Blogerka a spisovatelka Zuzana Hubeňáková: Manžel ví, že přeháním

Přijela na otočku do Prahy a už z dálky mě upoutaly její dlouhé vlající vlasy a elegantní chůze na vysokých podpatcích.

„S dětmi si je moc neužiju, tak aspoň dnes,“ směje se sedmatřicetiletá dáma, jejíž sdílený „zápisník“ dělá čtenářům na internetu radost už víc než čtyři roky.

Odvezla bych děti do školy a školky, vrátila se domů a nejspíš prováděla něco na zahradě, jsem jí přímo posedlá. Dlouho mě nebavila, protože mě kdysi nutili rodiče, abych jim pomáhala, jenže pak jsme si s mužem pořídili domek a stala se mi z toho vášeň. Neustále mám potřebu něco zvelebovat a tvarovat. Jsem ale velký chaotik, tudíž sázím – a vzápětí přesazuju.

Taky bych něco psala, dva týdny jsem nic pořádného nevyplodila a už mě svrbí prsty. Cítím dluh vůči fanouškům mého blogu, kde jsem v začátcích publikovala denně. Což nešlo trvale udržet. Přeorientovala jsem se víc na Facebook, kam píšu kratší texty. Teď jsem ale potkala maminku kamaráda, která tvrdila, že se těší na každý můj nový příspěvek na blogu. Tak už kvůli ní…

Dostala jsem se do zajímavé hořkosladké životní situace: po mateřské jsem rok pracovala na částečný úvazek v bance, pak ale začali propouštět, což jsem vzala jako výzvu. Dohodla jsem se s manželem, že zkusím do Vánoc napsat další knihu a od ledna se začnu ohlížet po jiné práci. K tomu budu průběžně publikovat v časopisech.

Jenže v půlce prosince jsem si velmi nešťastně rozdrtila ruku a pořád chodím na rehabilitace. Hledání zaměstnání jsem musela odložit. Ale nelituju, aspoň mám víc času na děti. Barunce je pět a Elišce sedm.

Vůbec! Tu a tam si starší vyprosí půjčení mého mobilu a napíše nejlepší kamarádce, jak se jí po ní stýská, ale jinak jim technologie nepovolujeme. Jsou ještě malé, měly by raději řádit na zahradě.

Je ovšem těžké odolat začínajícímu tlaku okolí. Byla u nás na přespání Eliščina spolužačka, a když jsem viděla, jak pořád jen sedí na gauči, hraje hru na mobilu, moje holky se dívají, a venku je přitom krásně, bylo mi z toho smutno!

Hodně, jdu špatným příkladem. Kážu vodu a piju víno. I manžel má práci, které se nelze věnovat jen od – do, je zaměstnaný jako account manager ve velké komunikační firmě a musí být stále na příjmu. Občas připravuje pod tlakem nabídky plné složitých technických řešení. Moc tomu nerozumím, ale něco malinko jsem pochytila na VŠE – jako specializaci jsem měla management a informatiku.

Z dnešního pohledu bylo moje vzdělání omyl, jsem spíš kreativní člověk. V tom je moje životní schizofrenie, zbožňuju něco vytvářet, malovat, šít…

Maminka kdysi šila, protože jí nic jiného nezbývalo, dnes to znovu frčí, jen motivace jsou jiné. Před týdnem jsem naučila kamarádku ušít sukni a je z toho úplně odvázaná. Jde ovšem o nákladný koníček, látky podražily.

Pocházím z Valašska, z vesničky Poličná. Bydleli jsme pod lesem v bytovce pro čtyři rodiny – byla jsem jediná holka v baráku, jinak samí kluci. K tomu mám tři bratry, a i ve škole byla přesila kluků. Lítala jsem s nimi po venku, ale nestal se ze mne další kluk, spíš jsem pro ně byla princezna. Ochraňovali mě, bojovali o mou přízeň, občas si ze mě dělali srandu a zlobili, ale věděla jsem, že mi neublíží. Ráda na to vzpomínám.

