Blanka Bohdanová: Doháním, co dohnat nelze

Známá herečka a skvělá výtvarnice koncem března převzala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Jen pár týdnů před tím oslavila 85. narozeniny. „Doma to pak vypadalo jako na hřbitově. Všude kytky,“ směje se.

Právě humor, někdy až černý, silné vlastenectví a touha měnit věci kolem sebe ji vedle umění provázejí od kolébky. V plzeňském divadle začínala v pěti letech lištičkou v Lišce Bystroušce. Přízeň publika přišla okamžitě. Už jako malá dostávala tolik darů, že je její milovaní rodiče ani neunesli.

Pozdější kariéru herečky, kterou proslavily především role psychicky složitých, emočně rozervaných žen, lemovaly velké osobnosti nejen našeho divadla a filmu. V roce 1969 zvala v Londýně slavného anglického herce Laurence Oliviera k návštěvě okupovaného Československa. Jasné názory na dění kolem sebe má paní Bohdanová dodnes. S úzkostí sleduje války na Ukrajině, v Sýrii, rozpínání Islámského státu. Životy lidí kolem ní ji prostě zajímají.

Je to tak dávno, jako by to byl život někoho jiného. Tehdy městské divadlo v Plzni inzerovalo školu rytmiky. Maminka rozhodla, že tam půjdu. Kurzy vedla bezdětná primabalerína Miranda Gavarová. Oblíbila si mne, a proto mne vzali do souboru před šestými narozeninami. Na propustce do zákulisí potvrdili jako můj doprovod právě maminku, bývalou ochotnici. Jak ta byla šťastná!

Začala jsem baletem, pokračovala jsem ve všech žánrech profesionálního divadla. Dospělí herci mě rozmazlovali, ale maminka mé výkony hodnotila přísně. Nezpychla jsem proto, i když jsem se stala hvězdičkou pohádek pro rodiče s dětmi.

To je pravda. Pepíka jsem si jako dítě nosila dokonce do krytu, když probíhaly nálety na Plzeň. Dědeček mi poté koupil krásnou panenku, protože se za tu ušpiněnou hračku styděl. Ale já jsem si hadrového panáka vzít nedala. Je se mnou pořád. Mám prostě ráda příběhy starých věcí. Třeba kobereček, který můj milovaný děda přivezl babičce z 1. světové války. I ten mám. Pepík asi skončí až se mnou, na naší společné cestě, která bude poslední.

Jak já ho milovala. Naše rodina držela pevně při sobě, a když jsem se dozvěděla, že Němci strýce zajali, byla to učiněná hrůza. Žil tehdy ve Wiesu za Chebem, pracoval na celnici pro finanční stráž. Střežili s kolegy hranice, kde pátrali mimo jiné po pašerácích zlata. Patřili k elitě, dvoumetroví nádherní chlapi s perfektním vzděláním.

Němci jejich posádku v předvečer války obklíčili a odvezli do Norimberku. Samozřejmě že se původně chtěli prostřílet do vnitrozemí. Jenže z Prahy jim to zakázali. Prý stačí vypálit byť jedinou ránu a válka začne. Stali se proto jejími prvními rukojmími.

Díky bohu se strýc po měsících vrátil. Po týdnech plných strachu, bezvýsledného ježdění do Prahy na úřady, zjišťování informací, kde je, stál jednoho dne prostě ve dveřích. Vyprávěl, že Němci československé vojáky drželi za ostnatými dráty. Plivali na ně, nadávali jim a hrozili oběšením. Z Německa si přinesl plesnivý chleba a dvě tenká kamenná srdíčka vyřezaná střepem z konzervy. Babička si to své nechala zafasovat do stříbra. Já ho ztratila, bohužel.

Po absolutoriu JAMU jsme byli původně přidělení do Uherského Hradiště. Já to ale měla z Plzně, kde žili rodiče, daleko. Tak jsem si na ministerském úředníkovi vybojovala Pardubice. Asi se přimluvil i tamější ředitel, který o mne stál.

Po třech sezónách přišel vést divadlo můj profesor, režisér Karel Novák. Vytvořil skvělou éru, kterou sledovala pražská kulturní elita. Politicky ovšem neobstál, vrátil se proto do Olomouce a já šla už do Městských divadel pražských. Za další tři roky se pan Novák ujal Divadla E. F. Buriana, kam jsem ho následovala na šest let. Od roku 1966 jsem se stala herečkou Národního divadla.

Klub BB byla recese a Josef Kemr můj kamarád, zrovna jako Rudolf Hrušínský. Oba měli osobitý humor. Byli jsme hraví jako děti. Ve své poslední knížce (Život jako takový - pozn. red.) píšu o těch úžasných kumštýřích, jimž jsem byla nablízku, a zažila je i v situacích, o kterých se dnes neví. Měli můj obdiv i úctu.

