, že to nebyla jen taková pustá komedie jako třeba Trhala fialky dynamitem nebo Hotýlek v srdci Evropy, k čemuž se to tehdy přirovnávalo. Že to je „uzelnatější“, je tam řada zauzlení té doby: lidí, jejich naivních představ i neschopnosti pochopit situaci. Oddanost demokracii a svobodě, která přehlídla všechna nebezpečí.

Jednou jsem o tom dlouho mluvil s Karlem Krylem, a on říkal: „Pozor, nesmíte nikdy dovolit dát politice slepou důvěru, to jsou politici, to jsou lži! Já jsem si myslel, že je jen takový škarohlíd, a namítal mu, že se přece všechno krásně vyvíjí.

Pravdu měl samozřejmě on, protože už tehdy se leccos kutalo někde v podzemí, ale vlastně před našima očima. To jen my jsme si toho nevšimli.

Věra tehdy poznamenala, že jsme vlastně vylezli z temné díry a jsme oslněni světlem svobody až k zaslepení. Ostatně já jsem to oslnění svobodou a majetkem zažil na vlastní kůži. Ve filmu je to ta scéna s Karlem Gottem, ale ve skutečnosti jsem šel s malým Vladimírkem po ulici já, a najednou slyším pokřik: „Bolí!“

Zastavil taxík, vylezl chlap a „Bolí, podívej, toto je moje, to všecko je moje!“ Ukazoval mi dům na Jakubském náměstí, a pořád jen „Pojď, pojďme se ožrat.“ Já nechtěl, měl jsem dítě v náručí… Ještě když odjížděl, tak za mnou volal: „Já si tě nandu! Třeba v televizi nebo v Paříži!“A to byl vlastně impulz k filmu Dědictví. Pak jsem Věře posílal jednotlivé sekvence a dávali jsme to dohromady. Moc nás to bavilo.

S ním se pracuje krásně. Před natáčením s herci hodně diskutuje, což je velmi důležité, a nepropustí ven nic, co se mu k filmu nehodí. Nechá lidi, aby se otevřeli, aby jim bylo u natáčení dobře, netrpěli žádnou křečí, trémou, nedostali se do sváru. Umí dát lidem pocit svobody a lehkosti.

Balzerová, tehdy Havránková… To se musím pochlubit: Eliška byla vyhlášená krasavice a my vyhládlí spolužáci jsme neměli nárok, protože tahle děvčata se dívala výš, na starší kluky, charakterově vyhraněnější, abych to řekl hezky…

A po padesáti letech jsme se spolu ve filmu Srdce na dlani dostali do postele. No a moje žena Marcelka byla na natáčení a Eliška jí řekla: „Byl dobrej!“

To mi nenabídl Martin, ale producent Tomáš Hoffman, od kterého jsem už v minulosti dostal řadu nabídek. To víte, že jsem se ho ptal, proč mi nabízí tak malou roli, a on mi řekl: „Bolku, my tam potřebujeme někoho, koho bude lidem líto.“ Takže to bylo z čistě profesionálních důvodů, a vlastně to byla poklona.

Na komedie se vždycky nadávalo a ty, na které se dneska rádi díváme, byly v době svého vzniku také posmívané. Komedie je trošku pohrdaný žánr.

Třeba Milan Lasica vydal knížku rozhovorů a jmenuje se Veď som iba komik. A tak to vnímá spousta lidí. Když zahrajete vážnou roli, najednou jste Pan herec, ale když zahrajete dobře v komedii, bere se to jako „jen taková komedie“.

Říká se, že je to proto, že o řecké tragédii máme knihu, ale ta o komedii se ztratila. Znáte to: „Taková blbost, Anežko! Ale nasmáli jsme se!“ Jenže koneckonců dobrých komedií si lidi váží hlavně tím, že se na ně dívají pořád dokola.

Pokud jde o DNA, připadalo mi chytré si pohrávat s našimi osudy. Něco z toho má dokonce vzdáleně kořeny ve skutečnosti, něco je úplně vymyšlené, a už to je pro diváky docela zajímavé, pátrají v duchu, o kom mluvíme.

A s Vladimírem mi zase připadal jako dobrý nápad, že je skutečný syn té královny (v představení Šašek a královna hrála královnu matka Vladimíra Polívky Chantal Poullainová). Snažil jsem se, aby se na to mohl dívat i člověk, který neviděl Šaška a královnu a aby odkazy na něj měly smysl i bez toho, že lidi poznají, že jsou to odkazy.

Hraje se mi s oběma výborně, je to přece jen bližší než s kýmkoliv jiným. Herec David Kaloč říkával: „Režisér a herec jsou jako dva břehy: čím jsou si bližší, tím je proud silnější.“

A s kým jiným už by si měl být člověk bližší než se svými dětmi? Má to příjemnou atmosféru, je to oživující. A pak je tam ten skrytý důvod: být s nimi, trávit s nimi čas.