Jenže pak jsem se několikrát stěhovala: do Jindřichova Hradce, do Prahy a nakonec do Liberce. Takže se mi stává to, co lidem, kteří mění bydliště: když přijedu domů, přijde mi to úžasné a mám obrovsky sentimentální pocity. Ale ti, kteří tam zůstali, je nesdílejí. Já jsem z nich nadšená, oni mě berou tak, že už jsem daleko…

Jasně nalinkovaná. Nevlastní otec je vědec, klidný moudrý muž, držitel řady patentů. Maminka vystudovala chemii, nicméně měla tendence psát a posílala své texty do časopisů. Ovšem život na vesnici plus náročné období, kdy mě nějakou dobu vychovávala sama, ji vedly k uznávání pevných životních jistot. Pro rodiče bylo důležité, abych vystudovala vysokou. Rozumově jsem poslechla. Jen to asi chtělo vysokou „spisovatelskou“.

K psaní jsem tíhla odmala. Na pravidelné záznamy do deníčku jsem byla málo systematická, ale psala jsem slohovky všem kamarádkám a mé čtenářské deníky byly pomalu tak rozsáhlé jako knížky. Vymýšlela jsem i vlastní pohádky a ráda četla nahlas, hlásila jsem se na recitační soutěže. Typický extrovert.

Někde uvnitř ten sen dřímal, ale myslím, že bych neměla dost talentu. U nás na vsi nebyly žádné kroužky, kde bych si ho mohla potvrdit nebo rozvinout. Jezdila jsem jen na výtvarku do Valašského Meziříčí. A představovala si, jak budu mít po té kýžené vysoké škole na schránce před jménem titul. Když jsem ho opravdu získala, samozřejmě jsem ho tam nedala.

Druhá meta byla dostat se do televize. A když se mi to před dvěma lety povedlo, získala jsem na chvíli pocit, že jsem na vrcholu a dál už to nejde. (směje se) Oslovila mě do své talkshow TV Mňam. Nejdřív jsem nevěděla, zda si nedělají legraci kamarádi, ale vygooglila jsem si ji – a skutečně existuje.

Byl listopad 2013 a já dala na internet svůj blog o Movembru, což je kampaň v rámci boje proti rakovině prostaty mužů. Nejdřív jsem se bála, že mě lidi sežerou, že internet je obrovský rybník plný zlých kritiků. Naštěstí se ukázalo, že to není až tak pravda, a pokud nepíšete konfliktní věci, najdou se snadno čtenáři, kteří se chtějí pobavit.

Vytvořila se skupina fanoušků, pod každým příspěvkem jsme si povídali. Těmhle lidem vděčím za to, že jsem ztratila ostych a odvážila se psát dál. Brzy jsem se stala objevem roku a pak i blogerkou roku.

To je svatá pravda: byla jsem těhotná před porodem druhé dcery a k tomu jsme se přestěhovali do Liberce. Měla jsem jen pár známých a cítila se osamělá. Jako holka z Moravy jsem byla zvyklá na srdečné lidi, kteří okamžitě reagují, když přijde do společnosti nováček.

Liberec je studenější, nejen počasím s minimem sluníčka a častým deštěm, lidi tam potřebují na sblížení víc času, aby si vás okoukli. Dlouho trvalo, než jsem našla svůj okruh přátel a zvykla si. Zasadila jsem stromy…

Protože manžel je Liberečák a toužili jsme po domečku se zahradou a psem (toho nemáme dodnes), což bychom si v Praze nemohli dovolit. Nechtělo se nám jezdit denně hodinu z nějakého satelitu u Prahy, a když jsme zjistili, že Liberec je autem taky hodinu, nebylo co řešit. Navíc tu máme zázemí Honzových příbuzných. Stěhovali jsme se s vizí, že si časem v Liberci najde práci, ale už pět let stále dojíždí do Prahy. Já můžu naštěstí psát i na dálku.