Já se s nimi setkávala už před angažmá v Národním. Zejména při zkouškách televizních inscenací v Tylově, později Stavovském divadle. Staří herci v něm nezřídka naříkali, že ty dlouhé schody nevyjdou. A když si vybojovali výtah, někdo ho ukradl. Trvalo dlouho, než se koupil nový, mnozí se toho nedočkali.

Jinak hrávat v televizi tehdy nebylo snadné. Vše probíhalo živě. Vyvolávalo to napětí jako při divadelní premiéře, přinášelo výhody detailního pohledu do hercovy tváře. Dnes už bohužel nejsou krásné role, které jsem hrála, k nalezení.

Dost lidí bylo v srpnu na prázdninách. Já zůstala v Praze. Tak jsem dělala to, co bylo nutné. V té době jsem třeba poznala zblízka Václava Havla. Měl obrovské charisma, i dar obyčejnosti. Dokázal s lidmi mluvit. Psali jsme - ještě s Jaroslavem Seifertem - rezoluce proti vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Později nám to prostě sečetli.

Tehdy ještě Svaz divadelních umělců stihl vyslat tři herce a dva režiséry, aby se podívali na anglické divadlo. Dokonce jsem něco říkala v tamním rozhlase, v BBC. S tlumočníkem jsem šla také po představení pozvat sira Laurence Oliviera k návštěvě Československa. Řekl, že naši situaci prožívá a že rád přijede, ale už k tomu pochopitelně nedošlo. V zahraničí bych nezůstala. Nedokázala bych opustit rodiče. Jsem jedináček.

Letěla jsem jako meteor, který nakonec spadne. Bylo to kruté. Ale v povaze mám, že je nejlepší snažit se co nejdříve hledat cesty k záchraně. V té době mi zemřel také tatínek… O něco přijdete a něco jiného naleznete. Může to být nadějí každého lidského života. Já začala ten nový, osobní. V sedmdesátých letech jsem se rovněž vydala na pouť za dávnou chutí malovat. Nazvala jsem si to samoobslužnou terapií a zůstala mi dodnes.

Naopak, teď mě dohání způsob odchodu rodičů. Můj syn zažil velmi krátce babičky, dědečky už vůbec ne. Všichni byli kuřáci. Rodiče jeho otce zemřeli na špatné cévy a moji na rakovinu.

Medicína je obor, který se vyvíjí přímo závratně, ale lékaři, jak sami říkají, rozhodují jen o životě. Pomocí lidem, kteří už žít nechtějí, by se ocitli mezi zločinci. Podle mě je to pokrytectví politiků. Ke zvířátkům jsou citlivější. Stále se mluví o fyzické bolesti, jenže existuje i bolest psychická. Věřící člověk přece o eutanazii nepožádá. Sebevrazi naopak někdy ohrozí i ty, kteří zemřít nechtějí.

Přijde na to, co preferujete. Jestli slávu, nebo vnitřní svobodu. Obojí není zadarmo. Já si trvala na tom druhém. Byli lidé, kteří názory zaplatili i vlastním životem. Já jsem aspoň mohla zůstat v divadle. Efektní role sice dostávaly prominentky, ale občas i na mě nějaká velká vyšla. S láskou vzpomínám třeba na Celestinu a skvělou spolupráci s režisérem Mirkem Krobotem (rok 1988 - pozn. red.). Jinak po roce 1983 mi bylo odpuštěno a já se vracela i k lepším výdělkům.

Já se nikdy nespěchala vdávat. Mé první herecké manželství mělo uchlácholit rodiče, kteří netušili, jak obtížný byl život oblastní herečky. Nezbýval mi čas chodit na schůzky do parku. Pozdějším vztahům neprospívalo ani moje lepší profesní postavení. Někteří muži to těžce nesou.

Druhé manželství (vzala si režiséra Vladimíra Kavčiaka, který je o 18 let mladší - pozn. red.) se uskutečnilo až po letech a bylo požehnáno dítětem. Přes věkový rozdíl vydrželo mnohem déle než to první. Narodil se nám syn Vlado.

Je fotograf v Akademii věd ČR, v oddělení Dějin umění. Mám z jeho práce velkou radost. Kromě toho se ženou - spisovatelkou Zuzanou Maléřovou - spolupracuje na knížkách. Mají dvě milované děti: Alžbětu a Jeronýma.

To spojení je celkem logické, zřejmě půjdou také směrem tvorby na poli kultury. Alžběta se zamilovala do zpěvu, a jestli setrvá, čeká ji těžký život. Mám starost, ale nerozmlouvám jí nic, na to nemám právo. Jeroným udělal zkoušky na střední výtvarnou školu, navíc se věnuje fotbalu. Jak to s nimi dopadne, to už já asi neuvidím. Držím jim palce.

