Blogerka Tereza Maroušková: Supermatka fakt nejsem. A co má být?

„Otěhotněla jsem. Zcela přirozeně a neplánovaně. Jsem očividně ten typ, co se o něj jednou někdo otře a je v tom. Můj kamarád Igor to komentoval celkem trefně: No nekecej, tobě někdo naštěkal do boudy, jo?“ Takto břitce a nekorektně začíná blog „Nasrané mámy“ Terezy Marouškové. Vznikl přesně před třemi lety, když čekala prvního syna.

Dočteme se v něm ledacos: o nekončících žaludečních nevolnostech, které se rozhodně neomezují jen na ráno nebo brzké dopoledne, o nevzhledných uhrech, které nastávajícím matkám s rozbouřenými hormony obsypou celé čelo. Autorka nás dokonce vpustí i na porodní sál – prý abychom věděli, že ne každý porod probíhá jako ve filmu.

„Trčím na sále, voda ze mě teče a průběžně zadělává všechno v okolí půl metru. Na vedlejší kóji přijíždí rodička. Za dramatického řevu z ní po dvaceti minutách leze dítě. Skvělý. Mění se směna. Ještě není ani osm a já absolvuji další dva cizí porody. Každý trvá sotva hodinu,“ píše o svém čtyřiadvacetihodinovém maratonu plném bolesti.

Její příspěvky jsou syrové, kousavé a jadrně napsané. Blog „Nasrané mámy“ si zkrátka nebere servítky. Čtenář už na první pohled pozná, že je to ventil na „upuštění páry“.

„Ano, ten blog skutečně vznikl ze zoufalství,“ vzpomíná dnes třicetiletá Tereza, která si za svoje drobné literární postřehy vysloužila i ocenění Mamablog roku 2021 a 2022.

„První trimestr byl totiž hotové peklo, prakticky jsem neopustila prostory koupelny,“ vysvětluje. Pohodově se ale nevyvíjely ani další měsíce „čekání na zázrak“. „Žádné růžové období naplněné mateřským štěstím a bezbřehou láskou se nekonalo.“

Postěžovat si ale nebylo komu, kamarádky ještě těhotné nebyly. Část z nich dokonce neměla ani partnera. Komunity matek, které se sdružovaly na sociálních sítích, navíc žádné podobné problémy nesdílely.

„Vypadalo to, že jsem jediná ve vesmíru, komu je celý den špatně. Instagramové profily jiných těhulek se naopak hemžily dokonale naaranžovanými a vyretušovanými fotkami, na nichž všechno vypadalo nablýskaně a šťastně. Začala jsem pochybovat o tom, jestli s těmi lidmi vůbec sdílím stejný časoprostor,“ říká Tereza.

Rozhodla se proto tuto koncentraci dokonalosti naředit. Na blogu popisuje jen realitu bez příkras. Dělá si přitom legraci nejenom ze sebe a ze společné „symbiózy“ se svým synem, ale třeba i z manžela. Toho nelichotivě označuje jako „zploditele“.

„Samozřejmě mu to nevadí, směje se tomu. Ostatně on celý ten počin vymyslel, a to včetně onoho nekorektního názvu Nasraná máma,“ podotýká Tereza. Dobrý partner navíc podle ní chápe, že si žena musí občas ulevit i od něj.

„Zvlášť když pustí do éteru nějaký hodně šťavnatý hlod. Třeba když si stěžuju, že už je mi dlouho zle, a chci, aby to skončilo, on prohlásí: Všechno je to jen o hlavě, nesmíš si to tak připouštět,“ říká Tereza. V takovém okamžiku by prý svého mužíčka nejraději „naložila do sudu“.

Blog okamžitě zafungoval. Vlnu zájmu vyvolal i stejně nazvaný instagramový profil – v tuto chvíli ho sleduje skoro 65 tisíc lidí.

„Většinou jsou to podobně postižené a naladěné matky, ale nejen ony. Čtyřprocentní menšinu tvoří i muži, mezi fanoušky mám dokonce i několik gayů. Jeden má přelouskáno úplně všechno, co jsem napsala, včetně obou knih. Prý se u toho královsky baví.“

Další nečekanou skupinou lidí, u které našly příspěvky ohlas, jsou onkologicky nemocní lidé. „Zažívají totiž podobné stavy nevolností jako těhule. Třeba jedna paní, která si právě prochází chemoterapií, mi napsala, že jí ten můj profil pomáhá.“

Většina lidí na blog reaguje vřele, takzvané hejty – tedy agresivní nesouhlasné poznámky – Tereza dostává velmi málo. „Čekala jsem, že jich budu mít spoustu, že mě lidi za mou drzost zlynčují. Matky jsou totiž jedna z nejagresivnějších skupin na internetu,“ říká Tereza a dodává: „Ale nestalo se. Pár se jich sice ozvalo, obyčejně mi vmetli, že lidi jako já nemají mít děti, ostatní jsou ale slušní a konstruktivní.“

Jediný, kdo z blogu nadšený není, je tak její vlastní tatínek. „Jako vysokoškolský pedagog svým kolegům raději vypráví, že má doma vystudovanou právničku. To, že se dala na dráhu nekorektní spisovatelky a blogerky, už moc nezmiňuje,“ směje se.