Ani ne. Co se týče polohy a podnebí, zřejmě by se mu tam líbilo. Ale viděno ve všech souvislostech by asi s takovým nápadem nesouhlasil. Je zvyklý na velké město a je úzce navázaný na svoji rodinu.

Jsme hodně rozdílní a doplňujeme se. Manžel je pořádkumilovný puntičkář, má rád věci pěkně nalajnované, když mu zruším plán, úplně ho rozhodím. Já jsem živel, který stereotyp a rutinu nemusí. Nebyla to láska na první pohled.

Všimla jsem si ho ve škole u zkoušky, měl po mejdanu, kde se pořádně opil – vysoký, vousatý a vlasatý kluk ve vytahaném svetru s pivním odérem. Zatímco já jsem příjemně voněla a vystrojila se do šatiček. Dámička s pohledem plným opovržení. Ale posléze mi pomohl rozmontovat počítač a zjistila jsem, že je fajn. A úplně jsem zahořela, když vzal do ruky kytaru a začal hrát…

Samozřejmě jeden druhého svou povahou občas štveme, ale za ty roky jsme to částečně vyrovnali. Díky Honzovi jsem pochopila, že je občas lepší promyslet si věci předem, a než pořád něco hledat, udržovat dům v pořádku. Je úžasný i ve vztahu k dětem. A když jsme se v začátcích bavili, kdo bude hlava rodiny, nechápal, na co se ptám. U nich fungovala absolutní rovnováha, v každé situaci zabral ten, který měl čas, nikdy se neřešilo, co je čí práce.

On to má naučené taky, akorát neumí žehlit a prát, takže taháme z pračky všechno došeda nebo dorůžova. Což nevidí, jako typický chlap je barvoslepý. Stejně je pro něj šílené trauma nakupování, pět minut v krámě je, jako bych mu trhala nehty zaživa. Ale jinak udělá cokoliv. Je fakt, že už dlouho neluxoval…

Svérázně. Když jsem mu řekla, že chci vydat knížku blogů, zvedl obočí se slovy: A jako proč, kdo by to četl? Vždyť už to vyšlo na internetu! Sám moc nečte a rozhodně není můj cílový čtenář.

Dřív jsem mu vnucovala texty jako prvnímu kritikovi, ale on se prakticky nesměje, má pořád stejný výraz a na konci vážně řekne: Jo, je to strašně vtipné. Tak jsem to přestala dělat. Ale smysl pro humor má, jen trochu jiný, zemitější. Což je další součást mužského světa. Stejně jako nezájem o rozebírání vztahů a pocitů, ale to dokáže málokterý chlap.

Podstatné je, že mě podporuje. Nevím, nakolik chápe proces tvoření, co se děje v hlavě člověka, který jde s kůží na trh, ale ochotně mi organizuje různé akce, čtení. Je klidná síla.

Baví mě hrát si s češtinou, různé asociace a neobvyklá slovní spojení. Vždycky jsem myslela, že píšu lehké texty, jen tak pro zasmání, nic závažného. Věci, se kterými se můžete ztotožnit a jsou snadné na čtení. Ale překvapivě jsem se setkala i s lidmi, kterým se zdá můj jazyk těžký, píšu prý moc květnatě, potřebovali by jednodušší věty, musí se příliš soustředit.

Co s tím? Já miluju Cimrmany právě proto, že mají vrstevnaté vtipy: napoprvé si uvědomíte jen některé a při dalším poslechu docházejí nové souvislosti. Takže tento způsob psaní považuju za přednost.

Není to úplně dokument ze života naší rodiny, ale inspiraci z ní čerpám. Vykecám na sebe leccos. Někdy se to těžko vysvětluje. Jednou jsem psala o tom, jak nám vykradli účet: na dovolené při výběru z bankomatu kdosi okopíroval naši kartu a před Vánoci banka hlásila několik velkých výběrů na Srí Lance. Já si z toho udělala legraci, trochu jsem to přehnala – a z článku jsme vyšli jako žebráci.