S každým rohlíkem si kupujete politiku. Tatínek neměl syna, tak jsem prošla jeho školením já. Říkával mi: „Dobře si pamatuj, co politici říkají před volbami a co po nich, a neuděláš chybu.“ Paměť mám z herecké profese vytrénovanou. Nesnáším černobílé vidění, respektive myšlení. Svět se mění velmi rychle. Já před pěti lety zbožňovala amerického prezidenta Baracka Obamu. Lidé od něj chtěli rychlou změnu a on ji jako přicházející mírotvorce nemohl naplnit. Něco politik zdědí a něco uskutečnit prostě nestačí…

Ta sklízí to, co zaspala. Moje tříčlenná rodina zažila pět válek. Kdo o ní mluví, ten ji nezažil. Mám teď svou rodinu, syna, bráním se pomyslet, že by mohli projít zkušeností, jakou mám já. Válka je zážitek, kterého se nikdy nezbavíte.

Jistěže existují rozdíly, nazvala bych je spíše generačními. Je víc hluku, méně klidu a času na život. Zvykáme si na počty mrtvých den co den. Spory a války byly odjakživa, ale dnes je máme v obýváku.

Lidé jsou neurotičtí a někdy řeší problémy zkratově. To, co usnadňuje praktický život, je skvělé, ale zároveň náročné. Lidé středního věku telefonují, jako by je někdo pronásledoval. V silničním provozu se v naší zemi stává řidič dobrodruhem. Nechce se mi ani ponořit do virtuálního světa, kde ke všemu i počítače selhávají. Chybí mi také etika výchovy mých rodičů. Děti potřebují lásku a staří lidé vlídnost.

Připadá mi, že v našich životech není nic jednoznačné. Potomci by měli žít v samostatných rodinách. Jak se dnes říká, na druhé straně, když žijí prarodiče s vnoučaty, vytvářejí se důvěrnější vztahy při běžných denních situacích. Kde jsou ty doby babiček, které mohly vyprávět a utěšovat.

Lehké to nebylo. Po minulé slavné generaci, která byla vytěsňována, jsem si slíbila, že odejdu důstojnějším způsobem. Chtěla jsem původně dohrát ještě 45. sezónu, ale kvůli nabídce z Činoherního klubu jsem odešla dříve. Syn mi v rozhodování hodně pomohl. Řekl mi: „Mami, dělej si ve svém věku, co chceš, ne to, co musíš.“

Ve Viole hraju s Josefem Somrem čtrnáct let (v The Gin Game - pozn. red.). V Činoherním klubu uplyne v dubnu pět roků od premiéry (Moje strašidlo - pozn. red.), mým partnerem na jevišti je Stanislav Zindulka. Obě hry napsali zahraniční autoři. Ti jsou obecně štědřejší v příležitostech pro staré herečky. Rolí, v nichž můžete odevzdat výkon adekvátní osobní i profesní zkušenosti, je málo. Zdá se, že poloha tragikomičnosti stáří divákům vyhovuje a oceňují výsledek.

Baví, jinak bych to nedělala. Každý herec vám řekne, že se sotva dovleče do divadla, a pak stojí na pódiu a je úplně čerstvý. Zapomene na bolesti těla, duše a žije jen pro publikum. Mně tu energii vždy navodí především spolupráce s báječnými partnery, což Pepíček Somr a Standa Zindulka jsou. Hodně scénářů jsem v posledních letech odmítla.

Za mého dětství se v rodinách hodně kreslilo, malovalo, vyšívalo, háčkovalo, tatínek byl navíc z psavé rodiny. Ostatně psal tak dobře, že nakladatel Primus vydal povídky z jeho literární pozůstalosti. Televize nebyla, takže jsme se bavili jinak. Poslouchal se rozhlas, hodně zněla klasická hudba, recitace.

Za války to byly zprávy. Tatínek mi asi kvůli nim nedovolil keramickou školu mimo Plzeň. Bombardovalo se a on nás chtěl mít pohromadě. Stejně nakonec zvítězila má raná divadelní zkušenost a já odešla do Brna. V době útlumu herectví jsem začala opět s malováním a už jsem nepřestala. Při tvorbě grafik, obrazů a pastelů jste pánem svého času. Malování a herectví se dobře doplňuje, ovšem nikdy jsem je nepletla dohromady.

Od počátku byl můj život dramatický. Narodila jsem se do krize, jež moji rodinu velmi poškodila. Rodiče v ní ztratili vysněný dům, dlouho dluhy za něj spláceli. Po válce jsem šla do světa, zažila jsem dvě manželství, ale s partnery jsem se rozešla přátelsky. To ostatní byl neustálý zápas jak v kumštu, tak i velká zodpovědnost za život, a nejen můj. Dnes zpětně lituji, že jsem nemohla sama rozhodovat o své práci. Doháním, co dohnat nelze.

Aspoň ke konci života se chci výrazně věnovat výtvarnému oboru. Na výstavách se třeba sejdu s diváky, pro které jsem celý život pracovala v divadlech a ve filmech. Děkuji za jejich přízeň i gratulace. A co je pro mě úplně nejdůležitější? Moje rodina. To je dar osudu.