Boje o dámské kalhoty

Slečny totiž měly na sobě široké kalhotové sukně. Byly to jakési prostřižené hedvábné balóny, u jedné modré, u druhé červené, a to rozzuřilo Pražany nevídaně. Juppe-culotte, kalhotová sukně, říkalo se odborně tomuto pařížskému oděvu. Jeho autorem byl Paul Poiret a své kalhoty nazýval harémovými. Dámy v Paříži se jimi chlubily už od roku 1909. Dívky na Václavském náměstí byly manekýnkami oděvní firmy Deymel v Celetné ulici a jedna z nich – Julie Lausschmannová – byla vítězkou soutěže krásy v Praze za rok 1910.

To ji ovšem nezachránilo – strážníci, kteří stáli v pozadí, modelky neuhlídali. Třítisícihlavý dav nešťastnice hnal jako dva pestré míče až do Štěpánské ulice, kde čekala jízdní policie, a ta ulici prostě uzavřela a ubrečené dívky s rozmazanými líčidly zachránila. Mezitím kdosi rozbil skleněnou tabuli bia Lucerna a uprostřed náměstí vykolejily dvě tramvaje. V následujících dnech docházelo v Praze, stejně jako v dalších evropských metropolích, k protikalhotovým demonstracím.

Ke kalhotám se vyjádřily všechny politické strany. To kalhotnice, jak byly ženy v tomto oděvu nazývány, neodradilo. Už 19. března 1911 se na Václavském náměstí v kalhotové sukni procházela vyzývavě královna českých operetních scén Marie Zieglerová s přítelkyní slečnou Brodeckou. Tentýž den se na korze v Teplicích objevila nejmenovaná dáma v kalhotách a vyvolala takový sběh lidu, že se na ulici splašili koně, táhnoucí naložený vůz, a ten se vzápětí srazil s omnibusem.

Kalhoty se staly politickou záležitostí, byly kritizované pro svou „neženskost“. Své místo v dějinách ovšem měly.

„Žena ať se neobleče v roury mužské a muž ať neužije roucha ženského, jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí,“ hlásal Starý zákon. Dlužno podotknout, že kalhoty se poprvé objevily už u barbarských národů, které – na rozdíl od antického světa – přinášely nové praktické typy oděvů pro všestranné využití. Patřily k nim právě kalhoty.

Pro germánské a slovanské kmeny znamenaly základ odívání. V čase stěhování národů byly kalhoty zřejmě i běžnou částí ženské módy. Chán pohanských Bulharů Boris se např. v roce 866 ptal papeže Mikuláše I., zda „budou moci bulharské ženy po přijetí křtu i nadále nosit kalhoty“. Mikuláš odpověděl zákazem. Kalhoty se staly čistě mužskou výsadou. Pro ženy byly jen součástí spodního oděvu, k němuž se přivazovaly tkaničkami a kroužky punčochy. Ani v pozdějších staletích to nebylo lepší.

„Vidíme ženy, jak se teď strojí, rohaté, co kozel k boji, po turecku a po polsku, po francouzsku, po bláznovsku. To nic jiného než sama pejcha, trupel hlíny, když tak dmejchá,“ psal Jiří Volný v Rozmluvě starého prostého Čecha s mladým modním panáčkem (kolem roku 1730).

Odíváním po turecku mínil široké kalhoty, které urozené dámy nosily k maškarním kostýmům. Pyšnila se jimi madame de Pompadour stejně jako madame du Barry.

Do každodenního šatníku ovšem kalhoty nevstoupily. To se stalo až v 19. století v oblasti sportu, pokud nepočítáme dlouhé kalhoty amerických osadnic. A tento jev způsobilo jízdní kolo.

„Nošení mužského oblečení ženami je dovoleno jen v případě jízdy na velocipédu,“ tak zněly pokyny francouzského ministra vnitra jednotlivým prefekturám v říjnu roku 1892. Ve Francii šokovala kalhotami už spisovatelka George Sandová – milovala pánské kravaty, kalhoty a kouřila doutníky. Když ji poprvé uviděl její pozdější milenec, skladatel Fryderyk Chopin, zvolal: „Jak je ta Sandová nesympatická! Je to vůbec žena? O tom bych pochyboval.“

Velocipedistky tedy mohly nosit kalhoty, „k nimž se leckdy pojí černé punčochy“. V „normálním“ životě jim ovšem měly stačit sukně. Dáma v kalhotách byla leckdy rychlejší než pán, který tak mohl ztratit svou nadřazenost.

Dobový tisk mu radil: „Poučení jezdců v průvodu dam: Především považ, že při dlouhé jízdě nesmíš dříve unaviti se než dáma, sic že by to bylo tvému manželství na úkor. Nevíš-li si však pomoci, vytáhni perořízek a prořízni obruč jejího kola, aniž by si toho všimla!“

Svatopluk Čech novou módu velmi ocenil. Viděl v roce 1899 ženy v kalhotách v Paříži, pochvaloval si je a poznamenal prorocky, že „tímto způsobem ponenáhlu skutečně blíží se převrat v ženské toaletě“. A blížil se březen roku 1911, kdy kalhotnice i u nás vyrazily do ulic. Měly své souputnice v dalších zemích.

