Blanka Matragi: Okamžikem tragédie se život nezastaví, jede se dál

Vyučila jsem se brusičkou skla ve Světlé nad Sázavou u svého otce, který dlouhá léta pracoval jako mistr ve sklárnách a také učil. Pak jsem šla na střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou do Železného Brodu. Během studia jsem začala inklinovat k módě a předvádět, tak jsem se rozhodla přihlásit na UMPRUM, obor oděvní výtvarnictví.

Máte pravdu. Ale každý mužský obor může ženě hodně dát. Čím víc se v životě potýkáme s obtížemi, tím víc nám to přináší poučení. A navíc si pak těch jednodušších věcí vážíme. Ve sklárně jsem dělala na dvě směny, vstávala jsem ve čtyři hodiny. Mnohem víc jsem si pak cenila studia na škole, které sice bylo náročné, ale přesto bylo v podstatě o tom lehkém bytí.

Ani ne, protože viděl můj talent a všestrannost ve výtvarném umění. Sám mi vyrobil první malířský stojan, protože se tenkrát ještě nedal koupit. Nosila jsem ho pod paží a chodila na Vysočině po okolí malovat. A naši na mně byli hrdí. Byli nadšení z mé výjimečnosti, která se zrodila z venkovského prostředí. Viděli, jak inklinuji k módě, že jsem sama začala šít, sama jsem své modely předváděla. Maminka mě dokonce přihlásila do celostátní soutěže mladých módních tvůrců.

Kdepak, byly jsme tři sestry, ale každá úplně jiná. Jedna se vyučila v oboru kuchař - číšník, druhá prodavačkou, ale hned po závěrečných zkouškách šla pracovat na obecní úřad. Jenom já jsem vždycky vybočovala.

Víte, v minulém režimu jsem snila, jak jednou dobudu svět. Už jako holčička jsem si hrála na princezny z velkého světa, aby mě k nim osud po letech opravdu zavál. Poznala jsem jejich svět a pochopila, že to není o titulu a nicnedělání. Tyto dámy musí být velmi vzdělané, musí o sebe pečovat, reprezentovat svou pozici. Jejich život je o diplomatických stycích, o organizování velkých akcí v palácích... Hodně jsem pronikla do jejich soukromí a pochopila, že to nemají jednoduché.

:.Vyhledávanou specialitou Blančiných modelů jsou originální výšivky a ruční malba na hedvábí. foto: Právo/archiv

Ani ne, protože jsem v té době už byla vychována velmi náročnou klientelou. Myslím, že dosáhnout úspěchu v Libanonu je velká škola života, mnohem náročnější než ve Francii. Móda v této zemi je světem velkého byznysu a šoubyznysu. V tomto prostředí jsou Libanonky odmalička vychovávány, takže jsou zvyklé pořizovat si módu individuálně, věnují se jí. Mohu říct, že mě toto prostředí vyškolilo pro další život.

Zasloužila se o to jedna z mých klientek, manželka úspěšného architekta, který stavěl hotely ve Spojených arabských emirátech. Seznámila mě v Paříži s jednou velmi důležitou dámou, ženou hotelového magnáta, která mě pozvala do Perského zálivu a uvedla do prvního paláce. Tam se dostat je normálně téměř nemožné, obzvlášť dnes, kdy se objednávky domlouvají málem jenom po internetu.

Téměř dramatický. Z té velikosti se mi rozklepala kolena. Setkala jsem se tam s houfem dvorních dam a jen si pro sebe říkala: Která vlastně je ta princezna? Na její příchod mě upozornil nezvyklý šum. Všichni jí dávali najevo obrovský respekt a mně se rozklepala kolena ještě víc. Byla vdaná a těhotná.

Moje známá mě představila a potom nás hned opustila. Tehdy jsem byla strašně nervózní. Dnes už mě jen tak něco nezaskočí. Je to výsledek životních zkušeností, během nichž poznáváte ty nejmocnější i nejchudší. Všechno se vám uleží a pochopíte, že jde vlastně jenom o ten normální moment lidskosti, kdy si buď s někým sednete, jste na stejné vlnové délce, nebo si třeba nerozumíte. S tím jsem se ale téměř nesetkala. Myslím, že umím s lidmi jednat a dokážu se vcítit do jejich myšlení.

:.Kromě jehel a nití potřebuje paní Blanka ke své tvorbě i barvy. Na snímku z bejrútské dílny právě maluje na hedvábí, z něhož se má zrodit její další model.