Manžel pak přišel do práce, kde se na nás už skoro dělala sbírka. Nebyla to naštěstí pravda, peníze se nám vrátily… Ale Honzovi obchodní partneři se diví, že mu nevadí, když o něm takhle píšu. On tvrdí, že respektuje autorskou nadsázku.

Přiznám se, že moje autocenzura roste. Naskočila po z mého pohledu nezávadném textu o tom, jak jsme byli s dcerkami na prohlídce zámku. Vzedmula se vlna nevole, že beru malé děti na akci, kde ruší a otravují okolí, že je to ode mne sobecké. Ta reakce mě šokovala, ale zjistila jsem, že lidí, kterým malé děti vadí, je hodně, řeší se kult dítěte a matky, které rozmazlují volnou výchovou.

Zajímavé je, že o otcích se nemluví nikdy! Považuju se za celkem rozumnou a nevzala bych holky tam, kde by rušily. Záleží přece na konkrétním dítěti, jeho povaze, zájmech, i na tom, jak ho rodiče vedou a usměrňují. A pokud to nefunguje, vždycky se dá odejít…

V ten moment jsem si řekla, že o svých dětech nechci psát. Zmíním jejich vtipné hlášky a nápady, ale dávám si pozor, aby mi jednou nevyčetly, že jsem zveřejnila příliš z jejich soukromí.

Toho je! Vždycky si to musím nechat pár dnů uležet v hlavě. Stává se, že ve společnosti řeknou: Jé, o tomhle napiš, to bude pecka! Jenže já tu situaci hned nedokážu uchopit, popsat. Věci, o nichž si lidi myslí, že jsou skvělé, bývají často zábavné jen v ten okamžik. Ale někdy se mi časem poskládají s dalšími střípky do povedené mozaiky.

Nedávno jsem byla na třídním srazu po dvaceti letech, který byl prošpikovaný veselím i groteskními momenty. A teď nás pozval kamarád na oslavu čtyřicátin, z níž se vyklubala jeho svatba. Což byl šok i pro nejbližší příbuzné včetně maminek. Zatím to nechávám uležet. Obecně nevyužívám ani příběhy lidí, kteří se mi svěřují, nechci, aby se báli, že všechno vykecám.

Občas ano, ale snažím se ji utlumit. Nejsem si jistá, zda mám právo hodnotit. Momentálně se to týká mezilidských vztahů. Přicházím do věku, kdy se řada přátel rozvádí kvůli mladým holkám. A úplně se jim změní osobnost.

Je až legrační, jak vše probíhá podle stejného scénáře: po pár úžasných letech se obvykle vracejí s prosíkem k původním ženám. Pozoruju to, snažím se to pochopit a neodsuzovat, ale neodvažuju se o tom napsat, aby to nevyznělo jako výkřik stárnoucí manželky, která má strach…

S útěkem tátů souvisí i výchova, v rodinách chybí mužský vzor. Hlavně chlapečci se nenaučí zastávat správnou roli, chovají se často jako ufňukané holky. Stírá se tak zásadní rozlišení, muž má podle mne zůstat mužem a žena ženou. Bezpohlavní masa je špatný výhled do budoucna.

Víc věcí by se mělo změnit. Souhlasím s tím, že my ženy to máme složitější a neexistují rovné podmínky. Můj pokrevní otec s jedním bratrem mají blízko k názoru, že se máme držet role, která nám byla historicky daná, a každému pokusu o její překročení se pobaveně usmívají. Vysoké pozice u žen je neberou. Tam je prostor k diskusi. Ovšem nerespektovat fakt, že jsme rozdílní, taky není cesta.