Mezi tématy, která na profilu nejvíc rezonují, jsou podle ní hlavně kojení, uspávání dětí a školky. „Stačí, abych nakousla kterýkoliv z těchto motivů, a bohatá debata je zaručená.“ Proč lidi dráždí zrovna tyhle věci, ale netuší.

„Zřejmě to bude tím, že má každý svou vlastní představu o tom, jak by měl rodič v daných situacích reagovat. A pokud to někdo vidí jinak, budí to obrovské emoce, protože si každý začne v dané situaci představovat vlastní dítě. A rozohní se.“

Do budoucna chce v psaní i nadále pokračovat. „Právničina, kterou jsem vystudovala, mě prakticky nikdy nebavila. Když jsem jako koncipient pracovala v jedné advokátní kanceláři, radši jsem kolegům chodila pro oběd, než abych vyplňovala lejstra,“ říká a dodává: „Navíc vzhledem k tomu, že jsem teď podruhé těhotná, budu mít přísun dalších témat a námětů zcela jistě zaručený.“

S mateřským blogem prý skončí až v okamžiku, kdy se děti vydají do školy. „Rozhodně nechci být takovou matkou, která veřejně rozebírá a pranýřuje jejich nebohé učitele. Nebo si z nich dělá legraci a dostává je tím do nekomfortní situace,“ říká. Českého školství a jeho zaměstnanců si totiž váží a jejich práci považuje za náročnou. Zvlášť na státních školách.

„Navíc až budou moje děti ve školním věku, už se to ani nebude hodit. Budu jim chtít dopřát spíš soukromí,“ dodává. Na to, aby svého syna na Instagramu příliš nevystavovala, si dává pozor už i dnes. Fotky jsou nastylizované tak, aby se nedal zahlédnout jeho obličej.

„Další věcí, kterou bych nikdy veřejně na sociální síti nesdílela, jsou opravdu intimní chvilky a důvěrné okamžiky. Všechny tyhle hezké věci, které nás spojují a naplňují, si chci nechat rozhodně pro sebe,“ říká.

Blog má zkrátka jiný účel: bořit mýty a nahlodávat současný trend hyperkorektnosti. „Řada žen už začíná propadat zoufalství. Pod tlakem kultu supermatek mají úzkosti z toho, že svou roli nezvládají. Že nefungují na sto procent, chybují, neplní kvóty předepsaného entuziasmu. Kladou si na sebe nepřiměřené nároky,“ říká Tereza. „Přitom všichni jsme jen lidé. Každý z nás má nárok udělat chybu.“

Funguje to. Podle Terezy se atmosféra ve společnosti mění a vzniká spousta nových blogů na podobné bázi. „Postupně se přidávají i někteří psychologové, kteří také vyzývají ke střídmosti a umírněnosti,“ upozorňuje. Občasné přešlapy rodičů jsou podle nich normální a neměly by se démonizovat.

„Pokud zkrátka matce ujedou nervy a na zlobivé dítě jednou za čas zakřičí nebo se zachová jinak iracionálně, je to v pořádku. I ona má přece emoce,“ říká Tereza. Je jen třeba, aby to pak dítěti vysvětlila. A pokud náhodou nebyla spravedlivá, aby to s ním probrala a pak se mu i omluvila. Současný trend hlásá, že si dítě zasluhuje naprostou volnost a benevolenci rodičů. To podle ní rozhodně k dobrému vychování nepovede.

„Ostatně i já se během psaní blogu a přebalování něco naučila – stala jsem se daleko přístupnější a tolerantnější vůči dalším lidem a názorům,“ dodává. „Manžel mi taky říká, že jsem teď výrazně trpělivější, což je k nevíře. Vždy jsem byla divočák a výbušná povaha. Zatímco on vše bral se stoickým klidem a nadhledem, já jsem řádila.“

Mateřství si proto začala i užívat. „Zvlášť teď, když už malý Jarmil odrostl dupačkám a začal konečně komunikovat, je to boží. Člověk najednou vidí, že stvořil opravdovou osobnost, která si vymýšlí vlastní příběhy a dialogy, maluje obrázky. Už má svůj svět, což člověku dává smysl,“ popisuje pyšná máma, která doufá, že jako druhá se jí narodí holčička.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nasraná máma: Nekorektní průvodce prvním rokem mateřství - Tereza Maroušková (2022, brožovaná)