Svým způsobem ano a překvapilo mě, kolik lidí mě v tak důležité životní situaci přišlo podpořit. Návrhářka z Evropy si dovolila v tak složité válečné době otevírat salón couture. To bylo něco neslýchaného. Psali o mně jako o světové návrhářce, což mi pomohlo k velmi dobrému startu. Víte, ke mně se lidé z ulice nedostanou. Stejně jako jiných návrhářů třeba v Paříži je to i u mě o objednání a individuální zakázce na míru.

Nikdy jsem se nesetkala s náboženskými předsudky, které by byly svazující. V Libanonu se střetávají snad úplně všechna náboženství světa, oficiálně jich tam je osmnáct. To je jakýsi obraz multikulturního Libanonu, kde se rodí vše nové, a pak to putuje dál, do dalších arabských zemí.

To si spousta lidí neuvědomuje. Také u mně pracovaly šičky a modelářky různých vyznání a národností, dokonce mezi nimi bylo i pár Češek. Akceptuji, že lidé nacházejí v náboženství útěchu a duševní klid. Víru považuji za velmi intimní, respektuji ji u druhého a stavím se k ní kladně.

:.Čtvrt století tvorby oslavila návrhářka před dvěma lety velkolepou módní show a výstavou v pražském Obecním domě.

foto: Právo/archiv

Jsem pokřtěná, moje mamka chodí do kostela, ale já mám svou vlastní víru. Nejspíš patřím k bezvěrcům, přesto ale připouštím, že nade mnou něco je. Ale neidentifikuji se s žádným konkrétním náboženstvím. Když umíte řemeslo, Arabové to považují za boží požehnání. Takže cítím jakousi víru ke svému bohu, který mi tohle všechno umožnil.

Zažila jsem leccos. Například kolekci na mou výroční výstavu jsme před dvěma lety dodělávali za velmi dramatických okolností, během útoku izraelských vojsk. Hodně lidí mi tehdy psalo, jestli nepotřebuji pomoc. Ale já si uvědomila, že tuto pomoc spíš potřebují lidé v rozbombardovém Libanonu. A tak jsem se rozhodla, že část výtěžku z přehlídky a výstavy věnuji na nákup elektrického agregátu pro jiholibanonskou křesťanskou vesničku Dermimas.

Několikrát jsme v dílnách i v rezidenci vyměňovali všechna okna, při jednom konfliktu do dílny vletěl granát a shořely rozešité svatební šaty. Když se pak přestalo střílet, všichni zaměstnanci přišli do práce, začali jsme uklízet a šít znovu. Okamžikem tragédie se život nezastaví, jede se dál. Je to kruté a vyčerpávající, ale člověk si zvykne na všechno. Naštěstí žiji hodně v izolaci, díky práci okolí mnohdy nevnímám.

Především jazyková bariéra. Uměla jsem pasivně anglicky a malinko francouzsky, jenže pro mou profesi je velmi důležitý dialog se zákazníkem. Takže jsem se snažila co nejrychleji zdokonalit.

Libanonské děti chodí do školy už od tří let a učí se tři světové jazyky - arabštinu, angličtinu a francouzštinu. Francouzský koloniální vliv je v této zemi stále velmi patrný, i když v současnosti už je preferována angličtina. V Libanonu také studuje hodně dětí z nejbohatších rodin Středního východu a tamní univerzity jsou na velmi vysoké úrovni.

Český velvyslanec v Libanonu byl jejich rodinným přítelem a vyprávěl jim, jak je to nádherná a odpradávna multikulturně založená země. Makrama to zaujalo, a tak se rozhodl jít po gymnáziu do tehdejšího Československa studovat na ČVUT. A nikdy toho nelitoval.

:.Makram Matragi vystudoval na stavební fakultě ČVUT obor konstrukce dopravy a se svou vědeckou prací reprezentoval v roce 1979 Československo na mezinárodním kongresu ve Vídni. Poté řídil zhruba deset let dvě stavební firmy v Saúdské Arábii a Libanonu. foto: Právo/archiv

V soukromí česky. Zřejmě už moc nechytám moderní jazyk, proto se snažím hodně číst, hlavně mladé autory. Kupuji si tady hodně knih, mám ráda biografie a literaturu faktu.

Myslím, že můj muž už zpočátku věděl díky zkušenostem z našeho prostředí, do čeho jde. Viděl, že jsem velmi ambiciózní. Byl velmi tolerantní a obrovsky mě podporoval v profesním růstu.