Nosím, ale sousedka mě dokopala do stadia, kdy si obléknu jen skutečně pěkné, slušivé. Mám jich spoustu včetně kousku od Armaniho – ty mi přivezl bratr, který žije v Anglii a je asi jediný muž na světě, který chodí rád nakupovat. Mám od něj neskutečné množství věcí, vždycky vysouká z letadla pytle s odsátým vzduchem a z nich se vyvalí všechno možné včetně kabelek. S mamkou a babičkou jsme úplně na větvi.

V létě přecházím na sukně a šaty. Jenže jak se rýpu v zahrádce, ukážu občas sousedovi věci, které by vidět nemusel. Vyjdu natrhat pár jahod – ale copak tam můžu nechat ten plevel?

Když jdu ven sama, ráda se vydámičkuju. Mám v Praze kamarádku, za kterou jedu s představou, že mi to sluší. Ona mě během pěti minut vyvede z omylu, převlékne do svých hadrů a vyrazíme do víru velkoměsta. Chodíme tancovat, buď do klubu v posledním patře Kotvy, nebo do Dlouhé. Ale snáším to čím dál hůř: jednu noc tancuju a dalších sedm jsem vyřízená, bojuju s migrénami.

Netancuje. Maximálně jednou za sezónu mě doprovodí na ples, ale moderní tanec mu nic neříká, začne dělat takové pohyby, abych s ním už nikdy nechtěla jít. Moje jízdy s kamarádkou toleruje. Má své koníčky, miluje motorky, třeba jedou s kamarády na motorkách, budou spát venku. V zimě jezdí na lyže, necháváme si samostatný prostor…

Jsem na sport kopyto. Lyží se bojím, protože neumějí brzdit – ukázalo se, že to závisí na mně. Už mám jednu zlomeninu, tak děkuji pěkně. Mrzí mě to kvůli dětem, které už lyžují, možná se přece jen na mírný kopeček dokopu. Spaní pod širákem u mne proběhlo v počáteční zamilovanosti, tvářila jsem se jako hroz­ná skautka.

Přírodu miluju pořád, když rostou houby, mohla bych courat od rána do večera v lese, ovšem představa, že v něm budeme celá rodina týden bydlet, sbírat kořínky, vařit na ohni a mýt se v potoce, což se děje každé prázdniny, mě neláká.

Teď slavíme deset let od svatby, tak se těším na další výlet. Tentokrát snad do nějaké evropské metropole. Ale klidně do Jablonce. Je úplně jedno, kam přesně, účelem je být spolu.

Ano, a dost. Je pravda, že ženy, které jsou dlouho na mateřské, se cítí méněcenné. Já to vnímala silně. Předtím jsem pracovala na střední manažerské pozici v IT, nebála jsem se vést kolektivy, měla jsem v sobě zdravý adrenalin.

Doma se pak vkrádaly obavy, že věci nezvládnu, nebudu jim rozumět. O to je krásnější zpětná vazba na moje psaní. Jako úvěrová specialistka se už necítím, jako redaktorka a začínající spisovatelka ano. Pokud mám nějaký talent, není ve vyplňování tabulek.

I když zrovna v den, kdy jste se ozvala, mi z nakladatelství vrátili knihu k přepracování. Je podle paní redaktorky vtipná až moc, ale chybí jí větší ponor. Povolila mi jeden vtip na stránku. I moje kamarádka, úžasná spisovatelka Alena Mornštajnová, se mě snaží nasměrovat k hlubšímu záběru. Jenže člověka nejde přešroubovat…

Láká mě práce v médiích, v nakladatelství, rozhlasu, televizi, zkusila bych si moderování…

Jasně, že bych chtěla být lepší, ale naučila jsem se moc neohlížet, spíš si vzít ponaučení. Byly situace, kdy jsem zastávala vyhraněný názor, dnes jsem v opačném bodě, hlavou mi prolétne plno možností. Chtěla bych trochu vrátit tu Zuzku, která měla ve všem jasno. A nebojí se.