Ne. Jen Vladimír si na zkouškách stěžoval, že to pořád měním, a přitom za týden je premiéra. Řekl jsem Vladimírku, vydrž do premiéry, a když se v tom nebudeš cítit, tak najdeme někoho, kdo tě zahraje. Ale pak se v tom našel a hraje se mu to moc dobře. Jsme velcí kámoši.

Osud tomu chtěl. Aneb jak říkají staří moudří: „Chceš-li pobavit boha, seznam ho se svými plány do budoucna.“

Kdysi jsem slíbil, že až jí bude padesát, tak si ji vezmu a udělám z ní mladou paní. Že to bude taková sociální plastika. Říkal jsem jí hospodyně a vůbec jsem si neuvědomoval, že pro ni může být svatba důležitá. Když mi řekla, že se Gott oženil, řekl jsem jen: „Ten už na to má věk.“

Pořád jsem to oddaloval, rodily se děti a byli už jsme tak propojení, že jsem na to vůbec nemyslel a neuvědomil jsem si, že v Marcelčině duši to doutná jako malá křivda. Bylo to pro ni důležitější, než jsem si myslel.

O to větší to pak byla radost. Marjánka volala „Já jsem tak šťastná, maminko, konečně se budeš jmenovat jako já!“ A Franta: „Vítaj do rodiny, mamo!“

Ono záleží hodně na mamince, dítě si musí umět vybrat matku, a to se u všech podařilo. Z těch mladších je nejstaršímu Jendovi osmnáct, má těsně po řidičáku a je basketbalista na vysoké úrovni. Tygři Brno.

Je v reprezentaci, příští sezonu bude ještě hrát za mladší muže a pak už půjde do chlapů. Franta je raper, skládá si s kamarády písně, píše k nim texty, je to takový radostný kluk.

Marjánce jsme od dětství říkali naša Bystriňa, pak jsme ji překřtili na Motýlka. Bubnuje ve školním orchestru, je dobrá na trampolíně a v tancování. Říká, že bude dělat divadlo.

Všichni tři chodí do mezinárodní školy, kde mají všechny předměty kromě češtiny v angličtině. Mám z nich radost. Je hezké s nimi posedět, popovídat, „zavychovat“ si.

S těmi staršími to bylo horší. Teď už jsem víc pánem svého času. Snažím se netočit, když hraju divadlo, a když točím, nehraju divadlo. Držím volné víkendy, prostě používám staré recepty na to, aby byla rodina spolu víc.

Máme společné obědy, večeře. Tam se také vychovává. Poslouchám je a říkám: „Hoši, Marjánka je z vás nejhezčí, to je přece jasné. A jak vás tak slyším, je i nejchytřejší.“ To je ta jemná výchova, měli by se chytit za nos…

Já jsem taky odešel, byl jsem v Praze rok s Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou v Pantomimě Alfréda Jarryho. A hostoval jsem v činohře Na Zábradlí, Jan Kanyza byl tenkrát na vojně, tak jsem hrál za něj, režíroval Jiří Menzel. Ale potom založili v Brně Divadlo na provázku jako profesionální divadlo.

Předtím to bylo jen takové sdružení herců a studentů, kteří měli chuť si to zkusit jinak nebo dělat něco jiného. Přišli jsme tam s Dášou Bláhovou a oni mi slíbili velké role, což dodrželi, a hlavně jsem si mohl každý rok udělat jedno svoje vlastní představení. To bylo moc lákavé.

V Praze to navíc tehdy nebylo úplně jednoduché, Brno bylo trochu ve stínu vysoké kultury, a my jsme byli divadlu zcela oddáni. Pak už se mi z Brna nikdy nechtělo, protože v Praze jsem často hostoval, točil jsem filmy a po revoluci jsem tam měl otevřené dveře všude.

Jezdil jsem za prací do Prahy, ale nemusel jsem v Praze bydlet. Pak přišla farma a moje vlastní divadlo. Kdo by ho nechtěl?

Výkladů je několik, já se přikláním k tomu, že je nezařaditelné. Tyhle fóry mezi Brnem a Prahou jsou někdy sranda, ale někdo to bere moc vážně a nadávají si pak opravdu, to není dobré.

Ale chápu a vlastně mám rád fóry jako „Co to je ta šalina?“ „To je tramvaj, akorát že jezdí po vesnici.“ A my zase máme: „Praha se skládá z několika Brn.“

Já jsem tu rivalitu nikdy nepociťoval, my jsme byli Provázek, jezdili jsme po celém světě a měli pořádné porce úspěchu. Ale je fakt, že v Praze je víc herců, které lidi znají z televize, a když přijedou z Prahy hrát do Brna, chodí lidé na jejich tváře.

Nicméně pořád jsou v Brně skvělá divadla. Pořád je Provázek, HaDivadlo, muzikál se dělá skvěle, má to úroveň. A když Brno hraje v Praze, je také vždycky plno.

Máme před sebou letní scénu, budeme hrát v Mikulově, ve Slavkově, na Kraví hoře a v Brně. Točím dvanáctidílný seriál s pracovním názvem Pálava a těším se, že Bohdan Sláma bude natáčet nový film, kde budu hrát zlostného dědka.