Ve čtvrtek 2. února 1911 měli pařížští uličníci co dělat. Házeli kamením a pokřikovali na útlou dívku, která pro jistotu v doprovodu dvou policistů kráčela po Place de Vendôme „v bílých a černých, podivně pruhovaných futrálech, rozdělených na nejkrásnějším místě mezi mužem a ženou“ (Zeit, 3. února 1911). Manekýnka pana Poireta se stěží ubránila útokům kolemjdoucích. Přestože všeobecně už během týdne byla tato móda v tisku odsouzena, objevily se kalhotnice v Berlíně, Vídni, Madridu.

V Madridu muselo před obyvatelstvem chránit manekýnu 50 vojáků! Zdaleka nejlépe si však počínala kalhotnice v sedmihradském Golači, kde „se jí dav pokusil strhnout kalhoty z těla, ta však neváhala, vyňala z reformek revolver a dvakrát vystřelila. Poté ji odvezl automobil“ (Právo lidu, 12. března 1911).

To v Praze si ženy počínaly mírněji. Tam se ovšem do módy vpletla politika.

„Kdo vidí v módě jen módu, je hlupák,“ prohlásil kdysi Honoré de Balzac. Zájem politických stran o kalhotnice u nás podnítil list papeže Pia II. Oservatoro Romano z března 1911, v němž uváděl, že ženské kalhoty jsou bezbožností. Popudil tak téměř všechny nekatolické strany.

Ostatně katolický Čech už večer 7. března 1911, kdy se objevily manekýny na Václavském náměstí, vyhlásil kalhoty pro ženy za věc a vítězství ďáblovo. Ostatní politické strany ještě váhaly – do pouhého 8. března, kdy další kalhotnice vyvolaly skandál v Brně, Plzni, Kolíně nad Rýnem, Českých Budějovicích.

Právě 8. března proběhla v Praze na Václavském náměstí demonstrace proti kalhotnicím. Asi čtyřtisícové shromáždění rozvášnila zpráva, že po Příkopech jde žena v kalhotách. Lidé se hnali na Příkopy, cestou porazili a v obličeji poranili dívku, která sice neměla nohavice, ale úzkou sukni, jiná dáma, která jí pomáhala vstát, přišla o deset tisíc korun. Měla je nerozumně zastrčeny v korálkové taštičce na lokti.

Když dav dorazil na Příkopy, byl zklamán, kalhotnici, takto manželku vrchního policejního inspektora, totiž provázela jízdní policie. Od toho dne propukla v tisku kalhotová bitva a demonstrace se staly po celý březen kratochvílí pro určitou část obyvatel Prahy.

Katolické listy bezbožnice – kalhotnice – odsoudily, národněsociální České slovo 9. března zdůraznilo, že „nošení tohoto oděvu je dílem gusta. Není možno mu bránit. Policie musela slečnu firmy Deymel chránit jako za demonstrací provokujícího buršáka“. Zároveň České slovo v duchu svého nacionálně podbarveného programu žádalo: „Nechtějme vzory cizí, francouzské. Vypěstujme si kalhotové sukně vlastní, české.“

Pozoruhodný byl přístup sociální demokracie. Váhala, jaký postoj má ke kalhotám zaujmout. Ženských voličů měla nemálo. Na počátku zápasu o kalhoty je Právo lidu i brněnská Rovnost odsoudily. Později se oba listy zastaly manekýnek jako pracujících žen: „Tato nevole pouličních davů jest namířena na otrokyně módních závodů, které by mohly při odmítnutí přijít o existenci.“

Právo lidu vytáhlo i těžší kalibr – konstatováním, že sukni nosí i papež: „Přece také chodí po ulicích mužové v sukních, tj. páteři v klerikách, a nikdo za nimi neběhá a nespílá jim. Horší módy přece ženy nemohou vynalézt než úplné nahoty.“

Lidové noviny si také zachovaly zpočátku odstup, s narůstáním útoků vůči ženám ale napsaly: „Krátké kalhoty chránily třeba krále Ludvíka XVI. proti pověstným bezkalhotníkům, jak se říkalo revolucionářům, nosícím dlouhé, demokratické pantalóny. A tak naše dámy vystoupily jako revolucionářky.“ Obdobně vystoupil Venkov i Národní listy.

Divadlo Lucerna ihned uvedlo na program hru od jistého pana Mallaga s názvem Juppe-culotte, objevily se první pohlednice s kalhotnicemi.

Počínání prvních nositelek kalhot bylo v každém případě odvážné, byť si kalhoty na běžné začlenění do ženské módy musely ještě počkat.