Na to byste se měla zeptat spíš jeho, ale asi ano. Pochopil, že oděvní tvorba není jenom o kultuře, ale že je to také velký byznys.

I moje modely podléhají do určité míry trendům, střihově, barvami... Hodně mých zákaznic ale oceňuje, že jim modely vydrží léta. Sama si klidně obléknu šaty, které byly vytvořeny před dvaceti lety, a nikdo to nepozná. V tom právě spočívá kvalita. Nejen v dobrém řemeslném zpracování, ale hlavně ve stylu. Ten přetrvává, kdežto trendy rychle odumírají.

Ne, já nabízím kolekci a upravím model podle její představy. Například teď jsem se setkala s dámou, která si nechala zhotovit na zakázku zajímavé šperky a u mě si k nim objednala toaletu. Je to o spolupráci, o dialogu, kterému se lidé teprve učí.

Věřím, že právě nyní nadchází ta úžasná doba, kdy si lidé začínají dopřávat věci šité na míru. Umějí je ocenit, vychutnávají si to. Už si nehrají na schovávanou, ale přijímají svou osobitost a jsou ochotni sdělit ji okolí.

:.Sklu zůstává Matragi dál věrná. Takhle například vypadá efektní lustr podle jejích představ-vlevo. Takto zase vzniká umělecké dílo-vpravo.foto: Právo/archiv

Ale kdepak. V královských palácích šiji i pro maminky, babičky a tetičky, které mají přes boky 120 centimetrů. A užívají si to. Je mou profesní povinností model přizpůsobit tak, aby v něm zákaznice vypadala a cítila se co nejlépe.

Zhruba od 120 do 300 tisíc korun, svatební jsou dražší podle náročnosti.

Tak měsíc až dva, na svatební model potřebuji tři měsíce. Pokud ale zákaznice spěchá, samozřejmě jí vyhovím.

Zatím ano, ale chtěla bych nějakou pobočku zřídit v Čechách. Ale výšivky a malba na hedvábí, které jsou jakýmsi puncem mé značky, zůstanou nadále tam.

:.Blančin kávový servis se zrodil výhradně pro značku Thun, slavnostně pokřtěn má být v listopadu v Praze. foto: Právo/archiv

Mnohdy procházejí mým učebním oborem. Jsou to ale řemeslníci, které musíte strhnout do své vize, a potom se mnou pracují s velkým nadšením. Základ mého týmu je ale se mnou už přes dvacet let. Nicméně všechny šaty projdou mýma rukama.

Boty, kabelky a jiné doplňky vyrábím k modelům od počátku. Jednou bych chtěla svůj parfém a možná dojde i na kosmetickou řadu.

Jednou až dvakrát do roka. Předloni jsem měla velkou výstavu v pražském Obecním domě k pětadvacátému výročí své tvorby, během tří týdnů ji zhlédlo 82 tisíc lidí. V rámci profesního růstu chci proniknout do Evropy. Už po revoluci v roce 1989 jsem chtěla navázat na tradici předválečného salonu Rosenbaum. Jenže tam bylo tolik různých zájmů, že nás to úplně vyčerpalo.

:.Jak vzniká umělecké dílo, od tzv. modeleta, neboli malé předlohy, přes hliněnou podobu v životní velikosti až po finální, stvořenou ze skla a bronzu. Kromě ní tato socha ještě existuje v kombinaci skla s mramorem.foto: Právo/archiv

Tam samozřejmě jezdím za rodinou. Když potřebuji na chvíli od všeho utéct, v Libanonu vyjedeme na naší lodi na moře a tady zase do lesů na houby na Vysočině.

Po velké výstavě jsem se rozhodla nechat část svého archívu v České republice. A tak bych se tu chtěla formou stálé expozice prezentovat a současně tu mít vlastní showroom.

Představuji si to jako design centrum nejen pro laickou, ale i odbornou veřejnost, do kterého by se pod mým vedením zapojili i mladí tvůrci. Bylo by otevřené a mohlo by komunikovat s celým světem. Začala jsem totiž dostávat spoustu nabídek z oblasti průmyslového designu, nejen z oblasti textilní, ale i sklářské, doplňkové, nábytkářské, šperkařské...

Například mě oslovilo studio Thun, pro něž jsem vytvořila nový porcelánový servis, který navazuje na moji kolekci šatů inspirovanou motýly. V listopadu se bude křtít a půjde do prodeje.